Obrana socialismu, nejvyšší internacionální povinnost

Naše strana přijala s pochopením usnesení lednového zasedání ÚV KSČ letošního roku. Již tehdy bylo vidět, že vzniklá situace muže vést k zeslabení Komunistické strany Československa a k aktivizaci nálad jistých kruhů československé společnosti, nebezpečných pro socialismus, které jsou pod vlivem buržoazních názorů a imperialistické propagandy. Tyto obavy byly vysloveny upřímně a v soudružském duchu při rozhovorech vedoucích představitelů KSSS s československými vedoucími činiteli, které se konaly v lednu v Moskvě a v únoru v Praze. Bylo přitom se vší jasností prohlášeno, že volba cest socialistické výstavby a forem i metod stranického řízení společenských procesů spadá do úplné a výhradné kompetence ÚV KSČ. Zároveň bylo vedení ÚV KSČ upozorněno na aktivizaci pravicových revizionistických živlů, které se již tehdy snažily využít vzniklé situace v zemi pro účely zájmů cizích socialismu.

Tehdy prohlašovali vedoucí činitelé KSČ, že si uvědomují napjatost politické situace v zemi a že podniknou nutná opatření ke stabilizaci situace. Čas však ubíhal a naše strana se s rostoucím znepokojením přesvědčovala o tom, že skutečný vývoj událostí se liší stále více od předpovědí československých vedoucích představitelů. Události ukazovaly, že v samotné KSČ se začal rozmáhat rozklad, kolísání, nejistota. V zemi se aktivizovaly reakční protisocialistické síly, opírající se o podporu světového imperialismu.

To vše znepokojovalo nejen naši stranu. Stejně vážně byly znepokojeny vývojem událostí v Československu bratrské strany Bulharska, Maďarska, NDR a Polska. Bylo nutné společné setkání a výměna názorů s vedoucími představiteli KSČ a ČSSR. K takové schůzce došlo za společného souhlasu dne 23. března v Drážďanech.

V Drážďanech čs. soudruzi nepopírali, že se v zemi vyvíjejí některé negativní procesy, že rozhlas, televize a tisk se vymkly kontrole strany a že jsou fakticky v rukou antisocialistických živlů a že pravicové síly se konsolidují. Zároveň čs. představitelé prohlásili, že strana vcelku kontroluje situací a že není důvodu pro vážné znepokojení.

Sovětští představitelé a všechny delegace dalších bratrských stran zcela otevřeně prohlásili, že podle jejich názoru vypadá situace jinak. Poukazovali na reálné nebezpečí, které existovalo v tehdejší situaci. Na základě všech skutečností dospěli k závěru, že vývoj může vyústit v kontrarevoluční převrat.

Vývoj událostí v následujícím období potvrdil závěry bratrských stran — a nepotvrdil bohužel optimismus vedoucích představitelů KSČ. Březnové a dubnové zasedání ÚV KSČ nedokázalo stabilizovat situaci. Navíc, jak ukázal život, pravicové sily začaly zneužívat některých ustanovení akčního programu KSČ, schváleného na tomto zasedání ÚV, jako svého druhu legální platformy pro další útoky proti komunistické straně, proti základům socialismu, proti přátelství československého a sovětského lidu.

Znepokojení zesílilo ještě více, když pod zřejmým vlivem pravicových antisocialistických sil byla v zemi rozpoutána kampaň k zdiskreditování veškeré předchozí činnosti KSČ, kdy se rozvinul v široké míře proces hromadné výměny stranických a státních kádrů, který podkopával stabilitu společenského zřízení.

V tisku, rozhlasu a televizi byla inspirována vlna protisovětské propagandy. V ČSSR byly zakládány a svou činnost legalizovaly různé organizace, které se stavěly proti komunistické straně. V této situaci považoval ÚV KSSS za nutné znovu zdůraznit své obavy o osudy socialismu v Československu. Je samozřejmé, že byla přitom brána v úvahu i objektivní složitost situace i složitost postavení samotného vedení KSČ. Právě proto ÚV KSSS, který se i nadále vyhýbal veřejným prohlášením a hodnocením, znovu navrhl uskutečnění dvoustranné schůzky. Konala se 4. května v Moskvě. Vedoucí představitelé KSČ na ní hovořili o vážnosti situace v zemi. Navíc prohlásili, že negativní rysy vnitropolitického vývoje v Československu překračují rámec našich čistě vnitřních záležitostí a dotýkají se bratrských zemí, např. Sovětského svazu a Polska. S tím nebylo možno nesouhlasit.

Českoslovenští vedoucí představitelé mluvili o tom, že jsou ochotní učinit nutná opatření, aby zvládli situaci. Řekli tehdy doslova: „Nepřítel jedná. Chce obrátit události v zájmu kontrarevoluce.“

Na květnovém zasedání ÚV KSČ bylo uznáno, že hlavní nebezpečí pro socialismus v Československu vychází zprava. Zdálo se, že to opravňuje k naději, že českoslovenští vedoucí představitelé přejdou od slov k činům. Ochota rozhodně bránit socialistické vymoženosti byla vyjádřena na poradách tajemníků KSČ, na celostátním aktivu Lidových milici, na četných schůzích stranických organizaci v továrnách a v závodech.

Naděje zdravých sil ve straně a v zemi, naděje všech přátel československého lidu se bohužel nesplnily. Usnesení květnového zasedání nebyla realizována. Protisocialistické síly rozvinuly útok proti linii květnového zasedání ÚV KSČ. Docházelo stále k ostřejším projevům antisovětských živlů. Vlna útoků protisocialistických sil pak se zvedla ještě více koncem června, kdy kontrarevoluční kruhy uveřejnily prohlášení 2000 slov, které obsahovalo otevřenou vyzvu v boji proti KSČ a proti ústavní moci.

Vedení naší strany upozornilo A. Dubčeka na nebezpečí tohoto dokumentu jako platformy další aktivizace kontrarevolučních akcí. Odpověděl, že předsednictvo ÚV projednává tuto otázku a že prohlášení bude co nejostřeji hodnoceno a že budou podniknuta co nejrozhodnější opatření. Avšak kromě liberálního odsouzení slovy nenásledovala prakticky žádná opatření.

Všechno to přimělo KSSS a další bratrské strany navrhnout ještě jednu schůzku s vedoucími představiteli KSČ. KSSS a další bratrské strany se obrátily s tímto návrhem na ÚV KSČ, ale vedoucí činitelé ÚV KSČ bohužel odmítli účast na Varšavské poradě.

V posledních sedmi měsících došlo tedy mezi sovětskými a československými vedoucími představiteli a vedoucími představiteli dalších bratrských stran k četným kontaktům v nejrůznějších formách, v jejichž průběhu zaujímal ÚV KSSS důsledné a jasné stanovisko. V čem spočívá podstata tohoto stanoviska?

Předně: ÚV KSSS přijal od samého počátku s plným pochopením usnesení ÚV KSČ směřující k nápravě chyb a nedostatků, k zdokonalování stranického řízení všech oblastí společenského života, k prohloubení socialistické demokracie. Tato rozhodnutí jsme považovali a stále považujeme za výhradně vnitřní záležitost československých komunistů a všech pracujících ČSSR.

Za druhé: ÚV KSSS stále zdůrazňoval, že zárukou úspěšného uskutečnění přijatých usnesení může být toliko uplatňování vedoucí úlohy strany a zachování úplné kontroly nad vývojem událostí v rukou strany. V této souvislosti bylo nejednou upozorněno na to, že oslabení stranického vedení vytváří příznivé podmínky pro aktivizaci pravicových, dokonce vyloženě kontrarevolučních sil, které si vytyčuji za cíl diskreditovat Komunistickou stranu Československa, zbavit ji moci, odtrhnout ČSSR od socialistického společenství a nakonec změnit společenské zřízení v Československu.

Za třetí: ÚV KSSS byl a je toho názoru, že osudy socialistických vymožeností československého lidu, osudy Československa jako socialistického státu, spojeného přátelskými svazky s naší zemi a dalšími bratrskými zeměmi, to není jen vnitřní záležitost KSČ. To je společná záležitost celého společenství socialistických zemí a celého komunistického hnutí. Právě proto ÚV KSSS vidí svou internacionální povinnost v tom, aby všestranně přispíval k upevněni ÚV KSČ, k zachování a upevnění socialismu v ČSSR, k obraně Československa před imperialistickými úklady.

Kontrarevoluční síly v Československu prováděly v posledních měsících neustále kampaň diskreditace komunistické strany. V důsledku toho vzniklo i nebezpečí, že KSČ ztratí své vedoucí postavení ve společnosti. K aktivizaci protikomunistických sil přispívalo nesprávné stanovisko zaujaté částí vedení KSČ a v řadě otázek odklon od zásad marxismu-leninismu. Četné výzvy některých vedoucích činitelů ÚV KSČ „skoncovat s mocenským monopolem komunistů“, „oddělit stranu od moci“, uplatňovat „rovnoprávnost“ KSČ s jinými politickými stranami, zříci se stranického řízení státu, hospodářství a kultury, byly původním podnětem pro bezuzdnou kampaň proti KSČ, zahájenou silami, které se snaží zničit KSČ, zbavit ji vedoucí úlohy ve společnosti.

Útoky proti straně byly zahájeny, jak známo, pod rouškou tvrzení, a to i některými vedoucími činiteli KSČ, že je nutno skoncovat se „zastaralými“ metodami práce a přizpůsobit ji požadavkům současnosti.

Strana je živým organismem, který se rozvíjí v průběhu vývoje celé společnosti. Formy a metody stranické práce a stranického řízení musí jít v souladu se změnami, k nimž dochází ve společnosti V tomto případě však o to nešlo. Šlo o to, že taková tvrzení vedla ve skutečnosti k porušování základních principů činnosti politické organizace, která měla být řízena a upevňována vedoucími činiteli.

Jedině tak je možno vysvětlit skutečnost, že sebekritika a kritické hodnocení těch či oněch opatření, nezbytné pro každou stranu, se proměnily v Československu v bezuzdnou a nebezpečnou kampaň, v diskreditování veškeré činnosti strany. Revizionisté a pravicové síly, využívajíce nerozhodného a kolísavého postoje KSČ, zahájili paušální očerňování veškeré činnosti KSČ v posledních dvaceti letech — odmítajíce její právo řídit společnost a řídit stát.

Všechny tyto snahy jsou v prudkém rozporu s leninskými zásadami organizace strany. Jen si připomeňme, jakým způsobem přistupoval Lenin k otázce stranické jednoty, kterou navrhl X. sjezd Ruské komunistické strany a kterou také sjezd přijal. Rezoluce hovoří o tom, že je zapotřebí, aby všichni uvědomělí dělníci si jasně uvědomili, že je nepřípustné dělat jakoukoli frakční politiku, která vede zcela zákonitě k oslabení jednotné práce a k posílení opakovaných pokusů nepřátel, kteří se vetřeli do vládnoucí strany s cílem prohlubovat její rozkol a zneužívat ji pro účely kontrarevoluce.

Bohužel i v předsednictvu ÚV KSČ se objevili členové, kteří zcela veřejně zastávali názory namířené proti leninským zásadám výstavby strany. V této souvislosti je třeba uvést veřejná vystoupení člena předsednictva ÚV KSČ Josefa Špačka.

K podkopání vedoucí úlohy KSČ směřovala i hromadná kampaň za odstranění stranických kádrů, která se rozpoutala v celé zemi. Kritika jednotlivých vedoucích činitelů, kteří se dopustili těch či oněch chyb, přerostla v paušální požadavek masového odstranění vedoucích funkcionářů strany. V centru i v jiných místech byli odstraněni mnozí zkušení lidé, oddaní straně a dělnické třídě, kteří odvážně bojovali proti fašismu v letech hitlerovské okupace, kteří se aktivně účastnili výstavby socialismu v Československu. Vytvořilo se ovzduší skutečných pogromů, „morálního odstřelování“ kádrů.

Jasně bylo možno pozorovat politickou linii odstranit z aktivního politického života ideově a politicky nejzocelenější komunisty, rozhodně vystupující proti pravé opozici. Jinak nelze například hodnotit prohlášení tajemníka ÚV KSČ Č. Císaře, který vyzýval, aby do KSČ bylo přijato 200 až 300 tisíc mladých lidí. Tím by byla dána podle jeho slov — „injekce“ „stárnoucí“ straně  —. Tak docházelo k ignorování třídní stránky této důležité otázky.

Doufali jsme, že předsednictvo ÚV KSČ využije příprav k XIV. mimořádnému sjezdu strany, který měl být svolán na 9. září, aby skoncovalo s balamucením kádrů. Ale nestalo se tak. Naopak, pravicové sily využily připrav ke sjezdu k tomu, aby zasadily rány zdravým silám strany; dosadily své lidi do okresních a krajských stranických organizací a straně vnucovaly svou politiku.

Tisk, kontrolovaný pravičáky, se otevřeně vměšoval do voleb kandidátů na stranické konference a sjezd, ba dokonce uveřejňoval „doporučení“, kdo má být zvolen členem budoucího ÚV KSČ a kdo nikoli. Tím se snažil působit na delegáty budoucího sjezdu nepřípustným nátlakem.

Taková byla skutečnost. Strana — to není abstraktní pojem. Strana — to jsou lidé, to jsou zásady zabezpečující akční jednotu komunistů. V této situaci, kdy docházelo k zahazování zásad stranického života, k balamucení stranických kádrů, právem bylo možno dělat závěr, že se KSČ octla v nebezpečí.

Pro věc socialismu v Československu bylo stejně nebezpečné i to, že vedle prudkého zeslabení organizačně politické práce vedení KSČ vydalo prakticky napospas pravicovým protisocialistickým silám kontrolu nad prostředky ideového působení na masy. Noviny, rozhlas, televize Československa byly prakticky k dispozici určitým skupinám, které sledovaly zřejmě protisocialistické cíle. To však svědčí nesporně o tom, že tato seskupení působila cílevědomě a že usilovala o diskreditaci KSČ a socialismu.

Literární listy, Mladá fronta, Práce, Lidová demokracie, Svobodné slovo, Zemědělské noviny, Student, Reportér, prováděly nejzběsilejší protisocialistickou propagandu.

O tom, že masových propagačních prostředků je používáno nikoli v zájmu československého lidu, nýbrž k jeho škodě, otevřeně hovořili i českoslovenští pracující. Tak účastníci celonárodního shromáždění Lidových milicí poukazovali na to, že vedení strany a propagační orgány nepodnikají žádná opatření proti činům reakčních živlů. Nebyla náhoda, že po schválení rezoluce na tomto aktivu považovali dělníci za nutné přijít s rezolucí na sovětské velvyslanectví s tím, aby byla tlumočena do Moskvy.

V Československu se zkrátka vytvořila situace, že pravičáci mohli otevřeně vystupovat v tisku s protisocialistickými prohlášeními, pořádat demonstrace, mítinky pod kontrarevolučními hesly — kdežto vystoupení, na nichž byla situace v zemi hodnocena z marxisticko-leninských pozic, byla umlčována a jejich autoři pronásledováni. Je možno říci, že štvanice proti poctivým komunistům, diskreditace strany, útok proti marxismu-leninismu, proti proletářskému internacionalismu, proti bratrskému přátelství sovětského a československého lidu probíhaly před očima ÚV KSČ. To všechno demoralizovalo široké vrstvy komunistů, připravovalo je o perspektivu a jistotu, vyvolalo zmatek ve stranických orgánech a zároveň přispívalo k posilování vlivu pravicových živlů a k aktivizaci činnosti kontrarevolučních sil.

Československý tisk dával ochotně možnost publicity přímým nepřátelům marxismu-leninismu. Stačí připomenout, že mnohé československé noviny a časopisy uveřejňovaly články známého trockisty Isaaka Deutschera a úryvky z jeho knihy.

Připomínáme tzv. „memorandum lidu Československa“ psané organizačním výborem „strany československých spravedlivých socialistů“, jak si říkali, o kterém mluvila 14. června Mladá fronta. S neomalenou drzostí autoři tohoto paskvilu prohlásili : „Zákon, který schválíte, musí zakázat veškerou komunistickou činnost v Československu. Zakážeme činnost KSČ, rozpustíme KSČ.“ Autoři vyzývali k ničení děl klasiků marxismu-leninismu.

Útoků na marxismus-leninismus v ČSSR se zúčastnili i někteří funkcionáři KSČ.

Po celé zemi se široce propagoval revizionistický projev tajemníka ÚV KSČ Č. Císaře na slavnostním zasedání v Praze, věnovaném 150. výročí Karla Marxe. Je jasné, že základem tohoto projevu je zřeknutí se leninismu, odmítnutí jeho mezinárodního významu, odmítání toho, že leninismus je návodem k činnosti za současných podmínek.

Dobře chápeme, jak je nutné neustále rozvíjet teorii marxismu-leninismu, generalizovat a analyzovat nové společenské procesy a jevy. Marxismus-leninismus by byl mrtvý, kdyby se nerozvíjel v každém historickém období s pomocí kolektivního úsilí jeho teoretiků a stoupenců. Je však úplně jasné, že tyto projevy nesměřovaly k rozvoji marxismu, ale k jeho revizi a likvidaci.

Vedení KSČ mezi tím neudělalo nic pro obhájeni ideových pozic komunistické strany.

Jak vidět, stále se rozšiřující nekritický, mimotřídní přístup k některým stránkám dějin státu způsobil v Československu zeslabení těchto pozic.

Je známo, že v poslední době se obnovoval kult Masaryka, který byl vždy zavilým nepřítelem komunistického hnutí, jedním z inspirátorů intervence proti sovětskému Rusku. Je podivuhodné, že právě tehdy, kdy chválili někteří komunisté v Československu buržoazního činitele, podle jehož pokynů se pronásledovala Komunistická strana Československa a vydávaly se zatýkací rozkazy na její vedoucí funkcionáře včetně Klementa Gottwalda, vynášel se Beneš, který přivedl stát až k Mnichovu.

Stěží můžeme pochopit, proč se v poslední době československý tisk téměř vůbec nezmiňoval o vynikajících činitelích a organizátorech komunistické strany, o internacionalistech, hrdinech dělnického a komunistického hnutí, kteří obětovali život v boji za socialismus, za upevnění přátelství mezi našimi národy.

Místo toho se intenzívně povzbuzovaly nálady, které nemůžeme nazvat jinak, než nacionalistické. K tomu směřovala i křiklavá propagandistická kampaň, uměle zorganizovaná koncem června na podporu pozic předsednictva ÚV KSČ před jednáním s politbyrem ÚV KSSS. Prohlášení k delegaci KSČ před setkáním, které se objevilo při této příležitosti v československém tisku, rozdmýchávalo právě takovéto nízké nacionalistické vášně.

Někteří vedoucí činitelé ÚV KSČ popularizovali tento dokument všemi způsoby. Mluvilo se o něm v televizi, jeho autoři byli vřele oceňováni, funkcionáři se objevovali demonstrativně na ulici, kde byla organizována podpisová akce textu prohlášení. Je možné považovat toto za normální metodu příprav k jednáním s přátelskou bratrskou stranou?

Nejvážnější je to, že rozpoutaná kampaň byla namířena nikoli proti třídním nepřátelům pracujícího lidu Československa, nikoli proti těm, kdo skutečně ohrožují bezpečnost republiky, nikoli proti imperialistům. Byla namířena proti Sovětskému svazu a jiným bratrským socialistickým zemím!

Odpůrci sovětsko-československého přátelství využili rozsáhle ve svých rozborech ještě jedno téma, které nelze opomenout. V četných článcích v tisku, ve vystoupeních v rozhlase a v televizi byly prosazovány houževnatě názory, jako by všechny nesnáze Československa vyplývaly z toho, že do posledního okamžiku svého rozvoje se řídilo sovětským modelem socialismu, který mu byl někým vnucen. Není snad třeba objasňovat, že toto tvrzení je absolutní výmysl.

Je dobře známo, že Sovětský svaz a Československo mají specifické formy socialistického státního zřízení, že formy řešení národnostní otázky se v mnohém liší a že nemají stejný systém národního hospodářství. Odlišně se řeší i mnohé jiné otázky politického, ekonomického a kulturního života našich národů. Nikdy jsme ani nepomýšleli na to, abychom Československu nebo ostatním zemím vnucovali naše formy.

Rozvoj Československa jako socialistického státu, rozvoj jeho státotvornosti, ekonomiky a kultury, rozvoj jeho komunistické strany, probíhaly a probíhají formou, která odráží zvláštnosti země, její tradice a specifiku ve všech oblastech. Řeči o vnucování jakéhosi „sovětského modelu socialismu“ Čechům a Slovákům není nic jiného než zlostná provokační lež, rozšiřovaná nepřátelskými elementy s cílem podrývat bratrské přátelství, spojující naše země, naše strany a naše národy. Široký rozvoj ekonomické spolupráce a prohloubení mezinárodní dělby práce v rámci světové socialistické soustavy jsou podmíněny nejen ekonomickými potřebami jednotlivých socialistických zemí, ale i charakterem mezinárodní situace a podmínkami boje dvou světových soustav.

V poslední době řada státních činitelů v Československu, počítajíc v to náměstka předsedy vlády O. Šika a další, vystoupila s kritikou rozvoje ekonomiky v Československu a jeho spolupráce s ostatními socialistickými zeměmi. Kritika je ovšem věc nezbytná, ale musí odpovídat dvěma kritériím: být vědecká a objektivní, odpovídat zájmům pracujících v zájmu socialismu. Q. Šik však vystoupil s takovou kritikou, ve které je ekonomika Československa předváděna jako zaostalá, přežívající krize. Celá cesta ekonomického rozvoje Československa v době socialismu byla přeškrtnuta a zamazána černou barvou.

V nevýhodném světle byl ukazován zahraniční obchod mezi ČSSR a SSSR. Podívejme se na některá fakta o zahraničním obchodě Sovětského svazu a Československa v období 1956—1968, to znamená za 12 let. Za tuto dobu dodal Sovětský svaz do Československa 17 mil. tun obilí, téměř 700 tisíc tun bavlny, kolem 70 tisíc tun vlny, 51 mil. tun nafty, 80 mil. tun rudy, kolem 2 mil. tun litiny, okolo 2,5 mil. tun válcovaného železa, 28 tisíc tun mědi, více než 200 tisíc tun hliníku, více než 200 tisíc tun olova, skoro 3‚5 mil. tun apatytového koncentrátu, 170 tisíc tun zinku, více než 200 tisíc tun azbestu, skoro 5 mil. m³ dřevoviny a téměř za 1200 mil. rublů strojů a zařízení. Kdyby mělo Československo toto všechno zaplatit ve volné měně, bylo by nuceno utratit kolem 3,5 miliardy dolarů.

Československo je současně velkým dodavatelem strojů a spotřebního zboží, jako je obuv, látky, konfekce, galanterie atd., do Sovětského svazu.

Je dáno historií, že Sovětský svaz nese velkou odpovědnost za bezpečnost socialistického tábora. Je proto přirozené, že když rozvíjíme naši ekonomiku, současně musíme věnovat ohromné investice na obranný průmysl, který je nutný nejen pro Sovětský svaz, ale pro všechny socialistické země, a který umožňuje úspěšný odpor imperialistické agresi ve Vietnamu a proti arabským státům.

Diskuse o otázkách ekonomické reformy v Československu probíhala bohužel na jiných principech. Uprostřed této diskuse byla na jedné straně vyzdvižena paušální kritika celého předcházejícího rozvoje socialistické ekonomiky a n druhé straně byly předloženy návrhy na záměnu plánovitého hospodářství hospodářstvím tržním, živelnými vztahy — při poskytování širokého prostoru soukromému podnikání. Ekonomické diskuse v ČSSR zneužily revizionistické a kontrarevoluční elementy se zjevným cílem zvrátit ekonomiku země na kapitalistickou cestu.

Vedoucí činitelé ČSSR začali přehodnocovat i řadu důležitých principů v oblasti zahraniční politiky, závazky ČSSR, přijaté ve Varšavské smlouvě a ve dvoustranné smlouvě se Sovětským svazem. V poslední době se objevily určité tendence i v oblasti zahraniční politiky Československa v evropských otázkách, které vyvolávaly vážné nebezpečí. Tyto tendence se objevovaly nejen v Československém tisku, rozhlase a televizi, ale i v projevech některých oficiálních činitelů. Zvlášť jasně byly demonstrovány v prohlášeních ministra zahraničních věcí J. Hájka. Jedná se o výzvy k přehodnocení československé zahraniční politiky.

Objevily se pokusy vést úder proti Varšavské smlouvě. Odpovědný činitel ÚV KSČ V. Prchlík učinil v Praze před novináři veřejné prohlášení, ve kterém se obořil na Varšavskou smlouvu a vyjádřil se pro nutnost přehodnocení její struktury. Zašel ještě dále a očernil činnost politického konzultativního výboru států — účastníků Varšavské smlouvy, který, jak známo, pracuje na úrovni vedoucích činitelů stran a vlád. Bylo možno očekávat, že jeho chování bude odsouzeno vedením ÚV KSČ, ale nestalo se tak.

Toto je naše společná záležitost, záležitost organizace Varšavské smlouvy. Není možno připustit, aby do této organizace byl udělán průlom. Taková linie je v rozporu se životními zájmy všech zemí, které jsou účastníky organizace Varšavské smlouvy.

Závazky socialistických států, přijaté vzájemnými smlouvami, vyžadují od jejich účastníků zabezpečení aktivní ochrany vlastních hranic. A jaká byla v tomto směru situace s hranicemi Československa na Západě? Z této strany jsou československé hranice prakticky otevřeny.

Vytvořila se taková situace, že do Československa se přímo hrnuli ze západních zemí diverzanti, špióni, posílaní sem imperialistickými rozvědkami. Imperialističtí agenti měli možnost tajně přepravovat na území Československa i zbraně.

Vážné znepokojení vyvolaly během poslední doby projevy některých československých činitelů v otázkách, týkajících se západního Německa.

Československým činitelům bylo známo, že západní Německo neuznává a nehodlá uznat hranice, stanovené v Evropě, včetně hranic mezi NDR a NSR, že západní Německo žádá také uznání práv vystupovat „jménem všech Němců“, že jako dříve vyzdvihuje své požadavky na západní Berlín a pořádá tam různé provokace, že vláda NSR se dosud nezřekla zcela přístupu k jaderným zbraním, nevyjádřila se k tomu, že Mnichovská dohoda je od samého začátku neplatná.

Přes to vše se v Československu objevily tendence na sblížení se západním Německem, na zesílení styků s ním. Věc došla tak daleko, že jménem vlády Československa se oficiálně prohlašovalo, že politika ČSSR se musí v evropských otázkách řídit v mnohém tou skutečností, že Československo se nachází mezi Sovětským svazem a Německou spolkovou republikou.

Takovýto přístup je však zcela zbaven třídního obsahu. Je v rozporu se všemi historickými zkušenostmi a neodpovídá zájmům bezpečnosti socialistických zemí a samotného Československa. V ČSSR však bohužel oněm podobným vyjádřením nebylo náležitě odporováno.

V otázkách evropské bezpečnosti a mezinárodní politiky vůbec neodpovídá našim společným zájmům, včetně zájmů bratrského Československa, oslabení, ale naopak posílení spolupráce účastníků Varšavské smlouvy. To je zavazuje rozhodně odporovat jakémukoli druhu provokačních pokusů, které přicházejí s požadavky zrušení Varšavské smlouvy.

Proti pohybu vojenských jednotek socialistických zemí, která přišla na území Československa na vojenskoštábní cvičení, byla rozpoutána nesoudružská kampaň. Pobyt sovětských vojenských jednotek byl antisocialistickými a pravicovými silami vykládán jako okupace československého území. Odpovídá to dodržování spojeneckých závazků Varšavské smlouvy? Nikoli. Spiše se to podobá snahám ztížit prakticky činnost vojenského mechanismu organizace Varšavské smlouvy. Tak ovšem nemůže postupovat strana, která se ztotožňuje s přijatými závazky. Tak postupuje strana, která opovrhuje těmito závazky. Členové Varšavské smlouvy nemohli z této skutečnosti neučinit příslušné závěry.

Fakta poslední doby ukazují, že v Československu měl místo zjevný růst antisovětské propagandy, antisovětských vystoupení. Je možno připomenout provokační sraz 2. května na Staroměstském náměstí, kde někteří řečníci vystupovali s antisovětskými prohlášeními. Je možno připomenout urážející vystoupení J. Procházky, J. Hanzelky a řady dalších činitelů stejného druhu. Vzpomeňme také na četná vystoupení v tisku, rozhlase a televizi, kde autoři dělali všechno možné, aby očernili přátelské sovětsko-československé vztahy. Během posledních let se dokonce vyskytovaly zřídka v kapitalistických státech takové urážky, jaké přicházely z Československa. Nepřátelé užívali nejrůznějších záminek — buď případu Šejna, nebo spekulace okolo smrti Jana Masaryka, nebo manévrů armád Varšavské smlouvy, aby přilili olej do ohně protisovětských nálad. Objevily se i případy rozšiřování antisovětských letáků ve městech, urážky sovětské státní vlajky. Je samozřejmé, že podobné činy nemohly přispívat k zlepšení našich vztahů.

V čím zájmu bylo zasévat nepřátelství vůči Sovětskému svazu? Bylo to jedině v zájmu těch, kteří chtěli vykořenit z paměti československého národa náš společný boj proti hitlerismu — v zájmu těch, jimž nejsou drahé socialistické vymoženosti českého a slovenského národa, v zájmu těch, kteří by chtěli likvidovat vymoženosti světového socialismu. Antisocialismus a antisovětismus, jak to vždy bylo, se spojují a doplňují.

Vedoucí činitelé ČSSR nejednou prohlašovali, že československo-sovětské přátelství je neochvějné. Na květnovém plénu ÚV KSČ se ozvaly upřímné hlasy znepokojení nad stavem našich vztahů. Avšak účelné kroky v boji s buržoazně nacionalistickou vlnou v souvislosti s protisovětskými projevy v Československu se nepodnikaly. Je možné pronášet krásná slova o spolupráci a solidaritě, o věrnosti k spojeneckému závazku, ale slova nejsou důležitá, nýbrž to, co stojí za nimi. Důležité je to, jaké konkrétní činy jsou za deklaracemi.

Někteří činitelé v Československu vyzývali k tomu, aby se zahraniční politika obrátila na stranu Západu a byla „méně závislá“ na politice Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí. Není těžké zjistit, že za slovem „nezávislost“ chtěli schovat snahu odtrhnout zahraniční politiku Československa od politiky zemí socialistického tábora.

V poslední době vznikly a začaly v Československu aktivně pracovat kontrarevoluční a antisocialistické organizace, které měly určitou sociální základnu, opírající se o podporu ze zahraničí; ty se snažily čím dál více uchopit moc. Ve skutečnosti se v zemi zrodila politická opozice, která měla provést v Československu restauraci kapitalistického pořádku.

V ČSSR existovaly v posledních dvaceti letech nekomunistické strany, které byly členy Národní fronty. Vedení těchto stran se podílelo na linii výstavby socialismu. Svou činností přispívaly k tvůrčí práci nekomunistických sil v zemi V posledních sedmi měsících však došlo v linii těchto stran k základním změnám. Vedení lidové a socialistické strany změnilo ostře kurs. Hrubě byla zneužita hesla spolupráce s KSČ v rámci Národní fronty a došlo až k vytvoření legální opozice. Ve svých dočasných programech žádalo vedení obou nekomunistických stran stejná práva na moc jako komunistická strana. To bylo na jaře. V červnu však už nikdo neskrýval, že jde o něco jiného: o odstavení komunistické strany od moci a vytvoření nového, nekomunistického vedení v zemi.

Úloha československé sociálně demokratické strany v minulosti je dostatečně známa. Pravicové vedení ČSDS rozbíjelo řady dělnické třídy a poskytovalo nejaktivnější podporu reakci v jejím boji proti komunistům. Bylo nadějnou oporou buržoazního zřízení. V roce 1948, kdy čestné revoluční elementy sociálně demokratické strany se spojily s komunisty, ČSDS přestala existovat. Však během letošního roku se začla prakticky obnovovat, ačkoli bylo přijato usnesení Národní fronty a ÚV KSČ, zakazující ustavení sociálně demokratické strany.

Dne 12 června byl v Praze rozšířen dokument s názvem „Pozice městského přípravného výboru čs. sociálně demokratické strany a současná politická situace“. V dokumentu se konstatovalo, že po 20leté přestávce se sociálně demokratická strana vrací k politickému životu a že vlastně nepřestala existovat jak z právnického hlediska, tak ve „vyjádření konkrétní politické koncepce“. Spojení s KSČ z června 1948 se prohlašovalo za neplatné.

V Československu vznikla v posledních sedmi měsících celá řada protisocialistických skupin a organizací. Dělaly si nárok na úlohu centra opozice a čím dále méně skrývaly, že jejich cílem je zlikvidovat socialistické zřízení.

Otevřeně kontrarevoluční organizací byl Klub 231. V jeho čele stáli lidé jako starý fašista Brodský, bývalý buržoazní generál Paleček, pro špionáž odsouzený agent imperialistické rozvědky Rambousek, Čech a jiní. Všichni jsou zkušenými a zavilými nepřáteli socialismu.

Klub angažovaných nestraníků byl další vysloveně protisocialistickou organizací, která působila velmi aktivně. Snažila se do svých řad zapojit inteligenci, dělníky i příslušníky armády. Ideovým vůdcem tohoto klubu se stal Ivan Sviták, svého času vyloučený z řad KSČ. Ten vypracoval strategii a taktiku organizace. V rozsáhlém prohlášení, zveřejněném v časopise Reportér, nastínil Sviták obraz postupného odstranění komunistů a uchopení moci protikomunistickými živly — pomocí mimořádných parlamentních voleb.

Klub 231 a KAN zdaleka nejsou jedinými organizacemi protisocialistického zaměření, které zde aktivně působily.

Protisocialistické organizace v ČSSR udržovaly rozsáhlé styky se zahraničními emigrantskými kontrarevolučními centry a se zahraničními buržoazními stranami a kruhy.

Vedoucí činitelé ČSSR tvrdili, že proti opozičním organizacím se zakročí zákonně. Neudělali však nic.

O vážnosti situace v zemi a o nutnosti neodkladně zarazit nepřátelské síly jasně svědčí zveřejnění a široká propagace kontrarevoluční platformy, obsažené ve výzvě 2000 slov. Tento dokument, zřetelně zaměřený proti KSČ, obsahuje otevřenou výzvu k boji proti ústavní moci.

Dokument byl široce využit ke sjednocení těch, kdo nejsou spokojeni se socialistickým zřízením, a posloužil jim jako akční program. Není možné si nepovšimnout toho, že autoři této nepřátelské platformy vyhrožovali, že budou obhajovat svou pozici i za cenu použití zbraně. Otevřené vystoupení těchto sil — výzva 2000 slov dávalo možnost rozhodně proti nim zakročit s podporou zdravých sil strany a dělnické třídy. Nenásledovalo však nic, co by se dalo považovat za rozhodný odpor proti kontrarevolučním silám.

Pod heslem „odstranit konzervativce z orgánů státní moci“ se objevovaly stále častěji požadavky na vypsání voleb do Národního shromáždění před termínem. Záměrem představitelů pravicových organizací bylo dosáhnout ve volbách porážky KSČ. Šlo o zjevný pokus o kontrarevoluční převrat.

Snahou kontrarevoluce bylo uchopit moc potichu, bez ozbrojeného konfliktu. Počítala však i s jinými možnostmi. Známé odhalení ukrytých zbraní svědčí o tom, že reakce nevylučovala ani možnost ozbrojeného střetnutí s obhájci socialismu. Důstojníci bývalé benešovské armády vytvořili Svaz zahraničních vojáků. V bezprostřední blízkosti hranic Československa se soustřeďovaly početné skupiny kontrarevolucionářů, z nichž někteří pronikli do ČSSR i se zbraněmi. Sviták prohlásil na schůzi, konané na Karlově universitě, že v zájmu prosazení zásad demokratizace a k dosažení absolutní svobody nevylučuje ani občanskou válku.

Následkem činnosti pravicových, protisocialistických a kontrarevolučních sil vzniklo v Československu reálné nebezpečí kontrarevolučního převratu a likvidace socialistických vymožeností. Zejména tato skutečnost se stala hlavní příčinou obav Komunistické strany Sovětského svazu a ostatních bratrských stran o politický vývoj v Československu a jeho zaměření.

Ústřední výbory Bulharské komunistické strany, Maďarské socialistické dělnické strany, Jednotné socialistické strany Německa, Polská sjednocené dělnické strany a Komunistické strany Sovětského svazu udělaly všechno, aby pomohly KSČ i lidu Československa překonat nebezpečnou krizi a zvítězit nad rostoucími silami kontrarevoluce politickými prostředky.

Po květnových rozhovorech zástupců Komunistické strany Sovětského svazu a Komunistické strany Československa v Moskvě navrhoval ÚV KSSS nové dvoustranné jednání s vedením KSČ za účelem posouzení vzniklé situace. Vedoucí představitelé KSČ se tomu však vyhýbali pod různými záminkami.

Vedoucí představitelé řady bratrských zemí — členů Varšavské smlouvy — se rozhodli, věrni zásadám internacionalismu a vycházejíce z pocitu solidarity s bratrským Československem a z odpovědnosti za osudy socialismu v Evropě, svolat společnou schůzku s vedoucími činiteli ČSSR a v soudružském duchu projednat situaci, jež se vytvořila, najít řešení a nabídnout pomoc. Vedoucí činitelé KSČ bohužel tento návrh nepřijali a do Varšavy nepřijeli. Situace však byla taková, že ke svolání takové schůzky s bratrskými stranami byly všechny politické i morální důvody.

Varšavská schůzka znovu potvrdila plnou jednotu pěti komunistických a dělnických stran, jejich neochvějnou semknutost a rozhodnost postavit se proti pokusům kontrarevolučních sil.

Rozbor kontrarevolučních a protisocialistických sil v Československu přesvědčivě dokazuje, že nebyly náhodné, nýbrž organizované. Projevy nesly zřetelné známky zaměření a cílů protisocialistických sil, důslednost a koordinaci pravicových, revizionistických sil uvnitř KSČ, které se otevřeně snažily působit kontrarevolučně uvnitř země, za podpory zvnějšku.

Všechno svědčí o tom, že události byly řízeny organizovanými kontrarevolučními silami, které měly rozsáhlé spojení uvnitř země, — v souladu s činností protisociatistických sil ve sdělovacích prostředcích a ve spolupráci s nejrůznějšími kluby a druhými politickými stranami. Kontrarevoluční síly narušily i nejdůležitější orgány obrany státu. Pravicové elementy měly své lidi v řídících orgánech KSČ a byly přesně informovány o všech událostech. To zvyšovalo nebezpečí probíhajících událostí a vyžadovalo zásadní boj celé strany proti kontrarevoluci — a především aktivní postup předsednictva ÚV KSČ, všech jeho členů i členů vlády ČSSR. Někteří členové předsednictva ÚV KSČ a vedoucí představitelé vlády však jednali i v rozporu s usneseními předsednictva ÚV KSČ i v zásadních otázkách. Tak např. člen předsednictva ÚV KSČ s. Kriegel nejenže neodporoval protisocialistickým živlům, ale v podstatě solidarizoval s autory kontrarevolučního postupu, jako v případě svého televizního vystoupení — při rozhovoru s autory 2000 slov.

Komunistické a dělnické strany socialistických zemi ve snaze pomoci bratrům — komunistům a všem pracujícím ČSSR zabránit nebezpečnému obratu událostí v Československu podnikaly vše možné, co bylo v jejich silách. Tomuto účelu sloužila setkání politbyra ÚV KSS a předsednictva ÚV KSČ v Čierné nad Tisou a poté porada zástupců šesti dělnických a komunistických stran socialistických zemí v Bratislavě.

Zástupci ÚV KSČ ujišťovali na těchto poradách, že podniknou nezbytná konkrétní opatření k stabilizaci situace v zemi, upevnění a obraně socialistických vymožeností.

Po setkání v Čierné a po poradě v Bratislavě neudělaly však vedoucí orgány ČSSR nic, nepostavily se na odpor kontrarevoluci. Naopak, pravicové protisocialistické síly aktivizovaly svou činnost. Tyto síly si vytyčily zcela určité cíle: zbavit KSČ její vedoucí úlohy v rozvoji socialistické společnosti. K tomu zahájily útok proti autoritě strany a organizovaly kampaň osočování a pomluv.

Po schůzce v Čierné a poradě v Bratislavě rozvinuly pravicové kontrarevoluční síly svoji aktivitu. Protisocialistické živly organizovaly podpisové akce za zrušení Lidových milicí. Akce byly doprovázeny mítinky a demonstracemi protisocialistického charakteru.

Komunisté, kteří vystupovali na těchto shromážděních, byli hrubě umlčováni a bylo proti nim používáno i násilí. V tisku byla znovu zahájena zběsilá protisocialistická hysterie. Je známo, jakému pronásledování reakce bylo vystaveno 99 zaměstnanců závodu Auto-Praga, a to jen proto, že se odvážně postavili na obranu socialistických vymožeností dělnické třídy a přátelství národů Československa a Sovětského svazu. Organizovaná podvratná činnost dosáhla v posledních dnech vrcholu: byl podniknut otevřený útok na budovu sekretariátu ÚV KSČ v Praze.

V Čierné nad Tisou se v průběhu jednání projevilo rozdělení sil v předsednictvu ÚV KSČ. Zatímco většina členů předsednictva zaujala principiální linii a potvrdila nutnost rozhodného boje proti reakčním antisocialistickým silám, proti shovívavosti vůči reakci, menšina členů předsednictva v čele s A. Dubčekem vystupovala otevřeně z pravicových, oportunistických pozic.

Pravicové revizionistické živly ve vedení komunistické strany a vlády Československa zmařily plnění dohody dosažené v Čierné nad Tisou a Bratislavě o nutné obraně socialismu v Československu, o boji proti antisocialistickým silám, o odporu proti úkladům imperialismu. Ve snaze skrýt své pravé záměry frázemi o obraně socialismu chtěli tito lidé ve skutečnosti získat jen čas a tím napomáhat kontrarevoluci. V důsledku jejich zákeřných, zrádných akcí vzniklo reálné ohrožení socialistických vymožeností v Československu. Do arény politického života v Československu vstoupila tvrdá reakce.

Pro socialistické země se vytvořilo naprosto nepřijatelné ovzduší. Za takové situace bylo nutné jednat, jednat cílevědomě a rozhodně, a neztrácet čas. Právě proto se rozhodl Sovětský svaz a další socialistické státy poskytnout bratrskému československému lidu neodkladnou pomoc, včetně pomoci ozbrojenými silami.

Osudy socialistického Československa jsou drahé a blízké národům všech socialistických zemí, které nemohou souhlasit s tím, aby naši společní nepřátelé svedli Československo z cesty socialismu, a vytvořili tak nebezpečí, že bude odtrženo od socialistického společenství. Naše národy přinesly příliš těžké oběti, příliš mnoho krve prolily v urputných bojích minulé války, v boji za sociální a národní osvobození, než aby umožnily kontrarevoluci odtrhnout Československo od rodiny socialistických států.

Obrana socialismu v Československu není jen vnitřní záležitostí lidu této země, nýbrž je i problémem obrany pozic světového socialismu. Právě proto poskytujeme podporu lidu Československa k obhájení výdobytků socialismu.

Poskytujeme-li bratrskou internacionální podporu našim československým soudruhům — komunistům a všemu československému lidu, plníme tím svou internacionální povinnost vůči nim i vůči mezinárodnímu komunistickému dělnickému a národně osvobozeneckému hnutí.

Rudé právo, 26. 8. 1968 a Pravda (Moskva), 22. 8. 1968