Lidská tvář - A. Dubček (1921-1992)

Musí to jít po dobrém

Pocházel z Uhrovce ze staré slovenské rodiny s evangelickými a obrozeneckými tradicemi. Ve stejném domě jako on se narodil Ľudovít Štúr. Rodiče však byli spíš přáteli nových pořádků, syn je v pamětech nazval "párem socialistických snílků". Pořád hledali, kde by se jim dařilo lépe, takže emigrovali hned dvakrát. Poprvé ještě před synovým narozením do Ameriky a podruhé, ve dvacátých letech, do Sovětského svazu. S ostatními nadšenci sdruženými v komunistickém družstvu Interhelpo odjeli budovat nový svět do Pišpeku v Kirgizii. Přestože tam mladý Dubček zažil například kolektivizaci zemědělství a na vlastní oči viděl lidi umírající hladem, ideologický dril poznamenal také jeho. Když se v sedmnácti vracel domů, byl víc Rusem než obyvatelem ČSR.

Do komunistické strany vstoupil v roce 1939. Jak vypadá na Slovensku normální mírový život, nikdy nezažil, hned spadl rovnýma nohama do války. O to víc věřil v hvězdu socialismu, který dá všechno do pořádku. Od roku 1945 začal pracovat ve stranickém aparátu a zdál se pro tuto práci jako stvořený. S lidmi to uměl. Během čtyř let se stal předsedou krajského sekretariátu v Banské Bystrici, pak v Bratislavě, a když se vrátil z tříletého funkcionářského školení v Moskvě, bylo jasné, že sáhne po některé z nejvyšších funkcí. V roce 1963 ho zvolili do čela Komunistické strany Slovenska.

V šedesátých letech nebyla na východě republiky taková přehrada mezi komunisty a "zbytkem" společnosti jako v Čechách a na Moravě. Více lidí tam věřilo, že komunisti mají právo druhé vést, protože si od toho slibovali posílení slovenské svébytnosti. Přispívala k tomu mimořádně neobratná slovenská politika pražského vedení KSČ v čele s Antonínem Novotným. Když byl na přelomu let 1967 a 1968 Novotný z vedení odstraněn, rozhodly o tom hlasy slovenských členů ústředního výboru. Místo kontroverzního Gustáva Husáka, považovaného za vůdce slovenských nespokojenců, se nástupcem Novotného nečekaně stal málo známý Alexander Dubček.

Stal se pak symbolem pražského jara, ačkoliv nebyl jeho iniciátorem ani motorem. Mnohého z toho, co se od ledna v zemi dělo, se děsil. Přesto, mluvilo-li se v té době o "socialismu s lidskou tváří", lidé si pod tím heslem představovali tvář Dubčekovu. Po dvou desítkách let před nimi stanul politik, který vypadal jako slušný normální člověk, uměl mluvit bez papíru, usmíval se... Když se jednou nechal vyfotografovat, jak na veřejné plovárně skáče šipku do bazénu, vznikl poprask: všichni jeho předchůdci se tvářili, že tráví u psacího stolu dvacet čtyři hodin denně. Filozofka Eva Stuchlíková o něm v roce 1993 napsala: "V Dubčekovi jsme neviděli všelék ani vzor vzorů, vzbuzoval však cosi, co samo o sobě bylo v tehdejších konstelacích diktatur jediné samospasitelné strany divem divoucím: sympatii a lásku."

Každá doba a každý režim potřebují vedle těch, kdo utvářejí jejich skutečný obsah, také osobnosti, které je symbolizují navenek. Často nemusí jít o tytéž lidi, zásluhy a popularita souvisejí jen výjimečně. Dubčekova role byla v tom, že říkal: Chcete, aby vám vládli lidé, jako jsem já, s kterými se domluvíte a u kterých se nemusíte bát, že na vás zase vytáhnou revolver? Ve srovnání s tehdejší politickou kulturou na Západě to nebylo mnoho, avšak proti československé realitě ještě nedávných let šlo o mílový skok kupředu.

Soudruzi nerozumějí

Jeho politický styl však dál zůstával stylem aparátníka, byť kultivovaného. Jiný svět v životě ani nepoznal. Věděl, že jako funkcionář strany bude úspěšný, dodrží-li dvě hlavní pravidla: dohlédne, aby měl za všech okolností krytá záda v Moskvě, a doma odstraní vnitrostranickou opozici, kdykoli se nějaká vyskytne.

Pokud šlo o podporu Moskvy, tu na začátku roku 1968 nesporně měl. Sám se v té věci i s ohledem na svou sovětskou minulost považoval za předurčeného. Ještě v noci na 21. srpna 1968, když se dozvěděl o probíhající invazi, byla jeho první slova: "Tak přece to udělali - a to udělali mně!"

Za to, že o podporu během několika měsíců přišel, vděčil své představě politiky. Podle jeho názoru měla i uvnitř totalitní strany spočívat nikoli v donucování, ale v přesvědčování. Jeho stylem nebylo nařizovat, ale vytvářet prostor a pak čekat, dokud nepochopí i nejpomalejší soudruzi. Věřil, že k tomu, aby dobro zvítězilo, stačí ukázat lidem směr, kde je potom sami najdou.

Protože věděl, že Rusové s mnohými jeho kroky nebudou souhlasit (ale musel je provést, aby jim dal šanci uznat jeho pravdu), stavěl je obvyk-le před hotovou věc, zejména v personálních otázkách. Především Brežněva a spol. tím přiváděl k šílenství. V Moskvě nedokázali pochopit, proč tak nesmyslně porušuje pravidla, která přece fungují a jejichž pomocí se k moci dostali všichni, tedy také on sám. Nebyli zvědavi na to, co jim chce dokázat, přáli si, aby poslouchal.

Je otázka, jak mohl Dubček doufat, že spolubratry přesvědčí, když viděl, že to nefunguje od samého začátku. Když se počátkem února 1968 setkal s šéfem polské strany Władysławem Gomułkou, začal rozhovor větou, která se později stala jeho myšlenkovým refrénem. V té době ale ještě byla nová, Gomułka ji neznal: "Až postavíme stranu na nové, demokratické základy, počítám s obnovou důvěry v socialistickou společnost" Gomułkova první slova prý byla: "Ano, ale" K čertu, jaká obnova důvěry? Pokud se v zemi skutečně vládne, nemají taková slova ve slovníku partajního funkcionáře co dělat!

Síla i slabost politických vizionářů pramení z téhož zdroje, z přesvědčení, že k tomu, aby se lidé chovali lépe, stačí jejich poznání. Skutečnost však bývá jiná. Lidé jednají nikoli podle toho, co poznali, ale v souladu se svými zájmy. Vůdcové "bratrských" stran Gomułka, Kádár, a snad i někteří sovětští představitelé by patrně souhlasili s tím, že vnitřní demokratizace strany, tak jak si ji Dubček představuje, by mohla být společnosti ku prospěchu. Zcela jistě by ale neprospěla jim samým. V tomto konfliktu ideálu a reality byl Dubčekův kámen úrazu.

Nebyl politicky naivní, jak někteří mysleli. Uvnitř aparátu se uměl chovat hodně machiavellisticky; tvořil sítě spojenců a rozděloval sféry vlivu jako každý jiný. Jakmile však zavedl svobodu tisku, přesunulo se těžiště veřejného života mimo aparát. Mezi spolubratry tím vnesl zmatek: když tvrdil, že všechno snad půjde bez poroučení, věřili mu, i když většinou nerozuměli, jak to myslí. Situace, která vznikla, však znamenala, že k moci se přihlásili i jiní.

Jak s přibývajícími týdny pražského jara rostla nevole bratrských stran, rostlo nebezpečí vojenského zásahu. Dubček věřil, že Sovětský svaz nebude opakovat maďarský zásah z roku 1956, protože je dnes už mnohem dál. "Problémem bylo pokusit se manévrovat tak dlouho, až bychom je přiměli akceptovat nás za civilizovaných podmínek. Optimisticky jsem se domníval, že bychom mohli dosáhnout změn, protože jejich tyranství nebude moci překročit jisté hranice." Žil v chřtánu obludy, nucený jednat, jak si ona přála, ale choval se, jako by o tom nevěděl. Nepřipouštěl si možnost okupace právě proto, že věřil v socialismus, i ten sovětský.

Zůstal věrný své vizi až do 21. srpna. Celou dobu měl v rukou všechny mocenské páky, takže by pro něho bylo hračkou vystoupit jakkoli proti "kontrarevoluci". Ale neudělal to. Díky němu si pražské jaro až do konce ponechalo svůj vysoký kredit, nerozmělněný v nějakých dílčích pragmatismech.

Na druhou stranu bylo jasné, že Dubčekova politika nemůže mít dlouhé trvání. Byl typickým vůdcem období přechodu, člověkem, který vytváří prostor pro ty, kdo přijdou po něm. Jedním z rubikonů, kterým se nemohl vyhnout, by pro něho bylo rozhodnutí o tom, zda povolit či nepovolit sociálnědemokratickou stranu. Před srpnem v té věci pouze lavíroval: namítal zakladatelům, že to s ohledem na Moskvu nejde, zároveň jim však nic nezakázal a nevystoupil proti nim, ani když v létě jmenovali ústřední přípravný výbor.

Člověk minulosti

Jeho posrpnový život byl smutný a bezbarvý. Po člověku, který vytváří druhým prostor, nebyla v nových podmínkách žádná poptávka. Jako symbol těch, kdo umožnili řádit silám "kontrarevoluce", byl Dubček úplně posledním, kdo se hodil. Ke své škodě to nepochopil, a tak přijímal všechny, i sebetrapnější funkce, jimiž ho zvolna likvidovali. Nezapomněl se podepsat ani pod proslulý pendrekový zákon ze srpna 1969. Postihl stovky lidí, kteří se v ulicích bouřili proti normalizaci a provolávali přitom mimo jiné i Dubčekovo jméno.

Dalších dvacet let prožil v ústraní v Bratislavě jako zaměstnanec lesní správy; permanentně policejně sledovaný, ale bez vůle či chuti provokovat. Veřejně vystoupil dvakrát: v roce 1974 napsal protestní dopis vedení strany, v roce 1988 se v italských novinách přihlásil ke Gorbačovovi. Chartu nepodepsal. Měl za to, že jeho vlastní způsob boje bude jiný, až do listopadu 1989 však nepřišel na to, jaký.

Strana, která se s ním dávno rozešla, pro něho dál představovala autoritu, od níž očekával satisfakci. Žil křivdami, které na něm ostatní, doma i v cizině, spáchali v roce 1968. Považoval se za muže, jenž měl pravdu, a teprve až to svět zas uzná, hnou se věci vpřed.

Svět se však celou dobu hýbal dopředu i bez Dubčeka. Ukázalo se to v listopadu 1989, který sice potvrdil, že jeho minulý kredit stále trvá, žádný nový obsah však už k němu Dubček nepřipojil. Bylo velkým štěstím, že se tento člověk minulosti nestal prezidentem republiky.

Týden 50/2004,str. 76