logo SDS
Dnešní datum: 23. 09. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Pouľívá generální ątáb naąe vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 592x)

Zástupce SDS v pořadu "Politické spektrum"
(23. 11. 2018, 477x)

V jaké kondici je naąe ąkolství? (Politické spektrum s účastí SDS).
(25. 01. 2019, 374x)

K situaci ve Venezuele
(25. 01. 2019, 336x)

Nový web SDS
(11. 02. 2019, 332x)

Snaha činských komunistů o vlastní cestu má podporu české levice
(18. 01. 2019, 275x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 28
Prům. 18.6
21 denni
Max. 425
Prům. 367.4

Nyní si čte web : 79 uživ.

02. Články, statě, projevy

* Jiří Pelikán o Jaru

Vydáno dne 14. 04. 2008 (5977 přečtení)

Následující článek Jiřího Pelikána, publikovaný před 15 lety v (tehdy ještě) Rudém Právu, je podle mého soudu zajímavým doplňkem k diskusím, které se na těchto stránkách rozběhly na téma Pražského jara, jeho možného vývoje i toho, jak málo se k němu dnešek hlásí.

Kulatá výročí skrývají vždy určité nebezpečí zjednodušování. Vedou nás ke sklonu vytvářet z historíckych událostí, často velmi složitých a rozporných, schematické mýty. Tak se výročí dělí na zcela černá - negativní a zcela bílá - pozitivní. To platí i o výročí pražského jara, které se ve vzpomínkách účastníků často jeví jako doba jen slavná. Aspoň do oné osudné noci z 20. na 21. srpna 1968.

JIŘÍ PELIKÁN

Toto výročí bylo nepohodlné pro vládnoucí skupinu celých 21 let normalizace a zdá se, že teď je opět nepohodlné pro nové vládnoucí, jak na to upozornil ve svém vynikajícím článku Adam Michnik. Je to pochopitelné chování těch, kdo se snaží vytvořit dojem, že před nimi bylo „velké nic", a kdo by proto nejraději chtěli vymazat pražské jaro z našich moderních dějin nebo je v nově přijatém zákonu utopit ve čtyřicetileté díře „zločinného režimu". Proto musí být období pražského jara vylíčeno jako boj o moc mezi dvěma frakcemi komunistů, jenž se ostatních občanů netýkal, anebo v nejlepším případě jako naivní, dobře míněný, ale vlastně škodlivý pokus kosmetické úpravy komunismu.

Jako jeden z účastníků tohoto pokusu, který si dobře pamatuje jeho opravdový smysl, mohu být podezříván ze subjektivismu, a proto se chci dovolat svědectví Adama Michnika, který jistě nemůže být obviněn ze sympatie ke komunismu. V již zmíněném článku o tomto období napsal: „Tvrdit, že to byl jen zápas komunistů o moc, znamená nejen se zříkat významné části vlastního národního dědictví, ale rovněž obelhávat paměť mas." Zdá se, že u nás toto obelhávání se stává oficiální politikou, posvěcenou nyní dokonce i zákonem!

Výročí je nepříjemné zvláště teď, když český Parlament schválil drtivou většinou - byť za stydlivého útěku některých poslanců ze zasedací místnosti na chodbu, což v mnohém vypovídá o dnešní atmosféře - zákon, podle kterého se složitá historie naší země za posledních 40 let dá shrnout do několika paragrafů. Aby bylo jasno: plně uznávám i s nemilosrdným sebekritickým pohledem na vlastní spoluodpovědnost jako bývalého člena KSČ, že komunistický režim, zvláště po převzetí moci v únoru 1948 a v období Stalinova života, způsobil naší společnosti ohromné morální i materiální škody, jejichž následky se nedají snadno napravit zvláště na životech a osudech postižených perzekucí přes rehabilitace v roce 1968 a další po listopadu 1989. Proto sdílím odmítnutí komunisticke ideologie a praxe z období tzv. reálného socialismu většinou českých občanů a považuji je za definitivní. Ale žádný odpovědný politik a historik nemůže pominout, že naše společnost procházela za tu dlouhou dobu velmi složitým vývojem a že nelze postavit na stejnou úroveň léta padesátá a obdobi po roce 1963, jež pak vyvrcholilo v nové etapě pražského jara roku 1968 a pak ještě další různé stupně vývoje i po roce 1969.

Chápu velmi dobře, že do tohoto zjednodušujícího schématu, který připomíná opačný dokument s titulem Poučení z krizového vývoje, se nehodí pražské jaro, protože toto probuzení občanské společnosti vzniklo částečně z iniciativy některých vedoucích funkcionářů i řadových členů komunistické strany, která je nyní zákonem „plošně" prohlášena za „zločinnou". Samozřejmě že tento proces obrody byl současně také výsledkem tlaku „zdola" za aktivní a spontánní účasti občanů různých vrstev, generací i názorových zaměření. Právě vzájemné působení těchto hybných sil pražského jara vytvářelo jeho jedinečnost i rozpornost a odlišovalo jej od dřívějších pokusů o změnu jen reformami, řízenými stranickým vedením. Tlak „zdola" umožňoval pokrokovým silám uvnitř KSČ, aby ve svém boji za změny proti konzervativním silám postupovaly dále, než byly limity akčního programu KSČ, a zároveň úspěchy pokrokových sil v KSČ otvíraly nový prostor pro aktivní účast občanské společnosti.

Jaro nezačalo v lednu

Spor o hodnocení našich moderních dějin se ale nemůže omezit jen na období pražského jara. Hluboké přeměny naší společnosti nezačaly teprve v lednu 1968 zvolením Alexandra Dubčeka do čela KSČ. I když to byl důležitý předpoklad k dalšímu vývoji.

Stačí připomenout vynikající a pravdivá díla naší literatury, filmu i divadla a dalších oblastí umění, odvážné práce historiků, filozofů, sociologů a ostatních vědců, nekonformní žurnalistiku a publicistiku v televizi, rozhlase a tisku, která již mnoho let před rokem 1968 obohacovala náš veřejný život. Pravda, za neustálého boje s cenzurou a stranickým aparátem. Nesporně však tím připravovala půdu pro společenský pohyb, jemuž pak byla uvolněna cesta pražským jarem. Někteří zapomněli nebo nechtějí vědět, že dogmatici v Moskvě a jejich pražský mluvčí Červoněnko označovali tento vývoj za „líheň a centrum kontrarevoluce" a že velká část autorů těchto děl, samozřejmě zdaleka ne všichni, byli členy oné „zločinecké organizace", za kterou byla novým zákonem prohlášena KSČ jako celek. Přitom nešlo ve většině případů o žádné „převleky", jak jsme jich byli svědky po listopadu 1989, ale o dlouhý a velmi často bolestný vnitřní přerod mnoha členů a funkcionářů KSČ, kteří začali již od doby politických procesů a zvláště pak po XX. sjezdu KSSS a „tajném projevu" Chruščova cítit a chápat nepřekonatelný rozpor mezi ideály socialismu a praxí. Toto bolestné poznání, brzděné pochybnostmi i nedostatkem všech potřebných informací, se postupně přeměňovalo v odhodlání tragickou minulost s jejími zločiny a křivdami překonat, nejen sebekritikou, ale hlavně praktickou činností ve všech oblastech od politiky přes ekonomiku až po morálku.

Zamyslet se nad tím a přispět k poznání tohoto vývoje je ovšem nepohodlné, a proto se dává přednost „plošně použitelnému klacku", jak tento zákon nazval ministr Dlouhý, a takovému hodnocení minulosti, které se vůbec nepokouší o rozbor skutečného mechanismu fungování komunistického režimu před rokem 1968 i po něm.

Jaro 68 však není významným mezníkem jen ve vývoji naší země. Mělo a má velký mezinárodní význam, o čemž svědčí stovky knih, vědeckých i publicistických prací, konferencí a seminářů i mezinárodních setkání. Pražské jaro přispělo rozhodující měrou k procesu diferenciace uvnitř do té doby jednolitého mezinárodního komunistického hnutí a znamenalo vlastně začátek jeho rozkladu. Ovlivnilo zrod opozice v Polsku, Maďarsku i vývoj v bývalém SSSR, kde akademik Andrej Sacharov označil pražské jaro a jeho potlačení za obrat ve svém životě a začátek své angažovanosti za změny systému a za občanská práva. Takové konstatování významu pražského jara ve světě, které jsem si mohl ověřit za 20 let pobytu na Západě, nemá ovšem nic společného s naivními představami některých účastníků tehdejších událostí, že jsme byli „středem světa" a že celý svět nás obdivoval a s námi cítil.

Mezinárodní kleště

Hlavní kritika pražského jara se opírá o argument, že tehdy šlo o „demokratizaci", a nikoli o skutečnou demokracii. Snad nejvýrazněji to vyjádřil předseda Parlamentu Milan Uhde ve svém článku (RP 18. 7. 93). Napsal, že pokus „neměl naději na úspěch, ani kdyby nebylo sovětské intervence. Odehrával se v nedemokratickém poli, založeném únorovým pučem 1948. Překonání této meze si neukládal a nebyla to pouhá taktika". Ponechávám stranou dodatečné prorokování, jak by se byla situace vyvíjela bez vojenské intervence. Brežněv, Ulbricht, Gomulka a Živkov měli zřejmě jiný pohled na nebezpečnost pražského jara, když proti němu rozpoutali největší vojenskou operaci v Evropě od druhé světové války. Ale otázka o „překonání meze února 1948" je jistě vážná a zaslouží si podobně vážnou odpověď.

Je pravda, že akční program KSČ a ostatní programové dokumenty k mimořádnému XIV. sjezdu KSČ si „překonání února 1948" nekladly výslovně za cíl. Je také pravda, že tehdejší představy reformních komunistů neodpovídaly zcela dnešnímu pojetí parlamentní demokracie a tržní ekonomiky, ale přesto si troufnu tvrdit, že k tomuto cíli směřovaly. Samozřejmě i mezi reformními komunisty byly různé představy a názory na další vývoj se značně lišily - nemluvě o dogmatických postojích konzervativců, pro které i akční program byl příliš „revizionistický". Myslím, že nebudu něco dodatečně deformovat, když tvrdím, že směr vývoje společnosti byl jednoznačně ke stále širší demokracii a pluralitě, a to jak v politice, tak i v ekonomice. Opravdu si myslí Milan Uhde - který tu dobu prožíval - že takový cíl mohl být tehdy vyhlášen a sledován takto otevřeně, aniž by narazil na odpor konzervativců i nepochopení časti členů KSČ a především v mezinárodní situaci, která tvořila reálný rámec pražského jara v roce 1968?

Osobně jsem právě mezinárodnímu aspektu Jara 68 věnoval hlavní pozornost, protože jsem právě v roce 1968 převzal funkci předsedy zahraničního výboru Parlamentu. Chápal jsem velmi dobře, že akční program KSČ byl na změny v zahraniční politice nejchudší a že bylo správné vyhýbat se veřejným polemikám s Moskvou a jejími spojenci, i když bylo těžko ovládat se a mlčet ke lžím jejich propagandy. Na druhé straně jsem byl znepokojen určitou bezstarostností Dubčeka a tehdejšího vedení k potřebě získávat pro Jaro 68 mezinárodní podporu a pochopení. Považoval jsem za velkou chybu jmenování do funkce tajemníka ÚV pro mezinárodní styky Jozefa Lenárta, který jednak pro tuto práci neměl žádnou kvalifikaci a jednak jako jedna z „obětí" změn (byl odstraněn z prestižní funkce předsedy vlády) neměl zvláštní důvody pro sympatie vůči novému vývoji. Podobnou chybu jsem viděl ve jmenování Vladimíra Kouckého, bývalého tajemníka ÚV KSČ, do funkce čs. velvyslance v Moskvě, které bylo vzhledem k postoji KSSS nejexponovanější a vyžadovalo přesvědčeného stoupence Jara, což Koucký nemohl být, jak se pak později potvrdilo.

Samozřejmě jsem chápal, že Československo musí v dané situaci zůstat členem Varšavského paktu i RVHP, ale chtěl jsem, abychom podpořili snahy o jejich reformu, jak to např. navrhoval generál Prchlík. Současně abychom aktivněji hledali spojence v mezinárodním dělnickém - nejen komunistickém - hnutí a rozvíjeli kontakty se všemi západními vládami, které s novým vývojem sympatizovaly, i když jej pozorovaly s určitou obavou z reakce Moskvy a z možnosti destabilizace evropského vývoje. Znepokojovala mne nedostatečná pozornost, až ostych vůči vstřícnému projevu solidarity ze strany tehdejší Jugoslávie a zvláště pak neveřejná prohlášení některých vedoucích představitelů KSČ, že „nebudeme a nechceme být druhou Jugoslávií". Pochopitelně, naše situace se nedala srovnat se situací Jugoslávie v roce 1948, když se postavila proti Stalinovu diktátu. Ale postoje tohoto druhu musely nutně vyvolat dojem v zahraničí a zvláště v Moskvě, že Československo nemá jinou alternativu než se vůli Moskvy podřídit, což se rovnalo předběžnému ohlášení kapitulace.

Dubčekova chyba

Za zvláště znepokojivý jsem považoval postoj Dubčeka k politice sovětského vedení. Dubček přiznává ve svých pamětech, že byl vlastně již od února 1968 pod palbou kritik Brežněva a také Ulbrichta a Gomulky. Chápal jsem, že o některých interních rozporech či debatách nechtěl veřejně mluvit. Jednak že byl k tomu zavázán a jednak z obavy, aby nevyvolával antisovětské nálady, které stejně a právě z nejistoty rostly mezi obyvatelstvem i částí členů KSČ. Ale považuji za jeho velkou chybu, že o tomto tlaku, který vzrostl zvláště po březnovém setkání v Drážďanech, nikdy nemluvil ani mezi nejbližšími spolupracovníky. V pamětech např. uvádí, že na této schůzce se musel „zaměřit na vyvracení kritiky svých kolegů, zejména Josefa Smrkovského a Jiřího Pelikána" (str. 153). Nevím, zda o tom informoval Smrkovského, ale mně rozhodně nic neřekl přesto, že jsme spolu několikrát i důvěrně hovořili. Na můj dotaz, co je pravda na komentářích západního tisku o negativním postoji sovětského vedení k našemu vývoji, odpovídal Dubček tehdy i později uklidněním, že „sovětští soudruzi mají pro náš vývoj pochopení".

Podobně mně neřekl to, co také přiznává ve svých pamětech, totiž že Sověti přišli na poradě obou předsednictev 29. července v Čierné s požadavkem na „odvolání člena předsednictva Františka Kriegla, tajemníka ÚV Čestmíra Císaře a ředitele Československé televize Jiřího Pelikána" (str. 182). V dopise, který Brežněv posílá Dubčekovi 16. srpna 1968 (uveřejnilo RP dne 14. 5. 1990) mu připomíná, že „v Čierné nad Tisou jste nám vy jasně prohlásil, že uvolníte z funkcí ss. Kriegla, Císaře a Pelikána. V telefonickém rozhovoru o této otázce jste projevil z neznámých důvodů nervozitu". Dnes víme z tajného zápisu Brežněvova projevu 18. srpna 1968, že tento dopis si výslovně objednali Indra, Kolder, Bilak a další spiklenci, aby při jeho čtení na schůzi předsednictva mohli Dubčekovi vyslovit nedůvěru. Dubček sám o tom říká, že „my jsme tyto požadavky rozhodně odmítli". Přesto zůstává faktem, že všechna tato a další odvolání (Pavel z vnitra, Hájek z ministerstva zahraničí a Hejzlar z ředitelství rozhlasu) byla skutečně provedena ihned po podepsání tzv. moskevského protokolu.

Dnes je ovšem snadno soudit vývoj s odstupem mnoha let a posuzovat tehdejší situaci z hlediska toho, co známe teď, ale co jsme neznali tehdy. Nechtěl bych upadnout do této chyby mnoha přísných kritiků, kteří neberou v úvahu tehdejší reálnou situaci v zemi i ve světě. Přesto se přiznám, že stále ještě dost dobře nechápu, jak mohl Dubček po všech svých střetnutích s Brežněvem i Gomulkou a Ulbrichtem zcela vylučovat nebezpečí sovětské intervence, jak sám potvrzuje v pamětech, a zejména od známého projevu generála Jepišova o připravenosti sovětské pomoci „zdravým silám" v KSČ.

Nepatřím k těm radikálním kritikům Dubčekova vedení, kteří mu vyčítají, že nedalo rozkaz k vojenské obraně v noci z 20. na 21. srpna. Sice bylo morální povinností hájit nezávislost země před cizí invazí a tím smazat i hanbu mnichovské kapitulace z roku 1938, ale takové rozhodnutí v poslední chvíli a bez potřebné přípravy by mohlo vést jen ke krátkému a nerovnému boji s velkými ztrátami a krveprolitím. Hlavně na naší straně, protože sovětská strana byla připravena k brutálnímu potlačení odporu, i když se takovému střetnutí ve středu Evropy chtěla vyhnout. Tato druhá alternativa spočívala spíše v tom, že se mělo od začátku počítat s nebezpečím vojenské invaze a vytvořit rozhodným postupem a mobilizací ozbrojených sil a využitím všech forem mezinárodní podpory takovou situaci, která by donutila sovětské vedení vážit rizika vojenské intervence a hledat přijatelnější kompromis. Ten by sice vytvořit bariéry pro pokračování obrodného procesu a byl by proto býval chápán veřejným míněním jako špatný, ale byl by ozhodně lepší než posrpnová kapitulce a její následky.

Zradil nás svět?

Na to mnozí namítnou, že se to dnes řekne lehce, ale že Západ a zvláště Spojené státy přece nebyly ochotny nám jakkoliv pomoci, byť jen třebas tlakem na sovětské vedení nebo nějakým ultimátem. To je pravda, ale jen částečně. USA byly tehdy zaměstnány válkou ve Vietnamu a jejich hlavní problém byl, jak z ní vycouvat. Západoevropské vlády se dívaly na pražské jaro se sympatií smíšenou s nedůvěrou: měly obavy, že eventuální úspěch pokusu o „socialismus s lidskou tváří" by mohl zvýšit přitažlivost demokratické levice na Západě, oslabit soudržnost NATO a v našem úsilí o větší nezávislost a demokratickou cestu viděly nebezpečí destabilizace Evropy, neboť záruku poválečné stability spatřovaly v respektování rozdělení Evropy na dva bloky s nukleární rovnováhou. Ostatně i po porážce pražského jara mnozí západní politikové z levice i pravice, na které jsme se v exilu obraceli se žádosti o solidaritu i pomoc pro domácí opozici, v nás viděli často překážku v jejich úsilí zlepšit vztahy s Moskvou a s východními režimy, zvláště v oblasti obchodních styků a z nich pramenících výhod i pro Západ. I tak rozvážní politikové z různých táborů, jako byli Brandt, Kohl, Andreotti, Genscher, Mitterrand, Pitterman i paní Thatcherová, se domnívali, že změnám ve východní Evropě je možno pomáhat jen nebo hlavně prostřednictvím privilegovaných styků s vedoucími politiky u moci na Východě a styky s demokratickou opozicí v těchto zemích hledali často jen pod tlakem veřejného mínění, ke kterému velmi aktivně přispíval náš exil na Západě (jeho činnost také nikoho u nás nezajímá).

Na druhé straně je ale také pravda, kterou se jaksi stydíme přiznat, že na kritiku západních zemí pro nedostatečnou ochotu nám pomoci nemáme morální právo, protože jsme představitele těchto zemí nikdy o pomoc nepožádali. A naopak, vedení KSČ a vlády i prezident Svoboda donutili pod tlakem Moskvy tehdejšího ministra zahraničí Jiřího Hájka, aby stížnost na sovětskou agresi a okupaci stáhl z programu Rady bezpečnosti OSN. Je to zcela v duchu našich tradičních nářků, že jsme v našich dějinách byli vždy všemi opuštěni...

Nepřipomíná vám to dnešní nářky některých našich politiků, že Západ se k nám, kteří jsme tak dobří v politice i ekonomice, chová tak sobecky tím, že se víc stará o své nezaměstnané a o ochranu svého zemědělství nebo textilního průmyslu než o nákup naší oceli, aut nebo masa? Nepřipomíná vám toto staré podceňování naší geopolitické situace i způsob, jak se provedlo rozdělení společného státu bez ohledu na demokratickou Evropu, která s tímto státem počítala po roce 1989 jako hlavním stabilizačním faktorem ve střední Evropě i příkladem demokratické politické kultury, zděděné po první republice i pražském jaru?

Palčivé otázky

Ještě jedno poučení z doby pražského jara bychom neměli zapomenout: tehdejší i dnešní obhájci politiky Jara uvádějí, že 78 až 95 procent obyvatel tehdy souhlasilo s politikou KSČ a že zejména v prvních dnech po invazi se projevila široká, až idylická jednota naší veřejnosti s tehdejším politickým vedením. To je sice pravda, ale jen částečná a dokonce zavádějící. Kdo se tehdy před 20. srpnem zúčastnil stranických schůzí a konferencí, by si měl vzpomenout, že i ve stranické základně KSČ panovala dosti silná nedůvěra vůči nové politice. Neprojevila se ani tak v otevřených vystoupeních, jako spíše v silné neúčasti na stranických schůzích a debatách, což měl být dostatečně varovný signál, kterého si tehdy reformní komunisté ve své euforii příliš nevšímali. Sama okolnost, že po odchodu a vyloučení asi půl milionu členů z KSČ po roce 1970 zůstal ve straně nadále celý milion občanů, kteří pak schvalovali - byť mnozí s vnitřními výhradami - politiku normalizačního vedení a že do této strany vstoupily během následujících 20 let další statisíce nových členů, nutí ke konstatování, že režim měl až do roku 1989 určitou politickou (byť nejednolitou) základnu. Tak jako probíhal diferenciační proces mezi členy KSČ již před rokem 1968, tak probíhal - tlumeněji a opatrněji - i v období před listopadem 1989, jak ostatně ukázala i značná účast členů KSČ na listopadových manifestacích proti neschopnému vedení.

Z tohoto hlediska nový zákon o komunistickém režimu vlastně nahrává konzervativním silám v dnešní KSČM, protože strká do jednoho pytle se „zdravými silami" i ty, kdo byli ochotni podílet se po roce 1989 na demokratickém vývoji a překonat svou minulost. Vyvolává v nich totiž pocit, že si své členství v KSČ ponesou jako Kainovo znamení po celý život a že je to odsuzuje do ghetta na okraji společnosti.

Ve svých pamětech mluví Alexandr Dubček o období po 21. srpnu 1968, tedy po porážce Jara vojenskou intervencí, jako o období „organizovaného ústupu". Je pravda, že až do dubna 1969, kdy nastoupil Husák, nedošlo k masovým čistkám a perzekucím, že tisk byl ještě relativně svobodný, byť některé otázky jako okupace se staly „tabu", že hranice byly v podstatě otevřené a že ve společnosti se rozvíjel ještě čilý ruch, zejména ve směru opozice proti „plíživé normalizaci". Přesto ale zůstává mnoho otázek, nad kterými by bylo možno kriticky se zamyslet.

Ponechme stranou tu, na kterou nikdy nenajdeme správnou odpověď, zda totiž Dubček a ostatní členové vedení KSČ, kteří se statečně postavili proti okupaci, měli v noci na 21. srpna zůstat v budově ÚV a čekat, až je přijdou sovětští okupanti za asistence domácích zrádců zatknout, anebo měli odejít ještě před obklíčením budovy sovětskými tanky do některého z pražských závodů, jako třeba ČKD, kde se pak konal XIV. sjezd. Daleko závažnější otázka je, zda bylo možno zachránit část reforem Jara, jak o to Dubček a ostatní jeho spolupracovníci nesporně usilovali určením jasné bariéry, za kterou nebyli ochotni ustoupit, a vzít tak okupačnímu režimu zdání jakési kontinuity a legality. Kromě Kriegla, který odmítl podepsat moskevský protokol a tím i jakoukoliv odpovědnost za z něho vyplývající politiku, myslím, že jediný Mlynář z okruhu Dubčekových spolupracovníků poznal včas již na podzim 1968, že tato bariéra, nezbytná k uchování základních reforem Jara, byla překročena, a proto se rozhodl z vedoucí funkce odstoupit. S tím souvisí i otázka, zda bylo správné ustupovat Brežněvově „salámové taktice" v osobních otázkách způsobem, který obětoval pod sovětským tlakem jednoho přivržence reformy za druhým, až padli prakticky všichni, kromě těch, kteří se pokusili zachránit přeběhnutím do tábora vítězů včetně samotného Dubčeka.

Nesmíme zapomenout na odpor velké části občanské společnosti proti těmto ústupkům, na stávky studentů a kováků a další projevy nespokojenosti, o něž se tehdejší vedení nedokázalo opřít k odporu, ale naopak se nechávalo využívat okupanty a konzervativci k jeho tlumení a umrtvování, takže když s Dubčekem padla v dubnu poslední překážka k plné likvidaci odkazu Jara 68, nevyvolalo to žádné větší reakce ve veřejnosti. Dubček velmi čestně přiznává v pamětech, že to bylo jeho „velkou chybou, která mě potom tížila celý život" (str. 247), že podepsal tzv. obuškový zákon v srpnu 1969 a že toho „nikdy nepřestal litovat". Vyvodil z toho poučení, že někdy je pro politika nutné v konfliktu mezi svědomím a snahou zachovat si vedoucí funkci - i s pocitem, že něco zachraňuje - zvolit hlas svědomí. Proto odmítl jako předseda Federálního shromáždění podepsat tzv. lustrační zákon. Tohoto rozporu mezi svědomím a tzv. tlakem reality by si měli být vědomi i ti dnešní představitelé, kdo mají v rukou osudy tohoto státu a kdo musí vážit následky svého podpisu pod zákony, jež mají často důsledky, které nedokázali předvídat

Potupná urážka Dubčeka

Možná že se bude zdát i některým mým přátelům, kteří vědí, že jsem po celých dvacet let exilu, kdy jsem vydával Listy, vždy hájil nejen pražské jaro, ale i osobně Alexandra Dubčeka před útoky normalizačního režimu, že jsem v tomto článku příliš kritický k jeho osobě. Ale Alexandr Dubček se obhájil celým svým životem i svými pamětmi a zůstává i pro mne člověkem a politikem, který otevřel nové cesty a zůstane čestně zapsán v moderní historii našich národů. Není jen symbolem, jak jej chtěli mít i někteří jeho přátelé, a tím méně modlou, kterou je třeba jen vzývat při různých příležitostech. Byl tvůrcem i svědkem doby, která byla nesmírné složitá a jeho snahám nepříznivá, a proto se musel nutně dopouštět i chyb, které si později sám uvědomoval. Byl a zůstává pro mne člověkem a politikem mimořádně čistého charakteru, hledajícím vždy pozitivní řešení, milujícím lidi a ochotným poslouchat odlišné názory jiných a podle toho svá stanoviska i změnit. Přál bych si, aby se mu v těchto rysech charakteru podobali i dnešní politikové.

Tím urážlivější je, když Milan Uhde ve zmíněném článku o něm mluví jako o politikovi, který pro něho „zůstal hodným dozorcem v táboře mírného režimu", a tedy mužem, který občas naháněl opravdovou hrůzu. Milan Uhde ale uznává za polehčující okolnost pro Dubčeka, že „neemigroval". Jako by se politický exil i dnes posuzoval měřítky husákovského režimu podle známého „opustíš-li mne, zahyneš"!

Zdá se, že přijetím Zákona o protiprávnosti komunistického režimu, který místo analýzy složitého vývoje 40 let nabízí černo-bílé schéma, tak typické pro komunistické dogmatické vidění dějin spolu se snižováním významu Jara 68 v našich moderních dějinách a urážkou památky lidí, jako Dubček, Kriegel, Smrkovský a další, kteří byli postaveni na stejnou úroveň jako jejich pronásledovatelé Husák, Biľak, Jakoeš, Fojtík a spol., by chtěli někteří naši dnšní politikové druhou smrt pražského jara.

Nevím, zda se jim tento pohřeb podaří v době, kdy ve světě je toto výročí vzpomínáno s úctou a oceněním jeho přínosu pro další vývoj až k roku 1989, kdy se komunistické režimy definitivně zhroutily. Je příznačné, že i premiér Václav Klaus vyjídřil obavy, že tento zákon ještě více rozdělí naši společnost. Dodal bych, že také rozděluje ještě více českou a slovenskou republiku a že je smutným prvenstvím v postkomunistických zemích. Často čteme a slyšíme z úst našich politiků, že jsme mezi těmito zeměmi naprostou jedničkou.

Nevím, zda k tomuto primátu přičítaji i tuto druhou smrt pražského jara, odhlasovanou novým zákonem. Vím jen, že demokratická Evropa má jinou představu, jak překonat složitou minulost: je to cesta právního státu, respektování mezinárodních konencí a dohod, které zakazují jakoukoliv diskriminaci pro odlišné názory, cesta tolerance, dialogu a národního smíření.

Kdo nás tlačí jinou cestou, tlačí nás spíše dál od Evropy, ať prolašuje sebehlasitěji Evropu jako svůj cíl.

...

Na závěr ještě jednu osobní poznámku či vyznání, abych předešel nedorozuměním, která mohou z této kritické úvahy vyplynout. Nejsem nostalgik pražského jara, který by chtěl náš vývoj zvrátit zpátky k období, které je vývojem překonáno. Nejsem také odpůrcem dnešního vývoje v naší republice. Nemusím snad vyjádřit své hluboké uspokojení, že máme dnes parlamentní demokracii, politickou pluralitu, svobodu slova a že jsme se opět otevřeli světu, že Listy mohou vycházet v Praze a že mohu uveřejňovat své názory.

Právě o to jsem nejméně 20 let i více - spolu s tisíci občany doma i v exilu - usiloval a mohl bych proto své poslání považiovat za splněné a odmlčet se, jak mně někteří radí. Ale spolu s kladným vývojem vidím některé znepokojivé projevy arogance, rozdělování společnosti na občany různých kategorií, obsazování veřejných úřadů často ne podle odborné kvalifikace, ale podle příslušnosti k vládním stranám. Vidím také mnoho sociálních křivd a nespravedlnosti a netolerance, které jsou pro demokracii nebezpečné. Právě jako sebekritický svědek minulosti i bedlivý pozorovatel přítomnosti mám snad morální právo nadhodit některé dosud nezodpovězené otázky a vyzvat příznivce i odpůrce pražského jara k otevřené diskusi a zamyšlení se u příležitosti tohoto výročí.

Rudé právo, 21. srpna 1993 (zvýraznění textu v originále, připravil jh)


Související články:
(ČR - rok 1968)

Praľské jaro mohlo prokázat přednosti „socialismu s lidskou tváří“ (12.09.2018)
Chinese Reaction to the 1968 Occupation of Czechoslovakia (10.09.2018)
Sovětská revizionistická renegátská klika bezostyąně posílá jednotky k okupaci Československa (10.09.2018)
Praľské jaro i jeho dozvuky a ohlasy na stránkách SDS (26.08.2018)
Rezignace presidenta republiky (19.04.2018)
Desatero pro okupovaného intelektuála (01.03.2018)
Čím začít? (Po lednu 1968) (28.02.2018)
Začátek byl nenápadný (30.12.2017)
Srpen 1968 (27.08.2017)
Ohlédnutí za rokem 1968 - rekapitulace článků ze starého webu (21.08.2017)
Stanovisko Výkonného výboru KSČS k 21. srpnu 1968 (21.08.2017)
Projev Oldřicha Černíka po návratu z Moskvy (21.08.2013)
Rok 1968 - v Čechách vľdy s humorem ... (20.08.2013)
"Velké tajemství" 60. let? (06.05.2009)
Od odsouzení k "hořké nutnosti". KS Rakouska, "Pražské jaro" a vojenská intervence v Praze (25.09.2008)
Za Praľským jarem 1968 (25.09.2008)
Několik poznámek (22.09.2008)
Die DDR, der Prager Frühling und das Ende des sowjetischen Sozialismusmodells (22.09.2008)
Three brief remarks to the topic of this Seminar (22.09.2008)
Praľské jaro, sovětská invaze a ąpanělská komunistická strana po 40 letech (22.09.2008)
The Spring of Prague and its influence on the Greek Left wing movement (29.08.2008)
Seminář EL v Praze: 21. srpen 1968 a levice v Evropě (29.08.2008)
Co levice osmašedesátníkům dluží … (29.08.2008)
The GDR, the Prague Spring and the End of the Soviet Socialism-Model (29.08.2008)
Prague Spring, the Soviet invasion and the Spanish Communist Party 40 years later (29.08.2008)
August 68: Dienstbier neverí, žľe august 68 bol kvôli vojnovým plánom Moskvy (21.08.2008)
Kronika místodržľení v Čechách (výňatek) (05.08.2008)
Šilhán: Invaze v roce 1968 byla přípravou na válku (05.08.2008)
Čierná: Poslední ąance pro Dubčeka (03.08.2008)
Poselství občanů předsednictvu Ústředního výboru Komunistické strany Československa (03.08.2008)
Závěr jednání v Čierne nad Tisou (01.08.2008)
Stanovisko předsednictva ÚV KSČ k situaci v Československu (29.07.2008)
Stanovisko politbyra ÚV KSSS k situaci v Československu (29.07.2008)
Stanovisko politbyra ÚV KSSS k situaci v Československu (2) (29.07.2008)
Stanovisko předsednictva ÚV KSČ k dopisu pěti komunistických a dělnických stran (19.07.2008)
Varąavský dopis (19.07.2008)
Domácí úkol z pilnosti (08.07.2008)
Jak budu oběąen (06.07.2008)
Předsednictvo ÚV KSČ k manifestu 2000 slov (29.06.2008)
Základní stanoviska Československé sociální demokracie (1968) (24.06.2008)
Odpovědnost a vina A. Novotného (17.06.2008)
Hodina pravdy (16.06.2008)
Rezoluce o současné situaci a dalším postupu KSČ (16.06.2008)
Československo: Dubčekova přestávka (11.06.2008)
Tak váľně: Co konkrétně? (09.06.2008)
Demokracie a socialismus se podmiňují (06.06.2008)
Co je to socialismus? (06.06.2008)
Diskuse v předsednictvu ÚV KSČ v květnu 1968 (4) (13.05.2008)
Diskuse v předsednictvu ÚV KSČ v květnu 1968 (3) (13.05.2008)
Diskuse v předsednictvu ÚV KSČ v květnu 1968 (2) (13.05.2008)
Diskuse v předsednictvu ÚV KSČ v květnu 1968 (13.05.2008)
Čím byla a co znamenala ekonomická reforma šedesátých let? (13.05.2008)
Projev J. Smrkovského 29. srpna 1968 (12.05.2008)
Bude-li to nutné, dělnická třída uslyší hlas svých přátel (2) (06.05.2008)
Bude-li to nutné, dělnická třída uslyší hlas svých přátel (06.05.2008)
Výzva dějinám (30.04.2008)
O provázku (28.04.2008)
Prohlášení vlády z roku 1968 (2) (28.04.2008)
Prohlášení vlády z roku 1968 (28.04.2008)
Vaše nynější krize (24.04.2008)
Všechno, co konáme, je pro člověka (22.04.2008)
Náboľenství a socialismus (17.04.2008)
Národní fronta nebo parlament? (16.04.2008)
Češi se k roku 1968 nehlásí? (15.04.2008)
Jiří Dolejš: Pražské jaro 1968 z pohledu KSČM (13.04.2008)
Obrana socialismu, nejvyšší internacionální povinnost (10.04.2008)
Akční program KSČ (3) (09.04.2008)
Akční program KSČ (2) (09.04.2008)
Akční program KSČ (09.04.2008)
Žádná nostalgie (08.04.2008)
Nástup československé reformy a její potlačení (1962—1986) (08.04.2008)
Sektářství není program (31.03.2008)
Neříkám nic jiného (31.03.2008)
KSČM k výročí 21. srpna 1968 (23.02.2008)
K úspěchu potřebujeme odpovědné občany a vůdčí osobnosti (14.01.2008)
Kosygin - hlavní inženýr SSSR (02.09.2007)
Co je společné pro ekonomické reformy v roce 1968 a dnes (27.08.2007)
Projev dr. Gustáva Husáka 28. srpna 1968 (23.08.2007)
Emigrace v podstatě nejsou k ničemu (14.07.2007)
Všechno bylo a je jinak (12.07.2007)
„Osmašedesátý“ - legendy a skutečnost (12.07.2007)
Vsjo budět blagopolučno (18.04.2007)
V roli „zachránce“ socialismu (03.11.2006)
Zákon 109/1968 Sb. - Usnesení Národního shromáždění ze dne 10. července 1968 (11.05.2006)
Ústavní zákon č. 77/1968 Sb. ze dne 24. června 1968 (11.05.2006)
Projev před volbou České národní rady (11.05.2006)
Reformně komunistická koncepce překonání krize sovětského systému a pokus o její uskutečnění v Československu 1968 (08.04.2006)
Antonín Novotný ke svému odchodu z vrcholné politiky (04.01.2006)
Zpráva o zasedání ÚV KSČ (04.01.2006)
Hodnocení roku 1968 (20.11.2005)
Štrougal, nebo Husák? váhali Rusové po okupaci (20.11.2005)
Okupanti nás obsadili! (21.08.2005)
Minulost a budoucnost (31.07.2005)
Deset bodů (23.07.2005)
37 let od pražského jara (15.07.2005)
12. července 1968 (15.07.2005)
Nová levice v Československu: rozhovor s Jiřinou Šiklovou (01.06.2005)
Stát odškodní oběti okupace z roku 1968 (03.05.2005)
Dva tisíce slov (02.04.2005)
Většina Slováků stále za Dubčekem (27.01.2005)
Československé jaro 1968 (12.01.2005)
Lidská tvář - A. Dubček (1921-1992) (08.01.2005)
K socialismu s lidskou tváří (20.05.2002)

[Akt. známka (jako ve škole): 1,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Jiří Pelikán | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
242 (242 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
233 (233 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
196 (196 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
193 (193 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
367 (367 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
205 (205 hl.)
Prohnilý humanismus !!
152 (152 hl.)

Celkem hlasovalo: 1588


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.