Diskuse v předsednictvu ÚV KSČ v květnu 1968 (3)

Indra: Když jsem si dělal poznámku pro dnešní diskusi, uvědomil jsem si, že se dopustím určitého zplošťování a i třeba určitého jednostranného pohledu. Je potřeba nepodlehnout tomu a budovat na určitých faktech a na osobních zkušenostech. Samozřejmě jako ostatní soudruzi cítím povinnost se vyjádřit, aniž bych si dělal nároky na správný soud. Základní otázky, na které máme odpovědět, jsou zcela jasné a myslím, že si zasluhují jasnou odpověď a jasné stanovisko. Jaké jsou správné vývojové tendence od ledna, nejsou náznaky kontrarevoluční situace, nebo je vývoj v intencích naší politiky? V odpovědi na tyto dvě otázky, které lze spojit v jednu, nevyhneme se jasnému stanovisku, že to nesnese nějaké široké stanovisko, které by dávalo možnost lavírování. Protože stojíme tváří v tvář konkrétní situaci. Byly tady už o to udělány pokusy, ale já také cítím potřebu určitého retrospektivního pohledu. Myslím, že si uvědomujeme, že jsme se v lednu z pléna rozešli prakticky bez jakéhokoliv závěru kromě toho jediného, který byl v centru pozornosti, to znamená rozdělení funkcí prvního tajemníka a prezidenta republiky.

Nechci připomínat, jak se rodila a jakou měla podobu rezoluce. A sama nás přivedla do určité situace. Rozhodující bylo, že jsme neprovedli principy taktického teoretického postupu, o tom, jak jít dál jsou velmi rozdílné představy u všech členů ústředního výboru. Nebylo jasné, jak dále v těch podmínkách, jak bude řízena strana, jak bude vedena společnost. To samozřejmě, i když retrospektivně, to byla zásadní chyba. Ústřední výbor této strany se nemůže v takové situaci rozcházet, aniž by si takové věci vyjasnil. Jsem toho názoru, že tuto chvíli, když jsme se takto rozešli, strana přestala vést tuto společnost a že vedení, pokud se projevil vliv strany, že se uplatnil spíše setrvačností a zejména [díky] kádrovým pozicím, které strana má v různých oblastech našeho života. Ty pozice jsou velmi významné a mohou nám přinést prospěch. Nezbytný nástup, který měl po takovém aktu následovat, byl nahražen defenzivou v základních organizacích a v nižších orgánech a potom i ústupem. Nemusíme to dokládat fakty, protože to všichni známe.

Ta chyba, které jsme se dopustili v lednu, byla myslím znásobena ještě tím, že jsme svolání následujícího pléna ÚV odkládali až na duben, ačkoliv pohyb ve společnosti si přímo vynucoval vyslovení jasného stanoviska o tom, jak dále budeme postupovat. Říkal jsem, že jsme se v tom lednovém plénu rozcházeli s různými představami o tom, jak dále půjdeme, a rozdílnosti se začaly projevovat u jednotlivých členů ústředního výboru i funkcionářů, nikoliv na schůzích stranických orgánů, nikoliv uvnitř strany, ale začaly vystupovat navenek. Ta stranická kázeň, mám na mysli ten pojem v dobrém slova smyslu, ta prakticky přestala existovat zcela samovolně, aniž by o tom kdokoliv rozhodl, samozřejmě do určité míry proto, že se to dostalo do rozporu se životem, a je zcela samozřejmé, že byla rozbourána některá ustanovení stanov strany. Platnost ústavy i jiných zákonů byla v proudu kritiky uváděna v pochybnost a já myslím, že nešlo jenom o ten článek po právu kritizovaný, ale že šlo o ty jiné věci v ústavě a i jiné zákonné normy.

Funkcionářské aktivy byly za této situace informovány velmi rozdílně o průběhu a výsledcích lednového pléna ÚV, byly nepřipraveny na další vývoj. Postupně pak z toho vyvstala různá, někde menší, někde větší dezorientace a činnost zejména okresních výborů strany byla prakticky ochromena, zvláště tou přímo spontánní kritikou vůči stranickému aparátu, který byl spojován s tím minulým obdobím, které bylo označováno za nositele a organizátora deformací, to působilo samozřejmě psychologicky velmi těžce. My jsme nevzali přitom v úvahu to, že stranické orgány, stranický aparát byl léta letoucí řízen starým odsouzeným stereotypem, nevzali jsme v úvahu, že není s to se přes noc přeorientovat tak, aby byl schopen samostatné akce, samostatného usuzování atd. Že ústřední výbor - a já jsem se o tom přesvědčil - činnost nižších orgánů prakticky od ledna počínaje nijak neřídil, mám na mysli organizátorskou činnost, protože ve straně bude vždy hrát velikou roli tato organizátorská činnost. Myslím, že teprve v tom okamžiku, až když došlo k určitému ochromení stranických orgánů, k určité dezorientaci, nejednotnému vystupování našich členů ústředního výboru, teprve v té chvíli vystupuje na scénu výrazněji tisk, rozhlas a televize. Já bych prosil, abyste pochopili, že já chápu samozřejmě mnohé objektivní okolnosti, které působily na to, že došlo k takovému přímo gejzíru, k takové explozi v masových sdělovacích prostředcích, jednak to byla přirozená reakce na dřívější stav, ale zůstává faktem, že mnoho těch soudruhů s dobrými úmysly nebylo profesionálně připraveno na takovou činnost. Já negeneralizuji, samozřejmě mnoho lidí se osvědčilo a dokazovali dobrou práci. To všeobecně je faktem. Musíme toto brát v úvahu. Chci hodnotit tendence a co se akcentuje celou dobu a co neklesá, ale stupňuje se ve sdělovacích prostředcích.

Především jde o deformace všech oblastí našeho života. Hovoří se o porušování zákonnosti, pokud jde o procesy, výsledky, problémy našich soudů, publikace se dělá ne dost objektivně. Akcentovaly se všechny možné nesprávnosti vyplývající z uplatňování vedoucí úlohy strany, dále neúspěchy v ekonomice. Jestli si prohlédnete pozorně tisk a budete sledovat televizi, vidíte, ať už přímo nebo nepřímo, že začínají vystupovat protisovětské nálady. Jsou někde zahalené do různých tváří, např. do zahraniční politiky. Jde o to, co pod tímto pojmem rozumíme. Někdy jsou zahaleny do útoku na náš zahraniční obchod a např. na těsné sepětí se Sovětským svazem. Mám na mysli vyloženě protisovětský výpad, jako např. v Nové svobodě o Červoněnkovi a zásada kolem konference. Existuje tu také velmi silná, někdy více, někdy méně a ne vždy oprávněná kritika RVHP. Někdy musíme vyvíjet svůj názor, pokud jde o RVHP a pokud jde o to, jak se s těmito poznatky manipuluje.

Zdůrazňuje se nutnost kontroly strany. Strana musí být pod kontrolou veřejnosti. Musí se počítat s oponenturou. Dostalo se to do veřejnosti, že strana musí počítat s politickou opozicí. Vystupuje se jednostranně, jako vzor pro naši další cestu demokracie se hovoří o předválečné první republice. Nedělá se to přímo, ale nejčastěji idealizováním osoby T. G. Masaryka. Myslím, aniž bych rozváděl příklady, že z činnosti masových [sdělovacích] prostředků se stále jednostranně orientovala propaganda a čtenář byl prostým objektem manipulace, bez ohledu na výmysly autorů. Autoři si někdy nepočínají dost šťastně. Bez ohledu na autory vyznívá to asi takto: strana ztratila morální právo na vedení společnosti. Dále říkají, že dvacet let od února je doba temna. Že jsme žili a pracovali celou dobu nadarmo. Byli jsme podvedeni a oklamáni. Každý z nás byl v souvislosti s tím plně zaměstnán od rána do noci, málokdo z nás má možnost sledovat působení rozhlasu a televize v celém rozsahu, ale lidé, kteří jsou tomu vystaveni celé noci, tak na ty to dopadá daleko bezprostředněji než na nás. Na to bychom neměli při hodnocení těchto prostředků zapomínat. Přirozené důsledky takovéto činnosti jsou v čem? Jednak v dezorientaci a depresi komunistů a za druhé v rostoucí aktivitě ostatních občanů, v aktivitě, kterou je možno rozdělit na aktivitu motivovanou poctivými socialistickými úmysly, ale i na aktivitu s antikomunistickým zaměřením. Myslím si, že to nebezpečí je tady.

Nejprve k první záležitosti, to je k aktivitě členů a funkcionářů strany. Již byla řeč o tom, že na veřejných schůzích se prokazuje neschopnost polemiky našich soudruhů a soudruzi nejsou buď připraveni jaksi svou erudicí, anebo dost psychologicky nejsou připraveni na tyto útoky. Velmi pozorně bychom měli sledovat obsah a orientaci aktivity, jak se projevila od ledna počínaje. Já tvrdím, že měly do určité míry velmi sektářský charakter v tom, že se stranické organizace a orgány uzavíraly do sebe, nepracovaly navenek, a protože cítily nutnost nějak projevovat svou aktivitu, nespokojenost se vším tím, co se navalilo, tak došly k tomu, že se znovu volily výbory a někdy to mohlo vyvrcholit tím vzájemným, jak se to dnes říká, sebepožíráním. Ten funkcionářský aktiv, jak se s ním stýkám, potvrzuje, že narůstá určitá nevíra, z dopisů a z návštěv delegací v závodech lze usoudit, že narůstá nespokojenost ještě v dělnických organizacích, které se vždy také nedovedou orientovat, co se děje.

Pokud jde o vývoj ve společnosti, tak bych se chtěl zaměřit jenom proti těm antisocialistickým, ale myslím, že správnější je říkat antikomunistickým tendencím. My se nemusíme dohadovat o jejich síle a jejich organizovanosti, pokud jde o masové sdělovací prostředky, jsou tu taková fakta, že je obejít nemůžeme, jsou tu fakta soustředěna, vy některé, soudruzi, dostáváte - jsou tu ty svodky Bezpečnosti - já už samozřejmě nechci mluvit k tomu. Někdo může říci, že pokud chuligáni rozbijí okno v baráku primátora nebo soudruha Kapka, že to může být okrajová záležitost. Nebo pár chuligánů může hodit kámen do vestibulu Vysoké stranické školy, ale fakt je, že se množí případy napadání příslušníků Veřejné bezpečnosti. Fakt je, že jsou případy rozkrádání trhavin a rozbušek a že byly případy pokusů o vykrádání skladišť zbraní, že došlo např. k svévolnému narušení hospodářsko-technické půdy. Např. v noci na 1. máje na mnoha místech byly strhány sovětské vlajky, že se objevily u Brna na bagru nápisy, jako např. »Smrkovský - kanalizace«, »Vraťte nám Ukrajinu« apod. Nechci tomu přičítat větší význam, než to má. Chci vědět, že to existuje a jaké bojové tendence jsou.

Musí nás znepokojovat politická aktivizace církví, zejména římskokatolické církve. Zdůrazňuji »politická«, jako např. podepisování rezoluce, přihlášky ke vstupu do lidové strany v kostele atd. To je politická akce. Nevím, jak se vypořádáme s tím, že by se Beran měl vrátit do Prahy. Já si myslím, že to bude velká politická manifestace a demonstrace. Pokud jde o oživování činnosti socialistické a lidové strany, je to skutečně tak, že vedení těchto stran je ilegálním pokusem, jako např. zenklovci, dostat se masově do strany, zaujmout pozice a vytvořit vedení, které by obvinilo dosavadní vedení těchto stran z kolaborace. Dále se formují síly antisocialistické. Za zamyšlení stojí odstředivé síly pravicových sociálních demokratů. Faktem je, že se to organizuje, že tyto síly chtějí k 15. květnu vystoupit s veřejným prohlášením v tisku a chtějí dokázat odchod sociálních demokratů od komunistů. Ti, kdo chtějí s komunistickou stranou dělat politiku, nebudou chtít vytvořit sociální demokracii. Nebo existuje důkaz o organizování platformy opoziční strany - kolem Klubu angažovaných nestraníků. Já bych to nepodceňoval. Vystoupení na 1. máje ukázalo ohromnou jejich organizační přípravu.

Dubček: Chtěl bych říci připomínku k prvomájovému průvodu, když šli v průvodu členové Klubu angažovaných nestraníků. Jedni křičeli, že chtějí demokracii. Já jsem jim řekl, aby demokracii neuškodili. Dále oni provolávali, že chtějí opozici. Já jsem řekl na to - proti komu opozici. V rozhlasu a v televizi pak, když byla zpráva o průvodu 1. máje, bylo řečeno, že Dubček souhlasil s projevy, které říkali členové tohoto klubu. To na potvrzení těch soudruhů, co se akcentují.

Indra: Ještě k tomu Prvnímu máji. Já jsem hovořil se soudruhy, kteří byli přímo uneseni průběhem Prvního máje a podlehli tomu ohromnému nadšení, té spontánní účasti. To jsou kladné jevy. Ale já myslím, že - já jsem byl v Praze - že je o čem přemýšlet, jednak o tom, co říkal s. Kolder, že ten 1. máj ztratil úplně ráz svátku zasvěceného především proletářskému internacionalismu, to kompaktní vystoupení naší strany, vztahy k Sovětskému svazu nebyly vyjádřeny nijak, nyní to vystoupení toho Klubu angažovaných nestraníků, já nevím, to se z ničeho nerodí, když měli v tiskárnách natištěné transparenty apod., já vidím příčinu i předpoklady dalšího možného narůstání antikomunistických tendencí ve čtyřech takových faktorech. Jednak je to docela přirozená snaha - a s tím se musíme vypořádávat - reakce na všechny naše chyby, které jsme koneckonců upřímně odhalovali, dále je to úplně mentální sklon lidí k opozici, zejména k opozici, která by šla proti straně, která je dneska v očích veřejnosti do značné míry zdiskreditována, a já myslím, že budeme muset počítat, soudruhu Mlynáři, s tím průzkumem veřejného mínění, a že jsou to vážná čísla, která něco ukazují, ovšem myslím, že toto veřejné mínění se nerodí z ničeho, že je něčím ovlivněno.

Mlynář: Průzkum byl k datu konání dubnového pléna.

Indra: Pravděpodobně, kdyby byl průzkum bezprostředně po dubnovém plénu, myslím, že by vypadal jinak.

Za třetí, já nevím, já se nechci vydávat za žádného teoretika, ale moc jsem přemýšlel o té tezi, která vyrostla z konstatace, že u nás již neexistují antagonistické třídy, že u nás již třídní boj neovlivňuje společnost. Nechtěl bych samozřejmě sklouznout na to, že čím blíže k socialismu, tím větší třídní boj, ale přece jenom existují ty síly, o kterých mluvil s. Černík, praktické doznívání antagonistických tříd. A existuje tu samozřejmě boj mezi ideologiemi a existuje samozřejmě vliv zahraniční propagandy, který u nás je velmi bezprostřední a který je nejen živým působením rozhlasu,

ale i tím velkým stykem našich lidí s kapitalistickou cizinou. Potom samozřejmě to ovlivňování veřejného mínění, o čemž byla řeč. A při tom všem, spolu s jinými soudruhy, se kterými jsem o tom hovořil, za nejvážnější pokládám pocit právní nejistoty. Chybí určitá ústavní jistota zákonnosti, platnosti práv, a to samozřejmě jenom nahrává těmto nekomunistickým tendencím, pokud se rodí, narůstají a podobně.

V jaké situaci je, podle mého názoru, za těchto okolností strana? Myslím, že lidé vycítili nejednotnost ve vedení. Mám na mysli nejen předsednictvo, ale celý ústřední výbor. Nejednotnost, která se projevuje vystupováním, zejména pokud jde o podceňování situace a o zaujímání stanoviska k různým jevům, které pochopitelně komunisty znepokojují. Působí zde dezorientace a deprese a je fakt, že nemáme vyjasněný náš politický taktický postup. Zamýšlel jsem se nad tím, co pro historii naší strany je dost příznačné. Strana samozřejmě nežije ve vzduchoprázdnu, vždycky na ni působilo složení jejího členstva atd. V naší straně našly místo maloměšťácké tendence, projevující se různě. Někdy to jsou ti lev[icov]í a někdy ultraprav[icov]í. Jsme tomu poplatni i v této situaci, a to jak z důvodů, o kterých jsem mluvil, tak z hlediska složení členstva po únoru 1948.

Já značně zjednodušeně dedukuji, že v této chvíli ty síly zleva, které by chtěly vrátit vývoj před leden, nepředstavují potenciálně žádné vážné nebezpečí a nemají se o co opřít. Vidím vážnější nebezpečí zprava. Působí tu ještě jeden fakt, fakt kladný, který s sebou ovšem nese i určité záporné jevy. Ke slovu se dostává generace, která nemá zkušenosti z velkých třídních zápasů. To je generace připravená na teoretickou práci, mám na mysli lidi do 35 let, kteří větší praktické zkušenosti z třídních zápasů nemají. Tato generace je ve svém myšlení ovlivněna odporem proti deformacím, které jsme prožívali, a nespokojeností v tom, že nedostala možnost seberealizace v minulém období, a to samozřejmě působí na její teoretické i praktické závěry. Představitelé této části našich soudruhů podle mého názoru neodhadují správně nebezpečí, které existuje. Proto snahy, které se ozývají, dále vytlačovat politicky zkušené kádry do pozadí, proto podceňování názorů středního funkcionářského aktivu a členských mas. Předsednictvo ústředního výboru už nemá být syntézou vědy a praxe, ale to má být výkvětem vědy. Proto také u části těchto soudruhů přehnané představy o demokratizačním procesu a jeho cílech.

To mi vnucuje to, co už někteří soudruzi vyslovili, co je to nový politický systém. Jsme s to dát na stůl projekt tohoto systému a jsme s to, když ho budeme mít, vzít na vědomí určité přechodné období, jakou podobu má mít tolikrát vzývaná socialistická demokracie, jak bude fungovat, jaká má být strana v tomto novém systému. Čím bude zabezpečena její ideová jednota a akceschopnost, jak budou zabezpečeny principy činnosti. Další otázka, která se silně promítá, bude usilovat o zachování vedoucí úlohy strany. Síla nových myšlenek může být velmi přesvědčivá, ale sama o sobě nestačí jako program politického boje. V této chvíli musíme vzít v úvahu diskreditaci všech hodnot, které jsme prohlašovali za svaté a neměnné. Musíme vzít v úvahu silné negování od roku 1965 počínaje. Musíme vzít na vědomí, že nejsme s to nabídnout takový ekonomický program, který by vznikl skutečně v krátké době, pro lidi přitažlivě vyřešil nahromaděné těžkosti. Netroufám si vyslovit recept, jaký má být politik, ale ten, kdo chce dělat politiku, musí mít perspektivní cíle, ty musí respektovat, ale musí chodit také po této zemi. Musí umět ocenit reálnou situaci a podle ní se řídit.

Přitom vážným faktorem je mezinárodní situace. O situaci mezinárodního komunistického hnutí, co jsme prožívali, o jeho rozpadu už tu bylo řečeno. Ale fakt je, že my jsme do této chvíle pustili v období - já to tak hodnotím, snad se nemýlím - všeobecného nástupu imperialismu, nikoliv v období jeho úskoku. [?] Myslím si, nerad bych to přehnal, že v naší společnosti pod heslem sjednocování a pod poctivě míněným heslem sjednocování začínají narůstat velmi nebezpečně nové rozpory. Mohu se mýlit, ale zdá se mi, když ne dělnická třída, tak velká část dělníků, členů strany, nerozumí nejprogresivnějším mluvčím ve straně a nerozumí, co se děje v masových sdělovacích prostředcích. Mohl by z toho narůst vážný problém. Pod pojmem sjednocování našich národů narůstají tu nové národnostní rozpory. My nemůžeme podcenit fakt, že v Čechách, pokud jde o federalizaci, není provedena žádná příprava kromě několika ojedinělých článků a dvou nebo tří besed v rozhlasu. A když čeští obyvatelé vidí v televizi manifestaci studentů na Devíně, když se tam octlo heslo »Slovensko Slovákům«, pro naše lidi, kteří neznají jeho historické kořeny, to zní velmi zprofanovaně. To je heslo, pod kterým šli do boje luďáci.

Do národnostních rozporů vstupuje aktivizace národnostních menšin - Maďaři, Poláci a už se to začíná projevovat u německého obyvatelstva, přičemž reakce slovenského obyvatelstva na maďarské požadavky je velmi podrážděná, velmi netolerantní, a stejně tak reakce českého obyvatelstva vůči Polákům.

Já, soudruzi, si myslím, že tedy stojíme v období bezprostředního boje o politickou moc. Já samozřejmě nemám doklady pro to, jak bylo řečeno, že jsou antikomunistické tendence řízeny a organizovány. Ta taktika postupu je velmi průhledná. Spočívá v tom nevytyčovat v této době žádná vyloženě protikomunistická hesla v masovém měřítku. Formálně se hlásí k socialismu, k cestě, kterou náš ústřední výbor nastoupil po lednu, a dále rozleptává stranu a chce ji zbavit jakéhokoliv morálního kreditu.

Jsou zde připraveny dva náboje. Měli bychom promyslet, jak tomu čelit a jak to paralyzovat. První náboj jsou nešťastné bílé obálky. To nezůstalo v okruhu některých členů ústředního výboru a v okruhu Ústřední kontrolní a revizní komise, to se dostalo ven, s tím vystoupili soudruzi na naší stranické konferenci pracovníků ústředního výboru, a to je, podle mého názoru, náboj, na který budou lidé, zejména prostí členové strany, reagovat velmi podrážděně. Já už nemluvím o tom, že oprávněně podrážděně, ale děláme politiku a měli bychom si domyslet, jaké to může mít důsledky.

Druhý náboj, důsledná rehabilitace, znamená z naší historie, nechci říci vymazat, ale velmi se dotknout Gottwalda a Zápotockého. Pro stranu pořád ještě Gottwald a Zápotocký představují symbol kontinuity [zápasu] o moc, vítězství pracujícího lidu atd. Prakticky ve chvíli, kdy by tohle vybuchlo naplno, nebude nikdo čistý, nikde nebude autorita, kterou v politickém hnutí nepodceňuji. K tomu rozložit stranu ve vhodné chvíli, promiňte mi, že to řeknu, tedy i silou. Myslím, že jde o to, že každý ztracený týden oslabuje naše pozice.

Byl bych moc nerad, kdyby diskuse o právní oprávněnosti existence Lidových milicí se dostala v této chvíli dolů. Nechci dramatizovat, nechci podléhat nervozitě, ale když si to srovnám, vývoj má velmi podobné symptomy jako v roce 1956 v Maďarsku. Nejednota vedení strany, mám tu na mysli celý ústřední výbor, deprimované masy funkcionářů a členů, vláda je pokládána za provizorní vládu, tedy vládu nepevnou, neschopnou rozhodné akce, diskriminovaný a morálně rozložený bezpečnostní aparát, dezorientovaná armáda a tendenční využívání svobody projevu. To jsou stejné projevy jako v Maďarsku v roce 1956, oni navíc měli moment silné protisovětské nálady plus slavnostní Rajkův pohled. Myslím, že bez... situaci nezvládneme, ponecháme moment iniciativy antisocialistickým silám.

Velmi pozorně zkoumejme, jaký ohlas pozitivní kroky mají. Není náhodou, že na všechny pozitivní kroky se nereaguje, že to nechávají bez povšimnutí komunisté v masových sdělovacích prostředcích. Myslím, že jde skutečně o velmi zásadní vystoupení, mobilizovat stranu, využít k tomu porady okresních tajemníků, konference funkcionářů z průmyslu a ze zemědělství, případně z kulturní oblasti. Doporučuji neustupovat dále neustálým útokům na kádry, neustupovat před takzvanou salámovou akcí, kterou uplatňují, nepodléhat snahám o neustálou reorganizaci předsednictva ústředního výboru, a s tím se přijde na květnové plénum a [jednání] jiných vedoucích orgánů. Stranické záležitosti vyřizovat ve stranických orgánech, využít k tomu i dosud platných stanov. Nezlobte se na mne, já například při takové publicitě, jaká se poskytla poslednímu zasedání pléna ústředního výboru, nemám pocit možnosti skutečně svobodného vyjádření. Existuje určitý psychický nátlak. Říká se - zvládnout tisk, rozhlas a televizi. Já si kladu ovšem otázku, jak. Já si myslím, nezlobte se na mne, že každý pokus, vedený třeba nejtaktnějším způsobem, vyvolá velmi nepříznivou reakci, která může být provázena až extrémy, a že bychom s tím měli počítat. Základní požadavek je zvládnout Rudé právo a naše listy. Tam bychom si měli umět zjednat pořádek v dobrém slova smyslu, aby komunistická publicistika byla bojovou publicistikou.

Dávám v úvahu, jestli bychom neměli systematičtěji pracovat s prezidentem republiky soudruhem Svobodou a využívat více jeho autority. Myslím, že by tomu byl přístupný. Možná, že by stálo za to, když se vede taková diskuse zásadního charakteru, aby se zúčastnil našeho jednání předsednictva. Můžeme ho požádat, aby se k některým otázkám vyjádřil. Je to člověk, který má velkou autoritu, a věřím, že pochopí, oč jde. Je třeba uvážit, jestli neorganizovat mimořádné vystoupení na podporu politiky strany, například v takových organizacích, jako je Svaz partyzánů, Svaz osvobozených politických vězňů apod. V takových organizacích, které mají váhu a které sdružují lidi, kteří bojovali za republiku s určitými představami a jejichž hlas by měl zaznít velmi silně.

Pokud jde o jednání s vedoucími představiteli politických stran, myslím, že bychom měli bratrům vyložit, že jestli by nás chtěli strhnout zpátky, tak by to byly krajnosti v jejich činnosti.

Špaček: My jsme se soudruhem Krieglem chtěli navrhnout, abychom dnes ukončili jednání, poněvadž máme za sebou již dvanáct hodin.

Dubček: Je přihlášen ještě soudruh Sádovský, s. Biľak, s. Jakeš, s. Černík, s. Vaculík, s. Mlynář a s. Lenárt. Dnes by ještě hovořil soudruh Sádovský. Zítra bychom pokračovali v jednání.

Sádovský: Začal bych od toho sjezdu. Řeknu otevřeně, že na českobudějovické krajské konferenci v tomto směru byl velký boj a velmi mne znepokojovalo a znepokojuje stále, že na tomto tématu se krajská konference téměř rozdělila na dvě skupiny. A je to výraz zřejmě toho, že jsme si otázku sjezdu neobjasnili dostatečně, že jsme nezaujímali, přestože tu nebyla určitá dohoda, jednotné stanovisko k tomu.

O co jde. Pokusím se vysvětlit ještě jednou, co jsem vysvětloval několikrát na budějovické konferenci, jak se na věc dívám. Fakt je, že největší tlak na svolání sjezdu vyvolává současné kádrové složení ústředního výboru a současná politická situace. Kdybychom tyto otázky jen chtěli řešit, tak by nebyl důvod nějak sjezd odkládat. Ale stavím otázku takto: Je možné, aby se v roce 1968 anebo začátkem roku 1969 sešel sjezd této strany a nerozhodl o státoprávním uspořádání? Je možné, že by státoprávní federativní uspořádání mohlo být děláno jen pod tlakem jednoho národa? My stojíme před skutečně velmi vážným problémem jak zabezpečit, aby budoucí federativní uspořádání znamenalo opravdu jednotu naší československé státnosti, aby v jednom z našich bratrských národů nevznikl pocit, že je mu něco vnucováno. Zatím už sama pasivita anebo nezájem na straně české veřejnosti, který je dost typický, vytváří v české oblasti složitou situaci, ale vytváří nepříznivou reagenci i na Slovensku. Když budeme v souvislosti s touto politickou otázkou řešit státoprávní uspořádání, jednotnou sumarizaci problémů, které s tím souvisejí, jasně vidíme, že prakticky to není možné udělat.

My stojíme před velmi vážným problémem o těchto otázkách zatím v průběhu příštích měsíců začít diskutovat. My musíme vytvořit uvnitř českého národa pocit potřeby českých národních orgánů, nemůžeme bez toho jít do federativního uspořádání. Když jsem takto věci přehodnocoval, jakkoliv bychom mohli k 28. říjnu nebo koncem září být hotovi, já tomu nevěřím, protože státoprávní uspořádání souvisí s krajským uspořádáním, jaké budou pravomoci českých národních orgánů, jaké budou pravomoci československých orgánů, my nemáme žádný přijatelný model, sovětský i jugoslávský model jsou pro naše podmínky nepřijatelné. Je to otázka KSS, komunistické strany Čech a Moravy a otázka Komunistické strany Československa.

Biľak: Dnes jsme slabí, úplně se třeseme, tehdy jsme neměli ani Bezpečnost a dnes se úplně chvějeme, zda náhodou nás přijmou za partnery, zda nás ještě uznají. Jsme i slabí i bázliví, všechno je proti naší straně. To je móda.

Kdo je dobrý v této straně, jedině s. Dubček. To je taktika. Všichni jsou pro Dubčeka včetně církve svaté. Jsou spokojeni s Dubčekem. Ale současně se už rozšiřuje v okresních výborech strany, [že] Dubček je československý Nagy. Když jsi to neslyšel, pak to zde říkám, Dubček je československý Nagy. To zároveň vyvolává nedůvěru v pracujících masách. Lidé tleskají, na Prvního máje mávali. Aby oslabili důvěru mezi lidmi, dejte si na něj pozor, ztráta důvěry i na Slovensku. Potom se ohromně lehko můžeš dostat...

Prosil bych, aby sis nemyslel, že každý v této republice tě bude milovat. Budeš velmi špatným politikem, když tě budou mít všichni rádi. Je třeba, aby tě měli rádi dělníci, inteligenti, technici, rolníci, prostě pracující lidé, komunisté, ti ostatní tě nemusí mít rádi. Ti ať ti nadávají.

Hlas: Oni mu nadávají.

Biľak: Taktika je uštvat, znechutit. Přiznám se, že denně mám sto chutí se vzdát, kdyby to nevypadalo, že je to odpor, s požitkem bych to udělal. Taktika je nedovolit konsolidovat situaci. Protože když se zkonsoliduje, nebudou moci dělat, co dělají. A myslíme si, že je to náhodné.

Vaculík: Ještě k jednomu problému. Myslím, že tu jde o určitý generační problém ve straně. Určitá část se dere k moci. Nepodkládám jim žádné zlé úmysly, beru to fakticky, jak to je, určitá generace v Praze chce podíl na moci. Vidím to v pražské organizaci, do městského výboru se dostala jistá část soudruhů, představitelů progresivní inteligence. Považují to jako předstupeň do ÚV. Udělat si pozici na městě a dostat se do ÚV.

Dubček: Tři dělníci jsou v celém plénu.

Vaculík: To vzniklo celou machinací na okresních konferencích, kde se dělníci nevolili, takže podstatně méně dělníků bylo zvoleno jako delegáti na krajské konference a samozřejmě nejsou reprezentováni ani v tom orgánu.

Nepovažuji to za nějaký nenormální proces. Chtěl bych jen znát, o co jde. Například když se tak vehementně mluvilo o mimořádném sjezdu, málokdo z těch soudruhů, kteří mimořádný sjezd navrhovali, řekl taktickou platformu. Říkali, je třeba lidi vyměnit, je třeba zhodnotit současnou politickou situaci. Ale jaká má být taktika strany, kterou má sjezd přijmout? Jaký taktický postup má sjezd přijmout?

Proto jsem ochoten uvolnit [funkci] toho kandidáta, aby s. Šimon mohl být případně kandidátem, aby se ty věci mohly řešit, ale nejsem ochoten ustoupit z ÚV, dokud tuto platformu nebudu znát. Když ji budu znát, tak si samozřejmě věc rozmyslím. Dělá to na mne trochu dojem, že se skupina soudruhů chce dostat k moci, aniž vyhlásila program, aniž řekla, o co jde. A k tomu bych nechtěl dávat mandát.

Myslím, že takové tendence jsou i u bezpartijních a k tomu bychom měli přihlížet. Myslím přidělit jim, bezpartijním, určitý podíl na moci. Ten kádrový strop je obrovský. Naprostá většina vedoucích lidí v této zemi jsou komunisté a mizivá část z nich má kvalifikaci. Musíme si to říci, jak to je. Když uděláme různé opravy a korekce, z těch 12 se dostaneme třeba na 20%, když vezmeme životní zkušenosti apod., nebo na 25%. Ale co s tím zbytkem? Před tímto problémem strana stojí a musíme se mu otevřeně podívat do očí. Nechci říci, že to zlepšíme za půl roku nebo za rok, ale musíme si to uvědomit. Ten problém na nižších řídících stupních vzniká v průmyslu, například s. Kapek to může potvrdit. Jsou to dobří soudruzi, čestní lidé a nemají kvalifikaci. A dnes se ta otázka začíná otevírat. A komunisté na ni mají dát odpověď. Mně několik soudruhů na různých aktivech tuto otázku položilo, jak to chcete řešit, protože on je mistr, nemůže jít jinam než na dělníka, tam žádný mezistupeň neexistuje. Jisté snížení jeho životní úrovně atd. Neuzavírejme před tímto problémem oči a snažme se řešit i tady postup. I tím se podpírá autorita strany a její vedoucí úloha. Myslím, že ty bezpartijní nevzrušuje nějaká politická platforma než jako ty šance, které by chtěli mít v politickém životě. Když jim ty šance dáme a přizveme je k tvůrčí práci, ztrácejí důvody se politicky angažovat.

Pokud jde o naši konferenci a ten sjezd, vzniklo to tam z nejednotnosti soudruhů, kteří vystupovali. Nevím, jak vystoupil s. Císař v Lucerně, ale autoři našeho stanoviska přiběhli uřícení a změnili formulaci na mimořádný sjezd místo urychlený. Soudruzi z Prahy 1 říkají, že do měsíce jsou připraveni dát teze nebo něco takového. Jednička, vysokoškoláci, zašli do Vysočan a zagitovali je. Tys měl energičtěji [vystoupit] na pražské konferenci.

Dubček: Já jsem předpokládal, že to dají na konečný den, oni druhý den to hodili do pléna.

Vaculík: Jsou proti tvé osobě averze u určitých osob tady v Praze. Postavili jsme protiváhu, Machonin řekl, nedáme to tam, nedáme podporu tvému vystoupení v Parku [kultury a oddechu J. Fučíka] a na plénu. Oni v této otázce lavírují, [musíme] vědět a vycházet z této otázky.

Nakonec si myslím, že bys, soudruhu Dubčeku, si [měl] vyřídit osobní režim. Systém tvé práce je takový, že se můžeš jenom fyzicky zničit. To je přátelská rada, protože to může člověk vydržet několik měsíců a pak to může mít dalekosáhlé důsledky. Vede to k určité nervozitě, nejistotě, má to řadu takových aspektů. Když by se našla taková možnost odlehčit, dát přechodného tajemníka, může existovat taková možnost, že tu budou existovat dva tajemníci. Může to existovat, když to strana potřebuje. Jsme před sjezdem a před řadou věcí, které budou klást mimořádně velké nároky na vedení strany.

Císař: Soudruzi, já se pokusím co možná neopakovat, co již bylo v diskusi řečeno, a spíš ji chci doplnit o některé pohledy, které jsou do jisté míry poznamenány tím, že pracuji v určité oblasti a že jsem neprožil celou tu dlouhou dobu s vámi společně. Myslím, že se musím přece jenom vrátit k tomu lednu z tohoto hlediska. Byla tu řeč, že skupina, která pracovala po dlouhou dobu a přivodila v lednu zvrat, jako by se dnes dezintegrovala a dosáhla určitého cíle a v dalších cílech jako by byla různost názorů a vážných programových tendencí. Myslím, že na tom skutečně něco je. Jednota, která vznikla v rozporu proti staré politice, byla především vázána cílem odstranit ten starý režim ve straně a nastoupit režim nový. A to, co se otevřelo, neodpovídalo vždycky představám jednotlivých soudruhů, jak v nových podmínkách má strana pracovat, jak má celá nová politika vypadat.

To je jedna taková otázka, neujasněnost stranických cílů. V tomto se zformovává na pochodu, jinak než v praktické práci se nedá politika zformovat, neboť se nedá od stolu vymyslet. Jsou však zde vědci, přemýšlející o řadě postulátů a řešící principy a tato jejich práce nemá být ztotožňována s politikou. Vždyť politika se má o vědu plně opírat ve svých cílových řešeních a tam má směřovat. Ta skupina soudruhů ve straně, která je marxisticky nejvyspělejší a teoreticky nejmyslivější, má obavy o konečná cílová řešení, protože se [jim] to nelíbí [vzhledem k] některým kompromisům, které politik musí dělat neustále a utvrzovat reálnou základnu, na které stojí. První večer po mém nástupu jsem měl se s. Špačkem velký konflikt kvůli této otázce, protože jsem viděl, že mají plnou hlavu vynikajících progresivních nápadů, ale nepočítají s reálnou situací. Vždyť na pochodu se můžeme znovu sjednotit i sjednotit to, čemu říkáme progresivní síly ve straně, ale na dubnovém plénu byly určité pokroky a bylo těžké odhadnout reálný poměr sil v zemi. Musíme se sjednotit v ocenění této situace, protože v tom je rozdíl. Není tady rozdíl v silách a nové politice a v tom, co chceme dosáhnout. Rozdíl je v ocenění síly a kdo z nás by chtěl o nové politice pochybovat nebo začíná mít pochybnosti. Připouštím, že uvnitř té velmi progresivní skupiny jsou i takoví soudruzi, kteří prostě konstatují, že je nutné bojovat proti extrémům a že je nutno se vypořádávat s celou řadou protichůdných závěrů. Já jsem absolvoval asi 25 aktivů a velkých besed a přesvědčil jsem se, že taková část komunistů existuje. To je podle mého názoru důležitý moment.

Pokud jde o hodnocení situace, chtěl bych říci svůj názor. Neznali jsme opravdu nahromaděnou výbušninu v masách, a to i v komunistických masách, a zejména v masách, které žily dost samostatným životem mimo stranu. Ukazuje se, že za ta léta, kdy jsme dělali ty hlouposti, jak tady hovořili s. Lenárt nebo Biľak, kdy jsme třeba na vesnici otravovali lidi, já myslím, že v masách nazrávaly určité zkušenosti, na jejichž základě vyrostly určité ideje a názory na politiku strany a vůbec na socialistický systém v Československu, a že mezi ideály a realitou byla velká propast. Vyústilo to ve velké napětí a hromadící se hněv a projevilo se to chaotickým, živelným, zmateným způsobem, ale to dokazuje, jak byl nejvyšší čas to volno udělat. Teď je z toho, soudruzi, velký otřes a zhroucení starých jistot a hledání nových jistot. Mezi komunisty nejvýrazněji cítím jejich takový veliký cit, živelný, hluboký cit, že byli podvedeni stranickým vedením, kterému věřili. Nedivme se, že tento hněv, který je v nich, se obrací proti starému vedení a očekávají od nového vedení jinou politiku. A proto až nespravedlivě, přehnaně přísně soudí každého jednotlivce, který ve vedení má být, a chtějí, aby nebylo nové vedení pod vlivem starého. Proto ta část ve straně, o které se ví, že bojovala - a strana je ochotna v celé mase, v tom není rozdílu mezi komunisty, chce svěřit odpovědnost za další vedení strany nejpokrokovějším, s čímž musíme počítat, nikdy se již nekriticky shora nebude přijímat to, co prohlásíme z tribuny, nikdy nepřevezmou mechanicky naše myšlenky, lidé budou o tom přemýšlet, prověřovat vlastními názory. My jsme pod daleko ostřejší kontrolou, oni vědí, že strana je v situaci, že nás mohou kdykoliv vyměnit a vynutit si takovou změnu.

Očekávejme, že vedení strany dovnitř strany nebude používat administrativního nátlaku v neoprávněných případech. To znamená, že to je dost charakteristickým rysem, se kterým musíme fakticky počítat. K čemu to vede? Mně se zdá, že to vede k tomu, že od nás, od strany budou požadovat otevřenou politiku a otevřené názory a i informaci o případných sporech. Podívejte se, jak lednové plénum žádalo, aby jednotliví členové vedení řekli, jaké je jejich osobní stanovisko. Nechtěli znát stanovisko orgánů, chtěli znát, jak tito soudruzi vidí situaci a jak bojovali. Je to upuštění od kabinetní politiky, že ústřední výbor, ať starý nebo příští po sjezdu, bude chtít pracovat jinak, s otevřeným hledím, aby s ním předsednictvo pracovalo, aby o činnosti ústředního výboru strany byli informováni, i o rozhodnutích a sporech, a mohli říci k tomu své slovo. Myslím si, že se toho ve straně nezbavíme. To je opuštění kabinetní politiky a dělání otevřené stranické politiky a to je naléhavá teoretická nutnost. Strana je hlavní silou procesu a je v situaci, kdy kolísá mezi minulostí a budoucností. Kolísá ve své politické linii, která se mění, a nerad bych se dotýkal toho, že začínáme dělat velké kotrmelce.

Za druhé bych chtěl rozhodnější a jasnější stanovisko k celé řadě problémů, které jsme každý z nás dávali, někdo směleji a někdo méně směleji. Někteří soudruzi dělají dalekosáhlé závěry o tom, jaké nám hrozí nebezpečí. Lidé nám vyčítají, že vystupujeme nejednotně, že jsme vnitřně nejistí, že nemáme vlastní důvěru, ale máme nedůvěru od lidí v naší stranu a celou naší společnost. Patřím k těm, kteří vidí vážnost nebezpečí zprava i politické opozice a jsem proti panikaření a dělání kapitulačních závěrů, že zítra nám někdo vezme moc. Nechci to opakovat, že to záleží na našem postupu a že politickými prostředky musíme situaci zvládnout. Kolísáme však mezi minulostí a budoucností a s tím musíme přestat. Trvale principiálně musíme dělat a nesmíme ustupovat, ale musíme odrážet útoky ze všech stran. Naše nová politika je zformována a máme natolik solidní základ, abychom mohli dát straně to, aby to byla strana, trvale politická strana. To jsme schopni udělat nyní, například na poradě tajemníků, která se bude konat v neděli a v pondělí, a lituji, že to bude porada uspěchaná, a lituji, že soudruh Dubček bude mít na to málo času, a nejsem přesvědčen o tom, že tato porada by musela začít v neděli, ale třeba i ve středu, aby byl čas na její přípravu.

Za druhé myslím, že na půdě Národní fronty musíme výrazně seskupit socialistický blok. Nebál bych se toho slova. Mně se zdá, že Gottwaldovo heslo o bloku socialistických revolučních sil máme promyslet, jeho soudobou variantu, která se oddělí od jakékoliv protisocialistické opozice i proti opozici mimo Národní frontu. Toto příkré oddělení Národní fronty, jejího socialistického charakteru, případně když lidovci to nebudou chtít, ale myslím, že do toho půjdou, až po tělovýchovu se Sokolem, vyhlásit za socialistický blok. Nebál bych se nazvat to socialistická fronta nebo socialistický blok československého pracujícího lidu. Aby to vyjadřovalo, že jsme na půdě socialistické republiky, že jdeme k socialistickému rozvoji, a já bych byl pro to nazvat se socialistická fronta československého lidu. Nebál bych se udělat tento čin.

Za třetí vytvořit prozatímní českou národní radu. Nevěřím, že jak se scházejí dneska skupinky lidí, že z toho něco bude. Podle mne reprezentativní prozatímní česká národní rada by měla být začátek uvědomovacího procesu v českém národě, oddělit se od všeho, co je mimo socialismus, tuto reprezentativní prozatímní českou národní radu sledovat tak, aby v ní byly všechny pozitivní složky tohoto českého národa, tato reprezentativní česká národní rada by měla hlavní počáteční účel, ničím by nevládla, ale by[la by] postavena před českým národem, že i on má teď nějaké poslání v tomto státě. My musíme Čechy probudit z letargie a sebeuspokojení. Zabýval jsem se v Bukurešti dva roky hlubokým studiem tzv. české otázky, počínaje Havlíčkem přes Masaryka až po dnešek, a chtěl jsem napsat knížku. Já vám řeknu, že skutečně je tu z čeho vycházet, aby si Češi uvědomili, že nemohou v tom Slováky jenom nechat. Musíme vědomí Čechů probudit na internacionálním základě. Aby tato prozatímní česká národní rada, rozněcující toto socialistické vlastenectví nového typu, vstoupila v kontakt se Slovenskou národní radou a aby udělala nějakou manifestační akci, třeba nějakou deklaraci. Já bych se těchto věcí nebál a těmito konkrétními akcemi bych naplnil komunikační prostředky.

Není jasná otázka, jak ve federativním systému bude vypadat KSČ. Jestli vzniknou české země jako rovnoprávná součást jednotné republiky na plné bázi autonomie jako slovenský národ, nevyhneme se federalizaci strany, poněvadž bude muset český národní orgán mít odpovídajícího stranického reprezentanta. Budeme muset zřejmě promyslet, jak naši stranu v nových poměrech uspořádat. Co se stane, když vedle ústředního výboru Komunistické strany Slovenska bude ústřední výbor české strany. Podle mého názoru je možno udělat orgán, kam najmenujeme jednoho sekretáře, který se obklopí lidmi, a ať se začne na těchto věcech pracovat. Myslím, že potřebujeme nějaké činy. Vidím to jako konkrétní zabezpečení našeho dalšího postupu kupředu. Nyní bych květnové plénum zaměřil na tyto hlavní politické otázky. Je možno říci, že vstupujeme do předsjezdového období - není třeba udávat termín - velkého období obrody českého a slovenského národa. Předsednictvo strany by mělo vystoupit nejen s programem, ale i říci, jaké jsou organizační přípravy a jak jsou věci rozjety. Myslím, že tyto věci bychom nyní potřebovali straně říci velmi rychle a začít na nich pracovat. Současně s tímto impulzem by komunisté dostali nějakou novou náplň činnosti. V tom by určitě politické oživení nastalo. Nemusíme říkat termín, do předsjezdového období můžeme vytyčit otázky, které by sjezd měl řešit, ustavit přípravnou komisi sjezdových prací a říci, že ústřední výbor se bude scházet pravidelně a kontrolovat, jak na pracích je postupováno. A celá strana bude tak pod kontrolou, jak se co dělá. Když budeme seriózně pracovat a přitom neztrácet čas a když dáme náš čas s teoretiky dohromady, a já mám už sám řadu lidí, kteří nedočkavě čekají, až je pověříme prací na přípravě sjezdu, tak jsme schopni dát straně nový pocit jistoty, že k něčemu jdeme, že vedení strany má pevný cíl. Nemusíme se vracet k dílčí reformě ústředního výboru, který by bylo třeba doplnit a dosáhnout odchodu některých členů z ÚV. A že by to stranu sjednotilo, že přestane boj mezi českými kraji a Slovenskem o sjezd a s. Dubčeka, s tím bychom mohli skoncovat. Slovenští i čeští soudruzi by měli pracovat na společném sjezdu, který by rozhodl o federalizaci, že by tam slovenští soudruzi vnesli, co mají formulováno a čeho si máme vážit, určitou rozvahu a solidnost.

Kriegel: Souhlasím s tím, co řekl soudruh Císař. Mám jen nepatrné připomínky. Nesouhlasím s tím, že jsme v situaci bezprostředního boje o moc v tomto státě. Domnívám se, že nesporně situace je obtížná. Jsme dnes po okresních a krajských konferencích, kterými prošel aktiv asi 65 000 vysoce kvalifikovaných soudruhů. Nesouhlasím s tím - měl jsem možnost mluvit s řadou lidí -, že máme Bezpečnost v plném rozkladu. Bezpečnost není v rozkladu, má jen své obtíže, ale o rozkladu nelze mluvit. Armáda je rozkolísaná, ale není v rozkladu. [Lidové] milice mají své pochybnosti, ale existují. Existuje také velká část členů strany. Musíme si uvědomit, že strana má 1 700 000 členů, že to byla strana v roce 1948, že velkou částí strany jsou lidé, kteří chtěli být a chtějí být užiteční naší straně a že velká část strany při jakémkoli ohrožení naší republiky a moci je mobilizovatelná. Doporučoval bych, když bude chvíle času - v téže budově zde je městský výbor a včera prošla tiskem zpráva, že bylo zvoleno předsednictvo -, abychom pozvali soudruhy z městského výboru, ať nám řeknou, jaká je situace ve městě. Stejně tak bych se nebál vystoupení mládenců na Staroměstském náměstí nebo KAN na 1. máje.

K hodnocení 1. máje. Dovolím si vyslovit nesouhlas s hodnocením 1. máje v Praze. Viděl jsem 1. máj v Praze a vím také, co to je v Praze 1. máje organizovat. Soudruh Vaculík to potvrdí, měli jsme také čtvrt milionu lidí na 1. máje v průvodu. Ale také jsme je organizovali. A když jsme stáli na tribuně, dělalo to dojem pohřební tribuny. Zde jsme to neorganizovali a lidé vydrželi do půl třetí stát, než projdou kolem tribuny. Byla to neobyčejná popularita s. Svobody a s. Dubčeka a politikové by museli být naivní, kdyby se domnívali, že tato popularita není politický kapitál. To byl masový souhlas s politickou linií. Lidé volali »Vydržte, nezklamte nás«, házeli květiny na tribunu. To nikdy nebylo, ten kontakt mezi tribunou a s. Svobodou a s. Dubčekem. Soudruzi kritizují, že to nebyl dělnický element. Ano, dělnický element nebyl organizován. Dříve jsme to organizovali tak, že lidé se sbírali v závodech. Přece jsme viděli obrovskou masu lidí, která šla kolem, a to dobrovolně. Nápadné bylo, že tam byla mládež v tom obrovském průvodu. Daleko větší počet mládeže než jindy, a to bez organizovaného nástupu ze škol. Tento První máj v Praze musíme vysoce hodnotit jako projev souhlasu a podpory politice strany v posledních měsících.

Pokud jde o KAN. Tento KAN je nejednotný. Mluvil jsem s jedním z pracovníků KAN, dal jsem si nejdříve ověřit, co je to za člověka, a lidé, kteří ho znají, ho hodnotí vysoce kladně. Říkal, my máme v Praze 600 lidí. Kolem nich se nabalují lidé. Je pravda, byl to čtverec dobře organizovaný, plný mladých lidí vykřikujících hesla za svobodné volby, za opozici, za demokracii atd. Ale to byl jeden útvar. Nepříjemný pohled byl na ty hippies, ale je zajímavé, že oni seděli celou noc před americkým velvyslanectvím na protest proti válce ve Vietnamu. Čili tato síla, která se nám zdála být negativní, tady je a s takovými silami budeme muset vždycky počítat, že v této zemi jsou, pokud to nepotlačíme, a my to nechceme potlačit, že takové síly zde budou. Že se objevil ten transparent »Učme se, učme se« a místo Lenina tam bylo napsáno T. G. M., viděl jsem to. Celá problematika přehodnocení Masaryka je také problémem. Nelekejme se toho, je třeba hodnotit celý 1. máj v Praze při dnešních organizačních formách, podle mého cítění, jako velmi kladný, jako projev vztahu mas ke straně. Otázkou zůstává, abychom tyto masy neochladili. To je otázka celé politiky. Musíme to mít na zřeteli.

Druhá poznámka. Z diskuse některých soudruhů vysvítá, že nám od ledna mnohé »ulítlo«. To je pravda, mnohé nám ulítlo do živelnosti, ale není pravda, že leden byl příčinou toho všeho.

Hlasy z pléna: Že takto nikdo věc nestavěl.

Kriegel: Dobře, beru to zpět. Já jsem tomu tak původně rozuměl.

Císař: To bylo v jiné souvislosti.

Kriegel: Mluvíme o odpůrcích atd. Pokusil jsem se analyzovat, kdo jsou ti odpůrci. Kromě analýzy, která zde padla, pokud jde o staré třídní skupiny atd., dnes, pokud jde o rozhlas, jistě tam jsou mnozí soudruzi zmateni, mnozí, kteří snad vědomě atd. - ale je tam obrovský kádr našich lidí. Hovořil jsem s mnoha jednotlivými soudruhy. Je jasné, že nikdo nemá na mysli nějaké represivní opatření. Samozřejmě pokud jde o politický přístup, politické řešení, to budou naplno podporovat. Je třeba s nimi hovořit. Snažit se získat ještě jednou a ještě jednou v rozhovorech s tou - nezlobte se za tento termín - intelektuální elitou. To, co je v Literárních listech, neříkejme, že to jsou všechno odpůrci strany. Mnozí z nich vystupují se zájmem a obavou o stranu. Bylo by potřeba s nimi hovořit - pokud možno dříve než toho 16. května, kdy to má v plánu s. Dubček -, vyslovit otevřeně naše obavy a ujistit je o tom, že nechceme ustupovat.

Složení ústředního výboru. Věřte mi, soudruzi, nemám zájem na nějakém kvaltování na sjezd. Ale mám uši a chodím mezi lidi. To složení ústředního výboru tak, jak je dnes, je zdrojem obrovských potíží, které máme ve velké části kruhu našich intelektuálních lidí. Všechno se změnilo, jen ústřední výbor zůstává. Tentýž ústřední výbor, který byl iniciátorem toho procesu, ale nebyl to celý ústřední výbor. Je třeba přece jen změny provést. Snad bude malým ventilkem odchod některých soudruhů. Mám určité pochybnosti o kooptování soudruhů. Je třeba být střízliví, podívat se o koho jde, abychom nedělali další chyby.

Pokud jde o mobilizaci, [je třeba] obrátit se na závody a k rolníkům. V tom souhlasím se s. Císařem a nechci to opakovat. Každopádně pokud jde o taktiku strany, realizovat, co je obsaženo ve vládním prohlášení, realizovat pokud jde o základní opatření k rehabilitaci atd. Pak budeme moci předstoupit před veřejnost a nebát se.

Nyní po krajských konferencích je velký nápor do veřejnosti a závodů. Je třeba vysvětlovací kampaně.

Pokud jde o Rudé právo. Pokusil jsem se dnes před naším zasedáním mluvit s některými redaktory. Mám dojem, že to vidíme trochu černěji, než je skutečnost. Mám pochyby, že by se soudruzi chtěli vymknout z vedení strany. Říkají, že pokud jde o vydání té zprávy o zasedání, že byli předmětem kritiky ostatního tisku. Chápou, že nemohou být ničím izolováni od vedení strany. Je jasné, že žádná strana nemůže žádné skupině redaktorů odevzdat svůj tisk.

Pokud jde o rozpracování materiálu k Národní frontě, já jsem schválně v poslední době k otázkám Národní fronty nevystupoval. Jednání jsme vedli značná - se socialistickou stranou, s lidovou stranou, s Ústřední radou odborů, s mládeží a jednání vedeme dál a nechci vystoupit, dokud si neujasníme naši politiku v Národní frontě.

Mlynář: K rozboru situace a analýze, která tady byla prováděna. To, o čem mluvili soudruzi Smrkovský, Černík a Indra velmi precizně, považuji za velmi politicky pronikavý a reálný popis skutečnosti. Věci, o nichž mluví s. Indra, odpovídají realitě, ale chtěl bych to připomínkovat, a to někdy i polemicky. Myslím, že je to pouze část skutečnosti, že na některé z těchto bodů je možno se dívat jinak. Kladu jako dotaz, na čem se tady sjednotíme. To, co uváděl s. Kriegel jako dojem, mám také. Pokud by to vypadalo, jako když neplatí některé analýzy faktů a má být dojem, že je všechno v pořádku, s tím bych nesouhlasil.

Začal bych od pojmu, co to jsou protisocialistické síly. Soudruh Slavík včera to tu vymezil v těch třech bodech, že je to nápor proti socialistickým vlastnickým vztahům, odstranění komunistické strany od moci a protisovětské tendence. To je obecně pravda. Ovšem fakt je ještě takový, že protisocialistické síly nabývají konkrétně historické podoby a že nelze vycházet z toho, že pokud se neobjeví heslo »odstranit socialistické výrobní vztahy«, že nemůže mít určitý proces obsahově charakter směřující proti socialistickým silám. Z tohoto hlediska skutečně za protisocialistickou tendenci považuji tendenci k vytvoření opozice mimo Národní frontu, bez ohledu na to, kdo by to začal a co by chtěl, logikou věcí by byl doveden k tomu, že jeho politický program, má-li být úspěšný, bude program restaurační, půjde čím dále tím více zpět, až by k této otázce došel. Opozice mimo Národní frontu, domnívám se, je protisocialistická tendence. Obecná teoretická úvaha o možnostech, to jsou jiné věci.

Za druhé se domnívám, že ne přímo protisocialistické, ale řekl bych určité nesocialistické nebo nemarxistické pojetí politického systému zde existuje. Za takovou nesocialistickou tendenci v naší společnosti považuji tendenci ten politický systém formovat jen jako systém politické formální demokracie. Protože politická formální demokracie jako taková vždycky - a tak historicky vznikla - zvýhodňuje sociální menšiny a znemožňuje projev toho přímého masového zájmového tlaku do moci a do mocenské sféry. To je tendence, která je i u teoretiků. Na jedné straně chci dělat něco jako politik a na druhé straně dělám vědecky. V tom svém vlastním týmu tento problém mám. Lidé, kteří se dívají na věc jen z hlediska teoretického modelu, přicházejí s konstrukcí, která jako optimální bere toto, ovšem politicky je to nesocialistická tendence. Buď najdeme model tak, že zkombinuje - a to potřebujeme - i momenty formální politické demokracie, ale ty to nesmějí zmonopolizovat s momenty, které připustí tlak zájmů dělnické třídy do politiky socialistického státu.

Problém, který položil s. Indra jako hlavní, je tedy ten, že analyzoval - a podle mého soudu reálně, politicky pronikavě -, že jsou tu tendence antikomunistické platformy. Souhlasím ve všech bodech, kde takto o tom mluvil. Otázka je, jaká je váha a politické možnosti těchto antikomunistických tendencí, těchto snah odstranit KSČ od moci. Jsou tu třídní opory, o kterých hovořil s. Černík, to znamená, že zde existují fyzicky zbytky [»bývalých«] lidí atd. To je fakt. Může to nabývat spojení s oporami, které nemají třídní charakter. Obecná nespokojenost atd. To se může kumulovat. Soudruh Indra to charakterizoval, že mají svou taktiku zhruba ve třech bodech.

Za prvé, že nechtějí vyvolat konflikty zatím předčasně, za druhé, že se drží zatím v mezích, pokud jde o vztah k Sovětskému svazu, a za třetí, že podporují lednové plénum a s. Dubčeka. Nesouhlasím s tím, že to je nějak zvlášť řízeno. Oni tu taktiku nabývají, koordinace třeba existuje, ale to je jedno. Z jejich hlediska je to tak, jak to říkal s. Indra.

Ale co to znamená z našeho hlediska? Je třeba docenit, že tato taktika antikomunistického proudu je proto, že k této taktice jsou nuceni. A co je k tomu nutí? Když o tom budeme mluvit, když o tom budeme chtít hovořit k tajemníkům strany, tak jsou k tomu nuceni proto, že rozhodující faktor v pohybu je nová socialistická základna a oni si nemohou dovolit, i kdyby subjektivně chtěli, ji překročit. V tom je naše síla, a tu říci, že to je věc, která je důležitá a která vede proti tomu, abychom se zpanikařili.

Tyto meze by antikomunistická reakce mohla překročit a chtěla překročit. Může nastat moment, kdy by tyto síly vystoupit mohly a tady je překročí. Teď jde o to rozebrat se v tom, za jakých podmínek může u nás tento moment nastat. Obecně se domnívám, že tento moment může nastat tehdy, kdyby získaly reálnou politickou naději, že jakási masovější síla než jsou sami se dá získat pro heslo »Socialismus ano, ale bez komunistů«. Kdy by toto mohlo nastat? Kdyby strana narušila vztah důvěry mezi sebou a většinou národa. Proto a v tomto smyslu jsem mluvil o nové většině sociologické. Ale k novým socialistickým silám my tento vztah důvěry si narušit nesmíme. To je zásadní politický problém, kdy bychom mohli sami vytvořit situaci, že k tomuto konfliktu dojde, že konflikt může vypuknout, protože bychom ho mohli vyvolat svojí chybou my, protože jsme silnější a stojíme na momentu důvěry. Moment důvěry je hlavní. Nejde o boj o moc, ale o boj získání většiny národa na pozici udržení důvěry a zabránit tomu, aby většina mohla jít za heslem »Socialismus ano, ale bez komunistů«.

Kdy by se mohlo stát, že bychom důvěru narušili? Za prvé, že bychom ztratili důvěru dělníků, že nové politice nebudou rozumět, že ji nebudou podporovat anebo dokonce, že by vznikly momenty, které ohrožují sociální jistotu. To nakonec se děje. Je zde jeden vážný problém, že nová socialistická soustava v principu vede k tomu, že sociální jistoty na tom, na čem byly vybudovány, musí být postaveny na nový základ.

Druhá otázka je také v tom, a to by se mělo někde otevřeně postavit a posoudit, jestli politická situace dnes nevyžaduje od ekonomiky nějakou chvíli nefedrovat kvalitativní změnu. Oddaluji to a jsem si toho vědom. Ale otázka takto nějak stojí a je to politická elementární otázka, kterou bychom jako samostatnou na základě ekonomických rozborů a fakt posoudit měli. Strana v tomto směru musí mít politické stanovisko. Protože dělat to najednou, to může tento první moment, který může tu krizi vyřešit, opravdu narušit. Třeba ta půjčka, to je jeden z elementů, ale to je otázka složitých vazeb. Velmi brzy by předsednictvo tuto věc mělo posoudit. To je elementární otázka politiky vůči dělnické třídě. Teď jsme se dostali do politické situace, kdy podporu této masy potřebujeme, nemáme-li vytvořit možnost i nástupu antikomunistických tendencí a toho konfliktu. Je otázka zvážit prioritu politiky a ekonomiky. Co si můžeme v současné situaci dovolit.

Za druhé bychom měli napomáhat tomu pochopení, že konfliktní situace mohou nastat, vyhrotit se i kolem otázek zdánlivě drobnějších, ale přesto politicky velmi důležitých, kdybychom vyhrotili znovu konflikt s inteligencí a v tomto smyslu i s mládeží. To je otázka, která u nás nabubřela tím, co se událo v minulosti od zářijového pléna, i kam se to dostalo v obrodném procesu. To si dovolit nemůžeme. To by mohl být druhý rozpor, který by napomohl k tomu, že opozice, která bude mít charakter »socialismus bez komunistů«, získá širší oporu, než může mít.

Třetí věcí je, jestliže bychom vyvolali nějakým svým návrhem dojem, že se nechceme podílet na vládě s nekomunisty. To je principiální otázka platformy akčního programu. Říkám to proto tak výrazně, ne že bych chtěl podezírat soudruhy, kteří toto včera neřekli, že by si to nemysleli, ale až se bude zaujímat stanovisko k situaci, toto tam musí být. To je základní element. Mám shodné názory se soudruhem Indrou i na to, jak on charakterizoval těch několik bodů (možná, že se lze přít o to, jestli Bezpečnost je v rozkladu nebo jen rozkolísaná-, které jsou analogické s Maďarskem. Říkal jsem to i na plénu ÚV ve svém vystoupení. Nezapomínat zase na rozdíly, které tu jsou. Za prvé není rozkol toho typu, jaký byl Rákosi, Gerö, Nagy, a i když je problém nejednoty, nejsou tu ta dvě centra. To se podařilo vyřešit a to je velmi podstatný rozdíl i při té nejednotě ve straně. Když se dělají analogie, je třeba počítat nejen s tím, co říkal s. Biľak nebo kdo, že se někde říká, že Dubček je československý Nagy. Dubček není ani Nagy, ani Rákosi. Není problém, že se může objevit Nagy teoreticky, ale ty protiklady. Musíme to udržet tak, aby toto řešení nešlo k tomu, že se dostaneme do tohoto typu nejednoty.

Za druhé rozdíl je v důvěře, kterou pořád masově máme. V Maďarsku v roce 1956 byla jiná situace, i ekonomická situace byla horší, přímé otřesení, s řadou momentů národnostních atd., to, jak v Maďarsku vznikala lidová demokracie a jak u nás apod. Hlavní věc podle mého soudu je znemožnit opozici, která směřuje k odstranění KSČ od moci, aby získala možnost sjednotit se pod heslem »socialismus bez KSČ«, nebo ať to vyslovují tak nebo jinak, může být mnoho odstínů. To znamená to hlavní pro stranu a její vedoucí pozici, vidím dneska to, nedělat žádný krok, který by to této opozici umožnil. Kdybychom to udělali, zbývá východisko hájit naši moc násilím, mluvil o tom s. Lenárt, všichni to nakonec uděláme, ale bude to tragédie.

Několik návrhů, které jsou, zda jsme jednotni v tom, na jaké platformě to řešit. Domnívám se, že vytvoření opoziční politické instituce je možné pod koncepcí Národní fronty. Nechci to rozvádět, mluvila o tom řada lidí, jak to máme v akčním programu. Je ovšem předpokladem a mělo by se to udělat rychle, aby předsednictvo v některých těchto věcech zařídilo, aby to nebyly jen monology. Co komu uložíme, je třeba rychle formulovat politickou platformu Národní fronty. Ne dělat ten program přímo. V podstatě vzít to z ústavních zásad, politickou platformu Národní fronty, někde to vyhlásit a dát tu myšlenku - nevím, jak to s. Císař myslel, lidovci buď na to půjdou, že je to socialistická základna, budou na to muset jít, obavy bych tady neměl, ale jsem rozhodně proti myšlence, že uvnitř Národní fronty by měl být určitý blok.

Císař: Přeměnit to celé na socialistickou...

Pokračování ZDE.