Projev J. Smrkovského 29. srpna 1968

Drazí spoluobčané naší československé vlasti, drazí přátelé,

mluvil jsem k vám v uplynulé době mnohokrát, možná, že až příliš často. Někdy jsem vyjádřil to, co jste si mysleli, a vždycky jsem to poznával — hovořilo se mi lehčeji. Chtěl bych vám teď říci, že ještě nikdy se mi však nehovořilo tak těžko — jako nyní.

Jen jediná věc, která mi v těchto dnech dodávala síly — to jste byli vy, náš lid, Češi a Slováci i všichni ostatní, kteří jste se v této těžké, snad nejtěžší zkoušce zachovali tak, že se mi nedostává slov k vyjádření svých díků a své úcty k vám všem. Skláním se před vámi, skláním se před naším lidem, skláním se před jeho oběťmi, skláním se před jeho odvahou a rozvahou.

Nechci opakovat, co už bylo řečeno v projevech presidenta s. Svobody, prvního tajemníka ÚV KSČ s. Dubčeka a předsedy vlády ing. Černíka. Dovolte mi, abych mluvil osobně, abych řekl, co cítím. Je mi skoro šedesát roků a neprožil jsem toho v životě málo. Můj život znáte a víte, že nebyl lehký. Nikdy dříve jsem si nemyslel, že mne v životě čeká ještě něco těžšího, čekají ještě těžší rozhodnutí. Nyní to vím. Uplynulé dny byly tím nejtěžším, co jsem v životě zažil. A vím také i to, že ani další dny, které stojí před námi, nebudou lehké.

Vím dobře, co je teď hlavním předmětem vašich úvah. Je to i předmět úvah našich, a to ne až ode dneška, ale po celou dobu našeho pobytu v Moskvě: jak to s námi všemi, s celou republikou bude dál.

Není teď času ani místa na pohledy zpět, na bilanci našeho polednového vývoje. Události posledních dnů ukázaly, že jsme ve svém dosavadním úsilí nedocenili některé faktory, které podstatně náš vývoj ovlivňují, především faktory vnější a mezinárodní, z nichž posléze vyroste největší a nejtěžší komplikace našeho snažení. Víte, že se politika strany postupně stala předmětem kritiky a tlaku sousedních socialistických zemí, tlaku, který 21. srpna přerostl do hrozivých rozměrů. Naše země byla náhle obsazena obrovskou vojenskou mocí, jíž čelit stejným způsobem bylo absolutně beznadějné a vyloučené.

Bohužel, třikrát žel, není tato situace v historii našich národů nová a neobvyklá. Nejednou se tak stalo v českých a slovenských dějinách a vlastně už podruhé se tak stalo ve dvacátém století. Je v tom tragika malých národů, jejichž vlast je položena do obzvlášť citlivého místa tohoto kontinentu. Je v tom tragika úsilí o nové společenské výboje, tragika těch, kteří se snaží jít kus napřed, tragika pokusu národů, které si kladou velké, ušlechtilé cíle.

Takové úsilí nikdy není snadné a u malých národů je dvojnásob těžké, dvojnásobně spojené s rizikem nezdarů, neúspěchů, nepochopení. Myslím, že jsme si toho rizika byli vědomi, myslím, že jsme tušili, že za všechno to budeme muset platit, avšak — a to bych rád zdůraznil — nepočítali jsme s takovou cenou, kterou nám přinesla noc z 20. na 21. srpna.

Od toho okamžiku se ve smrtelném nebezpečí ocitlo nejen všechno naše polednové úsilí, ale doslovně nejzákladnější, vpravdě existenční hodnoty nás všech — stát a jeho suverenita, svoboda řízení našich vnitřních záležitostí, ba i existence a bezpečnost každého občana.

Naše jednání v Moskvě mělo neobvyklý ráz. Vy víte, že jsme tam nepřijeli najednou, a jsou vám známy okolnosti, za kterých se tam kdo z nás dostal á jednal. Myslím, že to nemusím rozvádět, dnes je to pro mne, stejně jako pro soudruha Dubčeka i ostatní, ještě příliš těžké a bolestné téma.

Rozhodovat se v této situaci bylo, jak si každý sám rozmyslí, krajně problematické. Obsazení země vojsky Varšavské smlouvy bylo krutou skutečností. Naše spojení s domovem bylo omezené, informací jsme měli zprvu málo, skoro žádné a nejednou jsme byli odkázáni více na víru v pevný postoj našich národů než na faktickou znalost situace. Dost přesně nám však byl sdělován postoj našich partnerů, tušili jsme i jisté obtíže, v nichž se vnější vojenský zásah politicky octl. Věděli jsme, že svět s námi sympatizuje, že však velmoci přijmou raději kompromisní řešení než cokoli jiného.

Za těchto okolností jsme byli postaveni před dilema, z něhož nebylo uniknutí.

Mohli jsme odmítnout jakýkoli kompromis a hnát vývoj věcí do situace, kdy cizí vojska zůstanou trvale na našem území se všemi důsledky pro suverenitu státu, politická práva, ekonomiku i pro případné nové lidské obětí, jež by patrně takovýto konfliktní vývoj s sebou přinesl. Podotýkám, že jsme brali v úvahu i to, že v určitém momentě nezbývá než odmítnout jakékoli přizpůsobivé řešení, že někdy je v zájmu cti a charakteru národa lepší nastavit bodáku rozhalenou hruď.

Vedle toho jsme se však domnívali, že přece jen takovýto krajní moment ještě nenastal, že přes všechno, co se stalo, ještě zbývá i druhá možnost, kterou jako politikové, odpovědní za osady státu, nesmíme nechat nevyužitou. Proto jsme se posléze pokusili hledat ještě jednou východisko spočívající v přijatém kompromisu. I v tomto případě jsme si byli vědomi důsledků, zejména morálních a historických, které takovéto řešení může mít za následek.

Prosíme vás, abyste nám věřili, že náš osobní osud, ač nám jako normálním lidem přirozeně nebyl lhostejný, byl pro nás v tom okamžiku vedlejší. Rozhodujícím momentem pro nás bylo, zda se ještě rýsuje nějaká možnost k tomu, abychom se pokusili vyvést československý stát a socialismus z krize, do které ne vlastní vinou upadl.

Taková možnost se začala rýsovat poté, když se jasný a jednotný postoj českého a slovenského lidu k vstupu cizích vojsk na naše území plně projevil a ovlivnil postoj našich partnerů i naši situaci osobní. V této situaci jsme se posléze rozhodli jít druhou cestou, cestou kompromisu, dávajícího naději na pokračování v cestě započaté lednem. To bylo druhou jednací stranou uznáno jako základ možného řešení.

Naše rozhodováni ovšem nebylo ani pak lehké. Trvalo prakticky den a noc a byli jsme si vědomi, že rozhodnutí může být lidem a dějinami označeno i za přijatelné, i za zrádné, byli jsme si vědomi i problematičnosti a omezení našeho mandátu. Prosím, abyste věřili, že jsme nemlčeli, že jsme se ostře střetli — s našimi partnery i mezi sebou — že jsme použili veškeré argumentace, která nám byla dostupná.

Z toho všeho nakonec vykrystalizovalo řešení, které už zhruba znáte — především z projevů presidenta, prvního tajemníka ÚV KSČ a předsedy vlády, kteří — na rozdíl od oficiálního komuniké — promluvili jazykem nám všem bližším a srozumitelnějším.

Jak už většinou víte, hlavní body dojednání jsou zhruba tyto:

1. Náš vnitřní život, přetváření československého socialismu v tom duchu, jak byl vyjádřen plény ÚV KSČ od ledna, bude dále pokračovat.

2. Že celý tento politický život nebude řízen žádnou dosazenou vládou, ale všemi dosavadními zákonně zvolenými státními orgány. V tomto směru bude i Národní shromáždění, jehož jsem předsedou, plnit všechny funkce, svěřené mu ústavou i dalšími zákony.

3. Československá zahraniční politika bude dále držet dosavadní kurs.

4. Vojska Varšavské smlouvy obsadila území Československa, jak se praví v komuniké, dočasně, a tato vojska, ani jiné orgány těchto zemí se nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí naší země a opět z ní — po normalizaci situace v ČSSR — odejdou.

5. Rovněž KSČ bude dál v duchu akčního programu plnit svou politickou funkci v našich národních pospolitostech. Každý soudný člověk jistě uzná, že právě v krizi těchto dnů osvědčila tato naše strana své schopnosti, že byla jedinou reálnou silou, schopnou vést naše národy. Jsme všichni přesvědčeni, že tuto schopnost bude prokazovat i nadále a že sjednocena kolem Dubčekova vedení, s chladnou hlavou a rozumem vyřeší k prospěchu lednového kursu i všechny své problémy vnitřní.

To jsou zásadní body dohod, ve které moskevské jednání vyústilo. Každý sa jistě ptá, jaké jsou jejich záruky.

Otevřeně říkám, že — přes všechnu pomoc přátel, jichž máme nyní mnoho a jímž upřímně, z celého srdce děkuji — za daného stavu světa nemá naše země žádnou jinou reálnou garanci a naději než svůj vlastní rozum a hlavně svou jednotu. Seberme tyto všechny své schopnosti, které nám v historii už tolikrát pomohly postavit se pevně na nohy, sevřeme svou vůli, zatněme zuby a jděme dál svou cestou za ideály, které jsme po lednu napsali na svůj štít.

Prosím vás, abyste po první vlně bolesti a rozhořčení přistoupili k výsledkům jednání s chladnou hlavou a tak říkajíc vzali náš osvědčený rozum do hrsti.

Jde totiž o to:

Vojska Varšavské smlouvy tu nějaký čas mají zůstat, jak o tom hovořil předseda vlády, i když o etapovém jejich odchodu z naší země vláda zahajuje jednání.

Budeme nuceni učinit mimořádná opatření na úseku tisku, rozhlasu a televize, aby se v něm nepsalo a nemluvilo proti zahraničně politickým potřebám a zájmům republiky. Na úseku práva spolčovacího a shromažďovacího vyžadovaná opatření povedou k rozpuštění politických klubů a zamezení vzniku dalších politických stran. Vládě bude třeba dočasně poskytnout některé zvláštní pravomoci. Všechna tato opatření budou učiněna na základě zákonů, které projedná Národní shromáždění v příštích dnech. Všichni společně chápeme, že jde o zásahy, které zpomalují a ztěžují proces vybudování demokratického socialismu. Věříme, že pochopíte, proč tomu tak má být, a nebudete vedení strany a státu podkládat zlý úmysl. Věříme, že to vše pochopíte jako nezbytný prostředek k normalizaci situace, k odchodu cizích vojsk a k opětnému urychlení tempa naší socialistické demokratizace.

Mluvím k vám o výsledcích moskevského jednání u vědomí oné nezměrné odpovědnosti, která dnes leží na bedrech i nejvyššího ústavního orgánu republiky — Národního shromáždění — v jehož čele z vaší vůle toho času stojím.

Národní shromáždění splnilo se ctí tu úlohu, která mu připadala v uplynulých pohnutých dnech. Zdrcující většina našich poslanců se projevila jako stateční, svrchovaní, svobodní zástupci svého lidu, kteří i za přítomnosti cizích vojsk na našem území dokázali hájit legalitu a svrchovaný výkon práv našich ústavních orgánů.

Se stejnou odpovědností chce toto Národní shromáždění přistoupit ke své práci v nové situaci, dané po našem návratu z Moskvy.

Národní shromáždění již vydalo své prohlášení k této situaci, které je vám známo, a požádalo vládu republiky, aby před ně v nejbližších dnech předstoupila se zprávou o moskevských jednáních, se svým stanoviskem k jejich výsledkům i se svými návrhy na opatření, směřující k všestranné normalizaci života v naší zemi.

Je samozřejmé, že Národní shromáždění projedná tuto zprávu vlády s plným vědomím svých práv, své odpovědnosti a spoluodpovědnosti jako orgán, jehož souhlasu podle Ústavy ČSSR podléhají jakákoli ujednání, dotýkající se svrchovanosti a územní nedotknutelnosti republiky i jejího vnitřního politického uspořádání.

Naznačil jsem již, jakými cestami se ubíraly naše úvahy během jednání v Moskvě. K nim přistupovalo i vědomí, že se svými stanovisky předstoupíme před náš lid, před ústavní orgány republiky. A že budeme posléze vystaveni i neúprosnému soudu času, soudu dějin. Neboť jsme v těchto dnech stanuli na opravdové dějinné křižovatce, kdy je třeba myslit na základní hodnoty, které je nutno bezpodmínečně uhájit, aby naše národy mohly opět nabrat dech a vykročit vpřed tou cestou, která je jim jedině vlastní, která odpovídá smyslu dějin i smyslu jejich samotné existence.

Váš postoj, drazí spoluobčané, v uplynulých pohnutých dnech demonstroval věrnost smyslu našich dějin způsobem, který našel ohlas, uznání i obdiv v celém světě. Byl nám tou největší posilou v přetěžkém úkolu, který jsme museli plnit za hranicemi své vlasti.

Z celého srdce vam děkuji, soudruzi dělníci a příslušníci Lidových milicí, kteří jste naše závody přeměnili v bašty pevnosti a odhodlání a kteří jste znovu dokázali, jaká historická role a celospolečenská odpovědnost vám v této zemi přísluší. Díky i vám, rolníkům, kteří jste letošního léta museli sklízet plody své celoroční práce a zabezpečovat „chléb náš vezdejší" ve stínu tanků a letadel.

Díky vám, představitelům vědy a kultury, a zvláště pracovníkům tisku, rozhlasu a televize a všem příslušníkům naší inteligence, za váš postoj navazující na nejlepší tradice československé vědy a kultury. A zvláštní díky vám, naše drahá mládeži, budoucnosti této země, díky vám, chlapci a děvčata, za váš elán, odvahu i rozvahu. Dík i vám, soudruzi z armády i Bezpečnosti, kteří jste zůstali na straně svého lidu. S díky a úctou se obracím k našim ženám, matkám, které musely prožít dny úzkosti, utrpení a hoře, ale které jste nám zůstaly pevnou oporou.

Zvláště bych chtěl dnes, v den výročí Slovenského národního povstání, poděkovat slovenskému národu za postoj k jednotě naší socialistické republiky a ujistit jej, že uděláme všechno, aby zákonné rozhodnutí o federalizaci státu mohlo být přijato v předpokládaném termínu, tj. k 28. říjnu t. r. Věřím, že své vzájemné vztahy, státní i stranické, dáme plně do pořádku a že k tomu z obou stran máme dostatek dobré vůle. Prosím, abychom se v tomto směru nedávali vyvést z míry žádnými dočasnými a vedlejšími momenty a klidně a s důvěrou se soustředili na příznivé vyřešení věcí zásadních.

A naposled — stejně jako s. Černík — bych chtěl jménem Národního shromáždění i za svou osobu poděkovat presidentu republiky armádnímu generálovi L. Svobodovi za to, jak zasáhl v momentu, který byl pro stát i pro nás osobně nejhorší.

Současně, drazí spoluobčané, prosím, abyste měli pochopení i pro nás, na jejichž bedra padlo těžké břímě jednání a rozhodováni. I my jsme jednali a rozhodovali se ve stínu tanků a letadel, které byly na našem území.

Ujišťuji vás, že jsme jednali a rozhodovali se jako vlastenci i vojáci. Jako lidé, kteří nemyslí na sebe ani na své životy, ale na život a budoucnost našich národů. A ve jménu tohoto života a této budoucnosti Čechů a Slováků a vůbec všeho lidu naší země se na vás obracím s výzvou i prosbou, která nás v uplynulých dnech tolik posilovala: jsme s vámi, buďte s námi. Pamatujme na pověstné tři pruty Svatoplukovy! Nepřipusťme rozkol v našich řadách! Neboť to by pak byla skutečná pohroma a skutečná porážka naší věci, porážka socialismu, naší svobodné Československé socialistické republiky. A to se nesmí stát!