Kapitola XIII. samizdatového učebního textu Svět a Československo ve 20. století z roku 1988, který vyšel v únoru 1990 v Nakladatelství Horizont. Vedle Miloše Hájka se na textech podíleli Jarmila Ryšánková, Vojtěch Mencl, Milan Otáhal a Erika Kadlecová.1. Reforma si razí cestu (1962—1967)
První projekt hospodářské reformy
Po krachu třetí pětiletky byly vytvořeny pracovní skupiny ekonomů, nad nimiž držel ochrannou ruku ředitel Ekonomického ústavu ČSAV a člen ÚV KSČ Ota Šik. Koncem roku 1964 vznikl první projekt hospodářské reformy. Znamenal omezení direktivního plánování a zesílení tržních prvků. Podniky měly dostávat méně jmenovitých úkolů z centra a měly být zainteresovány na kvalitě a prodejnosti svých výrobků. Návrh ekonomů přijal v lednu 1965 ÚV KSČ; byl to ovšem v procesu reformy pouze první krok.
Rehabilitace
V nové vlně destalinizace, kterou zahájil XXII. sjezd KSSS, nebylo nadále udržitelné hájit politické procesy padesátých lét. V létě 1962 byla ustavena komise v čele s členem předsednictva a tajemníkem ÚV KSČ Drahomírem Kolderem, která měla přezkoumat politické procesy proti vysokým komunistickým funkcionářům. Koncem roku poslal Chruščov do Prahy Brežněva, aby tlumočil jeho kategorické přání zjistit skutečnou skutkovou podstatu procesních obvinění. Kolderova komise předložila zprávu o své činnosti v dubnu 1963 předsednictvu ÚV a to ji s jistými modifikacemi schválilo. Všichni odsouzení byli soudně rehabilitováni, ne všichni však byli rehabilitováni i stranicky.
Odhalení o procesech otřáslo autoritou všech členů vedení z první poloviny padesátých let, tedy i těch, kteří dosud žili a byli u moci. Karol Bacílek, v době procesů ministr národní bezpečnosti, byl odvolán z funkce člena předsednictva ÚV KSČ a prvního tajemníka ÚV Komunistické strany Slovenska. Na jeho místo byl zvolen Alexander Dubček.
Příchod A. Dubčeka
Nejsilnější bylo vření na Slovensku. Mezi plně rehabilitovanými byli i Husák, Novomeský a jejich druzi z procesu, nebyli však zproštěni obvinění z buržoazního nacionalismu. Vedení KSC tehdy ustavilo komisi, která měla tento problém objasnit. Komise utvořila pracovní skupinu, jež dospěla k závěru, že obvinění ze slovenského buržoazního nacionalismu jsou nepodložená. V důsledku toho odstoupil Viliam Široký pro účast na procesu proti Husákovi a Novomeskému z funkce předsedy vlády. Jeho nástupcem se stal Jozef Lenárt.
Diskuse o společenské reformě
V roce 1964 byl překonán pokles společenského produktu a obnovil se jeho růst. Ekonomové si dále ujasňovali problémy soustavy plánování a prosazovali proti odporu konzervativní byrokracie další postup reformy. Přitom se ukázalo, že nelze reformovat pouze ekonomiku a ponechat nedotčenu sféru politického systému. Při ÚV KSČ vzniklo několik komisí, z nichž zejména v ekonomické a právnické se poměrně volně diskutovaly nazrálé problémy. Parlament přijal nové zákoníky a nový trestní řád, jimiž se občanům poskytovala větší ochrana před případnou policejní nebo soudní zvůlí.
Diskuse se však neomezily jen na uzavřená grémia. Pronikly i na stránky tisku. Odborné ekonomické, historické a jiné společenskovědní časopisy publikovaly názory, které byly ještě před deseti lety oficiálně považovány za naprosto nepřípustné. Nejširší publicitu dostaly pak progresívní myšlenky v kulturních týdenících — v Literárních novinách, Kulturném životě a Kulturní tvorbě — a sem tam pronikaly nekonformní názory i na stránky deníků. Vedení se marně snažilo této opozici čelit. Nazrávala politická krize — odcizení mezi vedoucí skupinou kolem Novotného a většinou společnosti (včetně většiny členů strany) se prohlubovalo.
Vyvrcholení politické krize
V roce 1967 byla již politická krize zřejmá. V červnu se konal IV. sjezd československých spisovatelů a na něm zazněla tvrdá kritika byrokratické nadvlády nejen nad literaturou, ale nad celou společností. Novotný reagoval tvrdým protiútokem: bylo zakázáno zveřejnit sjezdová jednání, zvolit ústřední výbor svazu spisovatelů, tři nejbojovnější řečníci byli vyloučeni ze strany (mezi nimi Ludvík Vaculík a Ivan Klíma), Literární noviny byly odňaty svazu a převedeny pod ministerstvo kultury. (Spisovatelé a čtenáři je pak začali bojkotovat a koncem roku časopis zanikl.) Napětí ve společnosti se zvýšilo. Vypnutí elektrického proudu ve strahovských kolejích vyvolalo studentskou demonstraci, kterou SNB brutálně rozehnal obušky. To způsobilo vření na pražských vysokých školách.
Novotného omezenost vedla k tomu, že v samotném vedení strany nastala diferenciace. Někteří tajemníci ÚV se od něho začali odklánět, včetně muže číslo dvě — Jiřího Hendrycha — který Novotného intelektuálně převyšoval, a byl proto de facto hlavní osobou československé politiky. Usnesení na plenárních zasedáních ústředního výboru z května a září již nebyla přijata jednohlasně.
Úskalím, na němž Novotný nakonec ztroskotal, bylo Slovensko. Krátkozrakost, kterou projevil při formulaci nové ústavy, charakterizovala i jeho další kroky v poměru ke Slovákům. V létě při návštěvě Matice slovenské v Martině urazil hostitele a vzbudil tím veřejné pohoršení. A v říjnu zpečetil svůj osud, když na plénu ústředního výboru napadl Alexandra Dubčeka; většina diskutujících se postavila proti Novotnému.
Plénum ÚV KSČ v lednu 1968
Po plenárním zasedání se polovina členů předsednictva vyslovila pro odvolání Novotného z funkce prvního tajemníka.. Do sporu zasáhl i Brežněv: přiletěl do Prahy a pokusil se Novotného zachránit. Novotného odpůrci v předsednictvu však trvali na svém. Když se nepodařilo dosáhnout dohody, musel tento pat řešit ústřední výbor. V něm měli Novotného oponenti většinu, a tak byl 5. ledna 1968 Novotný odvolán a prvním tajemníkem byl zvolen Alexander Dubček.
2. Pražské jaro (leden — srpen 1968)
Změnou ve vedení strany nastala dramatická etapa v dějinách Československa, kterou současníci nazývali obrodným procesem a která se ve světě stala známou pod názvem Pražské jaro.
Hospodářská situace
Novotný nepadl, jako před ním Rákosi nebo později Gomulka a Gierek, po výbuchu lidové nespokojenosti v důsledku vážných hospodářských obtíží. V Československu byla poměrně stabilizovaná hospodářská situace. Lidé sice znali rozpor mezi stavem hospodářství a jeho možnostmi, ale nad ekonomickou nespokojeností převládala nespokojenost politická. Ekonomická nespokojenost se poměrně snadno transformovala do politické podoby a spojovala se s fundovanou kritikou, která plynula z progresívní části řídících elit. Nové vedení zpočátku nechtělo rozvíjet a zostřovat konflikt s Novotného křídlem. Potřebovalo čas k tomu, aby dovršilo své ustavení a zahájilo práci na programovém výhledu. Ustavilo skupiny vědeckých pracovníků a praktiků, které začaly pracovat na návrhu akčního programu.
Politická nespokojenost
Členstvo strany a veřejnost si však brzy všimly, že vystřídání Novotného Dubčekem není pouhou personální změnou, a dožadovaly se podrobnějších zpráv o průběhu lednového pléna ÚV. Informace členů strany, Dubčekův projev, v němž se vyslovil pro demokratizaci, zřetelná změna v relacích televize, rozhlasu i v psaní tisku přivodily další pohyb. Na mnoha okresních konferencích KSČ se již silně kritizovalo, nové okresní výbory se volily tajně a řada starých tajemníků neprošla. Poté začalo skutečné kádrové zemětřesení. Pod tlakem progresívních sil ve společenských organizacích a ve státních institucích se mnoho konzervativců vzdalo svých vysokých funkcí. Ti, kteří tak učinili, nebyli existenčně ničeni, šli obvykle pracovat podle svých schopností.
Počátek obrodného procesu
Obrodný proces začal jako pohyb vyššího a středního politického aktivu. Ale z tohoto pohybu shora se postupně stávalo masové politické hnutí. A když Matice slovenská vyzvala Novotného k abdikaci z funkce prezidenta republiky, stal se tento požadavek heslem celého širokého hnutí.
Nové vedoucí orgány
V dubnu se dovršilo zformování nových vrcholných orgánů strany a státu. Prezidentem byl zvolen Ludvík Svoboda, předsedou vlády byl jmenován Oldřich Černík, místopředsedy Gustáv Husák, Ota Šik, Lubomír Štrougal a Peter Colotka, ministrem vnitra Josef Pavel, ministrem zahraničí Jiří Hájek. Předsedou Národního shromáždění byl zvolen Josef Smrkovský. V novém předsednictvu ÚV KSČ zasedli Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský, Drahomír Kolder, Vasil Biľak (nový první tajemník ÚV KSS), František Kriegel a pět dalších. Tajemníky ÚV se stali též Čestmír Císař, Zdeněk Mlynář a Alois Indra.
Akční program
Dubnové plénum ústředního výboru přijalo též jednomyslně Akční program. Bylo v něm odsouzeno potlačování demokratických práv a svobod lidu, k němuž docházelo v minulosti, byla uznána nutnost „přetvořit celý politický systém tak, aby umožňoval dynamický rozvoj socialistických společenských vztahů, slučoval širokou demokracii s vědeckým, odborně kvalifikovaným řízením“.
Autoři programu vycházeli z předpokladu, že v ČSSR není uskutečnitelný systém více politických stran soupeřících v boji o státní moc. Snažili se však najít koncepci maximální demokratizace v systému, v němž ústava zakotvuje vedoucí roli jedné strany. „Monopolizovat socialistickou státní moc nemůže ani jediná strana, ani koalice politických stran, musí k ní mít přístup všechny politické organizace lidu. KSČ bude všemi prostředky rozvíjet takové formy politického života, které zajistí projev přímého hlasu a vůle dělnické třídy a všech pracujících v politickém rozhodování v naší zemi.“ To prakticky znamenalo konec poručníkování stranických organizací nad ostatními společenskými organizacemi a státními institucemi. Pojetí strany jako nástroje diktatury proletariátu bylo odmítnuto.
Podle Akčního programu se měl demokratizovat volební systém a vypracovat nová ústava. Zásadní změna v kádrové politice měla spočívat ve zdůraznění hledisek vzdělání, kvalifikace a schopností, jakož i ve zrušení kádrového stropu pro nestraníky.
Akční program obsahoval též konečný ideový návrh hospodářské reformy. Vztah plánu a trhu byl formulován v tomto odstavci: „Vkládáme hodně nadějí do obnovení pozitivních funkcí trhu jako nutného mechanismu fungování socialistické ekonomiky a prověrky toho, zda práce v podnicích byla vynaložena společensky účelně. Máme však na mysli nikoliv kapitalistický, ale socialistický trh, a nikoliv jeho živelné, ale regulované využití. Plán a celostátní ekonomická politika musí vystoupit jako pozitivní síla ve směru normalizace trhu, proti tendencím ekonomické nerovnováhy i proti monopolismu ovládání trhu.“
Zvýšení pravomoci podniků
Zvýšení pravomoci podniků také vyžadovalo poskytnout více práv pracujícím. V programu byla vyjádřena potřeba demokratických orgánů v podnicích, vytvářených jednak volbou všemi zaměstnanci, jednak zastoupením mimopodnikových složek zajišťujících vliv celospolečenských zájmů a odbornou, kvalifikovanou úroveň rozhodování. Tyto orgány měly volit ředitele a další odpovědné pracovníky. Podle Akčního programu mělo být též umožněno drobné osobní podnikání ve sféře služeb.
Politické záměry
V programu byla vytyčena také povinnost rehabilitovat všechny nevinně pronásledované osoby. Vztah mezi Čechy a Slováky měl být uspořádán na základě federace.
V pasáži o zahraniční politice zdůraznil program prohlubování spojeneckých svazků s SSSR a ostatními zeměmi Varšavské smlouvy a zároveň potřebu „formulovat vlastní stanoviska k základním otázkám světové politiky...“
Další vývoj znemožnil, aby byl Akční program uskutečněn. Byl však dosud nejpropracovanějším programem demokratické reformy států Varšavské smlouvy ve východní polovině Evropy.
Demokratizace na postupu
Změnami ve vrcholných i nižších orgánech strany a státu a nastoupením nové politiky, pro niž se vžil název „polednová“, se uvolnila dlouho nashromážděná a potlačovaná energie lidí. Začalo se volně mluvit a volně psát, cenzura byla zrušena. Odborové organizace volily demokraticky své výbory, vědecké rady vysokých škol a fakult rektory a děkany. Vznikly nové politické organizace — Klub angažovaných nestraníků (KAN), přípravný výbor pro obnovu sociální demokracie i organizace vězňů padesátých let K 231.
Zavládla euforie ze znovunabyté svobody slova a tisku. Problémem se stal radikalismus, který viděl v Akčním programu výplod byrokratů a domníval se, že úkolem dne je přechod k parlamentní demokracii typu první republiky. Tito radikálové ignorovali skutečnost, že o osudu Československa se nerozhoduje v rámci jeho hranic.
Diferenciace ve vedení KSČ
Tváři v tvář bouřlivému demokratizačnímu procesu došlo v novém vedení KSČ k diferenciaci. Většina chtěla pokračovat v plnění Akčního programu a čelit radikalismu politickými prostředky: jednáním a přesvědčováním. Avšak Biľak, Kolder a Indra — včerejší Novotneho odpůrci — dostali z lidového pohybu strach; děsila je nejen kritika vedoucích činitelů a stranických rozhodnutí, ale i tajné volby na stranických konferencích a nezvolení řady tajemníků.
Postoj SSSR
Ještě více byli Pražským jarem znepokojeny vládnoucí skupiny v Moskvě, Varšavě a východním Berlíně. Brežněv viděl v našem obrodném procesu od počátku nebezpečí revizionismu. Ulbricht a Gomulka se obávali, aby i v jejich zemích nezačal demokratizační proces, protože by nutně znamenal jejich pád. Proto podněcovali Brežněva k zákroku. Docházelo k řadě jednání mezi československými a sovětskými představiteli, při nichž sovětská strana vývoj u nás tvrdě kritizovala. Českoslovenští státníci svůj postup obhajovali a ujišťovali, že socialismus není ohrožen. Československá strana přijala sovětský požadavek společného cvičení vojsk na našem území, zároveň však bylo stanoveno datum odchodu sovětských jednotek.
Mraky stahující se nad Československem nabádaly radikální síly ke střízlivosti a umírněnosti. Vedení KSČ pokračovalo v úsilí řešit vážné problémy politicky, jeho členové jednali s Klubem angažovaných nestraníků, se sociálními demokraty i s organizací bývalých politických vězňů a dosáhli toho, že tyto skupiny omezily svou činnost.
Svolání mimořádného sjezdu KSČ
„Polednová“ politika měla sice velkou podporu lidu, ale slabou institucionální základnu. Vrcholný orgán strany — ústřední výbor — byl zvolen v době Novotného a nebylo možné se domnívat, že ve svízelné situaci zaujme progresívní stanovisko. Proto byl na 9. září svolán XIV. mimořádný sjezd KSČ. Sjezd měl zvolit nový ústřední výbor a přijmout nové stanovy. Jejich návrh byl vypracován a znamenal širokou demokratizaci strany. Stanovil tajné volby všech funkcionářů a uznal právo menšiny ponechat si svůj názor a požadovat jeho opětné posouzení. Strana měla být přebudována na federativním základě: vedle KSS měla být ustavena i Komunistická strana českých zemí.
Dva tisíce slov
Předsjezdová kampaň pochopitelně vyhrotila zápas mezi progresívními a konzervativními silami, avšak hladinu veřejného zájmu zvířila nejvíce jiná epizoda. Koncem června uveřejnily tři deníky prohlášení nazvané Dva tisíce slov. Napsal je spisovatel Ludvík Vaculík a podepsaly je desítky význačných spisovatelů, vědců, českých kulturních pracovníků, dělníků i rolníků, komunistů i nestraníků. Byl to pokus o lidové iniciativní hnutí proti protiútoku konzervatismu, které by podpořilo „polednový“ vývoj a posunulo jej dále, k ještě důslednějšímu demokratismu. Vyzývalo se v něm ke stávkám, demonstracím, občanskému bojkotu a jiným akcím proti konzervativcům. V celém textu nebylo nic protizákonného, a tím méně protisocialistického. Avšak v daném mezinárodním postavení republiky byly Dva tisíce slov politicky riskantním činem. Sovětský velvyslanec okamžitě ostře protestoval a předsednictvo ÚV KSČ poté Dva tisíce slov odsoudilo.
Varšavský dopis
V dalších dnech dostal ÚV KSČ pozvání od vedení sovětské, polské, východoněmecké, bulharské a maďarské strany na společnou schůzku ve Varšavě, na níž se měla projednat situace v Československu. Předsednictvo ÚV KSČ tento návrh odmítlo, bylo zřejmé, že by šlo o tribunál, na němž by se ocitlo v roli obžalovaného. Namísto účasti na společné schůzce navrhlo dvoustranné jednání.
Pět navrhujících stran se však 14. července ve Varšavě sešlo a schválilo Brežněvův koncept dopisu ústřednímu výboru KSČ. Situaci v Československu charakterizovala varšavská pětka jako nástup reakce podporované imperialismem. Dva tisíce slov označila za platformu kontrarevoluce a vyslovila hrozbu: „To už není jen vaše věc. To je společná věc všech komunistických a dělnických stran a států vázaných spojenectvím, spoluprací a přátelstvím.“
Předsednictvo ÚV KSČ uveřejnilo plný text varšavského dopisu zároveň se svou odpovědí. Odmítlo vznesená obvinění a navrhlo znovu dvoustranná jednání, ale jen na zásadách „plné rovnoprávnosti, respektování územní celistvosti, státní nezávislosti a svrchovanosti i vzájemného nevměšování do vnitřních záležitostí“.
Čierna nad Tisou a Bratislava
Koncem července jednaly delegace KSČ a KSSS v Čierné nad Tisou, 2. srpna pak delegace KSČ a všech zemí varšavské pětky v Bratislavě. Bylo přijato kompromisní prohlášení, které však potvrdilo principy rovnoprávnosti, suverenity a územní nedotknutelnosti zúčastněných zemí.
Nátlak varšavské pětky se setkal s nesouhlasem Rumunska a Jugoslávie. Prezidenti obou zemí, Tito a Ceaušescu, přijeli do Prahy a demonstrovali tak svou solidaritu s Československem. Nervozita dní v době Varšavy a Čierné opadla, lidé se uklidnili a domnívali se, že nebezpečí zvenčí bylo zažehnáno. Delegáti na mimořádný sjezd byli zvoleni a jejich většina byla progresívní.
21. srpen
Hodinu před půlnocí na 21. srpna překročila sovětská vojska hranice ČSSR a do rána obsadila celé její území. Vpádu se zúčastnily i malé jednotky polské, maďarské, bulharské a východoněmecké armády. Vojenská operace, jíž se zúčastnilo 600 000 vojáků, proběhla hladce, bez odporu. Politicky však skončila celá akce pro okupanty blamáží.
Prohlášení vedení KSČ k okupaci
V době začátku invaze zasedalo předsednictvo ÚV KSČ a přijalo prohlášení, že k okupaci došlo „bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů“. Prohlášení pokračovalo: „Předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejenom všem zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva. Všichni vedoucí funkcionáři státu, KSČ i Národní fronty zůstávají ve svých funkcích, do nichž byli jako představitelé lidu a členů svých organizací zvoleni podle zákonů a jiných norem platných v Československé socialistické republice.“ Prohlášení bylo přijato jednomyslně až na odstavec odsuzující porušení mezinárodního práva: Kolder, Biľak, Švestka a Rigo pro něj nehlasovali.
Okupaci odsoudilo i Národní shromáždění a vláda. V moskevské Pravdě vyšel naproti tomu článek, jehož úvodní věty zněly: „Straničtí a státní představitelé Československé socialistické republiky požádali Sovětský svaz a další spojenecké státy, aby poskytly neodkladně bratrskému československému lidu pomoc, včetně pomoci ozbrojenými silami.“ Ani jedno jméno údajných „stranických a státních představitelů“ nebylo dodnes zveřejněno.
Spontánní nesouhlas obyvatelstva ČSSR
Okupanti nenarazili na vojenský odpor, setkali se však se spontánním nesouhlasem lidu. Ačkoli se ministr spojů Karel Hoffmann dal do služeb invazorů, rozhlas odvysílal stanoviska legálních orgánů, a když byl obsazen sovětskými jednotkami, vysílala po sedm dní náhradní síť vysílaček. Lidé využívali svých znalostí ruštiny a objasňovali vojákům, jaká je skutečná situace v zemi, také však demonstrovali. Při střelbě do davu i při bezohledném postupu okupačních vojáků byly desítky lidí zabity. Dubček, Černík, Smrkovský, Kriegel, Špaček a Šimon byli zatčeni a odvezeni do Sovětského svazu.
Vysočanský sjezd
Druhého dne v ranních hodinách se ve vysočanském závodě ČKD-Elektrotechnika shromáždily více než tři čtvrtiny zvolených delegátů a zahájily jednání XIV. mimořádného sjezdu KSC. Sjezd trval do nočních hodin, potvrdil výzvu předsednictva, zvolil nový ÚV, v němž byli zastoupeni všichni zatčení členové stranického vedení, žádal bezpodmínečný odchod všech okupačních vojsk a ke zdůraznění tohoto požadavku vyhlásil hodinovou generální stávku. Příštího dne se v poledne na hodinu zastavily všechny stroje, lidé na ulicích usedli na zem, houkaly sirény a zvonily zvony.
Okupanti počítali s vytvořením tzv. dělnicko-rolnické vlády, prezident Svoboda však odmítl nejen jakoukoli novou vládu jmenovat, ale i podepsat jakoukoli listinu bez zákonných stranických a státních činitelů. Dne 23. srpna odletěl s dalšími stranickými a státními představíteli do Moskvy a dosáhl toho, že se k jejich skupině při jednání se sovětským vedením připojili i Dubček a ostatní zatčení.
Moskevský protokol
Výsledkem jednání byl moskevský protokol. Politbyro KSSS bylo nuceno ustoupit od svého původního záměru vyměnit celé československé státní a stranické vedení. Jinak byl však moskevský protokol diktátem, který potvrzoval mocenskou převahu invazorů. Sovětská vojska zůstávala v Československu, mimořádný sjezd byl prohlášen za neplatný, ministr vnitra Pavel a ministr zahraničí Hájek byli odvoláni, byla zakázána jakákoli kritika postupu SSSR. Protokol žádal „normalizaci“ poměrů a pod tímto neurčitým termínem si Brežněv představoval něco mnohem horšího než návrat ke stavu před lednem 1998. Mnozí českoslovenští účastníci jednání dlouho váhali s podpisem, nakonec však podepsali všichni až na Františka Kriegla. Moskevský protokol zůstal tajný.
Když se českoslovenští představitelé vrátili do vlasti, pronesl Dubček televizní projev, při němž plakal. Plakalo i mnoho posluchačů, zklamaných, že okupační vojska zůstanou v zemi. Avšak zavládl i pocit úlevy, že se podařilo uhájit legální stranické a státní vedení.
Morální dopad intervence
Srpnová intervence znamenala přelom v československo-sovětských vztazích. Přes krutou zkušenost se stalinismem přežívala tradiční sympatie českého a slovenského národa k Rusům a pocity vděčnosti za osvobození od nacismu. Tento pro Sovětský svaz cenný po kapitál byl pro celou generaci zničen během jedné noci.
3. První fáze normalizace a odpor proti ní (srpen 1968—duben 1969)
Změny ve vedení
Když se nepodařilo dosáhnout politického cíle intervence a zatčení státníci se vrátili do Prahy, pokusili se využít svých pozic a uhájit co největší část „polednové“ politiky. Koncem srpna se sešel ústřední výbor KSČ a zčásti obešel moskevský protokol, který anuloval XIV. mimořádný sjezd: kooptoval 87 nových členů z řad jeho delegátů. Změnilo se složení předsednictva, ale nikoli ve prospěch konzervativců. Odešel z něho Kriegel, ale také Kolder a bylo rozšířeno na 21 členů, mezi nimiž měli progresívní většinu.
Politický vzestup G. Husáka
Ještě výraznější změny bylo dosaženo v Komunistické straně Slovenska. Těsně před návratem československých představitelů z Moskvy zahájil v Bratislavě své jednání její mimořádný sjezd. Prvním tajemníkem byl místo Vasila Biľaka zvolen Gustáv Husák a nové předsednictvo ÚV bylo složeno z progresívních členů.
Počátek vlny emigrace
V době invaze bylo mnoho občanů na dovolené v zahraničí. Když se legální československé orgány ujaly opět moci, řada se jich vrátila, ale mnozí zůstali v cizině. Atmosféru posrpnových týdnů a měsíců charakterizovala nejistota. Začala se zvedat vlna emigrace, zejména vysoce kvalifikovaných pracovníků, která v průběhu dalšího roku připravila zemi o více než 200 000 občanů.
Životaschopnost obrodného procesu
Veřejný život se ovšem nadále podobal více poměrům „polednovým“ než předlednovým. Přestože byla zavedena následná cenzura, tisk psal poměrně velmi svobodně. Dubček, Svoboda, Smrkovský, Černík a na Slovensku i Husák měli velkou autoritu a byli značnou částí lidu považováni za záruku pokračování „polednové“ politiky, byť omezené. Nävzdory výpadkům ve výrobě způsobeným invazí (ztráty se odhadují na 30 miliard Kčs) se hospodářská situace díky ekonomické reformě vyvíjela uspokojivě. Národní důchod vzrostl za tři roky o čtvrtinu. Nově vytvořené zdroje umožnily zvýšit 350 000 nejnižších důchodů, osobní spotřeba stoupla v roce 1969 o 9%, byl zaveden pětidenní pracovní týden (viz tabulku č. 23). Některé ekonomické obtíže trvaly, ale ekonomové již dokončili rozpracovaný a realizovatelný projekt reformy.
Federalizace
Oslavy padesátého výročí vzniku Československé republiky proběhly 28. října velmi důstojně. V předvečer přijalo Národní shromáždění ústavní zákon o federalizaci. ČSSR se stala federativním státem, skládajícím se ze dvou národních republik. Nejvyšší zákonodárný orgán, Federální shromáždění, je tvořeno dvěma komorami. Sněmovna lidu je volena na základě poměrného zastoupení, ve Sněmovně národů mají obě národní republiky stejný počet poslanců, takže je zaručeno, že Slováci nemohou být majorizováni. Každá z republik má svou národní radu jako nejvyšší zákonodárný orgán. Výkonná moc v ČSSR patří federální vládě, vedle ní existují i česká a slovenská vláda.
(pokračování)
Nástup československé reformy a její potlačení (1962—1986)
