referát na semináři
SPED k 40. výročí Pražského jara 1968, 7.dubna 2008Tématem mého vystoupení je, jak se utvářel přístup KSČM k událostem roku 1968, jaká je naše aktuální pozice k této významné historické události a v čem je možné rozvíjet odkaz Pražského jara v dalších společných diskusích i v budoucnosti.
Na začátku byl mimořádný sjezd KSČ z prosince 1989, který zrušil nechvalně známé Poučení z krizového vývoje jako nadiktovanou oficiální politickou normu hodnocení roku 1968 přijatou ÚV KSČ v prosinci 1970. Bylo zrušeno se všemi těmi rozvratníky, živly a sionisty, za které byli aktéři obrodného procesu označováni. (pozn. SDS: zpráva předsednictva ÚV KSČ pro mimořádný sjezd KSČ ZDE)
Tento sjezd z roku 1989 se také omluvil občanům i vyloučeným členům strany. To připomínám těm, kteří pozapomněli na tento krok a buď se jim nehodí do obrazu nepoučitelných komunistů, a nebo naopak tento krok vnímali jenom jako taktický ústupek. Také díky této distanci učiněné mimořádným sjezdem se mnozí po roce 1968 vyloučení členové KSČ do strany po roce 1989 vrátili.
Po mimořádném sjezdu KSČ byla ustanovena komise ÚV KSČ pro objektivní zhodnocení období kolem roku 1968. Pro práci této komise mělo zásadní význam úsilí bohužel už zesnulého prof. Václava Čady. Výsledky měly být předloženy řádnému XVIII. sjezdu KSČ připravovaném na rok 1990.
Události vzaly nakonec jiný směr, došlo k osamostatnění komunistů v ČR a na Slovensku a k významným diferenciačním pohybům. Na jaře roku 1990 představila komise prezentovala svůj výstup, ve kterém nahrazuje tzv. marx-leninské orthodoxní pojetí z roku 1970, líčící rok 1968 jako střet pevných sil s pravicový oportunismem a s kontrarevolucí jiným pojetím. jádrem tohoto pojetí bylo to, že šlo o pokus demokratických sil o obrodu socialismu
31. března 1990 vzniká KSČM, nejdříve jako územní organizace v KSČ a později jako samostatná organizace. KSČM tehdy přejímá kroky KSČ z období 1989-90 do svých programových dokumentů a stávají se základem její programové identity, který platí dodnes. Jiné, neortodoxní pojetí roku 1968 a kritický pohled na bývalý režim se stal základem i tzv. kladenského kompromisu.
Počátkem 90. let se rozhořel spor o další identitu KSČM. Postkomunistická orientace prosazovaná různými platformami nebyla přijata, ale stejně tak byla vyjádřena v programu z kladenského sjezdu KSČM v roce 1992 explicitní distance i od stalinismu. V dalším diferenciaci, kdy došlo ke vzniku subjektů jako LB, SDL a SČK byl kladenský kompromis znovu potvrzen v roce 1993 jako základ další identity KSČM. A tato základní politická platforma KSČM platí dodnes.
Určité vodítko pro pohled KSČM na rok 1968 dává stanovisko VV ÚV KSČM Stanovisko k 30. výročí 21.srpna 1968. Toto deset let staré stanovisko akcentovalo především objektivní potřeba překonání nedostatků a chyb režimu budovaného po roce 1948, a nastartování demokratizace společnosti a nového rozboje. Zásah vojsk pěti států Varšavské smlouvy, byl hodnocen jako neadekvátní, který zablokoval další perspektivu. Proto také nejen šokoval většinu občanů, ale veřejnost ho nikdy nepřijala.
Stanovisko samozřejmě připomíná i širší souvislosti (zejm. blokové rozdělení světa a obavy o geopolitickou stabilitu, ale i novou levicovou vlnu v celé Evropě). Stanovisko uznává, že příležitosti se tehdy chápali i ti, co si nepřáli socialismus, ale toto nebezpečí bylo přeceňováno (podle průzkumů cca 5% populace se tehdy vyjadřovalo antisocialisticky) a bylo později použito na ospravedlnění represí.
Rok 1968 je i po letech citlivým tématem, které jitří účastníky a které je i zneužíváno k různým kampaním. Ti co se narodili později (tzv. husákovy děti) mají zase velmi zkreslený obraz té doby. Nutné je tedy zajímat se o fakta i o hodnocení souvislostí. Důležité je usilovat o realistické hodnocení odkazu roku 1968. - ne přepisování či kádrování historie.
Pro nás politiky nyní není až tak důležité hodnocení různých subjektivních aspektů – jako např. zda ikona tehdejších událostí Alexandr Dubček byl dostatečně připraven na to, co přijde. Problému nekritické glorifikace roku 1968 se ostatně dotkla např. i polemika mezi V. Havlem a M. Kunderou. To ponechme historiografům a memoárové literatuře. Pro nás je důležitá kontinuita tehdy nastolených hodnot - demokracie a pluralita ve spojení se socialismem, tvůrčí nesektářský přístup k marxismu. Tyto hodnoty se bohužel v roce 1989 pro restauraci kapitalismu už neprosadily.
Z tohoto pohledu je významné hodnocení dubnového pléna ÚV KSČM, na kterém byl přijat Akční program, později normalizační mocí odmítaný. Tento dokument se pokusil o komplexní program obrody socialismu v mezích tehdejšího poznání. Pro spojení hodnoty plurality a socialismu bylo významné skutečně partnerské pojetí Národní fronty (v čele ÚV NF ČSSR stanul tehdy František Kriegel). Právě v tomto byl zřejmý nejzásadnější rozchod se stalinismem.
Rok 1968 bývá dnes nejčastěji spojován se srpnem 1968 a vojenskou intervencí. Jestliže dnes se ohrazujeme vůči nerespektování suverenity zejména ze strany USA, nemůžeme tehdejší události hodnotit jiným metrem. Těžko nazývat něco bratrskou internacionální pomocí, co bylo násilnou okupací. I když to sebevíce bylo za tichého souhlasu USA a v logice stability jaltského uspořádání Evropy. Byl to důsledek tehdejšího brežněvovského hegemonismu a odsuzuje to jako formu neostalinismu explicitně již zmiňovaný kladenský program KSČM z roku 1992.
Kritický názor na tuto věc se dlouhá léta nepřipouštěl. Kdo nesouhlasil se vstupem vojsk, byl obviněn z antisovětismu. Byl to i jeden z hlavních argumentů proti tzv. vysočanskému sjezdu ze srpna 1969. Byl to bolestný problém, který vážně narušil i dosud dobré vztahy naší veřejnosti k Rusku a k jeho občanům. Vzpomeňme např. událostí ze srpna 1969. Ale byl to problém i pro druhou stranu, pro představitele SSSR. Omluva od představitelů SSSR přišla, až když to prasklo, tj. v roce 1990, kdy už se realizoval odchod sovětské armády po více jak 20 letech z našeho území.
Rok 1968 bude předmětem dalších kol diskusí a sporů. Bude zajímat v budoucnosti nejen odborníky a širokou veřejnost, ale bude dál rozebíráno i uvnitř levice a přiznávám, že to není jednoduché ani uvnitř KSČM. Před rokem 1989 se normalizační kádry bály změn, cítily v nich ohrožení. A podstatná část členů KSČM byla formována v normalizačním období. Je tu ale zkušenost 19 let po roce 1989, reality kapitalismu, ale i svobodných diskusí. Zjednodušeně se dají pohledy na tehdejší události ve společnosti rozdělit do čtyřech proudů :
Jeden lze nazvat antikomunistický. Líčí rok 1968 jenom jako mocenský spor uvnitř totalitního režimu a mezi představiteli pro ně zločinecké strany, kde nakonec pouze vítězí promoskevské křídlo. Jemu zcela protichůdný je proud, který lze nazvat dogmatický. Hodnotí rok 1968 pouze jako pokus o kontrarevoluci, který oddálil rok 1989 o 20 let. Husákovská normalizace nebyla ztrátou času a zmrtvěním, nýbrž nezbytnou mocenskou konsolidací.
Vedle tohoto černobílého vidění jsou zde proudy pokoušející se o hlubší, systémovější vhled do tehdejších událostí. Jeden představují tzv. reformní komunisté, kteří chápou rok 1968 jako historický pokus o vytvoření efektivnějšího socialismu, s lidskou tváří. V tehdejší realitě pokus silně limitovaný, jak např. dokazuje kádárizace Maďarska, ale který upozornil i na limity čistě mocenského řešení problémů v tzv. sovětském bloku a otevřel cestu k helsinskému procesu, ale inspiroval i vznik eurokomunismu na Západě.
Jiný pohled nabízí nekomunistická levice. Ta viděla v roce 1968 šanci na transformaci systému, jakousi thermidorizaci únorové revoluce zpět k jejím lidově demokratickým kořenům a orientaci na sociální reformismus místo socialismu či alespoň přechodně jako demokracii socializující. Tento přístup je konkurenční vůči onomu reformně komunistickému, který trvá na systémové změně, ale lze ho chápat i jako doplňující.
S hodnocením roku 1968 úzce souvisí otázka systémové reformovatelnosti tehdejšího režimu i komunistické strany. Faktem je, že prohra Pražského jara zásadně snížila důvěru veřejnosti v socialistické řešení, což se potvrdilo v roce 1989. A to přes to, že 70. léta prodloužila extenzivní růst ekonomiky s jistým efektem pro životní úroveň. V soutěži při zavádění VT rozvoje však už tento systém prohrával a stagnační jevy opět sílily. Skutečné změny byly nemožné bez velmocenského rozměru (dnes můžeme srovnávat ruskou perestrojku či čínský tengismus). Jako romantické představy ale lze označit možnost vyvázání z Varšavské smlouvy, neutrality, nějaké jugoslávské cesty či finlandizaci střední Evropy.
Dnes žijeme v 21. století, máme k dispozici zkušenosti z prohry v roce 1989. Bylo by proto smutné zůstat za úrovní myšlení z roku 1968. Musím ale připomenout jednu věc, a to je respekt k vnitřním diskusím KSČM. Vztah k minulosti je někdy používán jako parametr hodnocení přijatelnosti KSČM. Toto téma znovu ožilo např. v prezidentské volbě, kdy prof. Švejnar zopakoval požadavek J. Paroubka na jasnější distanci (podle STEM má strach z příliš úzké spolupráce s KSČM 43% voličů ČSSD).
Jakýkoliv diktát či jemněji řečeno politické moderování zvenčí věci nepomáhá. Ani účelově přehlížení již učiněné distanci z počátků existence KSČM. Důležitější je upřímnost zažití této distance, než neustálé opakování nějakých omluvných rituálů. Od závěrů kladenského sjezdu KSČM se lze odrazit – nejsme nějak retardovaní, abychom si neuvědomili důsledky potlačení plurality a pražského jara 68. Diskutujme o minulosti s cílem pomoci lepší budoucnosti. Diskutujme společně, s tolerancí vůči názorů těch druhých, tak jako se to podařilo i na dnešním semináři.
Jiří Dolejš, 7. 4. 2008