Od odsouzení k "hořké nutnosti". KS Rakouska, "Pražské jaro" a vojenská intervence v Praze

Tak jako většina západoevropských komunistických stran, odsoudila Komunistická strana Rakouska (KPÖ) vstup pěti států Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968. Současně měla vojenská intervence za následek otevřené propuknutí "krize strany" v KPÖ. Dále přiostřila existující politické a ideologické rozpory a vedla k eskalaci krizového vývoje, jehož hluboké příčiny vyrůstaly ze zásadních problémů, otevřených na 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS), ale neprodiskutovaných důsledně do hloubky. Tématem tohoto příspěvku je souhlasný postoj KPÖ k reformnímu procesu v Československu, odsouzení intervence ústředním výborem /KPÖ/, a také krizový vývoj strany až k odvolání zmíněného usnesení v březnu 1971. Průběh sporů bude přitom vylíčen jen do té míry, nakolik souvisí s čs. událostmi a s otázkami mezinárodního komunistického hnutí.

Souhlas s reformním kursem

KPÖ uvítala od počátku proces socialistické obrody a demokratizace v Československu. Souhlasila s odvoláním Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ v lednu 1968 a ani v následujících měsících neponechala nevyužitou žádnou příležitost, jak vyjádřit svou "úplnou podporu /.../ novému kursu a novému vedení naší československé bratrské strany". Zvláštní význam mělo souznění mnohých krokům na cestě k "socialismu s lidskou tváří", jak byly formulovány v Akčním programu KSČ, s představami, které se v těchto letech rozvinuly v KPÖ o socialistickém Rakousku: "Platí to zejména pro základní myšlenku, že nemůže existovat žádná cesta k socialismu bez nejširšího rozvoje demokracie pro pracující. Vítáme, že tento problém je v těžišti Akčního programu KSČ", psal předseda KPÖ Franz Muhri ve své předmluvě k tomuto dokumentu z 5. dubna 1968, který vydala KPÖ v překladu jako brožuru.
KPÖ utrpěla po uzavření Státní smlouvy /Rakouska/ a stažení sovětských okupačních sil r. 1955 vážné porážky, ať už v členském hnutí, v aktivitě stranických organizací, jakož i ztrátu pozic v závodech a v obcích a úbytek volebních hlasů ve všeobecných volbách. R. 1959 se musela smířit s vyřazením z rakouské Národní rady. Nová politická a ideologická orientace strany, prosazená v 60. letech, však napomohla straně získat určitou přitažlivost a resonanci ve společnosti. Tento obrat, jehož impulsem byl 20. sjezd KSSS v r. 1956 a jím zahájená "destalinizace", se programově projevil nejprve v tezích "Rakouská cesta k socialismu" z roku 1958, a dále v "Tezích o perspektivách", formulovaných Franzem Muhri a přijatých 19. sjezdem KPÖ r. 1965. Byly v nich vyjádřeny představy, které se v pozdější době označovaly za "eurokomunistické", resp. v oficiálních dějinách KPÖ jako "revizionismus" a "výsledek chybného vývoje". Ve vztahu k socialistickým státům se v těchto letech prosazoval pod hesly "autonomie" a "nezávislosti" odklon od přikrašlování a bezpodmínečné solidarity a současně příklon k "otevřené, věcné a přátelské kritice" chyb a obtíží při socialistické výstavbě. Tomu odpovídalo zdůrazňování rakouské "mírové cestyk socialismu", směřování k postupným cílům, kvalitativní obnově demokracie a socialistické demokracii se systémem více stran. Změny postojů v SPÖ /rakouské sociální demokracii/ přinesly "otevření se sociální demokracii", jehož výrazem byla rezignace na samostatnou kandidaturu KPÖ a doporučení volit ve volbách do Národní rady v r. 1966 SPÖ, aby bylo zabráněno ÖVP /lidové straně/ v získání většiny. Již jeden rok poté konstatovaný "pravicový vývoj v SPÖ" a zatlačování levicové orientace, chybějící opozice vůči "třídní politice ÖVP", to vše znamenalo v KPÖ porážku zmiňované orientace na procesy diferenciace a změn ve velkých stranách jako předpklady akční jednoty dělnické třídy a všech demokratických sil.
Základní myšlenky "Tezí" měl prohloubit roku 1967 široké stranická diskuse "Demokracie a socialismus". K nim přijal v září ústřední výbor podklady, které byly zveřejněny v říjnu s vysvětlivkami tajemníka ÚV (Friedl Fürnberg). Jejich obsahem bylo zásadní upřesnění otázky "vědeckého pojmu diktatury proletariátu", která měla být nahrazena "dělnickou mocí" a "socialistickou demokracií", a také otázky systému více stran, kde se dokonce předpokládala možnost existence "opozičních stran, které jsou proti socialistické orientaci". Díky reformnímu procesu v Československu dostala diskuse od ledna 1968 také ten smysl, jak tvrdili rakouští komunisté, že "převratné události v ČSSR" nemají jen "historický význam pro demokratizaci v sytému socialistických států", ale také pro revoluční dělnické hnutí v kapitalistických zemích, "jehož perspektivyvýznamně závisí na problematice demokracie a socialismu".
Celkově měly na období před r. 1968 určující vliv diskuse o otázkách komunistického hnutí a rozvoji teorie marxismu, které byly často spojeny s názory Ernsta Fischera a jeho mezinárodními vystoupeními. Ačkoliv se Fischer od r. 1959 stáhl z operativní řídící činnosti v KPÖ a koncetroval se především na svou publicistickou činnost, hrály spory o jeho osobu v 60. letech  ústřední roli. V těžišti všech těchto kontroverzí sice stály teoretické otázky - např. odcizení za socialismu, kritická funkce intelektuálů, otázka třídního charakteru pravdy, doiskse se ovšem dotýkala i otázek socialistického vývoje, jejichž plný význam se rozvinul ve spojitosti s "pražským jarem" a vpádem států Varšavské smlouvy do ČSSR.
Doutnající ideologické rozdíly v KPÖ se otevřeně projevily poprvé v lednu a únoru 1968: nejprve narazilo na ostrou kritiku veřejné protestní prohlášení intelektuálů KPÖ proti odsouzení sovětských spisovatelů (Ginzburg, Galanskov, Dobrovolskij a Laškova). Význam měl dále incident z 3. února 1968, kdy se nemohla uskutečnit do klubvny ÚV KPÖ plánovaná přednáška v té době z KSČ vyloučeného československého spisovatele A. J. Liehma, kterou zmařili rozčilení pracovníci stranického nakladatelství pod vedením členů ÚV Mallera a Hexmanna. Plénum ÚV, svolané mimořádně právě v této souvislosti, vyjádřilo nesouhlas jak s postojem těch členů ÚV, kteří podepsali protesní prohlášení bez konzultace s vedenm strany, tak s porušením vnitrostranické demokracie, k němuž došlo zmařením akce organizované intelektuálním časopisem strany Tagebuch. V tomo okamžiku se sice nestalo zřejmým, že by se ve straně formovala dvě křídla, "reformisti" a "konzervativci", jak o tom referoval tehdejší tisk, a jak se také zjednodušeně často tvrdí v memoárové a vědecké literatuře, přesto  byla nepřehlédnutelná hluboká polarizace a známky vytváření frakcí a skupin na pozadí politických a ideologických rozdílů. Výzvy k "překonání této tendence "vyjasněním ideologických a politických otázek" se v dalším vývoji ukázalo neúčinné a nerealistické, naopak se po otevřeném vypuknutí stranické krize v srpnu 1968 rozpory uvnitř strany prohloubily.

Odsouzení vpádu

Pro KpÖ byl vstup vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa překvapivý, odporoval informacím, které měla strana k dispozici po konferenci bratrských stran socialistických zemí v Bratislavě. V srpnu informoval ÚV KSSS rakousko bratrsko stranu o svém hodnocení rozhovorů mezi vedením KSČ a KSSS v Čierné nad Tisou a o konferenci v Bratislavě. Byla zde sice potvrzena orientace KSSS na politické řešení problémů a "pozitivní výsledky rozhovorů", současně však "se vší otevřeností" vyjádřeno, že sovětské obavy "je třeba považovat za ne zcela odstraněné". KPÖ vyjádřilla nejprve v souvislosti s veřejnými polemikami a zostřením vztahu mezi KSČ a bratrskými stranami svou "plnou solidaritu a podporu vedení KSČ", jakož i uspokojení s pozitivním výsledkem porad v Čierné a Bratislavě. Vyzdvihována byla "autonomie, rovnoprávnost a nevměšování se do vnitřních záležitostí, respektování národních zvláštností a podmínek při výstavbě socialismu", stejně jako názor, že v ČSSR neprobíhá "kontrarevoluční proces" a že základy socialismu nejsou bezprostředně ohroženy. Toto hodnocení vývoje v ČSSR bylo potvrzeno v politbyru ještě 13. srpna 1968.
Pod titulkem "KPÖ proti vpádu" přinášel ústřední orgán strany Volksstimme 22. srpna 1968 prohlášení politbyra, formulované odpoledne 21. srpna, které vyjadřovalo nesouhlas s vojenskou intervencí. V tomto smyslu se vyjádřil již v den vpádu Franz Muhri v rohovorech v rozhlase a televizi. Proti pouhým šesti hlasům byl na mimořádně svolaném plénárním zasedání ústředního výboru 22. srpna na návrh Ernst Fischera tento "nesouhlas" zostřen na "odsouzení". V usnesení ÚV se odmítalo "obsazení ČSSR" jako "přímé porušení norem vztahů mezi komunistickými stranami a mezi socialistickými zeměmi".
Také pro následující měsíce byly při hodnocení československých  událostí určující dvě argumentační linie: za prvé názor, že i přes působení "protisocialistických sil uvnitř i vně ČSSR" nedošlo k žádné akutní kontrarevoluční situaci a že KSČ s Alexandrem Dubčekem se sama "vypořádat s tímto nebezpečím". Vojenské obsazení bylo v tomto smyslu hodnoceno jako "důsledek velmi chybných odhadů". Za druhé se KPÖ zasazovala za "pokojné politické řešení" konfliktu, které by  bylo "výsledkem svobodnýchjednání s právoplatnými a zvolenými zástupci ČSSR". S "důrazem" se požadovalo stažení jednotek a "obnovení plné suverenity socialistického Československa". Za krok k tomuto politickému řešení považovala KPÖ normalizacivztahů v rámci komunistického hnutí: "Za tímto účelem vstoupí KPÖ do kontaktu s bratrskými stranami" a bude podporovat každou iniciativu v tmto směru, uvádělo zmíněné usnesení.
Toto stanovisko bylo sděleno všem komunistickým stranám. V průvodním dopise byla vyjádřena připravenost KPÖ k přímým rozhovorům. Už 18. července rozšířila Francouzská KS (FKS) návrh, aby se k projednání vývoje v CSSR a reakce socialistických zemí sešla konference evropských komunistických stran. Politbyro KPÖ na tento návrh neprodleně reagovalo s tím, že rakouská strana "schvaluje snahy o svolání zmíněné konference" a přislíbilo svou účast. KSSS a strany v socialistických zemích tuto inciativu nicméně odmítly. S ohledem z toho vyplývající nemožnost resp. nepravděpodobnost evropské konference se nyní snažilo KPÖ ofezivně o konferenci západoevropských komunistických stran: v tomto směru zpřesnil Muhri obecné usnesení ústředního výboru, přijaté bezprostředně po vpádu. 24. srpna rozšířil na základě rozhodnutí politbyra Muhri v Římě návrh KPÖ na svolání západoeropské konference. Tato iniciativa KPÖ "k analýze hlubších příčin tohoto konfliktu ve světovém komunistickém hnutí" byla také sdělena veřejnosti, opakovaně zveřejněna ve stranickém tisku a koncem září potvrzena jako usnesení ústředního výboru. V očích KPÖ měla taková konference, vedle "nerformální výměny názorů a podstatě problémů", pozitivně působit na strany pěti intervenujících států prostednictvím "kolektivního stanoviska" a dosáhnout tím pozitivního příspěvku "k mírovému politickému řešení". Komunistická straná Itálie tuto myšlenku podporuje a bude o ní hovořit s francouzkou a britskou KS. sdělil Muhri plénu ústředního výboru.
Snahy KPÖ však už v tomto okamžiku byly odsouzeny k nezdaru v důsledku odmítavého postoje KSSS a v pozadí probíhajícího ovlivňování stanovisek bratsrských stran: Několik dnů po přijetí usnesení ústředního výboru mohlo vzít vedení KSSS na vědomí vyjádření Luigiho Longa, že KS Itálie návrh KPÖ odmítá. Již 2. září bylo sděleno KSSS také ze strany francouzské KS, že nehodlá podporovat žádné vícestranné setkání komunistických stran. KS Itálie přitom požadovala při jednáních s KPÖ souhlas francouzské strany jako podmínku pro svolání takové konfernce. Na plenárním zasedání ÚV 12. září informoval Muhri, že KSSS "napsala všem stranám", že "je proti takové konferenci" a také KPÖ došlo odpovídající sdělení. Vedení KPÖ zřejmě nemohlo být oficiálně informováno o stanoviscích italské a francouzské strany, protože Muhri ještě v rozhlasovém interview počátkem října podtrhoval úsilí své strany o západoevropskou konferenci mimo jiné také poukazem na souhlasný postoj těchto stran. Jak vážně brala KSSS iniciatiu KPÖ, o tom svědčí telgramy, které ihned poté odešly FKS a KPÖ: KPÖbyla varována před "otížně napravitelnými následky pro jednotu evropského komunistického hnutí", FKS byla vyzvána, aby zveřejnila svůj odmítavý postoj. K tomu také došlo krátce poté sdělením KPÖ, v němž FKS považuje konferenci západoevropských KS v současné situaci "za nevhodnou".

Pokračující proces diferenciace

Vedle vnitropolitických obtíží, které byly důsledkem intervence a které doléhaly na KP'O obzvlášť silně vzhledem k zeměpisné blízkosti Rakouska a Československa, znamenal vstup vojsk především "obtížnou zatěžkávací zkoušku" pro jednotu strany. Následovaly a až do podzimu 1969 trvaly střety, které vešly do dějin KPÖ jako "krize strany". Přesto je zjednodušením, tvrdit, že už "vstup /.../ jednoznačně odhalil fronty uvnitř KPÖ" a že KP'O už od této doby, od srpna 1968, byla rozštěpena do dvou jasně ohraničených křídel, resp. frakcí: na konzervativně-ortodoxní "stalinisty" a sektářské "dogmatiky" na jedné straně, a na reformně komunistické "progresivní", "revizionisty" a "pravicové oportunisty" - podle různých, obvykle hanlivých, popisů a nálepek. Ve skutečnosti se dostávala linie strany z 21. srpna 1968, vycházející z kontinuity nové orientace KPÖ, pod stále větší tlak diferenciačního procesu, který se prohluboval podél mnoha zlomových čar, a vedl až k eskalaci konfliktů ve druhé polovině r. 1969.
Podobně jako odhalení 20. sjezdu KSSS a maďarská krize v roce 1956 vedla intervence do ČSSR v roce 1968 k těžkým otřesům a kriz důvěry mezi členstvem strany. V politbyru se koncem srpna hovořilo o diskusích ve stranických organizacích, které nabírají "často rozporný a bouřlivý průběh". Poprvé ve svých dějinách kritizovala KPÖ otevřeně KSSS a další strany v socialistických zemích. Svou formou i obsahem šla prohlášení a iniciativy KPÖ nejdále ze všech západoevropských stran. Pro další vývoj mělo však zásadní význam to, že široké masy členů strany díky svému tradičnímu propojení se Sovětským svazem hodnotily kritická stanoviska k problémům socialistických zemí tendečně jako "antisovětská", a odsouzení intervence ústředním výborem přijímaly jen vlažně, resp. jej zcela odmítaly. Takže už několik týdnů po intervenci mohl Muhri referovat ústřednímu výboru, že "v mnohých okresech je dokonce většina funkcionářů podstatné části naší strany" proti stanovisku ústředního výboru. Tato tendence, založená na překonaných, přesto však hluboce zakořeněných představách, která vyjadřovala skepsi vůči základním myšlenkám 20. sjezdu KSSS a k " dlouhodobému procesu dalekosáhlé reorientace" zahájenému v KPÖ, měl asilnou podporu vedel stranické zákadny a funkcionářských kádrů také v samotném aparátu strany. Ještě v roce 1970 tak muselo být konstatováno, že samotné "programové základy rakouské cesty k socialismu si určitě ještě neosvojila velká většina" funkcionářů a členů strany.
Odmítavé postoje vůči odsouzení vojenské intervence ústředním výborem "z levicového pohledu" - "dogmatické a sektářské postoje" - byly v této době sice předsedou KPÖ hodnoceny jako kvantitaivně silnější než "extrémní" opačná pozice, pro přiostření dalšího průběhu střetů bylo však určující především veřejné vystupování Ernsta Fischera a příspěvky v intelektuálním časopise KPÖ, které přesahovaly stanoviska strany a které mnozí - jak pro jejich obsahové rozpětí, tak pro charakter prezentace - přijímali jako provokaci. Tak vystoupila 31. srpna redakční rada časopisu Tagebuch společně s 20 komunistickými intelektuály, mezi nimiž byli i členové ÚV, veřejně s prohlášením, v němž moskevské protokoly byly charakterizovány jako "diktát" a "vydírání". 10. září 1968 následoval rozhovor Ernsta Fischera v rakouské televizi, hodnocený jako "politická rána na tympány", ve kterém znovu opakoval hodnocení moskevských protokolů jako "diktátu", a požadoval pro případ, že nebude splněn ultimativní požadavek na okamžité stažení okupačních vojsk, rozchod se sovětským stranickým vedením. Obě stanoviska šla daleko za oficiální vyjádření KPÖ, resp. stála proti hodnocení,  potvrzenému také usnesením ÚV, podle kterého byl "v reálné situaci" podpis moskevských protokolů "prvním krokem k pokojnému řešení". Z téhož důvodu byl v říjnu odmítnut i návrh Franze Mareka, zahrnout do formulace diskusních podkladů pro nadcházející 20. sjezd KPÖ "jistou rezervovanost v hodnocení moskevských protokolů".
V celku povrdilo 33. plenární zasedání ÚV ve dnech 12. a 13. září 1968, které se zabývalo československými událostmi, kritický postoj ke vstupu vojsk a požadavek na stažení zahraničních vojsk z ČSSR. také po podpipsu smlouvy o dočasném umístění sovětských jednotek v ČSSR potrvdila KPÖ svůj názor, že "plné obnovení suverenity ČSSR zahrnuje také nejrychlejší možný odchod všech zahraničních vojsk". Na pozadí zmíněných oficiálních stanovisek byla však již většina diskusních příspěvků na 33. plénu ve ovlivněna spektakulárním vystoupením Ernsta Fischera a podoných postojů ve straně. Sice byly přijaty základní linie, formulované v  referátu Muhrim , které zahrnovaly odmítnutí "extrémních" stanovisek. rezoluce s tímto obsahem byla přijata proti pouhým dvěma hlasům, přesto se prohluboval proces vytváření organických skupin. Krize ve straně se ještě během téhož roku přiostřila na hranu rozpadu, což se projevilo také na jednotlivých okresních konferencích, i při volbách delegátů na nadcházející 20. sjezd KPÖ.
Nespokojenost stranické základny přiživovalo také to, že veřejný obraz KPÖ do značné míry určovala vystoupení reformních sil. To bylo vedle veřejných vystoupení, která nacházela ohlas v médiích, dáno také vedoucími pozicemi jejich exponentů ve stranickém tisku: Franz West fungoval jako šéfredakor ústředního orgánu, Franz Marek vedl teoretický orgán Weg und Ziel, tento proud vedle intelektuálního časopisu Tagebuch měl rozhodující postavení také v mládežnické organizaci Freie Österreichische Jugend, značnou sílu měl i ve vídeňské a dolnorakouské zemské organizaci a v odborovém svazu Gewerkschafliche Einheit v okolí Egona Kodicka. Vliv těchto sil se tak rozšiřoval daleko mimo intelektuální kruhy také na stranickou mládež a funcionáře na závodech, což se odrazilo i ve složeí ústředního výboru apolitbyra. V této souvislosti získala personální otázka složení nových ústřeních orgánů velký význam na nadcházejícím 20. sjezdu KPÓ, svolaném na leden 1969. Když na sjezdu nebyli znovu do ÚV zvoleni členové politbyra Franz Marek a Egon Kodicek, stejně jako Theodor Prager a Fred Margulies, ukazovalo to na jak na rozsáhle založenou frakční akci, tak na široké odmítnutí jejich názorů ve stranické základně. Strana se tím dostala na pokraj rozpadu. Osobní iniciativa předsedy strany Muhriho nakonec vedla k opravě volebního výsledku: na jeho návrh byl v novém veřejném hlasování přijat celý volební návrh přijat en bloc. čímž byl odmítnut tlak základny a podařilo se zabránit hrozícímu štěpení. Marek poté odstoupil ze své funkce šéfredaktora Weg und Ziel a odešel z politbyra. ustavující zasedání nového ÚV zvolilo v tajné volbě Muhriho předsedou strany, a za tajemníky ÚV funkcionáře, kteří doposud vystupovali jasně proti snázorům Fischera a Mareka (Friedl Fürnberg, Hans Kalt, Erwin Scharf). West zůstal šéfredaktorem Volksstimme, a nové politbyro doplňovali Egon Kodicek, Jofsef Lauscher, Alfred Ruzitschka, Maria Urban a Fritz Zapf, čímž zůstal zachován přibližně vyvážený poměr sil v operativním vedení strany. V průběhu diskuse v ÚV se ozvaly četné hlasy proti volbě Fürnberga a Scharfa do politbyra. V samotném ústředním výboru byl podobný poměr sil. V důvěrném dopise člena ÚV Roberta Dubovskyho pro /východoněmeckou/ SED tak bylo označeno 42 členů tohoto orgánu jako zastánci "marxisticko-leninské politiky", 33 členů (asi mírně přehnaný odhad) označil Dubovsky jako příslušníky "skupiny Fischer-Marek" a dvanáct jako jednoznačně nezařaditelné.

Obsahové pukliny

Z hlediska obsahu byly středem kontroverzí ve stranických diskusích let 1968/1969 tři okruhy problémů: za prvé otázky světového komunistického hnutí, především vztah ke KSSS a socialistickým států, dále hodnocení vývoje v Československu, a nakonec "nová levice" a z toho vyplývající výzvy pro KPÖ.
V diskusi o zákdních otázkách komunistického hnutí se navazovalo na reformní impuls 20. sjezdu KSSS, který se odrážel v nové programové orientaci KPÖ. Konkrétně byly rozpracovány tři hlavní zásadní důvody, které vedly k "chybnému odhadu" a výslednému vpádu: za prvé "porušení principů vztahů mezi komunistickými stranami /.../ a socialistickými zeměmi, včetně zásady rovnoprávnosti, autonomie a suverenity. V této souvislosti bylo kritizováno také ignorování stanovisek západoevropských komunistických stran. Za druhé byl znovu otevřen problém demokratického vývoje v zemích reálného socialismu, resp. byl ostřeji akcentován. Kritizovány byly projevy deformace a stagnace socialistické demokracie, jakož i "politický a ideologický paternalismus" a okřikování, dokonce úplná absence svobody diskuse a přístupu k informacím v Sovětském svazu. Například tak v tamním tisku nebylo dostatečně informováno o Akčním programu KSČ nebo o odmítavém postoji západoevropských bratrských stran ke vpádu. Za třetí se navazovalo na debatu zahájenou na 20. sjezdu /KPÖ/ o národních zvláštnostech a všeobecných znacích při přechodu k socialismu a jeho výstavbě. Proti názoru SED, která charakterizovala Akční program KSČ jako "revizionistický" a společenský vývoj a národní formy socialistické demokratizace v ČSSR jako "kontrarevoluční", byly obhajovány představy KPÖ o "rozmanitosti cest a forem, o rakouské cestě k socialismu - na základě systému více stran s připuštěním opozice. Tak řekl Muhri ve zprávě ÚV na 20. sjezdu KPÖ, že socialismus neznamená "odstranění existujících demokratických vymožeností a svobod, nýbrž doplnění a získání nových práv a svobod pro pracující, které jsou možné jen zatlačením a vyřazením velkého kapitálu z politiky a z hospodářství".
Ještě před sjezdem strany došlo v politbyru a ústředním výboru ke střetům o komuniké o rozhovorech delegací KSSS a KPÖ. Během rozhovorů, které se konaly 2. a 3. prosince, nedošlo podle očekávání ke shodě o intervenci Varšavské smlouvy. Na nátlak KSSS se to však přímo nedorazilo v komuniké. Zatímco politbyro po výměně názorů charakterizovalo pasáže o ČSSR jako "kompromisní fomulaci" a "jistě ne ideální řešení", současně však "žádný ústup z našich pozic", konstatoval např. Ernst Fischer faktické "odvolání nezávislého postoje" KPÖ a "otřesení naší věrohodnosti". Vyrovnat to mělo zveřejnění rozhovoru s Muhrim ve Volksstimme (souběžně s textem komuniké), v němž podtrhl odmítavé stanovisko KPÖ vůči invazi. Zpráva Alfreda Ruzitschky na ústředním výboru 18. prosince zřetelně vyjadřovala, že delegace KPÖ od svých názorů - např. podpory "polednové politiky KSČ" - v žádném případě neodstupuje, a že otevřeně diskutovala také problémy komunistického hnutí, které se projevovaly v předchozích měsících, až ke kritické otázce, zda snad existuje představa o "revizi některých podstatných závěrů 20. sjezdu /KSSS/", což delegace KSSS odmítla.
V rámci rozhovorů v Moskvě bylo potvrzeno pokračování spolupráce mezi KPÖ a KSSS. také na 20. sjezdu /KPÖ/ byly odmítnuta vyjádření, směřující k rozchodu s vedením KSSS a socialistických zemí. Vztahy k nim se měly naopak vytvářet "na základě skutečného spojení principu autonomie a solidarity". Většinou v politbyru a ústředním výboru byly odmítnuty v průběhu "krize strany" vesměs všechny iniciativy, které by byly na pozadí kritické pozice KPÖ vůči 21. srpnu 1968 mohly vést k dalšímu zostření vztahů s KSSS a dalšími stranami. Naopak kruh kolem časopisu Tagebuch zintezivnil své požadavky na dalekosáhlejší kritiku a distancování se od Sovětského svazu, až k označení 21. srpna 1968 za "podobně osudový bod obratu v mezinárodním dělnickém hnutí", jakým byl kdysi 4. srpen 1914 (v jednom redakčním příspěvku), což bylo hodnoceno jako požadavek na rozchod a na popření socialistického charakteru Sovětského svazu.
Další rozpor, který prohluboval rozštěpení ústředního výboru, představovalo hodnocení vývoje v ČSSR a personálních změn ve vedení KSČ v dubnu a září 1969. KPÖ sice označilo - nejprve v článku ve Volksstimme a později i v usnesení ústředního výboru - odvolání Alexandra Dubčeka z funkce prvního tajemníka strany a jeho nahrazení Gustávem Husákem za "vnitřní záležitost" KSČ, vyzdvihlo však přesto svou podporu "rozhodnému prohlášení" Husáka, že bude pokračovat v "polednové politice" na základě Akčního programu KSČ. Výsledek hlasování (45 pro, 20 proti a šest abstencí) vyjadřoval podporu, jakou získal protinávrh rady časopisu Tagebuch, který hodnotil změny v KSČ jako "likvidaci podstatných prvků polednové politiky". Návrhy na doplnění obsahu /stanoviska ÚV/, které usilovaly o jasnější odsouzení vměšování KSSS do vnitřních záležitostí ČSSR i pokračující přítomnosti sovětských vojsk v ČSSR, nezískaly většinu. Také návrh Franze Westa, který vyjadřoval "znepokojení" z odstranění vedoucích funkcionářů strany /KSČ/ a odvolání Dubčeka z předsednictva, byl odmítnut (24:36:6). Rozdílné názory ve vedení KPÖ vedly v posledních měsících 1969 nakonec k tomu, že už nemohla být v těchto otázkách přijímána žádná oficiální stranická stanoviska. Zprávy a informace o vývoji v ČSSR byly už nadále ve Volksstimme publikovány bez komentáře.
Celkově byla vyjádření KPÖ o reformním procesu v Československu od roku 1969 ve znamení podpory "normalizace". Objevily se také - v souladu s novými postoji v KSČ - navíc lehké posuny ve větším zdůrazňování nejednotnosti polednového stranické vedení, vměšování imperialistických mocností, působení dogmatických a antisocialistických sil, jakož i potřeby rozhodného boje proti nim. Již v rezoluci sjezdu bylo uvedeno, že vstup vojsk nevedl k přerušení demokratizačního procesu v ČSSR, a že naopak všechny známé skutečnosti "posilují názor, že motivem pro vstup, k němuž se pět států Varšavské smlouvy rozhodlo s těžkým srdcem, byla starost o osud socialismu" v ČSSR a v socialistickém společenství. Současně se od prosince 1968 sále silněji argumentovalo potřebou, "znovu nalézt správné proporce v naší práci" a přejít od koncentrace na československé události a základní problémy komunistického hnutí zpět k praktické práci, soustředění se na vnitropolitické úkoly jako nadcházející volební kampaň do Národní rady a otázky hospodářské politiky, jako byla plánovaná reforma zestátněného průmyslu, v mezinárodních otázkách na solidaritu s bojem za svobodu vietnamského lidu.

Eskalace a "normalizace"

Nadále zůstávala rozhodující orientace stranického vedení na posílení, resp. obnovení politické a ideologické jednoty strany. Proto byla jako "nový počátek" chápana hlavní rezoluce 20. sjezdu strany, přijatá jen s třemi abstencemi. Na jejím základě měla být překonána krize. Tato reoluce měl a být bráněna "bojem na dvě fronty" proti extrémním dogmatickým názorům i "revizionismu" a z něj vycházejícím jednostranným interpretacím výsledků 19. sjezdu. Protože hodnocení a požadavky kruhu Tagebuchu a některých jednotlivých členů stranického vedení přesahovaly kritický rámec formulovaný v rezoluci, stála reformně orientovaná část KPÖ, která se považovala za legitimního pokračovatele 19. sjezdu před problémem, že prominentí exponenti nové orientace - především Fischer a Marek - byli stranickou veřejností stále více chápani jako ti, do vystupují proti závěrům strany, a za revizi výsledků a zákaldní linie 19. a 20. sjezdu, tedy i proti proklamovanému "novém začátku".
Podstatně přispěla k přiostření střetů během roku 1969 vyjádření Ernsta Fischera a časopisu Tagebuch o "nové levici", která se dotýkala charakteru a nezbytnosti KPÖ jako revoluční strany. Fischer se v článku hamburských novinách Zeit vyjádřil ve prospěch svazku levicových seskupení různého druhu, jejichž flexibilní taktika musí postačovat až k pokusu, "vyhodit zkamenělé strany do povětří, uvolnit z nich to, co je dosud živé", což bylo intepretováno jako "zpochybnění úlohy KPÖ", jako "otevřené vyhlášení úsilí o rozštěpení" strany, resp. její nahrazení "mlžným levicovým hnutím". Na tomto pozadí byla doposud víceméně neúčinná orientace na politicko-ideologické vyjasnění sporných otázek v průběhu roku oddělena veřejnými a otevřenými střety od oné "tendence", která "veřejně napadala a zpochybňovala /.../ některé základní zásady 19. a 20. sjezdu z pravicově orpotunistických pozic", jak to shrnul Muhri koncem r. 1969, v době maximálních střetů. "Dogmatické a sektářské tendence", z nimž je také třeba se vypořádat, byly v této souvislosti zmíněny zcela formálně.
Vyloučení Fischera se stalo podnětem k další eskalaci konfliktů na podzim 1969. Po tom, co Fischer postavil v televizním interview proti sobě "tankový komunismus" a humanistický socialismus, rozhodla se formálně podle stanov strany nezávisle působící rozhodčí komise KPÖ v květnu 1969 vyloučit jej z KPÖ. Následnému požadavku ústředního výboru, aby bylo toto rozhodnut odvoláno, nebylo v říjnu vyhověno. V reakci na to vydstoupilo 27 členů ústředního výboru bez konzultace s politbyrem na veřejnosti s prohlášením, které Fischerovo vyloučení charakterizovalo jako "další úder proti demokracii a nezávislosti", posilující v KPÖ "tendenci k rozštěpení". Tyto události odhalily hlubokou trhlinu, která probíhala všemi stranickými organizacemi: z nespočetných zákldních struktur docházely teď ústřednímu výboru rezoluce a stanoviska, na jedné straně protestující proti vyloučení Fischera, na druhé straně většina odsuzujích jeho vystoupení a veřejné prohlášení "27" jako "frakční činnost". tato nálada se odrazila i na ústředním výboru: 7. plenární zasedání 27. a 28. října přijalo na návrh Fürnberga vyloučení Fischera se zdůvodněním, že odmítá "jeho politické a ideologické názory" (46:26:2). Současně bylo odmítnuto vyjádření 27 jako odporující "zásadám platných organizačních principů strany". Marek přetím vyzval všechny členy ÚV, kteří nesouhlasí s vyloučením Fischera, aby "zůstali i po schůzi na místě", na což kladně reagovalo asi 20 členů ÚV, kteří se pak počátkem listopadu obrátili na politbyro s ultimativními požadavky.
Na 8. plénu 24./25. listopadu 1969 vystoupil Muhri napsledy s referátem, který se vyznačoval jeho snahou a vyrovnání a kompromis, pro které, jak se mělo ukázat, už neexistovala základna. Při odmítnutí tvorby skupin se součásně vyjádřil proti "monolitickým" vedoucím strukturám a přislíbil - ve vztahu k požadavkům "27" - otevřenost stranických orgánů ve vnitřních kontroverzích. Za základ pro překonání krize však současně označil závaznost usnesení, rezignaci na vynášení vnitřních rozdílů do médií a překonání tendence k tvorbě skupin. Odmítl nahražení KPÖ "novou levicí" stejně jako vyostřování vztahů s KSSS nebo dokonce rozchod s ní. Rezoluce, ve svémobsahu vycházející z referátu, byla schválena (52:27:3).
K rozchodunakonec vedl těsnou většinou přijatý návrh dolnorakouského zemského tajemníka Karla Zenkera, aby byl vyloučen z politbyra Franz Zapf, odpovědný za práci s mládeži, poté, co se bránil provádět kurs na výstavbu komunistické mládeže, schválený na předchozím zasedání /ÚV/: členové politbyra Maria Urban/ová/, Egon Kodicek a Franz West odstoupili z funkce v tomto orgánu, poslední z nich i funci šéfredaktora ústředního orgánu. Potom opustila většina ze "27" sál a v dlaším vývoji ukazal KPÖ záda. Následovala vlna odstupování z funkcí a vystupování ze strany, včetně řady stranických a závodních funkcionářů, intelektuálů a zástupců mládežnické organizace. K překonání krize a volbám funkčních orgánů byl posunut termín 21. sjezdu dopředu na konec května 1970. Ve vztahu k vnitrostranickým otázkám byl ve znamení "normalizace", zúčtování s pravicovým oportunismem" a upevnění "marxismu-leninismu". Během kampaně proti "revizionistickým silám", které se seskupily kolem Wiener Tagebuch, FÖJ /Freie Österreichische Jugebnd/ a Arbeitsgemeinschaft für Gewerkschäfliche Einheit. odstěpené z Gewerkschafliche Einheit, bylo provedeno také několik vyloučení ze strany, jako např. Franze Mareka. Celkově se počet členů KPO snížil asi o třetinu: z 21 415 k 1. lednu 1968 na 26 663 v době 21. sjezdu v květnu 1970 a 21 680 na konci r. 1971.