
Objevuje se v Evropě v masovém měřítku nová levice? Po skončení léta, kdy jsme byli svědky vzniku Levicové strany v Německu, uznali jsme zásadní roli, jež hrála LCR a
Komunistická strana Francie ve vítězství „Ne“ ve Francouzském referendu a slavili volební průlom Respektu v Anglii, se to zdá reálnou možností.
Tento nový vývoj je nesmírně důležitý. Mimoparlamentní levice, jež existovala v době pozdních šedesátých a raných sedmdesátých let, v důsledku porážek hnutí pracujících v letech osmdesátých hořce trpěla. I přes svůj vysoký kredit v určitých konfliktech (například stávka horníků a revolta proti „dani z hlavy“ v Británii) byla zatlačena do politického ghetta. To se od konce devadesátých let začalo měnit.
Ale pro to, aby levicové organizace nabídly ohnisko pro politickou kontinuitu více než malému zlomku aktivistů, zůstávaly příliš malé. V nejlepším případě zahrnovaly tucty lidí v každé lokalitě, v porovnání se stovkami nebo tisícovkami lidí, kteří se zúčastnili konkrétních politických zápasů. A pokusy zajistit určitou kontinuitu skrze sociální fóra, obzvláště v Itálii, selhaly po jejich proměně v „kecárny“ (v originále „talking shop“, v češtině není ekvivalent - ve slovníku je pojem přeložen jako „konference, jež přes rozsáhlé diskuse nepřinese žádný konkrétní výsledek“. Pozn. překl.), kdy začali odpadat aktivisté. V současné době se však začínají nabízet nové možnosti, jak se vymanit ze slepé uličky.
Nové formace nebudou stoprocentně revoluční. Klíčovou roli v nich všech hrají lidé, kteří stále věří v možnosti reformování kapitalismu. Určitě je to pravdou o známých lídrech německé Levicové strany, Oskaru Lafointanovi a Gregoru Gysim, a Komunistické strany Francie. Je to pravdou o vedení Rifondazione v Itálii, jehož perspektivou je vstup do vlády vedené bývalým předsedou Evropské komise Romanem Prodim. A je to také pravdou o mnohých z Old Labour nebo islámského či pro-mírového prostředí v Respektu v Anglii – ve své opozici k imperialismu, islamofobii a neoliberalismu vyjadřují jasné postoje, ale jsou daleko od toho, aby je přesvědčily revoluční argumenty.
Revoluční levice, jež tomuto čelí, je postavena před dvojí pokušení. První je ignorace nových možností. Participace v nových formacích bok po boku s vedoucími figurami, jež zastávají reformistické názory, povede k rozšíření iluzí v lidi s pošpiněnou politikou. Takto někteří lidé na radikální levici v Německu reagují na novou stranu, určité sekce LCR ve Francii na jakýkoli návrh na jednotnou politickou frontu zahrnující Komunistickou stranu a některé malé politické skupiny v Británii na Respekt.
Ale absentování v nových formacích vlivu levé varianty reformismu na velké skupiny lidí nezbaví. Jak jsem v této rubrice argumentoval mnohokrát, reformismus není něco, co je pracujícím vnuceno zvnějšku proradnými vůdci, ale je politickým vyjádřením protikladných myšlenek lidí, kteří, ačkoliv i třeba začínají zpochybňovat existující systém, některé myšlenky, jež jim byly vštípeny, považují za samozřejmé.
Revoluční levice, jež by stála stranou nových levicových formací, by zanechala vliv levého reformismu uvnitř nich bez zpochybnění. Do revolučních barev se tak obléká konzervativní postoj, jež se vyhýbá potřebě vliv reformismu vyzývat.
Ale existuje také druhé pokušení. Jedná se o upuštění od argumentů revolučního socialismu a dlouhodobé perspektivy budování revoluční organizace. Což znamená zapomenout, že určité rysy reformistického myšlení – myšlenka, že sociální změna může přijít shora spíše než zdola – se v jistém bodě transformují do pokusu směřovat hnutí katastrofálním směrem. V takovém bodě mohou někteří lidé s reformistickými názory tyto postoje změnit – ale většina lídrů se rozhodne pro cestu ke katastrofě a stáhne s sebou další.
Tak lidé jako Lafontaine, Gysi a vedoucí figury KS Francie využijí pravděpodobně v jistém bodě jakýkoliv volební úspěch k tomu, aby následovali příklad Rifondazione a pokusili se sestavit dohodu se stranami Třetí cesty. Účelem entuziastické participace v nových formacích by mělo být nikoliv pouze prosazení částečných požadavků, jakkoli mohou být některé z nich důležité (například donucení Blaira k opuštění Iráku), ale také získání dalších aktivistů pro revoluční myšlenky, což samo o sobě již může předejít úpadku.
Uznání tohoto by nemělo znamenat chápat se jakékoliv příležitosti k nesouhlasu s dalšími lidmi. To je cesta k tomu odcizit si ty, po jejichž boku chcete zápasit, ale s jejichž názory nesouhlasíte. Ale znamená to diskutovat o těchto neshodách, pokud mají důsledky pro bezprostřední aktivitu (například pokud lidé, ovlivňovaní reformismem tvrdí, že ochrana před terorismem znamená potřebu posílení policie nebo že odpovědí na nezaměstnanost by mělo být více dotací pro soukromý průmysl), způsobem, který věci vyjasňuje, ale zároveň je přátelský. Také to znamená pokračování pokusů o získání jednotlivců pro budování revoluční organizace.
Existuje staré rčení, pocházející od ruského veterána-marxisty Plechanova, které se týká společné akce mezi revolucionáři a ne-revolucionáři – pochodujte společně, udeřte odděleně. Ale pokud je to interpretováno doslova, může se jednat o špatnou aplikaci, projevující se tak, že revolucionáři musí zformovat hermeticky zapečetěné řady, jež kráčejí podél hermeticky zapečetěných řad ne-revolucionářů. Tak jeden ze členů LCR, Gilbert Achar, používal toto rčení ke kritice vystupování SWP (sesterská organizace SocSol v Británii – Pozn. překl.) na protiválečných demonstracích a v Respektu, kdy mezi jinými věcmi „míchají transparenty a plakáty“ s Muslimskou asociací Británie (viz jeho článek „Marxismus a náboženství“, Znet 21. března). Jenže právě když revolucionáři tímto způsobech v bojích míchají své „transparenty a plakáty“, existuje zde možnost politického dialogu s ne-revolucionáři (ať už z muslimských či ne-muslimských organizací).
Je třeba, aby se v Německu revolucionáři míchali s fanoušky Lafointaina, ve Francii s militanty stále svázanými s Komunistickou stranou, v Itálii s těmi, kdo jsou v mainstreamu Rifondazione, v Británii s aktivisty ze všech druhů prostředí, ať již Old Labour, muslimského či prostě protiválečného. To je předpokladem pro přesvědčivé vykládání našich charakteristických argumentů a prevencí toho, aby bylo v podstatných momentech hnutí vedeno špatným směrem.
Chris Harman, říjen 2005
Pro Socialistickou solidaritu přeložil Martin Šaffek (Solidarita č. 3, 12/2005)
(podle originálu Marching Separately na The Socialist Review)