V roli „zachránce“ socialismu

Za několik dní - 7. listopadu - si připomeneme 14. výročí smrti Alexandra Dubčeka. Kdo si na něj bude chtít a může vzpomenout, jistě si vzpomene, jako to občas uděláme i my. Příliš velký zájem médií očekávat nelze, ale o moc lepší to nebylo ani před listopadem 1989. Jednou z výjimek byl tehdy rozsáhlý článek Karla Horáka v Rudém právu z března 1989. Ještě že psi nečtou, to by si pak byli od Dubčeka určitě nevzali ani kost od šunky. (mn)

Na okraj některých prohlášení A. Dubčeka pro zahraniční sdělovací prostředky

Zanedlouho si připomeneme významně výročí v životě naší strany a společnosti. Před dvaceti lety – na dubnovém zasedáni ústředního výboru KSČ v roce 1969 - byl do čela Komunistické strany Československa zvolen soudruh Gustáv Husák.

Co vyvolalo nutnost změny v nejvyšší stranické funkci? Tehdejší první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček nezabezpečil plnění úkolů, které vyplývaly ze srpnového a listopadového zasedání ÚV KSČ roce 1968. Místo rozvoje procesu konsolidace pokračovala ve všech sférách společenského a ekonomického života velmi nepříznivá situace. Nevrátil se k politice, kterou stanovilo lednové zasedání ÚV KSČ v roce 1968, jejímž cílem byl další rozvoj socialismu, zdokonalení práce strany a demokratizace společenského života.

Dnes se A. Dubček snaží znovu dostat na veřejnou scénu. Každopádně tomu odpovídá snaha rozdávat napravo nalevo dlouhé rozhovory pro zahraniční sdělovací prostředky. Tato jeho „sdílnost“ je využívána nikoliv náhodně. Určité kruhy v zahraničí rády používají Dubčeka jako advokáta vhodně obhajujícího jejich zájmy – zneužít procesu přestavby a demokratizace v naší zemi k jejímu pomlouvání.

Vzhledem k úloze, kterou sehrál v krizových letech, i pro jeho osobní ješitnost a velikášství se jim zdá zvlášť vhodný. Proto jej také v loňském roce zahraniční antikomunistická centra „aktivizovala“, umožnila mu „znovu promluvit“.

Dubček je na Západě veleben, význačné listy mu poskytuji prostor pro interview, vydává „prohlášení“, hodnotí vývoj v naší zemi, byl dokonce ozdoben čestným doktorátem jedné z italských univerzit. To vše proto, aby k jeho jménu byla uměle přilákána pozornost světové i naší veřejnosti. A je nutno říci, že tuto úlohu ochotně přijal a snaží se z postavení herce, který pro krach svého umění skončil bez role, vystupovat jako primabalerína, která je na vrcholu slávy.

Proto je zapotřebí se k některým jeho prohlášením pro zahraniční veřejnost vrátit, dát mu na ně odpověď.

„Outsider vyhrál“

Alexander Dubček byl od roku 1963 prvním tajemníkem ÚV KSS. Do této funkce jej doporučil A. Novotný. Na jeho návrh byl také A. Dubček na lednovém zasedání v roce 1968 zvolen do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. Volba to byla kompromisní, protože ani předsednictvo ÚV KSČ, ani komise, která byla vytvořena na zasedání ústředního výboru koncem prosince 1967, se nemohly na kandidátovi na tuto významnou funkci shodnout. Jeden z jeho spolupracovníků z krizových let, tehdejší ředitel Čs. televize, dnes emigrant a poslanec Evropského parlamentu za Italskou socialistickou stranu J. Pelikán 5. ledna 1978 v listu Corriere della Sera o tom napsal:
„Jeho kandidatura byla rychle přijatelná pro všechny, neboť mnozí byli přesvědčeni, že Dubček nebude s to zvládnout situaci a zůstane ve funkci jen krátkou dobu… K všeobecnému překvapení uvnitř i v zahraničí outsider vyhrál… Nejvíce překvapen byl sám Dubček… Neměl jasnou koncepci o budoucí politice…“

Smyslem a cílem lednového zasedání ÚV KSČ v roce 1968 bylo vytvořit podmínky pro překonání chyb v politice, odstranit nedostatky z práce strany, státních a hospodářských orgánů, rozvinout socialistickou demokracii, aktivizovat stranu a společnost, zabezpečit vyšší výkonnost ekonomiky. Stručně řečeno, překonáním negativních jevů, administrativních a byrokratických metod řízení měl být upevněn socialismus a vytvořeny předpoklady pro jeho další rozvoj.

Skutečnost však byla zcela jiná. Nové vedení strany nezabezpečilo informování nižších orgánů a základních organizací KSČ o smyslu a cílech lednového zasedání, nevypracovalo direktivu pro další postup. Nedalo ani směrnici pro přípravu výročních členských schůzí a okresních konferencí strany. To umožnilo, že výklad závěrů lednového zasedání si zmonopolizovali představitelé pravice v ÚV KSČ, „muži ledna“, jak se sami označili, jako byli O. Šik, F. Kriegel, J. Špaček, V. Slavík, J. Smrkovský, V. Borůvka, F. Vodsloň a další. Ti obsah i výsledky zasedání hrubě deformovali. Pravice ovládla mnohé sdělovací prostředky a s jejich pomocí rozpoutala – nejdříve opatrnou, ale za několik týdnů již zcela otevřenou – kampaň proti straně, socialistickému zřízení a státu.

Výsledkem postupu vedení strany, za nějž nese A. Dubček osobní odpovědnost, bylo, že během krátké doby opanovaly situaci ve straně, ve státních orgánech, společenských organizacích i v celé zemi pravicové a protisocialistické síly, jež hesla programové reformy změnily v jejich pravý opak - v destrukci socialismu. Jeden z aktivních činitelů pravice A. J. Liehm to ve francouzském časopise Express vyjádřil zcela jednoznačně: „V Československu je na pořadu otázka dobytí moci…“

Naše země stála na pokraji občanské války.

V rozhovorech, které v současně době A. Dubček poskytuje buržoazním sdělovacím prostředkům, vývoj v tehdejší době obhajuje. Na politice, kterou uskutečňoval, nevidí žádné chyby. Podle jeho slov v Československu nebyl ani revizionismus, ani protisocialistické síly, a pokud k „nějakým výstřelkům“ docházelo, mělo prý vedení dostatek sil a prostředků je zlikvidovat. Prostě podle něj bylo až do srpna 1968 u nás vše v pořádku, vývoj šel tam, kam měl jít, nebylo na něm zapotřebí nic měnit.

Volné pole pro síly rozvratu

Zrenovované předsednictvo ÚV KSČ se po lednovém zasedání 1968 poprvé sešlo až za tři týdny! Za tu dobu již měli představitelé pravice v ÚV KSČ situaci „v rukou“ včetně sdělovacích prostředků, začaly útoky na stranu, funkcionáře věrné socialismu, na Bezpečnost, armádu a Lidové milice, na orgány justice, na přátelství a spojenectví se Sovětským svazem.

Stovky rezolucí a dopisů zaslané tehdy ústřednímu výboru KSČ upozorňovaly, že někteří vedoucí činitelé si závěry lednového zasedání vykládají po svém. Stranické organizace a orgány i někteří členové předsednictva požadovali urychlené svolání nového zasedání ÚV KSČ. Dubček však tyto požadavky odmítl.

Zasedání ÚV KSČ bylo svoláno až na konec března a začátek dubna 1988, a to ne k debatě o politické situaci, ale k projednání akčního programu a ke kádrovým otázkám.

Byl přijat správný zákon o rehabilitacích; v praxi však byl zneužíván k rehabilitaci špiónů, zrádců, agentů cizích rozvědek a předúnorových nepřátel socialismu. Situace došla tak daleko, že rehabilitováni měli být i vrahové funkcionářů stranické organizace a národního výboru v Babicích. Nepřátelům socialismu byly vypláceny nejen velké částky jako odškodné, ale vráceny jim vojenské hodnosti i funkce.

Jako houby po dešti vznikaly různé organizace. Mezi nimi i takové, které se svým antisocialistickým programem netajily, jako byl tzv. KAN (Klub angažovaných nestraníků), tzv. K 231 (klub nazvaný podle paragrafu trestního zákona). Aktivizovali se vlajkaři, kolaboranti i představitelé agrární strany. Vznik a činnost nových organizací měl regulovat zákon o Národní frontě. Vinou F. Kriegla a J. Smrkovského však nebyl schválen.

Dubček k těmto negativním jevům, které de facto vytvářely nové politické struktury, které měly nahradit socialistické struktury, nejen mlčel a podporoval je, ale dokonce tyto procesy vydával za součást a vymoženost „obrodného“ procesu. A své stanovisko nezměnil ani dnes.

Přezíravý vztah k ústřednímu výboru

Na dubnově zasedání ÚV KSČ roku 1968 šla pravice s cílem vyslovit nedůvěru ÚV KSČ, svolat urychleně mimořádný sjezd, na němž se chtěla tohoto nejvyššího stranického orgánu zmocnit. Neuspěla! Velká většina ústředního výboru tento požadavek odmítla. Uspěla však při řešení dalších kádrových otázek. Do čela vlády, Národní fronty a Národního shromáždění byli navrženi a schváleni její exponenti: F. Kriegel a J. Smrkovský, místopředsedou vlády se stal O. Šik. Také v předsednictvu ÚV KSČ pravice posílila své pozice.

K otázce vztahu A. Dubčeka k ústřednímu výboru KSČ je vůbec nutno říci několik slov. Dnes se ve svých vystoupeních odvolává na to, že „dělal politiku, kterou schválil ústřední výbor“. Ve skutečnosti však měl k ústřednímu výboru přezíravý vztah. Tvrdil, že tento orgán ztratil důvěru, že nemá „mandát“, že v něm jsou „lidé Novotného“. Ústřední výbor mu vadil, protože to byl stále autoritativní orgán složený převážně z čestných komunistů, proto ho vědomě obcházel, neinformoval ho, a pokud ÚV KSČ přijal usnesení, která jemu a ostatním představitelům pravice nevyhovovala – prostě je ignoroval.

A. Dubček nedal ústřednímu výboru k projednání mnohé závažně otázky oné doby. O mnohých důležitých problémech neinformoval pravdivě ani předsednictvo ústředního výboru. Např. československé účastníky mezinárodních jednání d bratrskými stranami zavazoval mlčením, aby mohl v předsednictvu uplatnit svůj zcela zkreslený výklad.

Zatajil i dopis politického byra ÚV KSSS ze 17. srpna 1988, v němž se poukazovalo na neplnění daných slibů. Když na něj byl při jednání předsednictva ÚV KSČ v noci z 20. na 21. srpna 1988 dotazován, odpověděl: „Proč se zdržovat, soudruzi? V dopise není nic tak závažného, abychom se jím zabývali…“

Nebo vezměme jeho vztah k dokumentům přijatým ÚV KSČ i k tomu, co sám říkal. V jeho referátu na květnovém zasedání ÚV KSČ v roce 1968 i v přijaté rezoluci bylo za hlavní nebezpečí pro stranu označeno nebezpečí zprava. V rezoluci prohlašuje ÚV KSČ, že kdyby se antikomunistické živly pokusily o útok na socialismus, zmobilizuje strana své síly a takovýto pokus odrazí. A co se po zasedání stalo? Nic. Žádná opatření nebyla přijata. Dále se klidně rozvíjela činnost KAN, K 231 a dalších kontrarevolučních organizací.

Jak to myslel s rozhodným bojem proti antikomunistickým živlům a s mobilizací strany vůči nim, nejlépe dokazuje jeho postup po vydání kontrarevolučního pamfletu „dva tisíce slov“. Předsednictvo ÚV KSČ jej odmítlo a uložilo Dubčekovi, aby do připraveného televizního vystoupení dotočil pasáž, v níž by „dva tisíce slov“ odsoudil. Nestalo se tak. A na okresních konferencích KSČ, které následovaly po jeho zveřejnění, se k němu všichni pravicoví členové předsednictva přihlásili nebo jeho obsah bagatelizovali. Z programu kontrarevoluce byl udělán dokument na podporu „Dubčekovy politiky“.

Mrtvě narozené dítě

Na dubnovém zasedání ÚV KSČ v roce 1968 byl schválen Akční program KSČ. Dokument, který měl dát směr další činnosti strany i společnosti. Jeho obsah je velmi kompromisní. Při jeho tvorbě před zasedáním i na samotném zasedání probíhal boj o každou formulaci mezi revizionisty s marxisticko-leninskými silami v ÚV KSČ. V tomto zápase se mnohé formulace otupovaly. V akčním programu jsou však i správná hesla, stanoviska a programové cíle, stejně jako zásady, které jsou v rozporu se socialistickými principy, jež revidují marxisticko-leninské přístupy k socialistické výstavbě.

Akční program stihl stejný osud jako většinu usnesení ÚV KSČ tohoto roku. Již při jeho přijeti o něj pravicové síly ztratily zájem. Označily jej v tisku „za mrtvě narozené dítě“, protože nesplňoval jejich očekávání. V té době již přemýšlely v jiných kategoriích – o programu, který by socialistické zásady zcela negoval.

Akční program by zřejmě upadl v zapomnění a byl by jen předmětem zkoumání historiků, kdyby si z něj za aktivní účasti sdělovacích prostředků na Západě neudělal Dubček nyní „šlágr“. V rozhovoru pro list IKS L´Unitá i ve svých dalších vystoupeních se k němu neustále vrací a v rozporu s realitou vývoje v roce 1968 tvrdí, že akční program byl oním dokumentem, podle něhož se tzv. obrodný proces uskutečňoval. Přitom z jeho obsahu zcela záměrně vybírá a vyzvedává pouze ty části, které jsou relativně správné nebo tak obecně formulované, že jim může být dán jakýkoli obsah. A Dubček ve všech svých vystoupeních zamlčuje nejen skutečnost, že sám akční program má mnohé dobové slabiny, ale hlavně – že skutečná politika, kterou uskutečňoval, neměla s akčním programem nic společného. Copak se v tomto dokumentu něco říká o možnosti útočit na Bezpečnost, Lidové milice, na stranu a její politiku, o šíření nacionalismu a antisovětismu, o „svobodném“ působení a organizování se antisocialistických sil, o rozkládání státních orgánů a ochromování jejich činnosti, o snahách rozbít koncepci socialistického hospodářství, o honbě na poctivé komunisty a pokrokové občany či o tom, že vývoj v republice má skončit změnou společenského zřízení – jak to posléze v emigraci přiznali mnozí bývalí představitelé pravice v ÚV KSČ?

Ekvilibristika, kterou A. Dubček kolem akčního programu dělá, má být potvrzením argumentu, který si představitelé pravicových sil z krizových let pohotově vyrobili: že tzv. obrodný proces v roce1988 byl „předchůdcem přestavby v SSSR“, že byl „se sovětskou přestavbou shodný nebo podobný“, že přestavba, kterou uskutečňuje KSSS, rehabilitovala tzv. pražské jaro“.

Touto argumentací mají být podpořeny jejich požadavky na »přehodnocení« krizového období, na rehabilitaci politiky pravice a jejích představitelů a vytvořena atmosféra, že myslí-li to KSČ s přestavbou vážně, musí pokračovat v politice z krizových let!

Slova se rozcházela s činy

Z celého vývoj do srpna 1968 je zřejmé, že A. Dubček postupně přešel plně a vědomě na revizionistickou, pravicovou platformu a aktivně ji uvádět do života. Velmi dobře věděl, co se ve straně i v celé zemi děje. Upozorňovaly ho na to četné dopisy jednotlivců, stranických organizací, jednotek Lidových milicí. Dokonce i tehdejší ministr vnitra Pavel předložil dvě zprávy, v nichž se zcela jasně ukazovalo na aktivizaci rozvědek kapitalistických zemí směrem k Československu a na neustále rostoucí aktivitu vnitřních antisocialistických sil nejrůznějšího ražení.

Dnes o tom Dubček „nic neví“ a do omrzení tvrdí (naposledy v rozhovoru, který poskytl Hlasu Ameriky a BBC), že v Československu žádná kontrarevoluce nebyla a socialismu žádné nebezpečí nehrozilo, že internacionální pomoc byla namířena proti politice, která směřovala k nápravě chyb minulosti. Jak nepravdivá jsou tato jeho slova, dokazuje i vyjádření člověka „povolaného“ – agenta CIA, šéfredaktora emigrantského časopisu vydávaného v Paříži P. Tigrida –‚ který v knize Politická emigrace napsal:

„Pražské jaro signalizovalo počátek rozpadu systému, který se v sovětském (ale nejen v sovětském) slovníku označuje za socialistický… v Československu byla na pořadu dne kontrarevoluce, demontáž socialismu…“

Dodnes považuje Dubček za osobní zásluhu, že proti K 231 a jiným podobným výstřelkům (jak cudně protisocialistickou činnost nazývá) mocensky nezasáhl…

V tomto období již vystupoval jako politik dvojí tváře, jako velmi neseriózní člověk. Řídil se taktikou všechno slíbit, ale nic nesplnit. Na poradě vedoucích tajemníků OV a KV KSČ, na aktivu Lidových milicí i na květnovém zasedání ÚV KSČ sice označoval pravicové nebezpečí za hlavní a mluvil o nutnosti mobilizovat stranu k ochraně socialistických vymožeností, ale neučinil nic. Zato přijímal hold od reakcionářů a činil jim další zásadní politické ústupky.

Stejným způsobem postupoval i vůči našim spojencům. Ujišťoval je, že budou přijata účinná opatření k likvidaci kontrarevoluce, žádná opatření však nikdy přijata nebyla. Naopak. Antisocialistické a antisovětské projevy po těchto jednáních vždy nabyly ještě větší intenzity. V průběhu čs.-sovětských jednání v Čierné a mezinárodní porady v Bratislavě byly rozpoutány doslova nacionalistické vášně.

Vinou jeho nesolidnosti pozbylo vedení strany mezinárodní důvěryhodnost a představitelé spojeneckých zemí už nevěřili, že budeme s to řešit stále se zhoršující situaci. Fakta prokazují, že Dubček žádná opatření tváří v tvář nastupující kontrarevoluci přijmout nechtěl.

Otevřenému vystoupení kontrarevoluce zabránila internacionální pomoc pěti spojeneckých zemí. Závěry, které byly schváleny na zasedání ÚV KSČ 31. srpna 1968, otevíraly šanci na poměrně rychlé překonání negativních jevů a na konsolidaci poměrů ve straně a ve společnosti. A. Dubček přes obrovskou odpovědnost, kterou měl za vývoj do srpna, zůstal ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ. Následující měsíce však ukázaly, že se nepoučil. I nadále postupoval stejně jako před srpnem. Jeho slova se rozcházela s činy.

Podle hesla „Čím hůře, tím lépe“

Na listopadovém zasedání ÚV KSČ roce 1968 byla odhalena úloha antisocialistických sil a pravicový oportunismus označen jako hlavní nebezpečí ve straně. Dubček měl na tomto zasedání referát. Rezoluce zavázala všechny stranické orgány sjednocovat zdravé síly ve straně na platformě marxismu-leninismu, bojovat proti narušování jednoty strany, nepřipustit organizování nátlakových akci a rozejít se s těmi, kteří nechtějí dodržovat linii strany. Přijatá rezoluce, za kterou Dubček hlasoval, byla svým způsobem programem konsolidace. Dnes se, např. v rozhovoru pro Hlas Ameriky 27. 6. 1988, farizejsky k závěrům listopadové rezoluce z roku 1968 hlásí a staví se do role bojovníka za její uskutečnění. Obratem ruky, naposledy v dopise, který poslal XVII. sjezdu IKS, však vše popírá. Tvrdí, že v době, kdy byl ve funkci, ústřední výbor KSČ žádné stanovisko k nebezpečné činnosti pravicových sil ve straně a společnosti prý nepřijal, a tehdejší situaci opět hodnotí zcela jinak, než ji hodnotil na listopadovém plénu v roce 1968.

Z postavení prvního tajemníka ústředního výboru neudělal nic pro to, aby listopadová rezoluce byla uvedena do života. Akce marxisticko-leninských sil označoval za rozbíjení jednoty strany. Kampaně a provokační protisocialistická a antisovětská vystoupení u příležitosti 51. výročí VŘSR, stávku vysokoškoláků, kampaň za zvolení J. Smrkovského předsedou Federálního shromáždění, palachiádu – prostě vše, co směřovalo proti konsolidaci a prohlubovalo krizi ve straně a ve společnosti, považoval za podporu „progresívní“ polednové politiky strany. Byl spokojen s tím, že pravicí podvedená mládež s odznaky s jeho portrétem na klopě a se skandováním jeho jména zapalovala sovětské vlajky a na ulicích vykřikova1a antisocialistická a protisovětská hesla.

Čas plynul a konsolidace strany ani společnosti nepokročila. Místo ní se šířil neklid, chaos, nejistota. Pravice šla na hazard. Neustálým rozněcováním vášní, organizováním různých kampaní, šířením morálního a psychologického teroru chtěla ukázat, že v naší zemi nebude klid, dokud neodejdou sovětská vojska a nebude se pokračovat v předsrpnové politice. Dubček měl za toto hazardérství, za to, že se nerealizovaly závěry listopadové rezoluce, nejvyšší odpovědnost.

„Ideální likvidátor vlastního díla“

Konsolidaci mohla zabezpečit jen změna politiky. A ta nebyla možná bez změny osoby ve vedení strany. Proto byl Dubček na dubnovém zasedání ÚV KSČ roku 1969 odvolán z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ.

Dnes šíři názory, že byl z funkce sesazen „vnější silou“. Jako ve všech ostatních otázkách i v této přizpůsobuje skutečnost vlastním potřebám, propagaci vlastní osoby, tomu, aby byl zajímavý. A. Dubček byl odvolán z funkce a posléze vyloučen ze strany proto, že opustil marxisticko-leninskou linii a přešel na revizionistickou platformu, že se politikou, kterou prosazoval a uskutečňoval, rozešel se stranou, se zájmy lidu. Stranu a společnost přivedl do hluboké krize a způsobil jí i socialismu nedozírné škody. Má velkou osobní odpovědnost za to, že šance, kterou dalo lednové zasedání ÚV KSČ v roce 1968, zůstala nevyužita.

Jaký skutečný názor na něho měli ti, kteří mu dělali slávu a kteří ho dnes znovu velebí jako čestného politika, který nikdy nepřestal být komunistou, dokazují mnohá svědectví. Např. Mlynář, když v listopadu 1968 rezignoval na funkci tajemníka ÚV KSČ, uváděl jako příčinu, „že se s tím … (použil neslušný výraz) už nedá pracovat“. Šik prohlásil v BBC 13. prosince 1987: „Dubček byl slabý, neschopný vést, bez vlastního názoru a přesvědčení.“ Sviták, hlavní ideolog KAN, dnes emigrant, v roce 1979 napsal, že Dubček „nepochopil, to se dělo“, a to jak před srpnem 1968, tak po něm, „a tak se stal ideálním likvidátorem vlastního díla“. To ovšem nebrání tomu, aby ho buržoazní sdělovací prostředky prezentovaly jako zneuznaného proroka „obrody“. Prezentují ho současně – nikoliv proti jeho vůli – jako jakéhosi mluvčího všech těch, kteří ze známých důvodů byli z KSČ vyloučení či vyškrtnuti, ale z nichž mnozí aktivně dávají své síly rozvoji socialistické společnosti.

V zajetí velikášství

Dubček ani dnes z falešného opojení nevystřízlivěl a své názory a postoje nezměnil. I dnes mu lichotí, že o něj opět někdo projevil zájem. Nepostřehl nebo nechce postřehnout, že je opět manipulován, že popularita, kterou mu dělá Hlas Ameriky, BBC, boloňská univerzita, francouzská agentura AFP, vídeňská televize, americký časopis LIFE či nezákonné skupiny, je opět využívána k boji proti přestavbě a demokratizaci u nás a k útokům proti socialismu jako v krizových letech.

Například dnes v jeho rozhovorech můžeme číst nebo slyšet, že jen málo scházelo k tomu a mohl být Američanem, protože když se jeho rodiče vraceli z USA, byla jeho matka těhotná, takže – „ve skutečnosti i můj život začal tam“. Při návštěvě Itálie, když mu na boloňské univerzitě předávali čestný doktorát, citoval v projevu středověkého filozofa Františka z Assisi: „Bože, dej mi dost pokory snášet věci, které nemohu změnit.“ A když byl u františkánů v Assisi na návštěvě, řekl starostovi města: „Faktem, že jsem zde, se splnily všechny mé sny.“

V nedávném rozhovoru pro Hlas Ameriky označil J. Palacha za významnou osobnost, která si zaslouží státnický věnec, jaký na jeho pohřeb v lednu 1969 poslal on. Obhajuje vznik a činnost KAN, K 231 a dalších protisocialistických organizací v první polovině roku 1968, stejně jako stanovisko předsednictva ÚV KSČ přijaté v noci z 20. na 21. srpna 1988, které vyvolalo vlnu antisovětismu a velmi zkomplikovalo celkovou situaci v té době. Požaduje přehodnocení krizových let, odvolání Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ a zejména aby byli rehabilitováni všichni nositelé tzv. obrodného procesu a umožněn jejich návrat do politického života.

V interview pro hlas Ameriky i pro list L´Unità ukazuje, že pochopil „zrůdnost stalinismu“ již ve třicátých letech v Sovětském svazu a v padesátých letech v ČSR. Přesto bez zábran po návratu ze studií v Moskvě v padesátých a šedesátých letech pracoval ve vysokých stranických funkcích a uskutečňoval politiku, kterou dnes tak vášnivě kritizuje. Právem klademe otázku, jak to ve skutečnosti bylo? Byl tehdy A. Dubček pokrytec – něco jiného si myslel a něco jiného dělal –‚ nebo dnes lže? Např. O. Šik otevřeně tvrdí, aby zdůvodnil svůj dřívější dogmatismus a vztah k A. Novotnému – že po XX. sjezdu KSSS nemohl říkat pravdu a jako vedoucí funkcionář skrýval svoje názory. Postupoval Dubček stejně?

Prohlašuje o sobě, že zůstal komunistou, žádá svoji politickou rehabilitaci a současně otevřeně po celou dobu od dubnového zasedání v roce 1969, kdy byl odvolán z funkce, podporuje ty skupiny a jednotlivce, kteří usilují o rozvrat socialistického zřízení. Když v roce 1977 vznikla „charta“, tak se v ústním poselství, jak na první straně oznámil rakouský list Arbeiter Zeitung, „plně solidarizoval s jejím obsahem“ a i v dalším období nejednou vyjadřoval jejím členům a činům podporu.

Co tedy „aktivizace“ A. Dubčeká sleduje? Jeho vystoupení jako člověka, který byl v krizových letech „u toho“, nota bene ještě ve vysoké funkci, mají dát pomluvám, které buržoazní tisk a mezinárodní reakce o jejich průběhu a dnešní přestavbě šíří, zdání autentičnosti. Dubček v zajetí svého velikášství tuto úlohu plní ochotně a dobře. Říká přesně to, co od něho ti, kteří organizují jeho dnešní popularitu, očekávají.

Dubček se zřejmě stále domnívá, že se nesmazatelně zapsal do historie naší země jako osvícený reformátor socialismu, který byl neprávem vyloučen ze strany. Očekává, že přijde čas, kdy tato „křivda“ bude napravena. Historii sice lze falešně interpretovat, ale ne změnit. Jeho éra v ní zůstane zapsána jako varovné memento, kam vede politika člověka, který se zřekne marxisticko-leninských zásad, který odvrhne socialistické principy a zradí zájmy lidu. Zůstane vždy jen tím, kdo přivedl naši stranu a zem na pokraj katastrofy.

Rudé právo, 29. března 1989, Karel Horák