Sektářství není program

Mezi dneškem a rokem 1968 není zdánlivě žádná přímá souvislost. Přečtete-li si však sta historika Jiřího Sládka, předválečného komunisty, napsanou po obsazení ČSSR koncem roku 1968, přiměje Vás - u mne se mu to alespoň podařilo - jednu takovou souvislost najít tím, že on sám porovnával reakce části komunistů na události časově přes 30 let odlehlé. Historie se sice ve všech detailech nikdy neopakuje, ale její studium je přeci jenom víc než pouhou inspirací. Přes veškerou poplatnost textu době doporučuji sta mladým levicovým radikálům. (mn)

Nerad vystupuji jako tzv. starý komunista. Je sice pravda, že tomu bude už 35 let, co, jsem byl po několikaletém působení v Komunistickém svazu mládeže, v Komsomolu, přijat do strany, a že vlastně téměř celý můj uvědomělý život je nerozlučně spjat s komunistickým hnutím. Pokládám však za sporně vidět ještě dnes zásluhu pouze v tom, že se někdo při hlásil do komunistické strany před válkou, i když jistě nebylo jednoduché být tehdy komunistou, zejména za okupace.

Vždy i u dnešních nejstarších komunistů, kteří jsou členy od založení strany, spadá téměř polovina jejich členství do období po roce 1945, nemluvě o těch, kteří do strany vstoupili později, třeba ve 30. letech. Nelze zapomínat, že KSČ se dnes ze značné části skládá z členů, jejichž socialistické přesvědčení se formovalo v aktivní činnosti v době války a v prvních poválečných letech. Další značná část členů vstupovala do strany po Únoru, a to nikoli z konjunkturalismu, ale z přesvědčení o správnosti zásadní politické linie KSČ. Bylo by tedy krajně nespravedlivé, kdyby se „staré“ členství ve straně mělo pokládat za rozhodující kritérium komunistických kvalit.

Pro posouzení komunisty musí být rozhodující, nikoli jak dlouho je ve straně, ale hlavně — když už se má posuzovat podle své minulosti — jaký byl jeho postoj v nejzávažnějších chvílích a jaký byl jeho celkový vývoj. A jde-li o spravedlivé hodnocení tedy nejen podle pozitivních činů, ale i podle podílu na chybách, z nichž mnohé vrhly stín na revoluční jméno strany, pak je třeba zkoumat odpovědnost každého bez ohledu na délku členství.

Jistě délka členství obsahuje v sobě předpoklad většího množství politických zkušeností. Avšak to je jen předpoklad, možnost, která zdaleka nebývá vždy skutečností.

Proč tedy vydělovat staré komunisty ve zvláštní kategorii? Přece ne proto, že jde o skupinu se zvláštními zájmy nebo dokonce s nároky na jakési výsady? Je jistě přirozené a spravedlivé, když se starým, opravdu zasloužilým členům strany, starým bojovníkům, zejména těm, kteří nasazovali životy za okupace, v ilegalitě doma či na frontě v zahraničí, jestliže se těmto vskutku zasloužilým lidem prokazuje úcta a vážnost. Avšak to je přece jiná kapitola.

Nemluvil bych o tom, kdybychom v poslední době neviděli, že právě z titulu svého předválečného členství se sdružují mimo rámec stanov strany (ve stanovách se nic o zvláštních organizacích starých členů strany nehovoří) skupinky komunistů, kteří se stavějí do pózy kritiků současné politické linie ÚV KSČ, požaduji odstoupení vedení strany v čele se s. Dubčekem a v některých případech jdou ve své nespokojenosti s tím, že většina komunistů je úplně jiného mínění než oni, dokonce tak daleko, že požadují nahrazení KSČ novou, prý skutečně marxisticko-leninskou, stranou.

A s tím souvisí další důvod, proč dnes nerad vystupuji jako starý člen strany. Nepřeji si totiž, abych jakkoli a čímkoli byl uváděn do souvislosti s těmito „starými“ členy strany.

Nedávno jsem se stal svědkem jednoho shromáždění takovéto skupinky a to mí umožnilo, abych lépe pochopil, oč vlastně běží.

Především jsou tu, abych tak řekl, čistě „lidské“ příčiny. Valná většina účastníků tohoto shromáždění byli důchodci, lidé, kteří ztratili spojení nejen se širším okruhem svých spoluobčanů, ale také s problémy, jimiž v posledních letech žila naše země a naše strana. Pohybují se jen mezi lidmi svého druhu a někteří ztratili i přehled o širších souvislostech života naší společnosti.

Jejich vystupování svědčí o velmi chabé informovanosti a pochopení jak toho, co se stalo po lednu, tak především toho, co se po dlouhá léta dělo před lednem. Jejich vztah ke straně, k dělnickému hnutí, k socialismu a hlavně k SSSR je založen téměř výlučně na citech. Jsou mezi nimi i takoví, kteří polednovým vývojem byli poškozeni. Mají pocit křivdy a někdy i oprávněně. Je těžké na nich chtít, aby ve své zatrpklosti pochopili, že hlavní příčiny bouřlivého průběhu polednového vývoje se všemi jeho extrémy nejsou v nedostatcích politiky nového vedení strany nebo v tom či onom nesprávném vystoupení v tisku, v rozhlasu či televizi, ale především v tom, že staré vedení strany a jím reprezentovaný a udržovaný politický systém po dlouhá léta znemožňoval nápravu zásadních a hrubých chyb, čímž se ve společnosti nahromadila výbušná síla, která se najednou uvolnila jiskrou lednového pléna.

Avšak jsou tu ještě jiné okolnosti, druhá skupina příčin. V některých případech využívají naší nynější velmi obtížné situace ke zcela určitým politickým cílům lidé, kteří mají zájem na návratu ke starému, předlednovému režimu.

Nechci nikoho podezírat ze špatných, tj. zištných, sobeckých úmyslů. Ne proto, že bych takovouto možnost vylučoval, ale proto, že v politice je to většinou vedlejší. Více než kde jinde bývá tu cesta do pekla dlážděná dobrými úmysly. Nejde však o úmysly a pocity, ale o objektivní stránku, o politický aspekt, který souvisí s druhou skupinou příčin onoho zvláštního postoje některých starých komunistů, kteří se dnes pokoušejí o opozici proti drtivé většině členů strany a jejího vedení.

Jedno z hlavních poučení, které jsem si vyvodil z historie revolučního dělnického hnutí jako jeho historik a které zčásti mám ověřeno na vlastních zkušenostech, je v tom, že největší brzdou jeho rozvoje vždy bylo a dodnes zůstává politické sektářství.

Znovu a znovu, téměř periodicky, vždy tehdy, kdy nastávají nové, dříve neznámé okolnosti a kdy se ukazuje nutné rozšířit hnutí o další vrstvy a skupiny, zesiluje v revolučním dělnickém hnutí tendence pokračovat ve staré politice bez ohledu na nové okolnosti a uzavírat se do sebe. A obyčejně teprve draze zaplacené porážky musely přinášet poznání, že je nezbytné přejít k nové politice a k novým metodám politické práce za získání masovějšího vlivu.

V socialistickém Československu vznikly reálné podmínky pro přechod k politickému řízení společnosti s pomocí nových, dokonalejších způsobů na podkladě rozvoje socialistické demokracie. Už dávno se u nás vytvořily předpoklady pro rozsáhlé oživení společenské aktivity a s její pomocí i pro urychlení růstu výrobních sil, pro další uspokojení všestranných potřeb našeho lidu a tedy pro celkové posílení naší země jako důležitého článku světového socialismu.

V tom byl právě smysl polednového vývoje: opožděně ale přece se přistoupilo k tomu, by se těchto předpokladů začalo využívat. Avšak dříve, než se mohl v plné míře projevit pozitivní obsah polednového politického kursu, musela se hlavní pozornost soustředit na nápravu škod a na očištění jména komunistické strany. Není sporu o tom, že toto čištění augiášových chlévů zkomplikovalo zdravé úsilí nového jádra vedení strany.

Hned od počátku bylo nutno svádět boj jak proti těm, kteří se a už vědomě nebo nevědomě snažili zarejdovat někam ven ze socialistických vod a hlavně uváděli v pochybnost právo komunistické strany na vedoucí postaveni ve společnosti, tak i proti těm, kteří se polekali, prokázali naprostý nedostatek víry v sílu strany a jejích idejí a v socialistické smýšlení valné většiny lidu, ztratili hlavu, začali volat na poplach a snažili se obrat zastavit, neřku-li přivodit návrat k starým poměrům. Nejhlubším základem jejich stanoviska nebylo nic jiného než starý známý úzkoprsý a krátkozraký sektářský strach před obtížemi a rizikem postatného rozšíření ideového a politického vlivu komunistů v řadách našich národů.

Není divu, že tyto tendence sektářské úzkoprsosti se s mnohem větší silou začaly projevovat po srpnových událostech. Jejich nejvýraznějšími nositeli (i když nikoli nejvlivnějšími) jsou mezi jinými některé skupinky tzv. starých, předválečných komunistů s jejich rozčilenou opozicí proti dnešnímu vedení strany reprezentovanému s. Dubčekem.

Avšak jejich živnou půdou jsou i nálady rezignace, příznaky útěku k předlednové pasivitě, ono poraženectví, které by se v nynějších ztížených podmínkách chtělo vzdát boje za prosazení polednové linie strany. Tato rezignace není objektivně ničím jiným než kapitulací před sektáři, kteří nechtějí, ba ani nedovedou získávat nejširší vrstvy našich národů pro dobrovolnou společenskou aktivitu ideovými prostředky, a také před těmi, kteří se domnívají, že nyní, po srpnu budou opět moci bezpečně zasednout do svých křesel, aby odtud mocensky, administrativně dirigovali naši společnost.

Mnozí z nich kritizovali svého času Novotného režim a nyní se na to hlasitě odvolávají. Ukazuje se však, že proti tomuto režimu byli nikoli proto, že pochopili nutnost zásadního obratu v politice a metodách komunistické strany. Šlo jim pouze o určité vylepšení, o odstranění nejzápornějších jevů tohoto režimu. A protože polednový vývoj směřoval dál, ke kvalitativním změnám v komunistické politice, v zájmu dalekosáhlé společenské aktivizace opravdu nejširších vrstev našeho lidu, k zásadnímu řešení závažných problémů socialistického vývoje v naší zemi, museli se proti němu postavit a zaujmout, jak se říká, konzervativní a v podstatě sektářské pozice.

Zmínil jsem se o tom, že se sektářstvím mám své vlastní zkušenosti. Měl jsem na mysli problémy, které vyvstaly v naší komunistické straně s konkretizací usnesení VII. kongresu Komunistické internacionály v roce 1935. Musím říci, že argumentace a hlavně chování „starých“ komunistů, o nichž jsem hovořil, mně velmi připomněla tehdejší dobu.

VII. kongres Kominterny znamenal něco takového jako později XX. sjezd KSSS. Usnesení tohoto historického kongresu, který se pozdějšímu XX. sjezdu podobá bohužel také tím, že zůstal jen na půli správně cesty, orientovala mezinárodní komunistické hnutí k organizování co nejširších vrstev lidu proti nebezpečí fašismu a války a přímo vyzývala ke skoncování se sektářstvím.

Naše komunistická strana provedla zásadní přehodnocení své politiky a místo dosavadních hesel o nesmiřitelném boji proti buržoaznímu režimu za sovětské Československo formulovala politiku obrany demokracie a republiky proti fašismu, aniž přitom slevovala ze svého třídního postoje vůči buržoazii. Už tehdy se zaměřila na to, aby ovlivňováním stále širších vrstev postupně vytlačila buržoazii z jejího vedoucího postavení ve společnosti a aby bojem za získání důvěry všech pracujících se dostala do čela jako důsledná zastánkyně jejích sociálních, ale i národních zájmů.

A právě tato změna narazila tehdy v řadách komunistů na prudký odpor. Všechny sektářské, konzervativní, dogmatické síly ve straně se začaly bouřit. A když jsem nedávno na oné schůzi „starých“ komunistů viděl, jak se tam vzrušeně vystupovalo, vzpomněl jsem si živě na to, jak se diskutovalo na tehdejších schůzích, jak obdobně se volalo o zradě revoluce, socialismu, marxismu-leninismu apod.

Tak totiž někteří „staří“ komunisté, kteří, jak se říká, „nic nezapomněli a ničemu se nenaučili“, což platí na ty dnešní jako na ty včerejší, „uvítali“ usnesení VII. kongresu Kominterny a hlavně jejich konkretizaci v usneseních VII. sjezdu KSČ. Obrana demokracie, obrana republiky, to všechno se jim zdálo zradou, protože to bylo něco úplně nového, jiného, než to, na co byli až dosud zvyklí. Také tehdy se vedly diskuse o tom, co je a není třídní politika a co je a není internacionalismus.

Dnes jako tenkrát nelze nové, odlišné problémy řešit na podkladě starých představ. Ani dnes nemůžeme vystačit s opakováním všeobecných pravd a hesel — třídní politika, internacionalismus, proletářská demokracie kontra buržoazní demokracie, vedoucí úloha strany atd., ale musíme formulovat a hlavně ukázat v politické praxi, v čem vězí dnešní konkrétní obsah těchto hesel. A dnes mnohem více než tenkrát platí, že buď staré, přežilé pojetí politiky bude překonáno, anebo komunistické straně hrozí, že se ocitne v izolaci.

Jakkoli se odpůrci politiky Dubčekova vedení strany, a už vystupují pod firmou „starých“ komunistů či nikoli, zapřísahají nesouhlasem s politikou Novotného, jádro jejich stanovisek, pominu-li pohnutky konjunkturální povahy, není v ničem jiném než v odporu proti polednovému politickému kursu. Opakuji — oni jsou v nejlepším případě jen pro určitá vylepšení, nikoli však pro radikální obrat v politice komunistické strany.

Nemám v úmyslu dělat z tohoto rozporu generační záležitost. Valná většina předválečných komunistů podporuje polednovou politiku. Avšak jistě není náhoda, že jako nejrozhodnější zastánci obhajoby starého a odporu proti novému vystupují právě skupinky pod praporem „starých“, „věrných“ komunistů.

Jejich věrnost revolučním tradicím je ovšem pouze zdánlivá. Ve skutečnosti je to věrnost tomu, co i v minulosti našeho revolučního hnutí bylo strnulé, zkostnatělé a sektářské, co se vyznačovalo zejména neschopností spojovat boj dělnické třídy a ostatních pracujících za sociální zájmy s bojem za zájmy a práva národní. Takováto tradice v minulosti našeho komunistického hnutí bohužel skutečně existovala. Je to tradice politiky, která sice oplývala revoluční frazeologií a velmi silnými revolučními slovy, ale která nevedla k ničemu jinému, než že zbavovala komunisty sympatií a širokého vlivu mezi lidem a její rádoby třídnost fakticky vyklízela pozice třídnímu nepříteli.

Na tuto tradici pohříchu navázala politika KSČ v padesátých letech, jí zůstal v podstatě věrný i režim Novotného a jí se také mají skutečně právo dovolávat ti, kteří se dnes pod praporem „starých“ komunistů šikují do opozice proti dnešnímu vedení strany v čele s A. Dubčekem.

Existuje ale také jiná, opravdu revoluční tradice československého komunistického hnutí. Je to tradice spjatá se jmény Šmerala, Zápotockého, Gottwalda a Švermy a s jejich nejpozitivnějšími politickými počiny. Jestliže se dnešní opoziční skupinky odvolávají na tato jména, pak to svědčí jenom o tom, že jim uniklo, že to nejvýznamnější, čím se tyto osobnosti zapsaly do dějin, byla právě jejich schopnost citlivě reagovat na československé specifikum a jejich smysl pro tvůrčí uplatněni revolučních zásad.

Nejlepší tradice Komunistické strany Československa reprezentované těmito čtyřmi jmény jsou tradicemi zdařilého spojování boje za sociální a národní práva se snahou, aby dělnická třída opřená o důvěru všeho lidu a vedená komunisty pevně stanula místo buržoazie v čele českého a slovenského národa. A v duchu této opravdu revoluční tradice se snaží pokračovat dnešní vedení strany a jemu proto také patří upřímná podpora všech, a starých či mladých komunistů.

Politika, 7. 11. 1968, Jiří Sládek