Česká společnost - a její levicová část především - se dnes naposledy rozloučí s právním vědcem a politologem profesorem Františkem Šamalíkem, který zemřel 24. 4. ve věku 84 let. Šamalíkova společenská angažovanost a jeho schopnost dotknout se skryté podstaty věci ho vedla i k pohotové publicistice. Po nuceném dvacetiletém normalizačním odmlčení to byl on, kdo přišel před českou společnost s tezí, že „komunisté budou doopravdy reformovaní teprve tehdy, až pro ně listopad bude i jejich vítězstvím“. František Šamalík tím navázal na své společenské působení z konce 60. let, jehož připomenutím - dobovou, ale výstižnou charakteristikou ruské říjnové revoluce a jejího osudu i odkazu - se s ním chceme rozloučit i my. (mn)Veliké ideje se neuskuteční bez velikých sil. Marxovská vize nové společnosti zrála v evropské kultuře jako její popření i rozvinutí, našla však z mnoha důvodů své realizátory teprve v despotismem poznamenaném a ochromovaném Rusku. V ruském Říjnu se myšlenka proměnila v čin a tento čin zpětně obohatil myšlenku. Řečeno s Gramscim — Říjen byl čin základního filosofického významu. Byl výzvou dějinám: člověk vyžaduje, aby s ním bylo jednáno jako s člověkem.
Revoluce otevřela nové cesty. V jejím aktivismu se rozpadly fatalistické koncepce, neboť prokázala, že lidé jsou zajatci poměrů a situací jen potud, pokud se jim trpně podřizují. Ale v jakém směru změnit poměry? V revoluci jsou lidé méně spoutáni, a proto v ní přímo bují nejrůznější programy.
Pestrá duha stanovisek a koncepcí vznikajících v té době se v pozdějších letech nezadržitelně měnila v jednobarevný oficiální „paprsek“. V této přeměně se „filosofický“ význam Října jednak ochuzoval, jednak mýtizoval. Ustupoval do pozadí před konkrétními formami, jež sovětský socialismus získával v podmínkách obklíčené a ohrožované zaostalé země. Právě tyto konkrétní formy a zkušenosti se staly základním stavebním materiálem oficiálního stalinského teoretického socialismu. Více se přibližoval realitě, byl však koncipován jako platný nezávisle na ní. Tak vznikala omezující a zavazující schémata, překážka tvořivého hledání vhodnějších a bohatších forem realizace socialismu.
Říjen byl otevřen světu, neboť jeho „tvůrci“ ho chápali jako součást světové socialistické akce. Chtěl dynamizovat všechny síly schopné posílit demokratická a socialistická a vůbec osvoboditelská hnutí a z tohoto hlediska se také všechna rozhodnutí posuzovala.
Tato otevřenost vůči světu byla jistě v nějaké míře zasažena koncepcí a nutností „socialismu v jedné zemi“. Socialismus dostával státní formu a tato skutečnost nebyla asi vždy příznivá, neboť vztahy států a vztahy světových socialistických sil nejsou totožné. Navíc vyvolává tendenci rozlišovat „státní socialismus“ jako důležitější od ještě nestátního socialismu, tendenci v podstatě statickou, neboť možnosti „nestátních“ socialistických sil a hnutí patří nejisté budoucnosti. V této statické koncepci už není „státní socialismus“ pojat jako síla dynamizující všechny socialistické síly, které je ostatně nakloněn chápat spíše z hlediska státních než socialistických cílů a potřeb.
Tyto deformace označil XX. sjezd KSSS pravým jménem. Velikost myšlenky nemůže být zničena empirickými formami její realizace; zatím se ještě žádná veliká hnutí nevyvarovala toho, aby se na jejich vlnách neobjevili „konsolidátoři“ a „zjednodušovatelé s despotickými sklony, umrtvující jejich ideové a morální zdroje.
Ale velikost deformací je zároveň důkazem, že každá veliká revoluce je otevřena pro všechny možnosti: pro tvůrčí zaujetí i dogmatickou zkostnatělost, pro svobod i potlačování svobody, pro demokracii i byrokraticko-centralistické potlačení demokracie. Je dokonce otevřena pro všechny deformace, kterým společnost nechce, nedovede nebo nemůže čelit.
Právě tak i Říjen otevřel „všechny“ možnosti. Ale v jeho vlastním odkazu, kterým vstupuje do dějin a kterým otvírá nové dějiny, pořád září čistota velikých myšlenek o svobodném člověku ve svobodné společnosti. Tím staví před lidstvo univerzální světový program.
Z jeho hlediska jsme přistoupili ke kritice předlednového sociálního a politického systému, a emocionální zabarvení této kritiky bylo podmíněno právě tím, že tento systém byl příliš vzdálen filosofické a morální pravdě Října.
Tato skutečnost musí varovat před sebeuspokojením, musí vést k neustálé konfrontaci našich činů s našimi idejemi, k neustálému zkoumání toho, zda a v jaké míře jsou naše ideje přítomny v našich činech.
Politika, č. 11, 7. 11. 1968, František Šamalík
Výzva dějinám
