Rozhovor redaktora Haló novin Jaroslava Kojzara s aktivním účastníkem Pražského jara 1968 Čestmírem Císařem* Jak jste prožíval převratné události završené počátkem ledna 1968?
Byl jsem tehdy už dva roky velvyslancem v Rumunsku a vývoj na domácí scéně jsem sledoval na základě informací docházejícího českého tisku a pražských přátel návštěvou v Bukurešti. Musím ovšem dodat, že co se odehrávalo v 60. letech, kdy se rozvíjel proces mezinárodního uvolnění a modernizačních změn, jsem soustavně vnímal a snažil se vidět i československou realitu v nových souvislostech. Myslím, že je spravedlivé připomenout významný podíl N. S. Chruščova na tom všem a první, byť skromnou proměnu sovětského systému zbavovaného nejhoršího dědictví stalinismu, žel, v polovině 60. let opět přerušenou.
V létě roku 1967 jsem poprvé shrnul své myšlenky, nakolik potřebujeme reformovat i naše vnitřní poměry, především ve vztazích strana - stát - společnost. Studii s tímto názvem jsem brzy nato rozšířil a doplnil a poslal některým spřáteleným politikům v Praze. Když se na plénech ÚV KSČ v prosinci a lednu odehrály bojovné diskuse s kritikou omylů a chyb v politice strany a státu, následované kádrovými změnami, byl jsem přesvědčen, ze se otvírá cesta k nezbytným reformám. Pocítil jsem touhu být při tom, vrátit se do vlasti a pomáhat, kde to bude zapotřebí. To se mi splnilo až v březnu, kdy se již naplno rozvíjel tzv. obrodný proces a já se náhle ocitl v prudkém víru událostí, což jsem zaznamenal ve svých Pamětech.
Snad stojí za zmínku reakce bukurešťských diplomatů na dění v Praze, z nichž např. zástupce Francie usoudil, že mne osobně zřejmě potěšily, ale pochybuje, zda z nich mají radost v Moskvě, vůči níž bychom měli být dost obezřetní. I jiní kolegové ze Západu se obávali, nakolik nás pochopí v jiných socialistických státech, kde náš postup může vyvolat příznivou odezvu v lidech, avšak nevůli v mocenských strukturách. Velvyslanec SSSR, dosud vskutku bratrsky vstřícný, neskrýval posmutnělou nedůvěru, kam jsme se vydali a oč vlastně usilujeme - zřejmě podle zdrojů z Moskvy.
* Když jste se vrátil do Prahy, byl již zpracován dokument o zamýšlených reformách, který byl počátkem dubna schválen ÚV KSČ jako tzv. Akční program. Jak jste jej posuzoval? Našel jste v něm i vlastní názory?
Obsahově program v zásadních otázkách odpovídal i mým myšlenkám, jak bychom se měli zbavit zátěže zbytku stalinských dogmat. Především šlo o autoritářské prvky v praxi uplatňování vedoucí úlohy strany, která se rovnala samovládě KSČ včetně svévolného rozhodování jejích funkcionářů. Strana nebyla - jak to kdysi žádal Marx - inspirující vůdčí složkou společnosti a jejích zájmových organizací, nýbrž mocenským hegemonem. Pro druhou polovinu 60. let, se zrychleným vědecko-technickým i společenským rozvojem, náročným na vzdělanost a kvalifikovanost pracujících vrstev i vůdčích činitelů ve všech oborech, se mně a všem aktérům obrody jevily dogmatické zkomoleniny původního kritického ducha marxismu, páchané v politice strany, jako naprosto protichůdné měnícím se moderním podmínkám života a práce lidí. Proto jsem rozumem i srdcem stál na platformě demokratizačních, následně i materiálních a ideových změn.
Akční program jsem současně považoval za první etapu nejnaléhavějších opatření, předně k proměně veřejné atmosféry v naší společnosti, abychom získali co nejširší souhlas lidu vykročit novými cestami, kdy se vytvoří základní podmínky pro trvalý aktivní zájem o další, hlubší a závažnější etapy budoucí. V tomto smyslu jsem chápal program nikoliv jako postačující, natož konečný cíl, nýbrž jako otevřený reformní dokument, doplňovaný, korigovaný a rozvíjený takříkajíc na pochodu, schopný vstřebávat nové projekty vzešlé z analýzy zkušeností, vědeckých závěrů a prognóz.
Proto jsem dával přednost obezřetnému postupu bez ukvapených skoků vpřed, které by rozrušovaly většinový souhlas společnosti a přirozenou potřebu lidí psychicky zvládnout proměnu dosud vžitých poměrů v nové a odlišné. Pokřik netrpělivých skupin, kterým se zdál program málo radikálním, jsem odmítal právě ve snaze nepřivodit možné krizové napětí a zbrzdit pokrok místo jeho uspíšení. Zvláště jsem litoval mediálních výpadů, které vyvolávaly znepokojení některých částí společnosti i členů strany, nedozrálých jednoznačně odmítnout překonané pravdy, vyjít z jejich zajetí a vřadit se aktivně do proudu obrodných záměrů. Závažnější roli hrály zmíněné radikální postoje v mezinárodním kontextu. Ve vládnoucích kruzích na Západě vzbuzovaly naděje na oslabení a možné rozkotání socialistické soustavy, což platilo i v metropolích na Východě, kde padala slova o zradě. Když pak v Kremlu zjistili, že zastánci našeho obrodného programu nevidí v radikálech přílišnou hrozbu a skutečné odpůrce socialismu považují za nepatrnou sektu, rozhodli se pro vojenský zákrok, zastavení reforem a vnucený návrat k autoritativnímu režimu. Reformátoři byli vyloučeni z veřejného života a z významných postavení a povolání, kam pak nastupovali přívrženci tzv. normalizace ve smyslu plné shody se zájmy a vůlí sovětské velmoci.
Zrychlený civilizační vývoj ve světě ovšem nadále pokračoval a v 80. letech se i sám Sovětský svaz ocitl v pozici zaostávajícího kontinentu. Nezbylo než hledat cesty ke změně zastaralého myšlení a neefektivní politiky. Zahájený program tzv. perestrojky a glasnosti, který očividně připomínal mnohé rysy našeho Akčního programu roku 1968, přišel však příliš opožděně a posléze ztroskotal na odporu demoralizované byrokracie a znehybnělé společnosti. Se zhroucením samého centra socialistické soustavy docházelo k pádu podlomených režimů také v satelitních zemích včetně Československa. Nastávala nová éra, provázená pokojnými, ale i krvavými převraty. To je však otázka překračující téma našeho rozhovoru.
* Přesto by bylo zajímavé, jak se vám jeví ráz této nove éry ve vztahu ke stavu a perspektivám České republiky. Zůstáváte optimistou?
Bylo by zřejmě neodpovědné prorokovat, co nás čeká a nemine. Jak víte, jsem rozhodným odpůrcem všeho tmářství, hádání z hvězd či ze zvrásněné dlaně, což je sice dnes v módě, ale především výnosným byznysem. Ale vážně - globalizační tendence v podmínkách 2l. století se zatím odehrávají pod náporem mocenských, politických, vojenských, ekonomických a ideologických tlaků, v rychlém tempu a v pluralitě místních variant. To znesnadňuje hodnotit komplex dějinných faktorů a definovat jejich působení, natož vyústění. Výhledy lze pouze tušit, a to v celé řadě možných alternativ. Je ovšem lákavé utvářet si představy o příslovečných zářných zítřcích, ale jak se přitom vyhnout utopickým zbožným přáním? Tož alespoň ve zkratce o mém osobním ideálu společnosti, byt s prosbou o shovívavost vůči veteránu české politiky.
Jako historik a sociolog, prošlý také politikou vnitřní i zahraniční, nejsem zastáncem dogmatických ideologií, obvykle konfliktních, protože jednostranně fetišizovaných. Moderní dějiny - avšak i ty starší - nabízejí nemálo důvodů rozpoznat pozitiva a negativa různých myšlenkových a politických doktrín. Lze v nich najít prospěšné a osvědčené principy i varování před škodlivými a zákeřnými praktikami. Stále platí vyhýbat se krajnostem - dnes tzv. extremismu - všudypřítomny jsou rozdílné lidské zájmy těhotné konfliktností, ale katastrofálně končící trvalé a obvykle násilné nadřazování zájmů jedněch nad zájmy druhých, kdy nevyhnutelně vyvstává revolta, dříve či později. Východisko vidím, ve shodě s mnoha humanitně zaměřenými mysliteli, zas a znova v harmonizování těchto zájmů, což se ovšem neobejde bez jisté autoritativní (nikoliv autoritářské) a regulativní funkce orgánů společenské správy. Kdo ji odmítá ve jménu údajné svobody individua, otvírá brány k zápasu všech proti všem, přivolává krize a obtíže, střety a zvraty.
Jsem přesvědčen - a dějinný chod to dotvrzuje - že se ještě dlouho neobejdeme bez státního organismu nadaného vnitřním i mezinárodním právem, v jehož závěsu nabývají na významu orgány občanské samosprávy a rozličné formy dobrovolného spolčování se zájmovým zaměřením. Sám se hlásím k tzv. demokratickému socialismu, společenskému zřízení s rysy zastupitelské demokracie, respektu k zákonům, morálního kodexu humanity, rovnoprávnosti občanů v zabezpečení vzdělanosti, zaměstnanosti, zdravotní a sociální péče, s tržní ekonomikou s regulací jejích výkyvů v zájmu rovnováhy atp. Současně vyznávám i všestranně prospěšnou mezinárodní spolupráci na bázi smluvně závazných vztahů nebo v seskupeních, uniích, federacích. V procesu globalizace bych uvítal zvýraznit úlohu celosvětových institucí jako nástrojů mírového soužití, korektních vztahů mezi státy a národy všech kontinentů. V Organizaci spojených národů spatřuji vhodnou nejvyšší formu garanta žádoucího vývoje lidstva jako stmeleného živého organismu, schopného plnit vědecky zdůvodněné a prakticky reálné reformní změny v nepřetržitém, otevřeném a stále zdokonalovaném chodu dějin. Věřím, že všechny národy jsou schopny zrodit a zformovat tvůrčí osobnosti, oddané humanitním ideálům a schopné řídit a regulovat tento proces.
Je to možná jen můj sen, co vám tu prezentuji, ale domnívám se, že jsou v něm přítomny touhy drtivé většiny obyvatel naší planety, s níž je naše vlast nerozlučně a osudově spjata. Český národ má velké pokrokové tradice, znásobené soustavným přijímáním evropských civilizačních hodnot, má nepochybnou naději obstát v budoucích pokrokových projektech i v případných kataklyzmatech zákonitě rozporného vývoje. Potřebuje k úspěchu jen málo a přece mnoho: odpovědné občany a moudré vůdčí osobnosti.
Naše Pravda, Haló noviny, 14. ledna 2008, Jaroslav KOJZAR
K úspěchu potřebujeme odpovědné občany a vůdčí osobnosti
