
V březnu jsem se na varšavské univerzitě účastnil konference o tamní studentské revoltě v březnu 1968, předzvěsti nezávislé činnosti intelektuálů, dělníků a odborů. Debata Adama Michnika s Danielem Cohn-Benditem, symbolem revolty pařížských studentů v květnu 1968, Polsko velmi zaujala.
Na pořadu byly i další zahraniční souvislosti, československý rok 1968 a jeho studentské hnutí tu mělo zvláštní panel. Cíle a cesty politických a sociálních střetů ve Francii, Německu a Itálie v roce 1968 byly sice jiné než u nás, ale souzněly s čs. obrodným procesem.
Vážit bychom si měli historie, z níž čerpáme ještě dnes. Česká vláda, mnozí politici i média mají ale problém – účastníci oněch událostí byli často v KSČ, kterou lidi masově podporovali. Co totiž s heslem „chceme socialismus s lidskou tváří“?
V Lucembursku byla nyní konference o vztahu čs. jara 1968 a tehdejší revolty pařížských studentů. Ano, pořádal ji i Ústav mezinárodních vztahů, a tím i české ministerstvo zahraničí, a podpořilo ji nejen tamní velvyslanectví francouzské, ale i české. Také česká centra v Paříži a Berlíně, řízená ministerstvem, se podílejí na akcích k jaru 1968, i česko-německé diskusní fórum pomáhá s konferencí v Berlíně.
To navenek. V ČR ale nebude téměř nic. Jen v červnu bude v Senátu konference Ústavu pro soudobé dějiny k jaru 1968. A Společnost pro evropský dialog, tedy lidi hlavně z KSČM a Strany demokratické levice, měla jednu besedu, a chystá diskusi historiků a setkání lidí jara 1968 z Evropy.
Finančně tu pomůže Nadace Rosy Luxemburgové. Ta dělá k roku 1968 v Německu 23 akcí, jedna beseda bude dokonce o tehdejší čs. hospodářské reformě. Nadace je spojena s Die Linke, nástupcem levicových soc. dem. a Strany demokratického socialismu, vzešlé z SED.
O poražených hnutích v Německu a Francii se tam hodně diskutuje, jsou to stovky akcí. U nás, kde postoje potlačené demokratizace ožily v Chartě 77, a ta vyústila do Občanského fóra a do spoluvytváření dnešních poměrů, se o těchto kořenech mlčí.
Ani nyní při stém výročí narození Františka Kriegla nepsala média, až na Právo, jak třeba právě on symbolizoval tradice jara 1968 v Chartě 77, že ji nejen podepsal, ale byl v ní i aktivní. On, František Vodsloň a Gertruda Sekaninová-Čakrtová, kteří spolu s ním v parlamentu nehlasovali pro smlouvu o dočasném pobytu vojsk, tvořili pak v Chartě 77 dokonce vlivnou skupinu, distancující se od reformních komunistů. Ano, v den 40. výročí vpádu armád mají v Mikulově diskutovat český a rakouský prezident, Klaus a Fischer. Oba jistě řeknou, že to byl zločin proti svobodě, a s tím budeme souhlasit všichni.
Kdo ale rozebere ono emancipační úsilí členů i nečlenů KSČ, tu podporu socialismu? A nejen při výročí, ale i ve školách, v médiích a na besedách? Nebo jsme byli tehdy všichni pomýleni, jak tvrdili normalizátoři?
Asi už není třeba diskutovat. Vítězí absurdní výklad, že to byl jen boj o moc v KSČ a že sovětská intervence konečně přesvědčila lidi, že socialismus je jen slepá ulička.
Právo, 12. 4. 2008, Petr Uhl