
Ruský publicista a
spisovatel Viktor Andrijanov vydal v populární ruské knižní edici Život slavných lidí knihu o dlouholetém sovětském premiérovi Alexeji Kosyginovi, kterého v jedné kapitole nazývá hlavním inženýrem SSSR . Jde o příkladně korektní a dokumentárně obsažný pohled nejen na tuto svého času nejpopulárnější sovětskou
osobnost, ale i na významné období sovětského státu mezi vládou Nikity Chruščova a Michaila Gorbačova.
Pro českého čtenáře knihy ALEXEJ KOSYGIN je nesporně zajímavou a v lecčems i objevnou zejména kapitola Pražské jaro, která se týká československých událostí roku 1968. Pro současníka, který už mnoho ví, není nezajímavé posoudit, jak v nich jednal právě Alexej Kosygin. Citujeme z ní:
Pražské jaro 1968 začalo dlouho před kalendářním a skončilo 21. srpna téhož roku, kdy do Československa vstoupila vojska států Varšavské smlouvy. Jaký postoj k oněm událostem zaujímal Alexej Nikolajevič Kosygin? S jakými názory souhlasil? Proti čemu vystupoval?
V květnu 1968 byl v Karlových Varech. Oficiálně se uvádělo, že sovětský premiér si do těchto lázní přijel na týden odpočinout. Dokonce s sebou vzal vnučku, jenomže ta dědečka téměř vůbec neviděla. Alexej Nikolajevič měl samá setkání a jednání. Na procházky čas nezbýval. Čtením sovětských tajných depeší z velvyslanectví, setkáními se sovětskými diplomaty, československými soudruhy se snažil podstatu jevů pochopit. Co jen se to v zemi, již si zamiloval už při prvním setkání, děje?
Průběh československých událostí vůdci zemí Varšavské smlouvy sledovali s narůstajícím znepokojením. Zachoval se Kosyginův pracovní zápisník s poznámkami, učiněnými na jednom z takových jednání. Uveřejňujeme je poprvé.
s. Gomulka:
- V Drážďanech na události v Československu panovalo jedno mínění.
- Byly poslány různé dopisy. Existují odlišné pohledy a nuance .
V dopise PSDS (Polská sjednocená dělnická strana - pozn. překl.) nejsou plně vyjádřeny všechny otázky:
- V Československu probíhá mírový proces přechodu od social. Československa k buržoazní republice. Proces je v počátečním stadiu.
- KSČ ustupuje od principů marxismu-leninismu ke straně sociálnědemokratického typu. Uvedený proces zašel poměrně daleko. Jde o nejzávažnější faktor. V Československu vládne nový jev - přechod od socialismu k neokapitalismu. K pojmu kontrarevoluce přistupujeme velice povrchně. Proces přechodu neprobíhá klasickou formou. Tyto síly vystupují pod heslem demokratického socialismu - formují jej zahraniční a vnitřní síly. Probíhá reformační proces - buržoazní.
s. Kádár:
- Informace o setkání se s. Dubčekem a Černíkem.
- Říkají, že by se chtěli setkat s KSSS.
- Češi hodlali dvoustrannými jednáními zamezit mnohostranným.
- Hodnocení maďarských soudruhů: probíhá revize marxismu jugoslávskou cestou. Rádi by pokrokové síly podpořili, ale nevědí, jak jim pomoci.
- Podle mínění Kádára situace vyžaduje rozhodné vystoupení KSČ.
s. Ulbricht:
- S Kádárovým hodnocením nesouhlasí. Další zemí, která bude následovat, bude Maďarsko.
- Existuje (hrozba) teroru.
s. Živkov:
- Souhlasí s Gomulkou a Ulbrichtem. Nemůže souhlasit s Kádárem.
- Je nezbytná vojenská pomoc.
Poslední věty z uvedeného zápisu znějí: Jednání je třeba pozměnit. Co musíme udělat? Tuto otázku kladl sám sobě. Na stránkách maličkého bločku, jenž se vejde do dlaně, nejsou žádná data. Časový rámec lze stanovit podle textu: po setkání na nejvyšší úrovni v Drážďanech, před rozhodnutím o vstupu vojsk, přijatým 20. srpna. Kosygin byl až do poslední chvíle proti vojenskému vměšování. Stejně jako Brežněv. Jenomže jejich oponenti byli početně silnější.
Dne 19. července 1968 předsednictvo ÚV KSSS projednávalo návrh Brežněva a Kosygina o uskutečnění dvoustranných jednání vedení SSSR a ČSSR. Předseda KGB Andropov proti tomu ostře vystoupil.
Domnívám se, řekl Andropov, že ve skutečnosti toto setkání k ničemu nepovede a vy, Alexeji Nikolajeviči, na mne tlačíte zbytečně. Oni teď bojují o svou kůži a bojují zuřivě. Pravičáci v čele s Dubčekem na svých pozicích stojí pevně. Nejen my, i oni se připravují velice pečlivě. V současnosti připravují dělnickou třídu a dělnické milice. Vše je namířeno proti nám.
Na tento výpad Kosygin odvětil následovně: Soudruhu Andropovovi bych rád odpověděl, že na vás netlačím, naopak - tlačíte vy. Podle mého soudu se Čechoslováci nebijí o vlastní kůži, nýbrž za sociálnědemokratický program. To je podstata jejich boje. Bojují zuřivě, avšak za cíle, které jsou jim zcela jasné, za to, aby Československo nejdříve přeměnili v Jugoslávii a následně v něco podobného jako je Rakousko. (Nezavisimaja gazeta, 14. prosince 2000)
Setkání, které Brežněv s Kosyginem navrhli, se nakonec přece jen uskutečnilo - v Čierné nad Tisou v červenci. V první československé pohraniční stanici, která je v současnosti slovenská. Poprvé v sovětských dějinách se div ne celé politbyro vypravilo do zahraničí. Na setkání s Brežněvem přiletěl Dubček, první tajemník ÚV KSČ, a předseda vlády Černík.
x x x
Zalistujme ve stenografických záznamech z pozdějších moskevských jednání Brežněva, Kosygina, Podgorného s Ludvíkem Svobodou; Brežněva, Kosygina, Podgorného s Dubčekem a Černíkem, a také samostatně s předsedou Federálního shromáždění ČSSR Smrkovským a členy předsednictva ÚV KSČ Špačkem a Šimonem.
Dne 23. srpna prezidenta na letišti Vnukovo-2 vítali se všemi poctami. V otevřeném autě s ním Moskvanům mávali Brežněv, Podgornyj a Kosygin. Prezident ČSSR o osudu prvního tajemníka ÚV KSČ Dubčeka, předsedy vlády Černíka a dalších soudruhů, které vpředvečer sovětští výsadkáři uvěznili v Praze, nic nevěděl. Proto se Brežněva hned zeptal: Kde je Dubček? Je živ a zdráv, chlácholil hlavu spřáteleného státu Leonid Iljič. Jeden z doprovodu prezidenta ČSSR Klusák se ptá na Černíka, Smrkovského, Špačka a Císaře.
V protokolech se dočítáme:
Brežněv: Císař u nás není, je v Československu.
Klusák: U koho?
Podgornyj: U nás není, ani jsme se ho nedotkli...
Brežněv: Císař u nás není, čestné slovo.
Podgornyj: Špaček je u nás.
Klusák: Což pozvat Kriegla a Špačka, aby zde byli také přítomni?
Brežněv: Není třeba. Budou bydlet na chatě. Jsou na chatě, ať tam zůstanou.
Opět nahlédněme do protokolů:
Husák: Vedení slovenské strany a vláda Československa mne pověřily především žádat to, o čem již hovořil náš prezident, soudruh Svoboda - propustit vězněné vedoucí činitele a vytvořit podmínky pro normální činnost stranických a státních orgánů. Za druhé - bylo by třeba, aby státní i stranické orgány mohly pracovat v Československu. V současné chvíli to možné není. Vládní budovy jsou obsazeny. Nad zásobováním a výrobou visí hrozba. Stručně řečeno, nyní v Československu nejsou podmínky pro normální činnost vlády a dalších orgánů.
x x x
Nyní se několika větami zmíním o představách sovětských činitelů, vedoucích jednání. Všichni tři hovoří se zástupci nezávislého státu jako se svými vazaly z jakési zapadlé provincie. Brežněv zmiňuje dopis devadesáti devíti dělníků jedné z pražských továren, jenž byl zveřejněn v sovětské Pravdě. Uvádělo se v něm, že socialismus v Československu ohrožují pravičáci a že přátelé Sovětského svazu jsou pronásledováni. Ano, tak to skutečně bylo. Proti autorům uvedeného dopisu se v Československu rozpoutala doslova štvanice.
Stenografické zápisy tří setkání jsou objemné - více než sto stran. Kosygin, jak z textu vyplývá, se neomezuje na glosy. Čas od času Brežněva opravuje a v napjaté polemice přebírá iniciativu. Například říká, že hnutí proti socialismu a Sovětskému svazu československou dělnickou třídu zneklidňuje. A dále Kosygin - (o jednání s prezidentem Svobodou). Vznikající situaci lze hodnotit různě. Není však vyvolána našimi kroky. Způsobily ji chyby ve vedení na československé straně, zejména soudruha Dubčeka. Musím podotknout, že je nezbytné, aby svou odpovědnost za tyto události přiznal. Nikdo za ně nebude brát odpovědnost. Ona odpovědnost plně a zcela leží na Dubčekovi, jenž řídil celou stranickou organizaci a de facto i celý stát. Z toho důvodu na sebe prostě odpovědnost vzít musí.
Husák: Po setkáních v Čierné a v Bratislavě, když jsem mluvil se soudruhy Dubčekem a Černíkem, oba dali najevo, že vážnost situace u nás chápou. Rovněž jsem viděl, že vedoucí činitelé se přidržují linie přátelství, podporují ji, podporují přátelství se Sovětským svazem a dalšími bratrskými zeměmi. Pozoroval jsem také tendenci důsledně a postupně se oné pravičácké orientace zbavit. Osobně se domnívám, že sovětští soudruzi danou situaci přehnali a její nebezpečí zveličili. I my jsme komunisté, v tomto hnutí jsem od svých šestnácti let, tedy bezmála čtyřicet roků. Pro nás, tedy pro ty, kteří jsme v komunistickém hnutí byli, být členem strany a být přítelem Sovětského svazu je jedno a totéž. Zcela chápu, že sovětští soudruzi chtějí dostat plné garance, že Československo se nebude rozvíjet mimo rámec socialistického tábora, že v něm bude zlikvidována antisovětská a antikomunistická propaganda. Je docela možné, že to bude spojeno s některými personálními změnami. Jsem přesvědčen, že toho bylo možné dosáhnout i bez vojenského zásahu.
Tolik Gustáv Husák a citát ze stenografického záznamu.
Potom Alexandr Dubček zmizel na dvě desítky let v politickém propadlišti. Pracoval v jednom slovenském lesním podniku. Do politiky ho vrátila až takzvaná sametová revoluce. Dubček byl poté zvolen předsedou Federálního shromáždění Československa. Vůči Sovětskému svazu, zemi, v níž vyrůstal, nebyl předpojatý. Zahynul (koncem roku 1992) při automobilové nehodě na cestě ze své rodné Bratislavy do Prahy. Oldřich Černík ještě nějaký čas zůstal v čele vlády.
Haló noviny, Naše pravda, 23. 7. 2007, Zdeněk Hoření