Výňatky z knihy Rudolfa Černého „Antonín Novotný: pozdní obhajoba“, v níž popisuje společnou práci na rukopisu „Exprezident“. Rukopis byl posléze na příkaz ÚV KSČ zabaven státní mocí a na 50 let „zmrazen“ v sejfech
zvláštního oddělení.… Jak to pak, že on, který byl ještě před několika týdny ve vrcholné stranické funkci, může dnes tok událostí pozorovat s „rukama v kapsách“? Proč se nebrání?
„Vystoupit proti lživým nařčením?“ divil se. „Slyšel jste někdy o takzvané zpětné vazbě? To se na Novotného vypustí palba lží, a tak se mu zároveň poskytne možnost, aby na některou reagoval, aby na některou odpověděl. Přirozeně, že si Novotný vybere tu nejhorší a nejnestoudnější. Tak alespoň organizátoři kampaně uvažují. Doufají, že jim na to sednu? Když se odvolám, oni tu zprávu velmi šikovně dementují, čímž ji zopakují – a zítra ji tedy bude vědět víc lidí než včera. Já mám možnost znovu protestovat proti dementi, a výsledek, to už je zpětný odraz v povědomí celého státu. Lid se přirozeně nedozví skutečnou pravdu, já zůstanu viníkem, a teď to spustí naplno. V některé továrně zorganizují „veřejné mínění“ proti Novotnému, který byl odhalen jako viník, novinář, který si lež vymyslel, dostane všeobecnou podporu pro další útok proti mně, a už je tady první rezoluce…“
Antonín Novotný předkládal plno argumentů, které mě měly přesvědčit o správnosti jeho postoje. Byl si především jistý, že každá jeho obhajoba na veřejnosti bude zneužita proti straně. Sám sebe přibíjel na kříž: Bojovat za vlastní rehabilitaci a ohrozit KSČ? Vykoupit vlastní klid poškozením strany?
První návštěva u Antonína Novotného se blížila ke konci. V duchu jsem si kladl kardinální otázku: Do jaké míry nastalá situace, dějinné zvraty v pravém slova smyslu ovlivní muže v křesle přede mnou. Bude, právem, zatrpklý, nebo nadále nanejvýše disciplinovaným komunistou, který ze stranické kuchyně nevynese nic, co by mohlo KSČ uškodit?
Nedalo, abych se neotázal:
„Tušil jste, že po odvolání z funkce prvního tajemníka budete zbaven i křesla prezidenta?“
Změřil si mě očima, jako by vážil odpověď. Ale na to, že jsme spolu seděli poprvé, řekl dosti otevřeně:
„Věřil jsem, že mi podle slibu bude zachováno. Přestal jsem tomu však věřit ve dnech oslav 20. výročí Února 1948. I když jsem byl tehdy ještě členem ústředního výboru, šlo vlastně už jen o formální akt přítomnosti prezidenta. Události už pochodovaly beze mne a kolem mne. Už jsem se ani nepodílel na přípravě, na tribuně jsem dělal stafáž. Situace byla taková, že nikdo z našich soudruhů na mne ani nepromluvil, ze strany některých zahraničních delegací šlo jen o společenské gesto. Výjimku učinil Ulbricht. My dva k sobě nikdy necítili zvláštní osobní vztah, ale byl to už jen on, kdo se mnou hovořil jako soudruh se soudruhem. Projevil obavy z nastupující revize u nás; více jsem vyčetl z jeho řečnického vystoupení. Ve svém projevu se dovolával ústavy NDR, která ve svém prvním článku hovoří o tom, že jejich zem je politickou organizací pracujících měst a venkova. Že německý lid za vedení dělnické třídy buduje komunismus a že neopustí bratrské strany.“
Řeči státníků je třeba číst mezi řádky a z na první pohled obyčejných frází se staví závažná tvrzení. Tak tomu bylo i v případě Ulbrichtovy řeči v Praze, která věštila zvraty vývoje u nás. Antonín Novotný se v tomto smyslu rozhovořil o 20. výročí Února, které prý nebylo oslavou, ale třídními spory na nejvyšší komunistické úrovni. Rumun a Jugoslávec hovořili z tribuny ve prospěch Dubčekova týmu; Kádár, Gomulka, Brežněv a hlavně Ulbricht z pozice proletářského internacionalismu. Ceašescu prosazoval pod rouškou jakési komunistické rovnoprávnosti naprostou izolovanost jednotlivých států socialistického zřízení, Vlahovič přísahal na program samospráv a národní emancipace. Oba sklidili aplaus pražské obrodné vlny. Exprezident svlažil rty douškem kávy:
„Já prosazoval sovětské stanovisko obsažené v projevu Brežněva, ten se mi styděl podívat do očí…“
…
„On si Leonid Iljič uvědomil svůj podíl a snažil se ke mně najít cestu. Po slavnosti na Staroměstském náměstí mi řekl:
„Doufám, Antoníne Antonoviči, že zajdeš s námi ještě k nám na skleničku!“
„Dnes už ne,“ odmítl jsem pozvání. „Jsem moc unavený!“
„Dobrá!“ odpověděl mi. „Ale abys jednou nelitoval!“
…
„Já Brežněvovo pozvání odmítl, i když jsem věděl, že mi to nezapomene. Je to přece jenom někdo; ale já mu nemohl odpustit, že mě obětoval. Měl jsem pořád na paměti rok 1962, zasedání strany, kde mě teatrálně prohlásil za největšího syna Komunistické strany Československa. To bylo zasedání, kde Čína odsoudila náš, ale hlavně sovětský vztah k Albánské straně práce. Podobně mě svého času vyznamenal Nikita Chruščov, jeho stisk byl však mnohem vřelejší a upřímnější. Já to přirozeně bral jako ocenění práce celé naší strany. Pak přišel prosinec loňského roku, Brežněv sondoval půdu ve Španělském sále a najednou byl pro něho největším synem československé dělnické třídy už Alexander Dubček. Bez něho už neudělal ani krok…“
…
Slyšitelným spodním tónem teď zněla nespokojenost Antonína Novotného. Zvláště to bylo citelné při kritice lidí, se kterými až donedávna spolupracoval. Na otázku, zda vidí příčinu většiny změn v nástupu nové generace politiků, řekl:
„Generační střídání vždy přineslo straně problémy. S příchodem těch mladších se musely řešit nové okolnosti. Až dosud šlo vždy o revoluční nástup, nyní je tornu jinak. Pamatuji se, že na konci padesátých let se rapidně začal zužovat kádr osvědčených straníků, kteří to většinou táhli už od dvacátého roku. Umírali a odcházeli do penze. Tím se však otevíral prostor mladším soudruhům, kteří až na výjimky neprošli žárem třídního boje, což není fráze, ale platný fakt. Víte, za mých mladých let znamenalo být v kterékoliv stranické funkci neustále v nebezpečí kriminálů, vyhazovů z práce, odmítání zaměstnání, žebráckých obecních podpor. Po osmačtyřicátém roce byla funkce už bez nebezpečí a solidně finančně zajištěna. Znamenala mnohem významnější společenské postavení a tak se stalo něco, s čím jsme dříve nepočítali: honba funkcemi, které přinášely různé sinekury. Mnozí soudruzi neprosazovali své postavení na zásadě politické práce, ale na intrikách, které se posléze přenesly i do nejvyšších orgánů strany. Předsednictvo mi někdy připomínalo debatní klub, více se tam řešily soukromé záležitosti některých funkcionářů než závažné politické problémy. Ideje a sny o nejspravedlivějším společenském zřízení ustupovaly realitě kariéry. Snažil jsem se bojovat s tímto nešvarem, ale ukázalo se, že jsem proti tomu příliš slabý. Nejhorší bylo, že za mnou začaly přicházet i manželky některých soudruhů a žádaly, abych řešil jejich rodinné věci. Maléry synáčků a dcerek, dokonce mi přišly ukazovat boule a modřiny, které utrpěly při hádce s manželem. Říkám vám, že tyto praktiky se týkaly výhradně té nové politické generace, nic takového si nepamatuji z doby, kdy ve vedení strany byli její zakládající členové.“
…
Narážku na nekorektní zprávy o jeho osobě, kterých ten čas bylo v novinách a časopisech plno, přešel jen pokrčením ramen a vrátil se k našemu prvnímu setkání. Jestlipak mi dostatečně vylíčil zasedání ve Španělském sále? A tak se rozhovořil o událostech, kdy se rozhodovalo o jeho vyřazení z politiky.
…
„V prosinci to začalo, v lednu jsem byl v ústředním výboru skoro bez podpory. Abyste tomu lépe rozuměl. Já jako 1. tajemník strany politicky představoval jakýsi „centr“. Po zbavení funkce se stal centristou Dubček, ke kterému směřoval odliv dosavadních zastánců mé linie. Dezertovali k centru, tak se to dá nazvat. Já představoval levici, byl jsem členem předsednictva, ale nikdo se mnou už nepočítal. I to prezidentství bylo už formální. Byl jsem předsedou Národní fronty, ale ta zasedala beze mne. Lidé, kteří před několika týdny neudělali krok bez mého pokynu, se teď báli se mnou zastavit, aby neohrozili své dosavadní postavení…“
…
Hlavní nápor byl však na Antonína Novotného, třebaže byl v přímém rozporu s usnesením a prohlášením předsednictva KSČ, které hodnotilo Novotného, při jeho odchodu z funkce 1. tajemníka KSČ, jako úspěšného politika a oddaného soudruha, který vykonal mnoho pro stranu a národ…
„Musíte rozlišovat oficiální prohlášení, která jsou vlastně jen výsledkem určitých názorů na věc v daném okamžiku. Situace je dnes už docela jiná než v lednu, aby si pamatovali, co o mně prohlásili. Teď už si mohou na Novotného vymyslet, co chtějí. Ono už nejde tak o mne, ale o to dostat do povědomí veřejnosti, že komunistický režim od roku 1948 byl jedinou dlouhodobou pohromou pro národ, že za éry dělnických prezidentů to šlo od deseti k pěti, že na tak vysoké funkce neodpovídaly naše vědomosti… Jsou to jednoduché počty. Nejdříve je třeba ukázat KSČ a dělnickou třídu před národem jako svaz nějakých politických negramotů nebo dobrodruhů a zločinců. Stupňovaným tlakem uspíšit odchod čestných komunistů z veřejné činnosti a tak vyklidit pole pro revizi. Oni vědí, že Novotný by se mohl za určitých okolností stát ještě pákou, která by vyvrátila jejich snahu zbavit dělnickou třídu moci. Proto museli navodit takovou situaci, aby se masy strany staly nepřítelem Novotného, a jemu vytvořit takové životní podmínky, aby se staral jen o vlastní kůži. To je smysl všech špinavých pomluv mne a mé rodiny.
…
„Co si asi vykládáte za moji slabost nebo nepředloženost, to byla skutečnosti víra v komunistické řešení problémů. Mohu vám říci‚ že jsem byl vždycky proti dávání funkcí k dispozici. Funkce, to není vlastnictví toho či onoho funkcionáře, aby ji ústřednímu výboru dával. Funkce nám je vždy pouze propůjčena, proto nám může být stranou odňata. Já ji ve skutečnosti nedal. Ani jednu ani druhou, byly mi odňaty tlakem, kterému jsem byl vystaven. Ocitl jsem se mezi dvěma kameny, které mne drtily. Na jedné straně progresivisté: ti si byli vědomi, že bez mé porážky nebude existovat revize. Na druhé straně soudruzi, kteří mi v naději své vlastní záchrany odmítli podporu. Já si mohl vybrat. Buď jít do opozice a riskovat vyloučení z KSČ, nebo odejít z politiky vůbec. Volil jsem to druhé. Usnadnilo mi to několikeré nabídnutí, abych to složil. V tom je celé tajemství mého odchodu…“