Pokračujeme
ve své připomínce vývoje před 50 lety výňatkem z Rudého práva, které
vyšlo ve čtvrtek 8. února 1968. První straně dominoval článek o
zasedání Předsednictva ÚV KSČ, na němž bylo rozhodnuto vypracovat
jednací řád pléna ÚV strany. Z komuniké se veřejnost také dozvěděla o
zahájení prací na "akčním programu strany, jehož pojetí, obsah a
struktura mají vytvořit předpoklady pro kvalitní přípravu XIV. sjezdu
KSČ."
Významný - a pro čtenáře asi nápadnější
- byl ovšem nepodepsaný rozsáhlý "úvodníkový" článek (kromě
tří sloupců na první straně pokračoval ještě na sedmi sloupcích
strany druhé) s výrazným titulkem Čím začít? (a nadtitulem Po
lednovém zasedání ÚV KSČ). Článek, z něhož přinášíme tři úryvky,
musel mnohým znít opravdu neotřele: poprvé se tu hovořilo o nutnosti
vymezit a omezit postavení aparátu strany (a tentokrát už nejen mezi
řádky), na jiném místě se rozebíral význam přípravy akčního programu
(ještě takto, s malým písmenem na začátku) a ještě jinde se naplno
mluvilo o nutnosti dokončit proces rehabilitací nezákonně
odsouzených.
Závěrečné obecnější pasáže pak - podle mého soudu - neztratily dosud nic na své platnosti, a tedy by mohly být chápány i jako východisko pro radikální levici v její dnešní situaci. (jh)
Již delší dobu jsme pociťovali
nedostatky plynoucí z toho, že četné nové úkoly chceme zajistit
metodami řízeni a politické práce, na které jsme si navykli v
minulosti, v době, kdy jsme řešili základní mocenské úkoly
socialistické revoluce, kdy se odehrávaly velká třídní přeměny naší
společnosti a postupně dovršoval třídní zápas o plné vítězství
socialismu. Naše socialistická společnost má nyní před sebou cíle —
na poli hospodářského rozvoje, vědeckotechnického pokroku a
kulturního rozmachu — jejichž dosažení má své předpoklady ve
velmi náročné a svou povahou kvalitativně nové politické a řídicí
práci.
Nebylo náhodné, že se v říjnu loňského
roku ústřední výbor strany zabýval v plném rozsahu problematikou
stranické práce, otázkou úlohy a postavení strany v současné etapě
vývoje naší společnosti a že došlo k diskusím, k výměně různých
názorů a stanovisek, v níž se pokračovalo na prosincovém a lednovém
zasedání. Se závěry posledního pléna ústředního výboru strany byla
celá strana i naše veřejnost seznámena. Ohlas, který jednání
vyvolala, jednoznačně potvrdil, že Ústřední výbor získal svým
jednáním velkou autoritu. Všeobecné se oceňuje především nebývalá
míra otevřenosti v diskusi, kritičnost, s jakou ÚV jednal o všech
problémech, a také demokratický způsob, kterým se řešilo rozdělení
dvou vrcholných funkcí. V celé straně se zvlášť přivítalo, že
ústřední výbor nalezl potřebnou sílu k přezkoumání vlastní práce.
Tím, že začal od sebe, dal podnět pro všechny stranické organizace.
Otázka dodržováni a rozvíjeni leninských norem stranického a státního
života, zejména vnitrostranické demokracie a správného chápání
kolektivnosti v rozhodování volených orgánů, se týká celé strany.
Plénum ústředního výboru sírany
prokázalo, že mezi sjezdy skutečně rozhoduje a že každý, koho
pověřilo funkcí, musí se mu odpovídat. Není přípustné, aby kdokoli
rozhodoval z osobní pozice; pod kontrolou pléna musí pracovat jeho
řídící orgány — předsednictvo a sekretariát ÚV.
Rozhodnuti odstranit přílišné hromadění
funkcí, zejména pak kumulaci dvou nejodpovědnějších funkci v rukou
jedné osoby, bylo motivováno jednak nezbytností zajistit účelnou
dělbu práce, zvýšit objektivnost rozhodování, vymezit pole stranické
a státní činnosti, jednak ale i potřebou chránit demokratický
princip, aby nedocházelo k přílišnému soustřeďování pravomocí u
jednoho člověka. V politickém vedení se důraz na osobní odpovědnost -
a to je zvlášť důležité, jde-li o významné funkce v ústředí —
musí vždy spojovat s důrazem na plnou možnost kontroly a
demokratický, kolektivní způsob jednání.
Bylo-li na počátku jednání ústředního
výboru první starostí, jak odstranit některé zábrany, které se
stavějí do cesty plnění směrnic XIII. sjezdu, pak v průběhu diskusi
bvlo stále zřejmější, že jde o víc: že je vůbec zapotřebí přezkoumat
podmínky a meze dosavadní práce strany, a to jmenovitě v ústředním
výboru strany, řídicí práce ve státních a hospodářských orgánech.,
celého systému společenského řízení a že je nezbytné dospět na
základě kritického přehodnoceni k takovým praktickým opatřením a k
takovému obratu v politické práci, který by vedl k vytvořeni
potřebného prostoru pro další postup strany - pro rozvinuti její
aktivity i plně samostatné a iniciativní uplatněni všech svéprávných
článků soustavy socialistického demokratismu.
Tyto změny měly by postupně zasáhnout
kořeny administrativně direktivního centralismu a vytvořit
příznivější podmínky k tomu, aby se důsledně prosadily zásady
nové soustavy plánovitého řízení národního hospodářství.
Nemůže se tedy jednat o pouhé
"zdokonalení" dosavadního politického řízeni, nýbrž o jeho
postupnou přestavbu. O takovou přestavbu, která ve svém prvním období
měla by odstranit ta napětí a ty těžkosti, jež vyvolává a opětně
oživuje rozpor mezi dosavadním způsobem politického řízení z centra a
potřebami socialistického hospodářství, které vychází z plného
přiznáni úlohy socialistické zbožní výroby. Nová soustava řízení
hospodářství se do praxe zavádí se značnými potížemi, kromě jiného
právě proto, že narážíme na překážky, které stále ještě přespříliš
omezují samostatnost a vlastní odpovědnost podniků. Zůstává stále —
přes opatření, k nimž došlo — v mnohém poplatná
administrativnímu centralismu.
Přestavba systému politického řízení,
která směřuje k hlubokému rozvoji socialistické demokracie, má své
předpoklady a není možno jí nadekretovat nebo "zavést" na
základě jednorázových opatřeni. Nebylo náhodné, že kritický pohled na
skutečnost provázelo zasedání ÚV sebekritickou analýzou řídící
činnosti samotného Ústředního výboru strany, Šlo jednak o přesné
vymezení obsahu této činnosti (tak, aby nedocházelo k
záměně politického vedení za vlastní řízení, aby činnost ÚV nebyla
směšována s prací vlády, Národního shromáždění atd.), jednak o
vytvoření všech formálních a organizačních předpokladů pro takovou
práci ústředního výboru. která bude odpovídat tomuto zaměření i
nárokům, jež z něho pro činnost všech orgánů ÚV plynou.
Pozitivní návrhy vyslovené na zasedání
ústředního výboru strany mířily vesměs k závěru, že strana ve svém
celku, a tedy i orgány strany na všech stupních řízeni, musí
zajišťovat svůj vliv a vedoucí úlohu strany především prostřednictvím
práce komunistů v orgánech a institucích státu, hospodářství a
společenských organizací, a nikoli přímými direkcemi. Praxe přímého
stranického řízení — jak zkušenost prokázala — působí
rušivě na řídící procesy, znamená faktické přejímání nebo omezováni
odpovědností a je výrazem nedůvěry k zákonným, kompetentním orgánům
řízení. Tato praxe byla a zůstává kořenem tolik rozšířeného alibismu,
v němž tkví i značná část nedostatků naší politické morálky.
S "přímým řízením" souvisí i
přenášení rozhodovací pravomoci na aparát strany. Systém takového
řízení vytváří nebezpečí omezováni demokracie, činnosti volených
orgánů, posílení anonymního rázu řídící práce a zformalizování
plenárních jednání. Bylo by povrchní a nesprávné vyvozovat z těchto
skutečností jednostranně kritické závěry proti aparátu. V aparátu
strany pracuje velká část velmi obětavého, zkušeného a vyspělého
aktivu strany, o jehož každodenní činnost se strana opírá. S
povšechným růstem nároků na řídící práci rostou také nároky na práci
stranického aparátu. Jeho povinností je připravovat objektivní
informace a podklady k rozhodování volených orgánů a zajišťovat
materiálně technické předpoklady života stranických organizaci, chod
jejich běžné práce. Musí být ve své činností obrácen především
dovnitř strany, zabezpečovat akceschopnost stranických organizaci,
dbát o to, aby návrhy stranických orgánů na opatření vycházely z
objektivnich potřeb společnosti; musí zkoumat, pečlivě sledovat
politické aspekty hospodářského a společenského dění, strukturu a
úroveň myšlení lidí a z tohoto hlediska orientovat se zejména na
ideově politickou práci, na vytváření podmínek pro růst vyspělosti
komunistů, jejich schopnosti chápat a prosazovat progresivní
požadavky. V žádném případě aparát strany nemůže nahrazovat komunisty
pracující v hospodářských a státních řídících orgánech.
Přisvojování mocenských pozic, zejména
činí-li tak lidé, kteří by rádi nahradili nedostatek autority
plynoucí ze schopností vnější autoritou samotné funkce, musí
poškozovat jméno strany
***
Budeme v příštích dnech připomínat
význam Února a bude na místě, když si uvědomíme, že cesta, kterou
jsme za poslední dvě desetiletí ušli, nebyla snadná a že nesporné
úspěchy byly vykupovány i nemalými chybami a omyly. Skutečnost, že si
toho chceme dnes být plně vědomi, dosvědčuje, že navazujeme na
tradici počátků naši revoluce,
Jedním a největších historických
poučení našeho vývoje musí být zkušenost, že tam, kde socialismus
přehlíží povinnost dbát záruk demokracie, kde se socialismus bytostně
nespojuje s myšlenkou svobody pracujícího člověka a jeho
nezadatelných práv, kde se pomíjí zákonnost a dopouští narušováni
zákonů, tam nutně dochází k diskreditaci velikých ideálů socialismu,
Nesmíme zapomínat, že tyto ideály neexistuji mimo lidskou praxi a že
jen z ní, z toho. jak se sama tato praxe dovede vypořádat s vlastními
slabostmi čí zda jim podlehne vyvěrá i přitažlivost myšlenek
socialismu. Proto se ani nemůžeme jinak distancovat od chyb
minulosti, než že je nejen odsoudíme, ale že také vyvineme úsilí o
jejich "zapomenuti" pro praxi, o jejich překonáni novou
praxí. Trvá -li, co stále poutá k překonanému stavu, nemůže ovšem
existovat ani důvěra v nová prohlášení.
Poukazuje se, že ne všechny případy
zvůle a narušení zákonnosti vůči poctivým soudruhům a občanům byly
prozkoumány, že rehabilitace z let kultu osobnosti nebyly zcela
dokončeny. Chceme-li nyní uskutečnit záměry další hluboké
demokratizace, musíme se k této věcí, byť byla jakkoli komu
nepříjemná, vrátit a skutečně už jednou napravit, co se ještě
napravit dá.
***
Jsme si vědomi, že se další vývoj
neobejde bez srážek a bojů, bez různých střetnutí stanovisek "zprava"
i "zleva". Není tomu tak dávno, kdy mnozí považovali za
normální stav klid a myšlenkovou nehybnost, a kdy se za normální
považoval bezvýhradný souhlas s tím, co se předkládá "shora".
Normální a zdravá situace musí se naopak vyznačovat živou výměnou
názorů, diskusi a polemikou, z níž se rodí společné platforma pro
uskutečňování našich závěrů. K tomu musíme vytvářet potřebné ovzduší,
v němž se nebude dařit demagogii a laciným, rádoby populárním
postojům, ale věcnosti a argumentovaným závěrům. S tím také souvisí i
potřeba mnohem otevřenější informovanosti, která je jedním z hlavních
předpokladů demokracie, jež vyzývá k odpovědnosti v rozhodování.
Podaří-li se nám dosáhnout úspěchů v tomto úsilí, pak se nemusíme
ničeho obávat: strana nejen zvládne náročné úkoly, které vyplývají z
palčivých potřeb, ale bude moci i založit dobrou práci pro zítřek.
Rudé právo, 8. 2. 1968
(připravil jh)