Dali jste nám slib, že budete bojovat. Ze své strany však prohlašujeme, že jsme ochotni vám v tomto boji poskytnout neomezenou pomoc. A jsme na tuto pomoc už plně připraveni. Kdyby se náš plán zhatil, bylo by těžké svolávat nějaké nové setkání. To říkám zodpovědně. Proto vám přijdeme na pomoc.Touto jednoznačnou hrozbou podle doslovné citace z ruského dokumentu Stenografický záznam společného zasedání předsednictva ÚV KSČ a politbyra ÚV KSSS dne 31. července 1968 zakončil v sále Kulturního domu železničářů v Čierné nad Tisou sovětský vůdce Leonid Brežněv svůj projev před plénem obou delegací.
Jak se za tři týdny ukázalo, Breněvova výhružná slova ve skutečnosti znamenala ze sovětského hlediska poslední pokus přimět (v rámci kombinované vojenské a politické eskalace) československé vedení k radikálnímu politickému obratu.
Čtyřdenní schůzka ve východoslovenském pohraničním městečku Čierná nad Tisou (29. 7. až 1. 8. 1968), označovaná někdy jako vagónová jednání, patří k nejdiskutovanějším tématům historie tzv. pražského jara. Zvláště pak obsah rozhovoru mezi Leonidem Brežněvem a Alexandrem Dubčekem ve vlaku sovětského politbyra 31. července 1968. Jejich debata v salónním voze neměla svědka a nebyl o ní vypracován ani žádný protokolární záznam.
Kompletní sestavy
Co předcházelo cestě do Čierné? Vztahy mezi Dubčekovým reformním vedením KSČ a zeměmi tzv. varšavské pětky (SSSR, Bulharsko, Maďarsko, NDR a Polsko) se vyhrotily v polovině července 1968, kdy čs. strana odmítla účast na schůzce vedoucích představitelů těchto zemí ve Varšavě (14.15. 7.). Následoval ultimativní dopis pěti zemí, v něm se mimo jiné hovořilo o sílící kontrarevoluci v Československu.
Jen několik hodin poté, kdy 19. července schválil ÚV KSČ odmítavou odpověď na varšavský dopis, telefonoval Brežněv Dubčekovi jak ten uvádí ve svých pamětech. Po několikadenním dohadování Sověti souhlasili s dvoustranným jednáním mezi předsednictvem ÚV KSČ a sovětským politbyrem. Moskva učinila několik formálních ústupků. Netrvala na okamžitém jednání KSČ s celou pětkou a nakonec souhlasila i s místem konání schůzky na čs. území (Dubček se odvolával na usnesení ÚV KSČ, že nejvyšší představitelé strany a státu nesmějí opustit území ČSSR).
Původně navrhované Košice Sověti zamítli a rozhodli se pro místo bezprostředně u sovětsko-československých hranic pro Čiernou nad Tisou. Na Dubčekovy obavy o chabých možnostech ubytování Breněv odpověděl, že na tom nezáleží, protoe přijedou vlastním vlakem a budou se večer po jednání vracet na své území. Moskva však důsledně požadovala, že se schůzky musí zúčastnit předsednictva obou stran v kompletní sestavě a samotná jednání musí být supertajnou záležitostí.
Tak tomu i bylo. Čierná byla hermeticky uzavřena a v samotném Kulturním domě železničářů, kde se konala jednání, kontrolovala sovětská tajná policie všechny východy, kabiny překladatelů a dozírala na telefony. Vedení KSČ tak bylo odříznuto od svého stranického aparátu v Praze a nemělo možnost neodposlouchávané komunikace.
Myslíme na vás, myslete na nás
Přesto se jednomu kameramanovi podařilo natočit reportážní šot. Přijel do Čierné brzy ráno 29. července, ještě před policejní uzávěrou. Na nádraží mu poskytli útočiště v dopravní kanceláři a odtud potom z pootevřeného okna potají natočil příjezd a vítání Sovětů. Krabici s filmem se podařilo propašovat do Koic a večer se krátká reportáž objevila na obrazovce. Byl z toho velký poprask a ostré protesty sovětské delegace. Vyšetřování však žádného pachatele neodhalilo. Na cestě do Čierné provázela československé vyjednávače obrovská národní podpora. Značně k ní přispělo Poselství občanů předsednictvu ÚV KSČ, které sepsal Pavel Kohout a bylo otištěno ve zvláštním vydání Literárních listů. Vše, oč usilujeme, se dá shrnout do čtyř slov: Socialismus! Spojenectví! Suverenita! Svoboda!, hlásal manifest a současně vybízel: Jednejte, vysvětlujte, ale jednotně a bez ústupků obhajte cestu, na kterou jsme vyšli a ze které živi nesejdeme
Myslíme na vás, myslete na nás
Brežněv hned na začátku svého vystoupení v Čierné Dubčeka obvinil, že si tuto kampaň naorganizoval. Potom předestřel doklady o vnitropolitické katastrofální situaci v ČSSR a neustále citoval z československého i zahraničního tisku. Marně Dubček namítal, že v Československu je svoboda projevu, která byla v červnu uzákoněna Národním shromáděním. Jeho námitku Sověti obrátili v důkaz, že vedení KSČ ani neví, co se v zemi děje, a že nemá situaci ve vlastních rukou.
Politbyro je pevně přesvědčeno, shrnul Brežněv svůj dvouhodinový výstup, že události nemají spontánní, ale organizovaný charakter. Logika událostí svědčí o otevřené kontrarevoluci a její podpoře zvenčí. Otázka byla podle něj jasná: buď vedení KSČ najde dostatek odvahy, aby prověřilo své názory a zlomilo reakci, nebo budou komunisté smeteni. Vyzval československé soudruhy, aby rozpoznali hloubku nebezpečí a rychle provedli opatření, která mohou zastavit nástup sametové reakce k moci. Co je potřeba udělat, bylo už navrženo ve varšavském dopisu.
Ať každý promluví
Dubček i někteří další členové předsednictva se snažili Sovětům vysvětlit, že se mýlí. Líčili jim, jak chtějí některé vnitropolitické jevy řešit v souladu s demokratickými principy. V jednom okamžiku spontánní debaty řekl Kosygin na adresu vedení KSČ: Vy vydáváte direktivy a pravice pracuje. Pracujete pro imperialisty. Všechno běží ve velkém. Můžeme vás ujistit, že kdybychom chtěli, dostaneme během 24 hodin celou vaši zemi pod kontrolu, pokud by se nám československý lid postavil na odpor. Můžeme vám, soudruhu Dubčeku, říci, že když budeme chtít, můžeme ihned sepsat Bílou knihu, jejíž obsah by se nedal vtěsnat do tohoto prostoru.
Po této otevřené a dosud nejzřetelnějí výhrůžce násilným zásahem poukázal Kosygin na síly uvnitř ČSSR, které se obracejí na SSSR a chtějí zahájit boj proti kontrarevoluci.
Druhý den nasadili Sověti smířlivějí tón a navrhli, nechť každý člen a kandidát předsednictva ÚV KSČ vyjádří svůj osobní postoj k varšavskému dopisu a k rozboru situace, jak jej přednesli. Chtěli vypátrat, jaký je poměr v mocenské špičce KSČ a povzbudit prosovětské síly. Poté všichni členové čs. delegace vystoupili. Mnozí stáli za Dubčekem, někteří ale vyjadřovali obavy nad vývojem v ČSSR, dávali za pravdu sovětským výtkám a souhlasili s jejich hodnocením událostí. Vasila Biľaka po jeho prosovětské řeči spontánně pochválil sám Leonid Breněv.
Odpoledne však sovětská strana znovu vyrukovala s tvrdými odsudky a terčem útoků byl zejména za pravičáka označovaný František Kriegel. Po Šelestově výpadu opustil Dubček na protest jednací sál. Když se posléze vrátil, kategoricky odmítl tvrzení, že se KSČ odchyluje od marxismu-leninismu a že se snaží vrazit klín mezi KSSS a ostatní komunistické strany. Kosygin se ihned pokusil ulámat vypjaté situaci hroty a navrhl, aby jednání pokračovalo následující den.
Nicméně sovětské vedení pochopilo, že protistranu o správnosti závěrů varšavského dopisu nepřesvědčí, a tím méně ji přiměje k jejich přijetí. Stejně tak bylo zřejmé, že čs. vedení nepřesvědčí o své pravdě Sověty.
Mezi čtyřma očima
Dalšího dne 31. července přijeli Sověti do Čierné se značným zpožděním. Brežněv zůstal v salónním vagónu a vzkázal, že není zdráv. Dubček pochopil, že je to jen diplomatická chřipka, a rozhodl se udělat první krok k překonání krizové situace (podle jiné verze Brežněv Dubčeka sám pozval k jednání mezi čtyřma očima). Skutečností bylo, že za chvíli lidé na perónu viděli, jak Dubček kráčel k sovětskému vlaku
O jejich následujícím několikahodinovém rozhovoru neexistuje žádný protokol. Pouze Brežněvova reprodukce údajné úmluvy a Dubčekova osobní výpověď. Ten v roce 1990 popsal jejich někdejší diskusi jako nervózní a vzrušenou. Breněv nevyslovil otevřenou hrozbu vojenskou intervencí ani neuzavřel s Dubčekem nějakou tajnou úmluvu a jediným oficiálním závěrem v Čierné bylo podle Dubčekova mínění to, že se o jednání nevydal žádný dokument.
Východisko ze slepé uličky našel Brežněv v tom, že obnovil svůj návrh na kolektivní setkání s komunistickými stranami (jež se účastnily jednání ve Varšavě), přičemž už netrval na tom, aby se jednání konalo v Moskvě, ale navrhl uspořádat setkání v přímé návaznosti, a to 3. srpna v Bratislavě. Dubček se vzdal toho, aby podmiňoval svůj souhlas s tímto návrhem přítomností Rumunska a Jugoslávie.
Brežněv sice ve svém salónním vagónu hovořil o personálních otázkách ve vedení KSČ poznamenává Dubček a jmenoval Kriegla, Císaře, Pelikána a další, nedostal však od Dubčeka závazný příslib, jestli a kdy budou odvoláni ze svých funkcí.
Brežněvova interpretace jejich rozhovoru ve vlaku však byla s Dubčekovou verzí v příkrém rozporu. Dubček to vysvětloval tím, že Brežněv vždycky vydával své vlastní vývody za dohodu. On naproti tomu považoval sovětskou kritiku za názor a naléhání, na něž mínilo vedení KSČ svým způsobem reagovat, nechápalo ji však jako vzájemnou úmluvu, která by konkrétně předurčovala jeho vnitropolitický kurz.
Nic se nedohodlo
Po rozhovoru Brežněva s Dubčekem se další jednání omezila na porady čtyřek (Brežněv, Kosygin, Podgornyj, Suslov Dubček, Svoboda, Černík, Smrkovský). Ani o těchto jednáních neexistuje žádný protokol, ale jejich výsledek tlumočili Brežněv a Dubček v závěrečných stanoviscích před plénem obou delegací. Sovětská strana z jejich vystoupení pořídila stenografický záznam, z něhož pochází citace v úvodu tohoto článku. (Obě strany se mimo jiné zavázaly k bezpodmínečnému utajení obsahu a průběhu jednání v Čierné a k naprostému mlčení.)
Poslední den, 1. srpna, bylo přijato už jen oficiální komuniké, které skoupě oznamovalo, že dvoustranná jednání skončila a že se pětka sejde s čs. delegací v Bratislavě. Nic dalšího se nedohodlo, resp. nebylo precizně písemně zaznamenáno. Sověti však svá stanoviska považovali za závazek druhé strany.
To si Dubček a jeho druhové zřejmě ne zcela uvědomovali. Domnívali se, že přes některé ústupky vyhráli významné střetnutí a odvrátili hrozbu vojenské intervence. Věřili, že získali čas do sjezdu strany a demokratizační proces zachránili před nejhorším.
Ze sovětského hlediska však Čierná nebyla politický kompromis, ale jednání typu kdo s koho, s cílem poskytnout Dubčekovu vedení poslední šanci, aby vlastními prostředky uskutečnilo sovětskou politickou představu záchrany systému v ČSSR. Trefně to vystihl historik K. Dawisha: Čierna byla myšlena jako poslední zoufalý pokus umožnit Čechům, aby sami udělali to, co jinak byli připraveni ovšem váhavě podniknout Sověti sami.
Právo, 2. 8.2008, Miroslav Šiška
Čierná: Poslední šance pro Dubčeka
