Co levice osmašedesátníkům dluží …

Co levice osmašedesátníkům dluží …
Kdykoli  se hovoří o Pražském jaru 1968, napadá mě zcela bezděčně spojení, které jsem  bůhví kdy a bůhví kde slyšel :  „Šturmovali nebesa“

Ani jedna mocenská soustava tehdejší doby o „Pražské jaro“ nestála a Třetí svět ho nevnímal ani mu nerozuměl – a totéž lze říci o levici Západu  Takže snad jen jugoslávská levicová inteligence seskupená v hnutí Praxis ve Slovinsku i jinde patřila mezi tak řečenou stejnou krevní skupinu a sledovala celý vývoj s pochopením a účastí.

Dnes víme, že gravitační těžiště kapitalistické společenskoekonomické formace bylo příliš silné, než aby umožnilo trvalou existenci systému, který by svoji socialistickou identitu nechránil specifickými omezeními a zábranami, které jsou však pro skutečnou společensko-ekonomickou formaci neorganické, neboť co říci o systému, který nereprodukuje sebe, ale přerůstá v něco jiného takříkajíc samospádem ?
A to i kdyby se ten kapitalismus po Pražském jaru ustálil v poloze s poněkud modifikovanými rysy oproti standardu průběhu, který se reálně odehrál o 20 let později …. ?
Kapitalismus by možná nezvítězil v prvních a možná ani v druhých bitvách po vítězném Pražském jaru, ale o výsledku této dlouhodobé války systémových reprodukcí asi lze jen těžko pochybovat …

                                                    -.-.-.-.-.-.-

Jako nestraník z doby reálného socialismu a zakládající (ještě v roce 1989) člen té sociální demokracie, která se 19.11.1989 fakticky a 9.2.1990 úředně obnovila na území České socialistické republiky, si vážím Pražského jara a s určitými připomínkami i jeho předních aktérů.

Můj vztah je ovšem zabarven určitou unavenou a soucitnou nostalgii k době, která byla bezpochyby nesena společenským elánem, nadšením a taky jednotou, o které si ale moje generace pochopitelně nedělá iluze, protože jsme jí pár týdnů a snad měsíců roku 1989 a přelomu let 1989/1990 také zažili a víme jak končila.  Dnes víme, že jde prostě o situaci, kdy jistou dobu jde nezvykle mnoho lidí stejným směrem a lidé z tohoto zástupu, jak se otáčejí po ostatních jdoucích stejným směrem, prostě propadají nadšení z tohoto faktu. Obvykle pak ale následuje frustrace z toho, když se ukáže, z jak rozmanitých příčin šli lidé stejným směrem a vedle sebe …

To, čeho si skutečně vážím, byl krátkodobý rozsah osobní svobody a politických svobod, které jakoby nedržel „na uzdě“ nikdo – ani politický monopol komunistické politické moci ani ekonomická síla soukromého kapitálu

Není divu, že je Pražské jaro tak blízké tzv. kritickým levicovým intelektuálům, stoupenců, kteří si takto asi připomenou obecně sdílenou Marxovu definici týkající se společenské soustavy expanze a nadvlády tvořivé a tvůrčí práce, ve které by mělo platit, že „… svobodný rozvoj jedince je podmínkou svobodného rozvoje všech“ – kde svobodný rozvoj jedince není přepychem či nákladem ani nějakou „šlehačkou na dortě“ ekonomické kalkulace (protože i v té kalkulaci by měl v této předpokládané společnosti budoucnosti obstát).
Tato částečně očekávána, částečně projektovaná společenská soustava bývá mnohými nazývána komunismem. Jinými nebývá pojmenována, ale vždy je směrníkem nebo ještě lépe pólem, ke kterému by měl ukazovat kompas vedoucí úsilí všech, kteří se hlásí k té svobodomyslné levici, která vyrostla na osvíceneckých a obecně liberálních základech – ať už marxistických, millovských nebo jiných …

Není tedy divu, že právě takovému kritickému levicovému intelektuálovi se musela z toho Pražského jara 1968 trochu zatočit hlava. Asi jako Sutterovu předákovi Marshallovi, když se mu (shodou okolností v lednu revolučního roku 1848) v náhonu pily na dně American River v kalifornském podhůří Sierry Nevady zatřpytila zlatá zrna.
Víme, že ani předákovi ani jeho šéfovi zlato štěstí nepřineslo – předákův švýcarský zaměstnavatel pak hlavně zápolil s rozdivočelými zlatokopy (diggery), až se nakonec přesunul do míst, kde žádné zlato pro jistotu nebylo.
Nevím sice, co se Janu Augustu Sutterovi honilo v hlavě, když opouštěl zpustošené zbytky své usedlosti Nová Helvetia, ale znám dost příběhů lidí z mého okolí, kterým aktivní účast na Pražském jaru zničila život, kdy buď manželka či manžel nebo jeho vlastní Alter Ego vztekle opakovali   „Tady máš tu svobodu, že ses na to taky  …“ 

Možná, že mnozí aktéři Pražského jara pociťovali dokonce alespoň v hloubce své duše mučivé dilema těch, kteří tuší, že ty nejortodoxnější konzervativci, nejodpudivější postavy starého bolševismu, všichni ti Jodasové a Famírové mají ve své podstatě pravdu …

Takže co to vlastně levice těm osmašedesátníkům dluží, jak se ptá název tohoto příspěvku  ?
Jenom „maličkost“ – model, kde by pluralita a svobodné volby neohrožovaly systémovou reprodukci socialismu.
Nic víc – jenom tuto „drobnost“ …

                                                   -.-.-.-.-.-.-

Osobně jsem přesvědčen, že teprve v budoucnosti - i když dnes asi mnohem bližší než v době Pražského jara – vznikne situace, kdy nebude třeba udržovat umělými nástroji a omezeními nekapitalistickou společenskou soustavu.

Kapitalismus nejezdí na benzin – i když to občas vypadá, že právě na ten benzin jezdí. Kapitalismus jezdí na zisk – což je převis hodnoty nad soukromými náklady. Při výrobě vzniká hodnota (vzácnost) statku výrobně spotřebovaného (zánikem klesla nabídka) a klesá hodnota (vzácnost) statku vyrobeného (vytvořeného, vzrostla nabídka). Protože ale při výrobě je čím dál důležitější akumulace tzv. lidského kapitálu znalostí, které sice prospívají i přírodě (efektivnost, méně energie na jeden produkt, méně hmoty), ale z hlediska kapitalismu mají nevýhodnou vlastnost – při výrobní aplikaci jsou jen aplikovány, ale nespotřebovávají se, nezanikají, takže stále hůře doplňují pro kapitalismus tolik potřebnou vzácnostní hodnotu ve společnosti. Tedy právě tu hodnotu, jejíž dostatek umožňuje převis nad soukromými náklady … 
Čím větší podíl výrobních nákladů jsou položky týkající se nadreprodukčních rent vlastníkovi akumulovaného lidského kapitálu, tedy položky, které nevyrábějí „vzácnostní“ hodnotu, protože se tento statek výrobním užitím nespotřebovává, tím víc jakoby výrobní síly říkaly majiteli silně akumulovaného lidského kapitálu v pozdní fázi takového vývoje :

„Víš, kolik by výrobce ušetřil, kdyby byl sám vlastník lidského kapitálu a nemusil ho tedy najímat ? Agregát reprodukční (vzácnostní) hodnoty (viz Marxova definice hodnoty nikoli už utopenými ale společensky nutnými (k utopení potřebnými) náklady, resp. množství práce) je čím dál menší a převis nad soukromými náklady je pořád menší – víš, jaká by to byla úleva, kdyby právě ten bobtnající náklad, který se nespotřebovává, odpadl.
Já vím – potom ale naopak bude nutno najmout právě ty peníze, která najímaly dosud vás všechny … 
A jsou už vůbec dostatečně levné peníze, aby bylo pro Tebe výhodnější dát se s kolegy lidského kapitálu do kupy a najmout si peníze – když vám jako už výrobcům odpadne placení nadreprodukčních rent lidskému kapitálu ?
Ještě ne, ještě ne, ještě ne …ještě zapadá slunce Kapitalismu nad Atlantidou, jak by možná řekl největší český básník XX. století, autor Edisona, Vítězslav Nezval   …“

Lze si tedy představit situaci, kdy sdružení osob lidského kapitálu bude pravidelně, systémově těžit větší převis nad těmi svými výrobními náklady zahrnujícími i úrok za najatý kapitál, než jaký převis bude schopen dosáhnout finanční kapitál naopak nad těmi svými náklady zahrnujícími též nadreprodukční renty za nájem lidského kapitálu a kvalifikované pracovní síly …

Jenže k tomuto „přepólování“ je ale zapotřebí dosáhnout dostatečně nevzácného kapitálu – podobně jako kdysi v 18. a v první polovině 19. století byla v samosprávných britských koloniích a USA nevzácná půda. Dělník měl tehdy na vybranou (půdy kolem dost) a tak těžil vysokou mzdu – až na hranici, která tak tak umožňovala zhodnocovat v této „zemi svobody“ tradičním způsobem kapitál (viz 25. tedy poslední kapitola I. dílu Marxova Kapitálu).

Úzká souvislost peněz a kapitálu je zřejmá. Marx, který si stanovil cíl, analyzovat podstatu kapitalistické fáze společnosti, se ve své hlavní přípravné práci ke Kapitálu („Ke kritice politické ekonomie“, Berlín, 1859) nezabýval téměř ničím jiným než penězi.

Peníze jsou v zásadě Pohledávka a Hodnota (reprodukční) Dluh. V době výměnného obchodu došlo k výměně jedné užitné hodnoty za jinou, z ruky do ruky a žádné pohledávka vzniknout nestačila. Později šlo o dlouhodobý vývoj. Ať už vycházíme z platónovského, kartalistického (peníze-poukázky) nebo metalického (peníze-zboží, i když specifické) pojetí peněz, je zřejmě, že peníze byly přinejmenším a zárodečně vždy pohledávka „vůči Systému“, která ale musela být velmi dlouho, pro jistotu taky zbožím s vlastní užitnou hodnotou, protože by celkem nebylo po kom co vymáhat, kdyby ostatní odmítali mou pohledávku přijmout – stát nebyl natolik kompetentní jako v dobách pozdějších, aby mně dostatečně ručil. A tak byl penězi dobytek, mušle a leccos, co mělo i samostatnou hodnotu užitnou.
I ten pozdější dukát obsahoval zlato nebo groš stříbro – něco co by přijal asi kdokoli na světě a co stálo námahu a náklady než se vytěžilo z hlubin země a přivezlo do mincovny. Jen silný stát čínský vydával peníze už jako papírové poukázky.
Dnešní bankovky jsou už jen potvrzením o Pohledávce. Nejsou ale posledním slovem vývoje - naopak tvoří dnes jen nevelkou část agregátu všech peněz. Valnou většinu pomyslného ledovce, oněch pověstných devět desetin masy, která je „pod hladinou“ tvoří úvěrové peníze out of air emitované s nevelkým dílčím krytím. 

V době výměnného obchodu nebyli vlastníci pohledávek odvozených od dělby práce a dobrovolné směny, tedy pohledávek-peněz (nestačila vzniknout díky pouhé výměně). Pak už existovali, ale drželi dlouho pro jistotu v ruce nejen pohledávku, ale i určitý druh zboží. Nakonec už vlastník soukromé pohledávky mohl držet klidně jen tu poukázku  –  a dlužníkem byla celá společnost, systém, kde už byl teď dostatečně důvěryhodným ručitelem stát.

Poslední fáze probíhá dnes. Přibývá těch vlastníků soukromé pohledávky zvané peníze, kteří jsou sice věřiteli společnosti a státu (drží peníze), ale zároveň jsou sami dlužníky v dříve nevídaném rozsahu – dlužníky privátních oligarchických sil, které mají v rukou finanční kapitál planety.

Socialismus, který by nebylo třeba udržovat uměle, je systém, kde politika jde naproti trendům uvedeným shora. Kde se společnost zmocní monopolně emise out of air peněz a bude tedy nejen dlužníkem majitelů soukromé peněžní pohledávky jako tomu bylo ve více či méně vyzrálé podobě vždy, ale stane se takto i jejich převažujícím věřitelem (místo privátních sil) prostřednictvím monopolu úvěrových peněz, jejichž rozsah neustále roste, protože ekonomika si je vynucuje.
Řetězec by byl takto uzavřen. Dnes je společnost pouze dlužníkem a její věřitelé společnosti jsou rovněž dlužníky – privátních nekontrolovatelných sil 
Soukromé peněžnictví si ostatně může dál pokračovat – ovšem s téměř 100% krytím, ne pouze s nějakými desetiprocentními rezervami …  

Kapitál by takto mohl přestat být omezujícím činitelem a společnost, která nabízí za promyšlených podmínek
buď peníze out of air (jako to dělali její privátní předchůdci)
nebo v podobě „parků kapacit“ fyzický kapitál, těch, co předtím neuspěli (takže poptávky by se vyvažovaly),
by mohla za použití ekonomických poznatků, které má v 21. století k dispozici, udržet ekonomickou rovnováhu a možná i snížit daně spojené s prací a výkonem
 
Očekávám proto, že levice získá pomocníka v nějaké nové syntézní ekonomické škole pro XXI. století, která jako jisté kyvadlo oslabí vliv neoliberálních doktrín.
Čekám zhruba, že tato škola asi rozvine českým levicovým ekonomem Milošem Pickem tak obdivovaný severský znalostní model ekonomiky s prvky ovšem mnohdy vysoce liberálními (viz ultraliberální dánské pracovní právo) – ale nejen to.
Čekám totiž, že tento severský znalostní model bude rozvíjen dál a víc - takříkajíc AŽ „za kapitalistické limity“ a že takto přitom vznikne zároveň teoretické zázemí pro politické revoluce, při kterých se demokratická společnost zmocní generátoru emise tzv. money out of air (úvěrových peněz), které tvoří dnes obrovskou většinu všech peněz. Jak už bylo řečeno, stát sám emituje jen malou menšinu peněz a dodává spíš peněžní nářadí jako bankovky atd., které jsou zejména mimo USA pořád ještě dost důležitými známkami dosvědčujícími, že dotyčný je vlastník pohledávky vůči Systému například  v kupní síle100 dolarů.
Předpokládám, že revoluce by učinila z této společenské kořisti síťovou instituci. Soukromý finanční kapitál poté - ani snad výslovně zcela nevyvlastněný jako spíš zbavený práva držet tak malé rezervy jako má právo nyní - by pak mohl měnit svůj charakter i částečně podle představ zelené levice (viz základ spojenectví rudých, oranžových a zelených), zatímco společenský emisní monopol na „out of air – peníze“, na tento zlatý důl ležící uvnitř společnosti samotné, by zas mohl přispět k řešení známého dilematu – daně versus konkurenceschopnost  …
A po doplnění revolučního programu o relativně dostatečně vysoký nepodmíněný příjem ve společnosti (umožňující skromnější reprodukci životních sil a svobodu volby), si může zvýšená vyjednávací pozice pracovní síly ve společnosti vynutit (spolu se vším výše uvedeným) POUZE výrobu, kde si „práce najímá kapitál“ podle představ ve světě asi nejznámějšího ekonoma českého původu Jaroslava Vaneka …

                                               -.-.-.-.-.-.-

Považoval bych za dost nekorektní tvrdit, že společenské vlastnictví Marx chápal nějak takto, jako to je uvedeno výše. Příliš mnoho toho oba klasikové napsali o plánovitém řízení, než aby to člověk mohl ignorovat …
Jenže na druhou stranu jsme svědky toho, že centrální plánování nejen reálně socialistické ale i to indikativní, francouzské z 60. let i pozdější se nestává intenzivnějším a více nutným dnes než včera, ale spíše naopak a také plánování uvnitř oligopolních seskupení má jiné charakteristicky než v „zlaté době sociálního státu“.
A zestátnění výrobních prostředků a netržní varianty ve výzvách dějin XX. století (na výzvy skutečně bohatých) zrovna moc neuspěly. Bedřich Engels ostatně kdysi prohlásil o podobných tendencích ztotožňovaných se socialismem, že v takovém případě je (v tom 19. století, kdy žil) asi tím největším socialistou Otto von Bismark.
Tato empirie a Marxovy poznámky o hrubém komunismu mně vedou k závěru, že spíše než aspekty plánovitosti lze hledat inspiraci spíš v tom „liberálním“ komunistickém volebním programu z Komunistického manifestu, kde o zestátňování sekundárních (tedy vyráběných) výrobních faktorů jako je továrna ani jejich plánovitém řízení není zmínka, zato tu najdeme zmínky jiné – o emisní suverenitě společnosti, plně konvenující s tím, co uvádím výše.  

                                                   -.-.-.-.-.-

Kapitál dělá co může, aby takovému vývoji zabránil. Vyrábí v pralese závislý ale na odbytu na bulvárech a náměstích bohatého Západu. U nedávné hypotéční krize můžeme pak na otázku po jejich příčinách dostat prakticky dvě odpovědi :

1. BUĎ:                     
Vedení amerických společností Freddie Mac a Fanny Mae se při výrobě svých finančních produktů prostě zbláznilo.  

2. NEBO NAOPAK :   
Finanční kapitál v nejvyspělejší zemi světa není řízen většími magory než je standard. Vedení amerických společností Freddie Mac a Fanny Mae se zkrátka nezbláznilo. Pouze funguje v kapitalistické společností, která se vývojově dostala nejdál a jejich řešení a produkty nejsou nic jiného než zoufalství i těch našich evropských soukromých finančních institucí - v zrcadle budoucnosti …

                                               -.-.-.-.-.-.-

Naděje, že může vzniknout systém postkapitalistický, který nebude možno „zradit“, protože při svém vlastním fungování se bude systémově reprodukovat místo toho aby, přerůstal ve starý známý kapitalismus, je prostě zase o něco větší. Zkuste vzít potom vlastníkům lidského kapitálu jako výrobcům nevzácný kapitál a výrobní poměry, kdy sice posluhují poptávce a nabídce jako jisté nutnosti, ale už ne specifickým zájmům oligarchie … Zkuste vzít pak občanovi nepodmíněný příjem umožňující skromnou ale možnou reprodukci životních sil a tedy zvýšenou svobodu volby …

Myslím, že i tehdy, až nějaký podobný směr dosáhne charakteristik nevratného procesu, by měla vždy patřit určitá vzpomínka těm, kteří ta nebesa šturmovali – ať už šlo o Pražské jaro 1968 nebo Pařížskou komunu 1871 …

Vzpomeňme potom zpátky na dobu, kdy takové samozřejmosti buržoazní demokracie, které Marx  mylně považoval za pochopitelnou samozřejmost v systému ještě pokrokovějším, skutečně znamenaly ohrožení socialistického charakteru země.

Vzpomeňme potom zpátky na dobu, o které lze dnes říci oprávněně :  „Brežněv neměl právo – Brežněv měl pouze pravdu“(pokud jde o ohrožení reálného socialismu) …

Vzpomeňme si na to potom, tedy v době, kdy kapitalistická restaurace se stane stejně malým nebezpečím pro společnost socialistickou jako bylo málo nebezpečné obnovení feudalismu v roce 1815 pro kapitalistické výrobní vztahy v restaurační Francii napoleonského občanského a obchodního zákoníku – ať už vládl Petr nebo Pavel, ať už vládl méně feudální Ludvík nebo feudálnější Karel (který na to v roce 1830 nakonec doplatil v prospěch příbuzenstva za revoluce popraveného jakobínského vévody z Orleánu, Filipa Egalité …)

Vzpomeňme si na osmašedesátníky tehdy, kdy nějaký nový třídní zápas mezi vrstvami akumulovaného lidského kapitálu („aristokracie práce“) a elementární pracovní síly bude veden na jiné úrovni, o jiná vítězství a kdy bude – možná - poprve v dějinách řešitelný třeba i jen evoluční cestou …

Vzpomeňme na Pražské jaro v době, kdy půjde o socialismus, ve kterém by se s nutností přírodního zákona tentokrát neformovala sociální vrstva, jejíž zájem by byl kapitalismus obnovit, jako tomu bylo po celou druhou fázi  tzv. „budování rozvinuté socialistické společnosti“ …
  
V Chrudimi dne 15. 8. 2008
                                                                                                                                             Miroslav Tejkl