Český text příspěvku, který přednesl Pedro Marset, hospodář Strany evropské levice a reprezentant KS Španělska, na semináři pořádaném k výročí Srpna 1968 SDS v Praze, dne 16. 8. 2008
Prvním faktem, který je třeba zmínit, je, že Komunistická strana Španělska byla jednou z několika západoevropslých komunistických stran, které odsoudily sovětskou invazi. Stalo se tak při návštěvě předsedkyně naší strany, Dolores Ibarruri, v Kremlu. "La Passionaria" vznesla protest přesto, že musela být vděčná sovětským úřadům za to, že mohla žít v Moskvě od konce španělské občanské války. Abychom mohli lépe zhodnotit přístup KS Španělska k Pražskému jaru a sovětské invazi v srpnu 1968, je třeba vzít v úvahu její vývoj a boj proti Frankově diktatuře od občanské války ve Španělsku.
Musíme si uvědomit, jak hluboce byla KS Španělska zavázána Sovětskému svazu a jeho komunistické straně za velkou pomoc během španělské občanské války, ale také potom, kdy po naší porážce přijaly tisíce španělských komunistů, z nichž mnozí se, kromě toho, že žili v SSSR, také zúčastnili druhé světové války proti Německu v řadách sovětské armády.
Musíme si současně ale také uvědomit, že tisíce španělských komunistů odešly po občanské válce do Francie, Velké Británie, Belgie, Itálie a dalších evropských zemí, a do Latinské Ameriky a dalších částí světa, bojujíce proti fašismu po celé Evropě. Nelze zapomenout, že mezi prvními vojáky, kteří osvobozovali Paříž, byli Španělé. Je tedy pochopitelné, že KS Španělska patřila k nejvíce prosovětským komunistickým stranám v Evropě.
Měli jsme určité důvody doufat, že po druhé světové válce nazrála doba k osvobození Španělska od fašismu. Proto v roce 1945 vyslal KS Španělska tisíce protifašistických bojovníků do "gerilové války" proti Frankovi v očekávání invaze západních spojenců proti frankistickému režimu. Ale během několika let se s Trumanovým antikomunismem stal Franco spojencem a přitelem USA a nebyl tak žádný prostor pro jakoukoliv naději na získání svobody pro Španělsko. V roce 1953 byl podepsán "Madridský pakt", dohoda mezi Frankem a USA. Museli jsme změnit naši strategii a začít bojovat proti diktatuře vlastními prostředky v rámci možností uvnitř španělské společnosti.
V roce 1956 jsme ukončili geurillové válčení a přijali tzv. "Politickou linii národního usmíření", která směrovala veškeré úsilí na získávání dalších a dalších lidí ve Španělsku pro boj za svobodu a demokracii. Dlouhodobý utajený a nebezpečný boj proti diktatuře byl opravdu heroickou bitvou, vybojovanou zejména španělskými komunisty. Když byla r. 1957 podepsána Římská smlouva o vytváření Společného trhu, považovali jsme ji v některých aspektech za namířenou protisovětsky a proti socialistickým státům, ale připouštěli jsme současně, že se zlepšuje životní úroveň dělníků, a také že v rámci Společného trhu jsou zaručeny svobody a lidská práva. Proto v počátku šedesátých let, r. 1963, náš ústřední výbor přijal deklaraci o tom, že je potřebné aby Španělsko přistoupilo k Římské smlouvě a skončila tak Frankova diktatura. Pro nás vstup Španělska do Evropských hospodářských společenství byl jako vstup do klubu zemí, kde občané mají svobodu a lidská práva, a pracující mají lepší mzdy a lepší pracovní podmínky. Vstup Španělska do EHS by skutečně ukončil Frankovu diktaturu.
Je třeba si také připomenout, že padesátá a šedesátá léta byla roky budování sociálního státu v západní Evropě po Marshallově plánu a my, španělští komunisté, jsme žili ve většině těchto zemí, nejen jako uprchlíci po španělské občanské válce, ale také jako zahraniční dělníci. Totéž platí i pro stovky španělských komunistů, kteří žili nejen v Sovětském svazu, ale také v dalčích socialistických státech, mimo jiné také v někdejším Československu. To znamená, že my, španělští komunisté, jsme měli dobré a spolehlivé informace o tom, co se děje v západní Evropě a také v evropských socialistických zemích. Jedním příkladem toho byly, ve stejném roce 1968 jako Pražské jaro, události května 1968.
Mohli jsme pozorovat nepokoje a touhu po nových perspektivách mezi mladými dělníky a studenty ve Francii a současně jsme byli svědky nepokojů v r. 1967, jejichž aktéry byli Novotný a touha dělníků a studentů po větší svobodě uvnitř socialistického státu na ulicích Prahy. V obou případech se KS Španělska pozitivně stavěla k úsilí o socialismus a svobodu, které bylo společné oběma hnutím. Je třeba si připomenout, že v Itálii existovala možnost získat vládu díky hlasům pro Italskou komunistickou stranu, největší v západní Evropě. Bylo to v době, kdy Enrico Berlinguer přemýšlel o "historickém kompromisu", aby se vyhnul vetu USA. Byla to také doba, kdy v Latinské Americe, po zavraždění "Che" Guevary USA, dokázal v Chile Salvador Allende demokraticky zvítězit v alianci socialistů s komunisty. Je třeba si připomenout, že také my, španělští komunisté, jsme přispívali k vládě Allenda dosti značnou pomocí vysláním poradců a jednotlivých našich členů. Bylo pochopitelné, že pro nás, kdo jsme žili v diktatuře a bojovali za demokracii a socialismus, byl závěr jasný: obojí, demokracie a socialismus, bylo totéž, a muselo být dobyto současně, socialismus byl v podstatě větší demokracií a demokracie, skutečná demokracie, byla možná jen s větší dávkou socialismu. už nikdu machiavelské rčení že cíle ospravedlňují prostředky, ale právě naopak, prostředky jsou jedinou cestou k dosažení cílů.
Z těchto důvodů jsme zveřejnili formální prohlášení KS Španělska na podporu nové cesty KSČ a také A. Dubčeka. Šli jsme ještě dále, a prohlásili jsme, že to je cesta, kterou by se měly dát všechny tzv. socialistické státy vč. SSSR, aby se mohly stát příkladem pro všechny. Vliv komunistických stran v západní Evropě byl opravdu velký, a potřebovali jsme tento demokratický prvek, abychom mohli překonat sociálně demokratické strany a prosadili socialismus na horiznt dělníků a mladých lidí. V případě Československa vědci prosazovali teoretické závěry o úloze vědy a techniky při výstavbě socialismu, jak to vyjádřil Radovan Richta a jeho tým. Všechny složky se zdály poukazovat stejným směrem, potřeby a záměry dělníků, ekonomie, věda, směrem k socialismu, k překonání kapitalismu jako zastaralého modelu a systému.
Se zkušenostmi francouzského Května 1968 jsme také vyjádřili podporu mladým dělníkům a studentům a kritizovali Francouzskou KS a také francouzské odbory, že nepochopili revoluční duch hnutí, které se odehrávalo na jejich ulicích.
Když přišly ty smutné hodiny, pokoušeli jsme se je odvrátit a doufali jsme, že přesvědčíme KSSSo revolučním obshu a dobrých vyhlídkách Pražského jara. Po 40 letech se nemusím zde v Praze vracet k výsledku a zkušenostem. Mohu vás ubezpečit, že celá generace komunistů ve Španelsku a také jinde v Evropě, která byla nadšena vaší odvahou a rozumem. Má žena i já sám se můžemem počítat k těm komunistům, kteří věří, že jste psali hrdinské stránky historie socialismu.
Stojí myslím nicméně za to, zabývat se dalším vývojem komunistických idejí po Pražském jaru a francouzském Květnu 1968. První zajímavou věcí, k niž došlo, bylo úsilí o vybudování teorie a praxe demokratického komunismu, tzv. eurokomunismu. Tři západní komunistické strany, ty nejdůležitější a s největším vlivem v masách, italská (Enrico Berlinguer), španelská (Santiago Carillo) a francouzská (Georges Marchais) se sešly v Madridu po skončení španělské diktatury, po fiskální krizi sociálního státu (1973), aby vyhlásili pro západní Evropu novou cestu k socialismu demokratickými prostředky, nikoliv násilím nebo diktaturou proletariátu. Bylo to poprvé, kdy evropské komunistické strany přišly s politickým návrhem pro Evropu nezávisle na Sovětském svazu. Západní Evropa byla vnímána jako prostor pro rozvoj třídního boje v zájmu dosažení socialismu. Jinak řečeno, měli jsme zeměpisný rámec, měli jsme také společného protagonistu, evropskou třídu pracujících, měli jsme alternativní ekonomický model pro Evropu a Společný trh, zcela odlišný od tzv. sovětského nebo socialistického modelu státního vlastnictví, s návrhem smíšené ekonomiky, jejíž součástí by byl soukromý sektor, ale také veřejný a demokraticky vlastněný strategický sektor jako energetika, velké finance, veřejné služby. navrhovali jsme také politický model společnosti svobodné, s respektováním lidských práv a plurality politických stran.
Eurokomunismus byl, musíme uznat, zoufalý pokus s příliš mnoha nepřáteli a obtížemi. Nepřátelé a problémy byli všude, můžeme zmínit aspoň pět:
1) Jak je pochopitelné, prvním nepřítelem byly USA s celou silou svých médií zaměřenou na diskreditaci iniciativy a s politickými prostředky, jak nás izolovat.
2) Druhým nepřítelem ale byla KSSS, která nemohla připustit žádnou odchylku nebo kritiku své teorie. Pro ně neexistovala žádná možnost pro socialismus v Evropě. Světová revoluce by mohla přijít, má-li k tomu dojít, z Třetího světa a jeho hnutí, ale nikdy ze strany evropských pracujících, příliš ovlivněných buržoazními ideami a způsobem života. Pro KSSS spočívala úloha západních komunistických stran pouze v obraně sovětských úspěchů, a nic víc. Oni, KSSS, způsobili rozkol v KS Španělska, nejslabší ze třech západoevropských komunistických stran, aby ohrozili celou iniciativu.
3) Z toho plyne, že jsme na třetím místě měli vnitřní nepřátele, uvnitř naší strany, kteří byli více prosovětskými než prošpanělskými komunisty, a kteří nedokázali přijmout žádnou kritiku chování Sovětského svazu.
4) Musíme přiznat, že ve strategii eurokomunismu byly teoretické nedostatky a nedostatečná vnitřní soudržnost. Jinými slovy, po přiznání krachu sociálně demokratického modelu po fiskální krizi sociálního státu r. 1973, a také po jasném krachu komunistického modelu poté, co se stalo v Praze, navrhovaný eurokomunistický model nefungoval jako alternativa. Nedokázali jsme přivést k našemu společnému úsilí další západní komunistické strany, ale právě naopak, někteří z nás, jako francouzská KS, rychle opustili navrhovaný "eurokomunismus". Odbory neprojevily zájem, nebyl ani zájem ve společnosti a masách. Objevoval se pouze určitý zájem sdělovacích prostředků, pro něž to představovalo určité distancování se od "oficiální linie" Sovětského svazu.
5) Nejhorším problémem ale bylo to, že návrh eurokomunismu byl výsledkem dohody tří tajemníků, španělské, francouzské a italské elity, bez debaty v členské základně stran a bez praktické práce s evropskou perspektivou.
Výsledkem pádu eurokomunismu pro západoevropské komunistické strany byl čas zoufalství: nebyli jsme ani prosovětští ani evropští, zoufale jsem se snažili o něco, co by bylo možné označit jako "národní" cesty k dosažení socialismu v jedné zemi. Takže tu byla britská cesta k socialismu, francouzská, portugalská, belgická, řecká atd.
Je naprosto jasné, že to byl hloupý přístup k třídnímu boji v Evropě, když v té době, v osmdesátých letech, byly dvě věci celkem jasné: 1. síla procesu utváření Evropy (EU), který poskytoval jednotný a společný základ pro společnost a pracující, a 2. velká nedostatečnost sovětského modelu a nemožnost v něm pokračovat. To byly roky, kdy na základě tohoto poznání vzniklo zoufalé úsilí sovětského vedení, Gorbačovovým prostřednictvím, "perestrojkou" a "glasností" se pokusit získat zpět ztracený čas. Bylo příliš pozdě.
Nemusíme vysvětlovat, co se stalo s perestrojkou a jejím naivním pokusem implementovat do Ruska švédský model kapitalistické ekonomiky a sociálně demokratického sociálního státu pod vedením sovětské komunistické strany. Víte lépe než já, jak to dopadlo.
Na čem se můžeme shodnout: komunistické ideje byly pro přítomnou dobu velmi zdiskreditovány. Všechna prestiž a kredit sovětů a komunismu, získané vítěznou revolucí a bojem proti nacismu a fašismu, byly promarněny. V devadesátých letech jsme byli svědky pěti jevů se vztahem k naší společné komunistické minulosti.
1) Prvním byla změna, kterou prošla nejvlivnější západní komunistická strana v Itálii, která byla přeměněna zpět na sociálně demokratickou a ztratila přitom veškerý vliv.
2) Druhým byla pozoruhodná transformace některých západních komunistických stran, které z názvu odstranili slovo komunistická a změnily se na zelené, feminisitické nebo nacionální strany.
3) Třetím byla postupná ztráta vlivu zbytku komunistických stran, které z průměrné podpory mezi 10 a 15 procenty poklesly na 5, na 3 nebo dokonce ještě méně.
4) Čtvrtým byl jistý druh odmítnutí současné historie některými dalšími stranami, které se pokoušejí znovu stvrdit starou dobrou prosovětskou linii.
5) Konečně je tu pátý jev, snaha většiny evropských stran, které se znaží pochopit co je nové, zcela nové v politických vztazích v Evropě a současně hledají nové cesty jak překonat kapitalismus a prosadit socialismus svobodný a lidskoprávní.
Musíme souhlasit s tím, že to byla samotná existence evropského parlamentu a praxe společného politického zápasu v rámci tzv. Konfederované evropské levice, které některým z nás pomohly pochopit, že jedinou cestou k úspěchu bylo utvořit Stranu evropské levice a navrhnout alternativu k Maastrichtské smlouvě, jíž dominují neoliberální přístupy. Není to úsilí obnovit ideu a praxi eurokomunismu, ale jde o teoretické poznání, že boj proti evropskému kapitalismu si vyžaduje společný nástroj. Je opravdu smutné se smířit s tím, že až tak pozdě, roku 2004, jsme byli schopni v Římě ustavit Stranu evropské levice, zatímco proces utváření Evropy probíhal v naší nepřítomnosti a za naší neschopnosti pochopit reálně probíhající procesy.
Jaký je pro nás, KS Španělska, význam toho, že jsem přítomni na této připomínce Pražského jara po čtyřiceti letech a pod záštitou Strany evropské levice?
Naše přítomnost má čtverý význam:
1) Za prvé obnovit naše upřímné ocenění a soucit s občany Prahy a československými komunisty té doby, kteří přinesli obrovský nárůst naděje do srdcí tisíců a tisíců komunistů a mladých lidí v Evropě a v celém světě, že stojí za to být komunistou a anagažovat se v boji za dosažení demokratického socialismu. Vaše úsilí a zápas nebyl zapoměnut ani ztracen. Byli jste pro nás všechny příkladem a výzvou dneška je pokusit se najít cesty jak spojit demokracii a socialismus.
2) Za druhé to je potřeba říci velmi otevřeně, že stalinimus byl a je nejhorším antikomunismem, nejhorším proto, že ideály svobody, socialismu a demokracie převádí na diktaturu a perzekuci.
3) Za třetí je třeba říci velmi jasně, že vaše úsilí před čtyřiceti lety nebylo ztraceno. Jsme zde, připraveni říci nahlas a jasně, že i dnes je mnoho důvodů být komunisty, zapojit se od společného boje za odstranění kapitalismu a výstavbu demokratického socialismu. Byli jste první, kdo to pochopil za pomoci a tlaku vašich lidí, ale dnes je ještě více důvodů proč bojovat za svobodu, socialismus a demokracii, protože důsledky neoliberální globalizace jsou tak hrozivé pro všechny, ale zejména pro mládež, ženy, migranty, a pro svět kolem nás, že potřeba alternativy je naléhavější než kdy předtím.
4) A konečně, čtvrtým důvodem je potřeba přiznat, že toto úsilí musí být obrovské a obtížné, protože ztracený čas pracoval proti našim cílům. Vakuum za komunistickou alternativou bylo vyplněno nejrůznějšími návrhy, od náboženských až k postmoderním, hedonistickým a nihilistickým. Půjde o velké úsilí, které stojí za to, ale současně vyžaduje inteligenci a vytrvalost. nemůžeme opakovat chyby z dob, kdy vznikl eurokomunismus. Potřebujem nejen společnou teorii a perspektivu pro jinou Evropu, ale obecně potřebujeme společný zápas, společnou praxi při spojování soudruhů ze Španělska, Německa, Francie, Maďarska, České republiky, Řecka, Portugalska atd pro práci na projektu této nové Evropy.
Úsilí soudruhů ze SDS zde v Praze je příkladem kompromisu na základě společných hodnot, jaký vytváříme společně v SEL. Je to cenný příspěvek a je potřebné jej ocenit i ohledem na to, že prosadili uspořádání této schůzky přes všechny obtíže.