
Památný projev Bohumila Hrabala ve Slovanském domě 22. 11. 1968 se týkal postupného a nenápadného oklešťování politických a lidských práv v Československu po jeho obsazení vojsky Varšavské smlouvy. Přesto je navýsost aktuální i dnes - úplně stačí myslet jen při jeho čtení více na práva sociální. (mn)Jako kluci jsme mohli riskovat pohlavek za to, že jsme potají matce ve spižírně odřezávali kousek turistického salámu po kousku, domnívajíce se bláhově, že když po každém odříznutí salámu povolíme o ten samý kousek provázek, na kterém ten turistický salám visel, že se nic nepozná, že všecko je v pořádku.
Dobrá. Avšak, když hodíme tuhle klukovinu do symbolu a povýšíme ji na situaci, ve které právě jsme... a pod dojmem dobré paměti se podíváme očima matky do té naší společné spižírny, kam jsme začátkem tohoto roku pověsili naše krásné turistické salámy s lidskou tváří, lekáme se, že z těchto salámů nám někdo v poslední době kus po kuse ukrájel natolik, že je obava, že za dva měsíce už tam bude viset jen ten provázek, sice provázek dlouhý tak, jako ty původní salámy, avšak nic víc, než provázek, který se vydává za původní salám s lidskou tváří.
A my se nyní ptáme, kdo nám to hodoval a navíc se tváří, že si ani kousek nevzal, kdo nám z těch kategorií, které se píšou velkými písmeny, ponechal pouhá torsa? Kdo má tu odvahu nám ještě navíc do očí tvrdit, že jsme si ten salám snědli my, kteří jsme jej tam společně pověsili?
Proto myslím, že jsme se tady slovansky sešli ve Slovanském domě v Praze, abychom si včas řekli, že když budeme mlčet, tak za chvíli z těch velkých písmen bude viset ve společné spíži jen ten provázek a Svoboda a Humanita a Socialismus s Lidskou Tváří už nebude konkrétní maso, verbum caro facit, ale ta hmatatelná a jedlá skutečnost bude odsunuta do pouhého myšlení, proměněna ve visící provázek bez turistického viselce s lidskou tváří.
Je tedy povinností lidí, kteří jsou anebo se domnívají, že jsou umělci a vědci, aby nejen včas upozornili na to vytrácení se té krásné spižírny, která je oslavou nejen lidstva, ale i každého národa, ale je třeba si říci, že je naší povinností do plnit ten původní stav té drahocenné špajzky, je třeba s péčí starostlivé matky mít neustále v zásobě takové Všeobecné deklarace lidských práv, aby nejen každý podle svých schopností a zásluh si mohl ukrojiti z tohoto konkrétního turistického salámu svobody a inspirace, ze salámu maxim a kategorických imperativů, ukrojit z desatera a stupnice hodnot tvrdosti, ale aby každý podle svých schopností a zásluh mohl svým činem doplnit tu naši společnou spižírnu se salámy s lidskou tváří.
Musíme si též říci větu, při které vstávají vlasy, větu Maxe Dvořáka, že pravdu máme říkat, byť bychom platili za ni cenu jakoukoliv.
Zkrátka! Nemůžeme lhostejně se dneska dívat do té naší společné spižírny a vidět tam celý salám, který jsme si tam na začátku tohoto roku pověsili, když fakticky tam visí na dostatečně prodlouženém provázku třetina a je oprávněná obava, že za pár měsíců tam bude viset pouhý provázek, provázek sice přesně tak dlouhý jako ten původní turistický salám s lidskou tváří, avšak přesto jen provázek.
Zkrátka my, lidé, kteří v kapání vodovodu slyšíme vodopád, nemůžeme se nikdy řídit opraveným heslem pana Marysky, aby vlk se napapal a prs zůstal celý.
Svět v obrazech, 28. 1. 1969, Bohumil Hrabal