logo SDS
Dnešní datum: 17. 11. 2018   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Desatero pro okupovaného intelektuála
(01. 03. 2018, 5607x)

Tisková zpráva z XIV. sjezdu SDS
(26. 11. 2017, 1075x)

Stanovisko SDS k volbě prezidenta republiky
(08. 01. 2018, 955x)

Československo od Května do Února (1945-1948)
(20. 02. 2018, 779x)

®ádnou válku naąím jménem !
(15. 04. 2018, 696x)

Začátek byl nenápadný
(30. 12. 2017, 686x)

Socialismus a Praľské jaro
(10. 06. 2018, 637x)

Čím začít? (Po lednu 1968)
(28. 02. 2018, 586x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 19
Prům. 17.7
21 denni
Max. 968
Prům. 462.5

Nyní si čte web : 60 uživ.

10. Části knih a dalších textů

* Reformně komunistická koncepce překonání krize sovětského systému a pokus o její uskutečnění v Československu 1968

Vydáno dne 08. 04. 2006 (8215 přečtení)

Třetí oddíl první kapitoly „Vnitřní krize politických systémů sovětského typu v létech 1953–1968“ knížky „Krize v sovětských systémech od Stalina ke Gorbačovovi“ Zdeňka Mlynáře z roku 1991 (přepracované vydání monografie z r. 1982)

Pod pojmem reformně komunistické koncepce rozumíme v této souvislosti pouze určité politické koncepce kvalitativních změn sovětského systému, které vznikaly v období jeho post-stalinské krize uvnitř oficiálních politických struktur (především uvnitř vládnoucích komunistických stran) zemí sovětského bloku a svým obsahem překračovaly meze oficiální Chruščovovy politiky. Ani v tomto úzkém významovém vymezení nešlo ovšem o jedinou a zcela obsahově jednotnou koncepci, nýbrž o seskupení několika ideologicko-politických proudů, jejichž někdy i důležitou diferenciaci ponecháváme v této obecné analýze stranou pozornosti.

Reformně komunistická koncepce v uvedeném smyslu je při tom ovšem jen historicky konkrétním, dílčím případem obecnějšího jevu, totiž obsahově velmi různé interpretace Marxovy teorie a komunistické ideologie. Ke všestrannému pochopení jak jejího obsahu, tak jejích všech politických významů a souvislostí by bylo proto nutno zkoumat ji v kontextu vývoje socialistického myšlení a politických forem dělnického hnutí nejenom v rámci zemí sovětského bloku, ale přinejmenším v rámci celé Evropy a v historických souvislostech celého období nejméně od rozkolu tohoto hnutí na komunistický a socialistický (sociálně demokratický) proud. Všechny tyto otázky ovšem překračují účel a možnosti této práce. Také souvislosti reformně komunistické koncepce s vývojem protistalinské opozice uvnitř KSSS od dvacátých let, které jsou často velmi významné, zůstávají stranou naší analýzy problému.

Abstrahujeme-li tedy od těchto historických vlivů, jeví se pro vznik a rozvoj reformně komunistické koncepce uvnitř zemí sovětského bloku po Stalinově smrti jako rozhodující tyto faktory: Především to byla praktická existence jiného, od sovětského modelu odlišného systému v Jugoslávii. Tento systém, vydávaný oficiální sovětskou ideologií za Stalina za produkt „zrady socialismu“ a restaurace kapitalismu a označovaný v politickém smyslu za fašismus, byl už v roce 1955 Chruščovem oficiálně uznán za možnou variantu „budovaní socialismu“. Titova návštěva v Moskvě v létě 1956 vytvořila dokonce politickou atmosféru, v níž Jugoslávie začala hrát roli poradce SSSR při zvládání krize sovětského systému. Sociálně politický systém v Jugoslávii (neboli tzv. jugoslávský model socialismu) se tehdy lišil od stalinské podoby sovětského systému v mnoha základních vazbách a mechanismech.

Posuzováno podle hlavních rysů, kterými jsme sovětský systém charakterizovali, šlo především o následující zásadní rozdíly: Neexistovalo tu úplné splynutí politické a ekonomické moci. Jugoslávský systém „samosprávy výrobců“ vytvářel především ve sféře ekonomických vztahů (ve výrobě i při rozdělováni) jiné postavení ekonomicky činných subjektů (socialistických podniků, ale výsledně i spotřebitelů); všechny tyto subjekty měly nesrovnatelně větší prostor pro autonomní chování než v systému sovětském. Politická moc sice mohla velmi účinně také tento prostor omezovat (ekonomickými i mimoekonomickými prostředky), ale přece jen musila v ekonomické moci uznávat v podstatě partnerskou, relativně samostatnou společenskou sílu. V jugoslávském zemědělství neexistoval systém družstev typu sovětských kolchozů; rozvíjely se tu různé formy kooperace soukromých rolníků, přes strojní družstva až po družstva spotřební, ale politická moc tu byla od ekonomické moci oddělena.

V jugoslávském modelu existoval v důsledku toho (a také v důsledku jiného postavení Jugoslávie, izolované od sovětského bloku, v zahraničních ekonomických vztazích) podstatně jiný vztah mezi plánem a trhem než v modelu sovětském. Centrální plán byl nástrojem politické moci, jeho záměry však nemohly být prosazovány prostým administrativním diktováním požadavků plánu: ekonomické subjekty měly takovou míru nezávislosti na politické moci, že vztahy mezi nimi utvářely nezávislý vnitřní trh a plán musil působit na chování socialistických podniků prostřednictvím regulace (a nikoli prostě vyřazením) ekonomických tržních mechanismů.

Tyto odlišné vazby mezi politickou a ekonomickou mocí vytvářely ovšem základnu pro rozdíly systémové povahy i v jiných oblastech společenských vztahů. Závislost různých sociálních vrstev a skupin (a v mnoha ohledech i jednotlivců) na politické moci byla menší, podíl jejich autonomního chování na jejich výsledném sociálním postavení byl větší. Ačkoli i v jugoslávském modelu byly všechny důležité mocenské pozice a také všechny klíčové body v politickém rozhodovacím procesu plně pod kontrolou monopolně vládnoucí komunistické strany, přece jen měly i jiné instituce (od orgánů „samosprávy výrobců“ až po zájmové organizace) větší možnost uplatňovat a hájit v rozhodovacím procesu své vlastní zájmy. Také organizační centralizace rozhodovacího procesu byla v důsledku toho všeho menší, ve srovnání se sovětským systémem to byl systém decentralizovaného rozhodování.

Nárok na „vedoucí postavení“ marxistické ideologie byl v zásadě oficiálně formulován podobně jako v systému sovětském. Protože však na jedné straně sama jugoslávská varianta této ideologie (tzv. „titoismus“) obsahovala požadavek „samosprávy výrobců“ a překonání „státně byrokratického sovětského systému“ a na druhé straně při daných ekonomických a sociálních vztazích nutně klesala i míra informační izolace, byl skutečný výsledek podstatně jiný než v systému sovětském. Oficiální ideologie tu nevytvářela nepřekonatelné překážky například ve vědeckém výzkumu, dokonce i ve sféře sociálních věd existoval kontakt se západním („buržoazním“) výzkumem; podobně tomu bylo i v oblasti kultury a životního stylu. V souvislosti se všemi těmito rozdíly bylo odlišné i postavení mechanismu politicko-policejního dohledu nad společností. Takový mechanismus sice působil, ale jeho celkový vliv v systému byl slabší než v SSSR po roce 1956.

Jugoslávský model socialismu byl uskutečněn v malé zemi, bez velmocenských ambicí a možností, za svou existenci musil zaplatit cenu roztržky s SSSR s velmi těžkými ekonomickými (a zčásti i politickými) negativními důsledky. Ve sféře mezinárodních vztahů proto tento systém hledal řešení v postavení mimo vojensko-politické bloky. Sovětský systém nebyl z jeho hlediska nejenom vzorem pro vnitropolitické, ale ani pro zahraničně politické vztahy mezi „kapitalismem a socialismem“. Jugoslávská kritika byla naopak první kritikou ze strany komunisty ovládaného státu, která sovětský systém označila za agresivní, jeho cíle za cíle hegemonistické a imperiální (později pak v Jugoslávii byla poprvé vládnoucí komunistickou stranou rozpracována i otázka „o možnosti válek mezi socialistickými státy“).

Ačkoli tedy při srovnání jugoslávského sociálně politického systému se systémy pluralitní politické demokracie západoevropského typu se jugoslávský systém jevil (stejně jako sovětský) monopolní diktaturou jediné politické strany a v mnoha ohledech také policejním státem, představoval ve skutečnosti zároveň v mnoha důležitých směrech kvalitativně jiný systém než tehdejší systémy sovětského typu. Je pochopitelně, že jeho odlišnosti sehrály velkou úlohu při kritice sovětského systému. Dotýkaly se totiž právě těch základních systémových vazeb a mechanismů, které se po Stalinově smrti ocitly ve zjevné krizi. Jugoslávský vliv byl přitom největší v zemích, do nichž byl sovětský systém přenesen až po válce; v těchto zemích existovaly jisté podmínky pro vývoj v mnohém podobný Jugoslávii a do roku 1948 (do roztržky mezi SSSR a Jugoslávií) se to i výrazně projevovalo v praxi. Rozmach násilného potlačení všech podobných tendencí nastal právě po vyobcování Jugoslávie Stalinem ze „socialistického tábora“; politický teror pak postihl i kádry komunistických stran v těchto zemích (procesy let 1949–1952). Po „rehabilitaci“ Tita Chruščovem se to vše projevilo mimořádně velkým vlivem jugoslávského modelu.[16]

Při formování reformně komunistické koncepce v létech po Stalinově smrti nebyl ovšem vliv Jugoslávie zdaleka jediným vlivem. Hlavním tvůrcem idejí, které tuto koncepci utvářely, byla především komunistická inteligence v jednotlivých zemích. V tomto prostředí se pochopitelně reflektovaly jak historické (hospodářské, sociální, politické i kulturně civilizační) zvláštní tradice a vlivy každé země, tak i mnohem širší ideové vlivy (mimo jiné i z prostředí západoevropského komunistického a také socialistického hnutí). Komunistická inteligence jednotlivých zemí přinesla také v různých fázích zcela specifický vklad při tvorbě reformně komunistické koncepce. Tak např. v Maďarsku to byl zejména vliv tzv. Lukácsovy školy v marxistické filosofii, v Polsku naopak zejména vliv teoretiků v oborech politické ekonomie a sociologie. Teoretická kritika, která v procesu tvorby reformně komunistické koncepce tvořila její ideovou základnu, přitom namnoze překračovala nejenom meze, vytyčované v SSSR Chruščovovým pojetím nutných reforem systému, ale i politické meze, které chtěla zachovat sama rodící se reformně komunistická koncepce. Představitelé této teoretické kritiky byli proto často i po částečném vítězství politické reformně komunistické koncepce znovu v roli opoziční síly.[17]

Politické reformně komunistické koncepce se uvnitř vládnoucích komunistických stran v zemích sovětského bloku při řešení systémové krize uplatnily v létech 1956–1968 v zásadě dvojím způsobem:

  • ve všech zemích bloku, včetně SSSR, tvořily zejména ve vývojové fázi 1956–1964 trvalou „pololegální“ nátlakovou sílu v podobě krajního, ještě v rámci oficiálních struktur trpěného názorového proudu; jejich nositelé však zpravidla nikdy neovládli samo centrum politické moci;
  • ve třech případech, v Maďarsku a v Polsku roku 1956 a v Československu roku 1968, se tyto koncepce staly na čas rozhodujícím faktorem i v centru politické moci a uplatnily se tak přímo při řešení krize sovětského systému.

Ve všech těchto třech případech byl však význam reformně komunistické koncepce pro skutečné řešení krize systému velmi různý. V Maďarsku sehrály politické síly, spojené s touto koncepcí, vliv zejména nátlakem na tehdejší oficiální maďarské politické vedení (Rákosi – Gerö) a přispěly k jeho svržení. K nástupu do vedoucích funkcí se však jejich představitelé dostali až ve chvíli, kdy základní vazby systému byly již rozrušeny masovým odporem „zdola“ (zčásti v podobě ozbrojených akcí proti policii) a do průběhu vývoje zasáhly sovětské vojenské jednotky. Reformně komunistická koncepce tu tedy neměla prakticky možnost jakkoli připravit a podle svého realizovat systémové změny. Musila prostě reagovat na daný stav. Tato její politická reakce sice dosáhla konsensu revoltujících sociálních sil, ale nemohla určovat další skutečný průběh událostí. Tři hlavní systémově změny, o které se opírala – zformovaní centra moci jako koalice několika politických stran, zavedení systému „samosprávy výrobců“ v průmyslu a rozpuštění rolnických družstev kolchozního typu na vesnici, vystoupení Maďarska ze svazku Varšavské smlouvy a vyhlášení jeho neutrality – znamenaly z hlediska sovětského politického vedení nepřijatelné podmínky. Toto vedení (za souhlasu ostatních stranicko-státních vedení v sovětském bloku a také za zásadní podpory ostatních rozhodujících sil v komunistickém hnutí)[18] zhodnotilo takové systémové změny jako „zánik socialismu a vítězství kontrarevoluce“, silami sovětské armády potlačilo masový odpor a nastolilo v Maďarsku moc skupiny, která v zásadě stála na pozici změn, jaké probíhaly i v SSSR (J. Kádár).

V Polsku se oficiálním představitelem reformně komunistické koncepce stal W. Gomulka v říjnu 1956. Systémové změny, které pod jeho vedením byly zčásti tehdy provedeny, ale hlavně pro budoucnost přislíbeny, přesahovaly změny Chruščovovy éry v SSSR zejména v následujících bodech:

  • za oficiální byl vyhlášen požadavek, aby se nadále hledal a rozvíjel „polský model socialismu“, jehož základní rysy nebudou vázány modelem sovětským; v politické praxi bylo nejdůležitějším okamžitým důsledkem této orientace odstranění od moci předchozí garnitury stranického vedení, která byla zdiskreditována jako přímá sovětská agentura (zejména změna armádního velení, které z rukou sovětského maršála polského původu Rokosowskěho přešlo do rukou polské generality, hrála přitom velkou úlohu) a uvolnění většího prostoru pro nacionální sebevědomí a protiruskou kritiku;
  • v oblasti hospodářských a sociálních vztahů byla nastoupena orientace, slibující v zásadě rozvoj směrem jugoslávského modelu: dělnické rady v socialistických podnicích, zastavení násilné kolektivizace v zemědělství (provázené rozpadem už vzniklých družstev kolchozního typu); v řízení hospodářství se měly uplatnit nové vztahy mezi plánem a trhem, decentralizace atd.;
  • centrum politické moci povolilo oživení politické aktivity nekomunistických stran (zejména tradiční rolnické strany) a zaručilo určitý prostor pro autonomii katolické církve;
  • informační izolace a ideologický monopol sovětského typu přestaly v praxi působit; došlo k rozvoji svobody projevu a tisku v rozsahu doposud v zemích sovětského bloku nevídaném;
  • uvnitř samotné komunistické strany se rozvinul proces její vnitřní demokratizace a uvolnil se široký prostor pro další vytváření reformně komunistické vývojové koncepce. V průběhu dalších let však Gomulka a jím představované politické vedení v Polsku opustili reformně komunistickou koncepci a systémové změny byly v zásadě redukovány na stejnou úroveň, jakou uskutečnilo Chruščovovo vedení v SSSR. Nebyla sice nikdy provedena kolektivizace zemědělství, zůstal určitý prostor pro autonomii církve a nedotčeny zůstaly i vnější formy polské národní nezávislosti. Po svržení Chruščova se však Gomulkovo vedení stává naopak oporou těch sil v SSSR, které se orientují i na odbourávání některých chruščovovských reforem a roku 1968 se toto vedení aktivně staví za potlačení reformního vývoje v Československu (v Polsku samotném uplatnil Gomulka roku 1968 sovětské metody politického teroru proti těm společenským silám, které podporovaly československou reformu; při této příležitosti definitivně vytlačil z oficiálních politických struktur i stoupence reformně komunistické orientace, kteří mu roku 1956 dopomohli k moci).

Rozbor příčin tohoto vývoje v Polsku se vymyká možnostem této práce. Poznamenejme však, že Polsko se stalo takto první zemí v sovětském bloku, kde pro další vývoj byla reformně komunistická koncepce hluboce diskreditována, neboť nebyla poražena vnějšími silami jako v Maďarsku (a později v Československu), nýbrž její původní představitelé ji využili jenom jako taktický postup k upevnění systému sovětského typu.

Největší význam pro pochopení možností reformně komunistické koncepce při řešení krize sovětského systému má pokus o její uskutečnění v Československu v době „pražského jara“ 1968. Tento pokus byl na jedné straně sice podmíněn zcela specifickými podmínkami v Československu a má proto zcela zvláštní charakter.[19] Na druhé straně však zahrnoval již zkušenosti jak dosavadních změn sovětského systému v rámci Chruščovových reforem, tak také zkušenosti reformně komunistických pokusů v sousedních zemích a rovněž zkušenosti další vývojové fáze v Jugoslávii. Z tohoto hlediska je československá reformně komunistická koncepce tedy zobecňující koncepcí a je pro posouzení kvality a rozsahu systémových změn, které se v jejím rámci mohly programovat, významnější než počáteční podoba reformního komunismu z roku 1956.

Československá podoba reformně komunistické koncepce řešení krize sovětského systému byla tvořena v podmínkách, kdy nehrozila násilná erupce tohoto systému; v létech 1964–1967 byl naopak tento systém v jistých ohledech stabilizován, překonal vrcholné příznaky ekonomické krize z roku 1963 a dosáhl snížení politického napětí značnou liberalizací. Reformní koncepce mohla být tak dlouhodobě připravována, zčásti ověřována i v praxi; směřovala zcela jasně nad rámec změn, které v sovětských systémech zaznamenal vývoj za Chruščovovy éry. Byl to pokus o změnu všech základních vazeb v sociálně politickém systému sovětského typu v takovém rozsahu, že by tyto změny ve svém souhrnu musily znamenat zrušení totalitní povahy politické moci a perspektivu rozvoje pluralitního politického systému na bázi nekapitalistických ekonomických a sociálních vztahů.

Československý pokus o změnu sovětského systému probíhal ovšem také na dvou různých rovinách – jak uvnitř oficiálních politických struktur, tak i mimo ně, jako pohyb různých sociálně politických sil (obrazně řečeno, probíhal tedy souběžně jak „shora‘, tak také „zdola“). Následující charakteristika se opírá o koncepce, které se vytvořily uvnitř oficiálních struktur a nevystihuje proto rozpornost skutečného tehdejšího vývoje, který v rámci pohybu „zdola“ různým způsobem vlastní reformně komunistickou koncepci přesahoval a nebyl s ní totožný. Navíc se opírá o tu podobu reformně komunistické koncepce, která došla výrazu v oficiálních (přijatých nebo alespoň připravovaných) politických dokumentech.[20] Obsah těchto dokumentů však byl obvykle už určitým kompromisem, který odrážel i stanoviska konzervativních politických skupin, které ve skutečnosti za rámec Chruščovových reforem v některých směrech jít nechtěly. To se týkalo jak oblasti ekonomické, tak politické.

Se všemi těmito výhradami lze však schematicky (a tedy s jistou mírou zjednodušení) shrnout reformně komunistickou koncepci v Československu roku 1968 do několika závěrů, z nichž vyplývá její zcela odlišný význam pro vývoj hlavních vazeb sovětského systému, než jaký měla Chruščovova reformní politika v SSSR. Budeme z tohoto hlediska sledovat ty základní rysy sovětského systému, které jsme stručně formulovali na počátku této kapitoly.

1. Úplné splynutí politické a ekonomické moci, jaké vytvořil sovětský systém, mělo být překonáno zásadní ekonomickou reformou. Základním článkem socialistického hospodářského systému se měl stát „podnik jakožto samostatný, od státu oddělený ekonomický subjekt, působící v podmínkách tržní ekonomiky, vystavený tlaku hospodářské soutěže“. Předpokládala se existence velkých státních podniků (energetika, těžba surovin, doprava aj.), autonomních národních podniků, družstevních podniků a malých soukromých podniků (v podstatě v sektoru služeb). Centrum ekonomické moci (tj. také plánovací centrum) mělo mít zásadně jinou funkci než v sovětském systému: jeho prostřednictvím neměla politická moc nahradit regulační funkce trhu a kapitálu, nýbrž vytvářet „pomocí ekonomických pravidel a nástrojů i celospolečenského plánu všeobecný rámec rozhodování podniků“ a v zásadě nepřímo (ne tedy mocenskými direktivami a omezením autonomie) působit k tomu, aby autonomní hospodářské subjekty jednaly v praxi v souladu s politickými preferencemi. Tam, „kde je třeba preference sociálních či lidských hodnot, jako je tomu u životního prostředí, kultury atd.“, mělo toto centrum vytvářet především „hospodářské bariéry“ proti nežádoucímu tlaku tržních zájmů apod.[21]

Základní formou řízení socialistických podniků se měly stát orgány podnikově samosprávy. Vzhledem k jugoslávským zkušenostem však nebyl v těchto orgánech spatřován všelék ani pro ekonomický rozvoj, ani pro politickou demokratizaci.[22]

Provedením těchto reforem by vznikl relativně široký prostor pro autonomní chování ekonomických subjektů, jež by přitom zůstaly subjekty různých forem kolektivního vlastnictví. V rámci tohoto prostoru by byla přitom politická moc oddělena od moci hospodářské v zásadě podobně jako v systému soukromého vlastnictví: uvnitř tohoto prostoru by chování lidí jako „zaměstnanců“ (tj. ve vztazích námezdní práce) bylo podřízeno jinému subjektu (podniku a orgánům hospodářské regulace) než jejich chování jako „občanů státu“. Výrobní kolektivy a jiné sociální kolektivy, vytvářené v ekonomických společenských vztazích, by tak získaly relativně autonomní existenční základnu, nezávislou na vůli a přímých direktivách politické moci.

Tím by se ovšem kvalitativně změnily i vztahy, které jsme charakterizovali jako podstatnou závislost sociálního postavení společenských skupin i jednotlivců na politické moci: spolu s ekonomickou základnou autonomie by vznikla i sociální autonomie, nutná pro fungování pluralitního politického systému. Sociální diferenciace by přitom ovšem nadále vyrůstala z kolektivních vlastnických forem.

2. Koncentraci moci v rukou aparátu komunistické strany a centralizaci rozhodovacích procesů překonávala reforma celým souborem zásahů do institucionálních struktur sovětského typu:

Reforma rušila existenci center absolutní moci na půdě komunistické strany. „Politika strany vychází z požadavku“, psalo se v Akčním programu KSČ, „aby v celém státním mechanismu nedocházelo k přílišnému soustřeďování moci v jednom článku, v jednom aparátu nebo u jednotlivce“. Tento program také formuloval zásady, které to mají zaručit: šlo v podstatě o soubor principů dělby mocí, o nezávislost soudů a další principy, které jsou známy v modelu „právního státu“ západoevropského typu. Všechny organizace politického systému (od odborů po zájmové organizace) měly mít samostatné postavení zejména v tom smyslu, že jejich funkcionáři neměli být dosazováni zvenčí (stranickým aparátem), měly být založeny na skutečně dobrovolném členství a řídit se souborem demokratických zásad ve své vlastní organizační výstavbě i při tvorbě svých rozhodnutí.

Otázka překonání monopolního postavení komunistické strany, které znemožňuje uplatnit ve volbách opoziční politickou alternativu, nebyla reformně komunistickou koncepcí ovšem vyřešena ve smyslu pluralismu politických stran. Nekomunistické politické strany mohly působit (i v případě vzniku nových stran) jenom v rámci instituce tzv. Národní fronty, která jako celek měla uznávat „vedoucí úlohu“ komunistické strany. S tímto omezením autonomie měly však, na rozdíl od sovětského systému, mít i jiné politické strany a právě tak jiné politické organizace Národní fronty (odbory, organizace družstevních rolníků, mládeže, žen, svazy organizující některé skupiny inteligence, velké zájmové organizace atd.) postavení partnerů vládnoucí komunistické strany. Šlo v zásadě o pokus nevystavit komunistickou stranu politickému tlaku, který by ji mohl odstranit od moci, ale zároveň až do této meze připustit tlak i oponujících sociálních sil. Nebyla to tedy pluralitní politická demokracie západoevropského typu, ale nebyl to zároveň už ani sovětský politický systém. Perspektivy skutečného vývoje v této otázce, které by byla reforma otevřela, byly jistě rozporné a zůstanou v oblasti teoretických hypotéz, neboť násilné potlačení celé reformy neumožnilo prověřit jev praxi.[23]

Jisté však je, že nejenom podle programu reformy, ale ani v praxi několika měsíců jejího provádění, už neexistovalo centrum absolutní moci v podobě politbyra a sekretariátu strany: toto centrum sice v praxi nadále projednávalo různé otázky bez ohledu na meze, dané dělbou mocí a právních kompetencí, avšak ve skutečnosti už nemohlo svá rozhodnutí prosazovat do praxe pomocí přímých direktiv a příkazů. I mnoha omezeními sešněrovaná autonomie jiných institucí, od státních až po odborové, byla dostatečně velká k tomu, aby v případě konfliktu centrum moci uvnitř komunistické strany muselo hledat cesty dohody a kompromisu.

Tytéž změny také rozrušily ve skutečnosti centralizaci rozhodovacího procesu v tě podobě, jakou má v sovětském systému.

3. Tyto základní změny v oblasti ekonomických a politických vztahů umožnily, aby reforma zcela změnila i zbývající hlavní vazby sociálně politického systému sovětského typu: prakticky byl zcela vyřazen mechanismus politicko-policejního teroru, rozrušila se informační izolace a začaly se vytvářet institucionální formy účinné zpětné vazby mezi politickou mocí a společností. Rozhodující význam pro tento směr vývoje měla v Československu v praxi reformních měsíců uskutečněná svoboda projevu a tisku.

Zrušení cenzury (zprvu faktické, později i právně zakotvené) udělalo z hromadných sdělovacích prostředků (televize, rozhlasu a tisku) prakticky nejvýznamnější mechanismus pro celý politický pohyb v zemi: došlo tu v praxi ke spojení a ke konfrontaci reformních kroků „shora“ se silným a rozporným tlakem proti sovětskému systému „zdola“. To na jedné straně vytvářelo velmi často obtížnou situaci pro záměry reformně komunistického politického vedení, na druhé straně to však celý proces změny systému neobyčejně posilovalo. Skutečnost, že vnitřními silami nebylo už možno tento proces zvrátit, byla z velké části důsledkem právě svobody projevu a tisku. Tlak „zdola“ působil touto cestou v určitém smyslu neméně silně než masové demonstrace, stávky nebo povstání v sousedních zemích roku 1956: činil mechanismy totální kontroly centra absolutní moci stejně prakticky neúčinnými. Zároveň však nevedl ke konfliktům stejného typu jako přímé organizované vystoupení mas obyvatelstva: usnadňoval dohody a kompromisy, vytvářel místo atmosféry okamžité konfrontace atmosféru trvalé politické diskuse o různých alternativách řešení.

Je pochopitelné, že za této situace nepůsobil už účinně ani další významný rys sovětského systému – mocenská preference monopolní ideologie a potlačování kritických a opozičních idejí.

Účinné zpětné vazby mezi politickou mocí a společností byly v praxi reformních měsíců dosahovány také především pomocí tisku a veřejného mínění. Program reformy sice obsahoval i požadavek jejich institucionalizace různými formami: Od nového volebního systému až po nové shromažďovací a sdružovací právo[24]. Tyto institucionalizované formy však nebyly ještě v praxi vytvořeny a hlavní zpětná vazba tak vznikala pomocí masových sdělovacích prostředků, se všemi z toho plynoucími značnými nevýhodami pro stabilizaci již demokratického (nikoli starého sovětského) systému. Mimo jiné i z tohoto důvodu se „pražské jaro“ dodnes často posuzuje jako „revoluce slov“ a převážně záležitost intelektuálů, což zkresluje skutečný význam jak programovaných, tak i skutečně už provedených systémových změn v Československu roku 1968.

Program reformy také předpokládal spojení systému samosprávy v podnicích (ve výrobní i nevýrobní oblasti) se soustavou politických zastupitelských orgánů (od okresních národních výborů až po parlament). Měly vzniknout dvoukomorové zastupitelské sbory, jejichž jedna komora měla být tvořena z poslanců, volených samosprávou v podnicích. Koncepce reformy tím sledovala dva hlavní cíle: včlenit do státních zastupitelských orgánů představitele samosprávy z hlavních úseků (průmyslu, zemědělství, zdravotnictví, školství a kultury) a tím dosáhnout toho, aby o problémech, které se při politickém rozhodovaní těchto úseků přímo dotýkají, rozhodovali ti, kdo mají „být řízeni“; druhým cílem pak bylo omezit tlak na vznik vícestranického politického systému tím, že vznikne reálná možnost jinak než prostřednictvím politických stran vyjadřovat důležité sociální zájmy. V těchto koncepcích se zčásti obrážel vliv jugoslávského modelu, avšak celek politického systému se měl i od tohoto modelu lišit ve směru větších institucionálních záruk pluralismu v politické oblasti.[25]

V průběhu osmi měsíců „pražského jara však tyto programované institucionální formy prakticky nevznikly. Samosprávy v podnicích se sice vytvářely ještě v roce 1969, avšak o jejich napojení na politické rozhodovací orgány se už neusilovalo a v polovině tohoto roku byly zrušeny.

Hodnotíme-li pokus o změny systému sovětského typu v Československu roku 1968, pak je nutno – bez ohledu na konečnou porážku – uznat, že to byl v rámci sovětského bloku nejdůslednější pokus o systémovou změnu, provedený v praxi reformně komunistickými silami. Je nesporné, že kdyby tento pokus nebyl potlačen sovětskou armádou, nedošlo by v Československu k restauraci sociálně politického systému sovětského typu. To samozřejmě neznamená, že by další vývojový proces nevyvolat vážné hospodářské, sociální a politické obtíže a rozpory. Nelze také tvrdit, že sama reformně komunistická koncepce by přitom neprodělala změny; je pravděpodobné, že pokud se komunistická strana chtěla udržet v pozici vládnoucí strany (v tom smyslu, jaký sama svou reformou předpokládala), musila by od podzimu roku 1968 omezit (a to i mocenskými prostředky) tlak sociálně politických sil, které usilovaly o překročení politických mezí jejího vlastního programu. To by ovšem vyvolalo některé konflikty, které mohly vést i k retardačnímu pohybu. Zda se však pravděpodobné, že by odpor proti reformně komunistické koncepci nedosáhl takové sociální síly, aby tato koncepce nemohla být v praxi v hlavních rysech prosazena.

I v takovém případě ovšem to byla koncepce změn sociálně politického systému, která otevírala nový dynamický vývoj systému. Úspěch takto koncipované reformy by znamenal nenásilný a postupný zánik sociálně politického systému sovětského typu, jako postupnou kvalitativní změnu. Otázka, která bývá často kladena, zda totiž lze systémy sovětského typu reformovat, zde tak už v náznaku byla zodpovězena praktickým vývojem: reformami lze za určitých podmínek zahájit proces i takových změn jejich základních systémových vazeb, které by postupně vedly ke vzniku sociálně politických systémů nové kvality.

Reformně komunistická koncepce překonaní krize sovětského systému tedy nebyla ve skutečnosti koncepcí, schopnou tento systém stabilizovat tak, jak se to v praxi v sovětských systémech stalo v průběhu konce šedesátých a poloviny sedmdesátých let. Protože v Československu se uskutečnila za situace, kdy jak v SSSR, tak v ostatních zemích sovětského bloku však už naopak zvítězila orientace k takovému cíli (skončit experimenty a konsolidovat systém ve stavu už dosažených dílčích změn), musila proti sobě zmobilizovat odpor mocenských elit v celém sovětském bloku. Zvláště aktivní byl tento odpor ve dvou sousedních státech, jejichž vedení se cítilo možnou československou „nákazou“ přímo ohroženo, v Polsku a v NDR.

Tento vnitropoliticky motivovaný odpor v sovětském bloku se pak spojil s odporem proti československé reformě, který vyrůstal z obav o ohrožení sovětské hegemonie a ze strachu před mezinárodními důsledky úspěchu této reformy. Proto byla potlačena vojenskou silou.

Vojenskou intervencí SSSR (za spíše symbolické účasti armád Polska, NDR, Bulharska a Maďarska) v srpnu 1968 tak končí v rámci celého sovětského bloku definitivně období, kdy byly hledány cesty k překonání krize stalinského systému způsobem, který mohl vést i ke kvalitativní změně základních vazeb sociálně politického systému sovětského typu vůbec, tj. mohl zrušit totalitní povahu politické moci v těchto systémech.

V mnoha směrech skutečně pozměněný, avšak v základních systémově podmíněných vazbách stabilizovaný sociálně politicky systém sovětského typu tak přetrval patnáctileté období po smrti J. V. Stalina. Dalších více než patnáct let jeho relativní stabilizace znamenalo naopak krizi reformně komunistické koncepce jeho změny: vliv této koncepce jako faktoru praktické politiky nesmírně poklesl.

Poklesl také význam jugoslávského „modelu socialismu“ pokud jde o jeho přitažlivost v zemích sovětského bloku. Jakkoli nadále trvají pozitivní rozdíly v hospodářské i politické oblasti ve srovnání se systémem sovětským, jsou přece jen zjevné i některé rozpory a problémy, které jsou v obou typech systémů shodné. Ani skutečným rozvojem jugoslávské ekonomiky, ani rozsahem politických svobod nevytvořil sociálně politický systém v Jugoslávii stav, který by v zemích sovětského bloku působil přitažlivou silou ideálu. V rámci této práce není ovšem možné analyzovat podíl, jaký na tomto výsledku mají právě systémově odlišné rysy jugoslávského modelu. Je pravděpodobné, že hlavní příčinou současného stavu jsou naopak některé shodné systémově podmíněné rysy v obou systémech.

Skutečností však zůstává, že v zemích sovětského bloku není už ani uvnitř mocenské elity, ani na straně ovládaných sociálních sil společnosti významnějších politických proudů, které by východisko pro další vývoj sovětských systémů spatřovaly v jejich přizpůsobení jugoslávskému „modelu socialismu“. Politický vliv reformně komunistické orientace však naopak po roce 1968 zesílil v komunistickém hnutí západní Evropy; o tom ale pojednáme až v souvislosti s mezinárodními faktory krize sovětských systémů.

Přejít k obsahu knížky „Krize v sovětských systémech od Stalina ke Gorbačovovi“ .


Poznámky:

[16] Vrcholem byla Titova návštěva v Moskvě v červnu 1956 a po ní následující Titovy mise do ostatních zemí sovětského bloku (viz podrobněji W. Leonhard, cit. spis, s. 295a n.).

[17] Tento vývoj pak často probíhal dále a kritikové sovětského systému, kteří původně vyšli z reformně komunistických pozic, překročili vůbec rámec komunistické ideologie – např. M. Djilas v Jugoslavii, L. Kolakowski v Polsku, O. Šik v Československu a mnozí jiní.

[18] Zásadní politickou podporu získal tehdy Chruščov jak u Tita, tak také u Mao Ce-tunga (ačkoli po provedené sovětské intervenci v Maďarsku stranické vedení Jugoslávie, jmenovitě E. Kardelj, zásadně kritizovalo potlačení dělnických snah o samosprávu v maďarských závodech a orientaci na obnovu „vedoucí úlohy strany“ jako na základní problém dalšího rozvoje socialismu v Maďarsku).

[19] Mezi hlavní specifické podmínky v Československu patří zejména tradice pluralitní politické demokracie v této zemi v létech 1918–38 a dále značný vliv komunistické strany již před rokem 1946, což obojí výrazně odlišilo i charakter režimu tzv. lidové demokracie v Československu v létech 1945–1948. Politický systém z tohoto období hrál velkou roli při pokusu o reformu sovětského systému v roce 1968 (hlavní oporou uvnitř KSČ pro tuto reformu byla generace, spojená ještě se zkušenostmi z let 1945–1948).

[20] Hlavní z těchto dokumentů jsou: Akční program KSČ z 5. 4. 1968, podklady vypracované pro XIV. mimořádný sjezd KSČ v létě 1968 (viz XIV. mimořádný sjezd KSČ – protokol a dokumenty, Europa-Verlag; Wien, 1970).

[21] XIV. mimořádný sjezd KSČ, cit. vyd., s. 204–205.

[22] O problematice samosprávy v Československu 1968 viz podrobněji V. Fišera: Workers Councile in Czechoslovakia 1968–69, London 1978.

[23] Hlavním problémem byly této souvislosti vznik sociálnědemokratické strany (která formálně byla sloučena s KSČ roku 1948); reformní vedení KSČ se obávalo znovuzaložení sociální demokracie povolit jak z vnitropolitických důvodů, tak také proto, že z hlediska Moskvy byl takový krok nepřijatelný. Zakázat však tuto stranu policejně administrativními metodami by znamenalo diskreditovat významně celý reformní politický kurs KSČ. Celkově je nutno předpokládat, že tendence k vícestranickému systému by se v Československu dlouhodoběji musila prosadit, pokud by KSČ na obranu svého monopolního postavení nechtěla použít policejní násilné metody.

[24] Konkrétní představy o rozvoji volebního systému v Československu roku 1968 viz Mimořádný XIV. sjezd KSČ, cit. vyd., s. 226 a n.

[25] Viz tamtéž, s. 225.


Související články:
(ČR - rok 1968)

Praľské jaro mohlo prokázat přednosti „socialismu s lidskou tváří“ (12.09.2018)
Chinese Reaction to the 1968 Occupation of Czechoslovakia (10.09.2018)
Sovětská revizionistická renegátská klika bezostyąně posílá jednotky k okupaci Československa (10.09.2018)
Praľské jaro i jeho dozvuky a ohlasy na stránkách SDS (26.08.2018)
Rezignace presidenta republiky (19.04.2018)
Desatero pro okupovaného intelektuála (01.03.2018)
Čím začít? (Po lednu 1968) (28.02.2018)
Začátek byl nenápadný (30.12.2017)
Srpen 1968 (27.08.2017)
Ohlédnutí za rokem 1968 - rekapitulace článků ze starého webu (21.08.2017)
Stanovisko Výkonného výboru KSČS k 21. srpnu 1968 (21.08.2017)
Projev Oldřicha Černíka po návratu z Moskvy (21.08.2013)
Rok 1968 - v Čechách vľdy s humorem ... (20.08.2013)
"Velké tajemství" 60. let? (06.05.2009)
Od odsouzení k "hořké nutnosti". KS Rakouska, "Pražské jaro" a vojenská intervence v Praze (25.09.2008)
Za Praľským jarem 1968 (25.09.2008)
Několik poznámek (22.09.2008)
Die DDR, der Prager Frühling und das Ende des sowjetischen Sozialismusmodells (22.09.2008)
Three brief remarks to the topic of this Seminar (22.09.2008)
Praľské jaro, sovětská invaze a ąpanělská komunistická strana po 40 letech (22.09.2008)
The Spring of Prague and its influence on the Greek Left wing movement (29.08.2008)
Seminář EL v Praze: 21. srpen 1968 a levice v Evropě (29.08.2008)
Co levice osmašedesátníkům dluží … (29.08.2008)
The GDR, the Prague Spring and the End of the Soviet Socialism-Model (29.08.2008)
Prague Spring, the Soviet invasion and the Spanish Communist Party 40 years later (29.08.2008)
August 68: Dienstbier neverí, žľe august 68 bol kvôli vojnovým plánom Moskvy (21.08.2008)
Kronika místodržľení v Čechách (výňatek) (05.08.2008)
Šilhán: Invaze v roce 1968 byla přípravou na válku (05.08.2008)
Čierná: Poslední ąance pro Dubčeka (03.08.2008)
Poselství občanů předsednictvu Ústředního výboru Komunistické strany Československa (03.08.2008)
Závěr jednání v Čierne nad Tisou (01.08.2008)
Stanovisko předsednictva ÚV KSČ k situaci v Československu (29.07.2008)
Stanovisko politbyra ÚV KSSS k situaci v Československu (29.07.2008)
Stanovisko politbyra ÚV KSSS k situaci v Československu (2) (29.07.2008)
Stanovisko předsednictva ÚV KSČ k dopisu pěti komunistických a dělnických stran (19.07.2008)
Varąavský dopis (19.07.2008)
Domácí úkol z pilnosti (08.07.2008)
Jak budu oběąen (06.07.2008)
Předsednictvo ÚV KSČ k manifestu 2000 slov (29.06.2008)
Základní stanoviska Československé sociální demokracie (1968) (24.06.2008)
Odpovědnost a vina A. Novotného (17.06.2008)
Hodina pravdy (16.06.2008)
Rezoluce o současné situaci a dalším postupu KSČ (16.06.2008)
Československo: Dubčekova přestávka (11.06.2008)
Tak váľně: Co konkrétně? (09.06.2008)
Demokracie a socialismus se podmiňují (06.06.2008)
Co je to socialismus? (06.06.2008)
Diskuse v předsednictvu ÚV KSČ v květnu 1968 (4) (13.05.2008)
Diskuse v předsednictvu ÚV KSČ v květnu 1968 (3) (13.05.2008)
Diskuse v předsednictvu ÚV KSČ v květnu 1968 (2) (13.05.2008)
Diskuse v předsednictvu ÚV KSČ v květnu 1968 (13.05.2008)
Čím byla a co znamenala ekonomická reforma šedesátých let? (13.05.2008)
Projev J. Smrkovského 29. srpna 1968 (12.05.2008)
Bude-li to nutné, dělnická třída uslyší hlas svých přátel (2) (06.05.2008)
Bude-li to nutné, dělnická třída uslyší hlas svých přátel (06.05.2008)
Výzva dějinám (30.04.2008)
O provázku (28.04.2008)
Prohlášení vlády z roku 1968 (2) (28.04.2008)
Prohlášení vlády z roku 1968 (28.04.2008)
Vaše nynější krize (24.04.2008)
Všechno, co konáme, je pro člověka (22.04.2008)
Náboľenství a socialismus (17.04.2008)
Národní fronta nebo parlament? (16.04.2008)
Češi se k roku 1968 nehlásí? (15.04.2008)
Jiří Pelikán o Jaru (14.04.2008)
Jiří Dolejš: Pražské jaro 1968 z pohledu KSČM (13.04.2008)
Obrana socialismu, nejvyšší internacionální povinnost (10.04.2008)
Akční program KSČ (3) (09.04.2008)
Akční program KSČ (2) (09.04.2008)
Akční program KSČ (09.04.2008)
Žádná nostalgie (08.04.2008)
Nástup československé reformy a její potlačení (1962—1986) (08.04.2008)
Sektářství není program (31.03.2008)
Neříkám nic jiného (31.03.2008)
KSČM k výročí 21. srpna 1968 (23.02.2008)
K úspěchu potřebujeme odpovědné občany a vůdčí osobnosti (14.01.2008)
Kosygin - hlavní inženýr SSSR (02.09.2007)
Co je společné pro ekonomické reformy v roce 1968 a dnes (27.08.2007)
Projev dr. Gustáva Husáka 28. srpna 1968 (23.08.2007)
Emigrace v podstatě nejsou k ničemu (14.07.2007)
Všechno bylo a je jinak (12.07.2007)
„Osmašedesátý“ - legendy a skutečnost (12.07.2007)
Vsjo budět blagopolučno (18.04.2007)
V roli „zachránce“ socialismu (03.11.2006)
Zákon 109/1968 Sb. - Usnesení Národního shromáždění ze dne 10. července 1968 (11.05.2006)
Ústavní zákon č. 77/1968 Sb. ze dne 24. června 1968 (11.05.2006)
Projev před volbou České národní rady (11.05.2006)
Antonín Novotný ke svému odchodu z vrcholné politiky (04.01.2006)
Zpráva o zasedání ÚV KSČ (04.01.2006)
Hodnocení roku 1968 (20.11.2005)
Štrougal, nebo Husák? váhali Rusové po okupaci (20.11.2005)
Okupanti nás obsadili! (21.08.2005)
Minulost a budoucnost (31.07.2005)
Deset bodů (23.07.2005)
37 let od pražského jara (15.07.2005)
12. července 1968 (15.07.2005)
Nová levice v Československu: rozhovor s Jiřinou Šiklovou (01.06.2005)
Stát odškodní oběti okupace z roku 1968 (03.05.2005)
Dva tisíce slov (02.04.2005)
Většina Slováků stále za Dubčekem (27.01.2005)
Československé jaro 1968 (12.01.2005)
Lidská tvář - A. Dubček (1921-1992) (08.01.2005)
K socialismu s lidskou tváří (20.05.2002)

[Akt. známka (jako ve škole): 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Zdeněk Mlynář | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
46 (46 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
43 (43 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
41 (41 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
32 (32 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
34 (34 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
40 (40 hl.)
Prohnilý humanismus !!
23 (23 hl.)

Celkem hlasovalo: 259


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[12.10.2018 14:09:57]
dongdong8
201810.13wengdongdong polo ralph lauren ba sketball shoes nike kyrie 3 perso l sunglasses nike air max su pra shoes convers ...

[12.10.2018 14:09:57]
dongdong8
201810.13wengdongdong polo ralph lauren ba sketball shoes nike kyrie 3 perso l sunglasses nike air max su pra shoes convers ...

[12.10.2018 14:09:57]
dongdong8
201810.13wengdongdong polo ralph lauren ba sketball shoes nike kyrie 3 perso l sunglasses nike air max su pra shoes convers ...

[12.10.2018 14:09:57]
dongdong8
201810.13wengdongdong polo ralph lauren ba sketball shoes nike kyrie 3 perso l sunglasses nike air max su pra shoes convers ...

[12.10.2018 14:09:56]
dongdong8
201810.13wengdongdong polo ralph lauren ba sketball shoes nike kyrie 3 perso l sunglasses nike air max su pra shoes convers ...

[12.10.2018 14:09:56]
dongdong8
201810.13wengdongdong polo ralph lauren ba sketball shoes nike kyrie 3 perso l sunglasses nike air max su pra shoes convers ...

[12.10.2018 14:09:56]
dongdong8
201810.13wengdongdong polo ralph lauren ba sketball shoes nike kyrie 3 perso l sunglasses nike air max su pra shoes convers ...

[12.10.2018 14:09:55]
dongdong8
201810.13wengdongdong polo ralph lauren ba sketball shoes nike kyrie 3 perso l sunglasses nike air max su pra shoes convers ...

[12.10.2018 14:09:55]
dongdong8
201810.13wengdongdong polo ralph lauren ba sketball shoes nike kyrie 3 perso l sunglasses nike air max su pra shoes convers ...

[12.10.2018 14:09:54]
dongdong8
201810.13wengdongdong polo ralph lauren ba sketball shoes nike kyrie 3 perso l sunglasses nike air max su pra shoes convers ...

[12.10.2018 14:09:26]
dongdong8
201810.13wengdongdong ray ban north face outlet swarov ski jewelry christian louboutin shoes ad idas football boots ralph l ...

[12.10.2018 14:09:24]
dongdong8
201810.13wengdongdong ray ban north face outlet swarov ski jewelry christian louboutin shoes ad idas football boots ralph l ...

[12.10.2018 14:09:24]
dongdong8
201810.13wengdongdong ray ban north face outlet swarov ski jewelry christian louboutin shoes ad idas football boots ralph l ...

[12.10.2018 14:09:24]
dongdong8
201810.13wengdongdong ray ban north face outlet swarov ski jewelry christian louboutin shoes ad idas football boots ralph l ...

[12.10.2018 14:09:23]
dongdong8
201810.13wengdongdong ray ban north face outlet swarov ski jewelry christian louboutin shoes ad idas football boots ralph l ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.