Minulost a budoucnost

Objektivní historické hodnocení je tedy ještě otázkou příštích let, studia dokumentů, podkladů, archivů. Důležité si je rovněž uvědomit, že události roku 1968 zapadají plně do kontextu celoevropských dějin, není možné je chápat odděleně a jejich zjednodušená interpretace do často slýchaného podání, ve kterém zlí Rusové na tancích přijeli zašlapat výhonky „nové“ československé demokracie, stejně tak jako učinili předtím v Maďarsku, NDR a jak se posléze chystali učinit v Polsku, je hrubým zkreslením historických faktů do podoby dětské pohádky. Sovětský svaz je líčen jako říše zla, Československo jako jeho oběť, jež byla vnějším zásahem na dalších dvacet let vrácena mezi poslušné kolonie rudého obra.

Tento pohled na události roku 1968 se samozřejmě hodí do dílny současných přepisovačů historie, kteří neváhají, aby poctivé hledače pravdy označili za stalinisty, jež usilují o návrat do předlistopadové éry, přičemž si snad ani neuvědomují značnou diskutabilnost pojmu stalinista nebo stalinismus. Pokusíme-li se o pochopení roku 1968 v tehdejších reáliích, jeví se nám pak události toho roku jako logické vyústění předchozího vývoje. Stejně tak logicky se nám jeví dnes málo uváděná, ale obecně známá skutečnost, že v době levicových studentských nepokojů připravoval v Baden-Badenu prezident de Gaulle intervenci vojsk NATO do Francie. Čím se tedy liší tyto dvě události? Pouze tím, komu sloužily. Je tedy zbytečné představovat Sovětský svaz jako zemi uzurpující si svrchovanou vládu nad východní Evropou včetně Československa, není nutné tehdejší sovětské představitelé líčit jako megalomanské šílence usilující o osobní moc, je jen třeba chápat, že jejich činy a skutky byly v souladu se snahou udržet stav dojednaný mezi spojenci po porážce Německa v roce 1945. Tímto způsobem lze rok 1968 chápat jako určitý dozvuk událostí druhé světové války, snad se tím nedopouštím přílišného zjednodušení pohledu na věc.

Úkolem dnešního komunisty by ale nemělo být jen analyzovat minulost a zkoumat historii. V době, kdy se KSČM trvale zvyšuje voličská podpora, bychom neměli být zahleděni do dřívějších událostí, na které se mohou názory různit. Jde o to, abychom přemýšleli nad naší společnou budoucností. V tomto ohledu bychom měli vystupovat jednotně, v souladu s programem strany, v souladu s komunistickými myšlenkami a věřím tomu, že v souladu se všemi slušnými lidmi, kterých je, doufám, ve společnosti stále ještě zdrcující převaha. O tom je současnost a věřím, že názory se v tomto ohledu nerůzní.

A tak jsme se vlastně dostali k tomu, co mě v celém článku Stanislava Holubce zarazilo nejvíce, totiž k skutečnosti, že rok 1968 se zde bere jen jako zástěrka, ale skutečnou podstatu článku jsou jeho dva poslední odstavce, kde se celkem nepokrytě objevuje výzva, abychom v době, kdy je třeba pracovat pro budoucnost, znovu otvírali otázky minulosti, diskutovali o omluvách, sypali si popel na hlavu. Ale proč? Proč bychom měli dělat to, k čemu nás vyzývají naši oponenti, jež v současnosti politicky ztrácejí. Příště přijdou s požadavkem na změnu názvu strany a posléze k opuštění programu překonání kapitalismu směrem k sociálně spravedlivější společnosti. Budeme-li se chovat podle jejich návodů, staneme se skutečně neškodnou stranou, kterou současní vládci nechají sezobat i několik drobků, jež jim spadnou ze stolu. O to ale nestojíme. Naše strana se již s minulostí vyrovnala v řadě dokumentů, mnohokrát dala veřejně na vědomí své postoje. Otevírat nyní minulost je projev slabosti a podlézavost. Přenechejme ji historikům, bádejme, diskutujme, snažme se o její realistický obraz, ale nenechme si ji podstrčit jako zástupný problém, ať už by záminka byla jakákoliv.

(autorka je členkou KSČM, KSM a SČKP)