Strana mluví se spisovateli
Jsou lidé, a nepatří k nim jenom pamětníci, kteří si budou vždy myslet, že pražské jaro 1968 bylo obdobím, kdy Češi a Slováci opět jednou předběhli zbytek světa a ukázali, jak se společnost může spořádaně transformovat do podoby, o jaké se předtím psávalo jen v sociálních utopiích.
Jiní zase, a mezi nimi i ti, kteří rok 1968 pamatují, na ně budou vzpomínat jako na dobu, kdy národ propadl takové míře iluzí o sobě samém, až jej to ohrozilo na duševním zdraví. To i ono pojetí pražského jara se dá ilustrovat množstvím epizod; tady je jedna, jež se přiklání k teorii kolektivní iluze všech proti všem.
Shakespeare podle Skupy
Dvanáctého července 1968 se v pražském Hrzánském paláci sešla zvláštní společnost. Reformní vedení komunistické strany, mezi jehož členy nechyběl žádný nejvyšší představitel, pozvalo na večírek dvě desítky intelektuálů. Rozhovory strany s mistry kultury byly v rétorice vedení vždy na denním pořádku, před rokem 1968 však obvykle mívaly jednosměrnou podobu: shora se řeklo, co se bude psát, a dole se to potom udělalo. Pražské jaro do této idyly vneslo nové tóny, a nejpozději od vydání manifestu Dva tisíce slov 27. června bylo zřejmé, že společenské pohyby už nadále nepůjde „uřídit“ z jediného centra. Nikdo ještě netušil, že nové období bude trvat jen necelé dva měsíce, manifestem však v každém případě začala úplně nová éra rozvoje společnosti samovolně, zdola, nezávisle na vůli komunistické strany a kohokoli, kdo si osobuje zvláštní zásluhy nebo práva.
Manifest byl vlastně hlavním důvodem, proč vedení strany schůzku s odbojnými spisovateli (z větší části jeho signatáři) vyvolalo. Jdou ti píšící soudruzi ještě vůbec s námi, nebo proti nám? Jsme demokrati, a tak si je pozveme k demokratické diskusi, kde všechno rozebereme.
Asi nejznámější literární svědectví o tom, jak večírek vypadal, přinesl Josef Škvorecký v románu Mirákl; kniha sice není rekonstrukcí pražského jara, zároveň však obsahuje pasáže, v nichž autor dává najevo, že beletrizuje jen minimálně. Ta „hrzánská“ patří mezi ně. Protože účastníky večírku nejmenoval, mohli čtenáři spekulovat, kdo byl „lidovým politikem“, jenž na večírku vyprávěl o tom, jak mu přišel telegram podivného znění: „Budeš viset, kurvo, hned vedle prvního tajemníka.“ Ve felliniovské scéně politik bloumá od hosta k hostu a s okatou veselostí opakuje, jaká to pro něho bude čest. (Podobný scénář událostí nebyl v létě 1968 úplně nereálný; zájemců o to, kdo bude věšet, bylo více.)
Škvorecký nenechal čtenáře na pochybách, jak schůzku v Hrzánském paláci sám vnímal: jako jeden mohutný výron politické naivity téměř všech zúčastněných. Většina lidí pronáší nesmysly, jako třeba předseda vlády Černík, jenž se holedbá chrabrostí při vyjednávání se sovětskými generály o odchodu jejich vojsk, která opět dlí v zemi na jakémsi nekonečném cvičení.
Vypravěč, ovšemže s několikaletým časovým odstupem a z nadhledu kanadského exilu, má pro přítomné jen slova opovržení: „Měl jsem náhle dojem, že se dívám na nějaké Shakespearovo drama v provedení Josefa Skupy.“
Kdo to myslí dobře?
Mnohé výjevy z Miráklu vzbuzují úsměv ještě s odstupem času - třeba scéna, ve které „světoznámý dramatik“ (jak se v románu přezdívá Václavu Havlovi) přesvědčuje na terase prvního tajemníka strany, že „u nás jsou pro socialismus prakticky všichni“. Sám by prý, jako syn milionáře, mohl návratem k předúnorovému režimu jen získat, v současných podmínkách však prý ho to ani nenapadne. „Mě nezajímá majetek. Já dělám divadlo, a to je na tom potenciálně líp v socialistickém zřízení.“ Z dnešního pohledu absurdní monolog zdvojuje románový Dubček replikou: „Možno že vy a já to myslíme dobře. Ale je otázka, či to každý myslí dobře. I takoví, co nemají umělecký talent.“ Dubček tušil správně: mnozí „to“ mysleli špatně, a podle toho vše dopadlo. V každém případě rozhovor, založený na reálném, odposlechnutém půdorysu, ukázal, jak fatálně byli i vůdci reformního procesu přesvědčeni o tom, že všechno obyvatelstvo může myslet jedním směrem - a že se tomu stále dá říkat politika.
To, že Škvorecký v knize nerozvíjel fikci, nýbrž evokoval skutečnou událost, potvrzuje soukromá Havlova korespondence z roku 1968, v níž se s přáteli dělil o potěšení z rozhovoru se Smrkovským, Husákem a dalšími představiteli strany. „Pili jsme s nimi celou noc a já si asi dvě hodiny povídal s Dubčekem.“ Pokud Havla možnost mluvit s šéfem strany rozjařila, nebylo divu; o kontakty s aspoň trochu osvícenými představiteli moci usiloval tehdejší vyznavač přímých a komunikativních metod politické práce od chvíle, kdy se (o deset let dříve) jeho jméno začalo objevovat na veřejnosti.
Z politiků, kteří se večírku účastnili, vzpomínal na svůj rozhovor s „tehdy mladičkým“ Václavem Havlem například ministr zahraničí Jiří Hájek. Přiznal, že ho Havel zaujal promyšlenou argumentací o nezbytnosti opoziční strany. „Snažil jsem se mu dokázat, že je možná a někdy vhodná (s ohledem na mezinárodní postavení a postavení republiky) i jiná forma oponentury.“ V tom byl celý problém: zda nechat společnost, aby se rozvíjela samopohybem, anebo má-li být za demokratické považováno i takové zřízení, ve kterém má KSČ specifické postavení. Podle Škvoreckého Miráklu Hájek na večírku mluvil ve stejném duchu, v jakém v létě 1968 uvažovali ještě například František Kriegel nebo Josef Smrkovský: „Strana za to, že se vzdá části své moci, očekává, že ji naši vyspělí občané pochopí a podpoří.“ Co ale s takovým očekáváním, pokud se občané rozhodnou jinak? Hájek neprozradil. K hamletovské otázce pražského jara se před srpnem 1968 z nejvyšších míst nevyjádřil veřejně nikdo.
Domluvme se předem
Někteří účastníci setkání využili rozhovorů k řešení problémů, které považovali za zásadní, jiní si jich spíše užívali. Pavel Kohout v Deníku kontrarevolucionáře vyjmenoval přítomné spisovatele s evidentním potěšením, že je jedním z nich. „Dvacítka, jež svou literární i mimoliterární činností zaměstnávala v minulých letech dobrých pár stovek stranických karatelů i státních detektivů.“ Byl si jist, že má před očima tu „nejkvalitnější vládu v padesátiletých dějinách republiky“, líbilo se mu, jak hezky mluvil Josef Smrkovský („Když demokracie, tak pro všechny, i pro nás“), i to, že reformistům ve vedení strany prý ani trochu nevadí, když si z nich karikaturista Haďák dělá legraci. Smrkovský byl dokonce tak dobře naložen, že si od spisovatele nechal radit, co má v politice dělat lépe. Celý večírek si Kohout vyložil jako akt sbratření mezi vedením státostrany a spisovateli, kteří byli donedávna v opozici: „Pochopili konečně, že jsme nejvěrnější spojenci každé vlády, která má čisté úmysly i ruce? Anebo bylo opravdu tak zle, že začal platit zákon národního ohrožení?“
Ve skutečnosti Dubček a spol. svolali schůzku především proto, aby se ujistili, že do sjezdu strany v září bude v zemi a zejména v tisku klid a že se podobná vystoupení jako Dva tisíce slov už nebudou opakovat. Smysl setkání byl pacifikační. Zatímco tedy někteří zúčastnění mínili, že zažívají historické chvíle, jeden z vůdčích reformistů Zdeněk Mlynář shrnul závěry schůzky spíše tak, že manifestem Dva tisíce slov „se nic vážného nestalo a hlavní jsou dobré úmysly všech“. Zhruba v témže duchu mluvil s Havlem Dubček: nevadí, ale už nám to víckrát nedělejte.
Zcela specificky se na večírku vyjímal ten, kdo manifest sepsal, novinář a spisovatel Ludvík Vaculík. Mnozí z vedení strany ho vnímali jako strůjce všeho zla. Nerozuměli, oč mu jde. Pokud se splní to, co žádá (zkompromitovaní funkcionáři odejdou z funkcí a místo nich přijdou jiní, čistí a hlavně nominovaní z různých politických stran), jaký konkrétní prospěch z toho Vaculík bude mít? Je možné, aby něco takového podnikal bez vize osobního prospěchu? O nikoho na tomto večírku vlastně nešlo tolik jako o Vaculíka, a přitom se zdálo, jako by se právě před ním hovořící hosté rozestupovali a vyhýbali se mu.
Ve fejetonu napsaném pro Filmové a televizní noviny se svěřil s tím, jak ho překvapilo, že ho shora vůbec pozvali. Až do té doby to nedělali. „To teď budou?“ ironizoval své postavení. Popsal tytéž účastníky a tatáž témata hovoru jako další přítomní, literáti nebo politici. Jako by však líčil jakýsi protivný šum, který k člověku zaznívá odněkud z dálky: nic bezprostředního ani podstatného. Premiér Černík s ním zažertoval, jak je důležité, aby druhého dne nevyšly další Dva tisíce slov. „Všichni se na mne usmáli. Řekl jsem, že už to opravdu neudělám.“ Ministr Hájek nabádal: „Víte, hoši, je to hrozný tlak z jedné strany, a když vy budete příliš nedočkavě tlačit z druhé strany, skončí to špatně.“ Potom ho předseda vlády vzal okolo ramen: „Chceme přeci totéž. Nemohli bychom se vždycky napřed domluvit? Vy nám nevěříte.“ Pak se zase nějakou dobu diskutovalo o tom, kdo komu věří či nevěří. Nakonec už to Vaculík nevydržel a změnil tón: Vy přece víte, že vám Dva tisíce slov ve skutečnosti pomohly, ale nemůžete to říci. Premiér to s vážnou tváří popřel.
Ludvík Vaculík shrnul své dojmy ze setkání slovy: „Politikové se sešli se svými kritiky, bude pršet.“ Více reálného se z té schůzky asi opravdu nedalo vyvodit. Pražské jaro bylo v plném proudu.
Týden, 28/2005, Pavel Kosatík