Paďouři a bojovníci

Co nám dluží čeští komunisté [úvaha]

Vyvlastnili komunisté opravdu pojmy? Vyvlastněný majetek lze restituovat. Lze restituovat i pojmy? Vzpomínám si na své poslední setkání v Brně s velkým českým nemarxistickým filosofem Josefem Šafaříkem. Vyprávěl mi o svém údivu nad tím, že bychom měli restituovat slovu „kapitalismus“ všechnu jeho starou moc nad lidmi, zatímco slova, která mu vzdorovala - jako odcizení, sociální spravedlnost, solidarita - by měla být zapsána na listinu slov podezřelých z terorismu, ostře střežených a brutálně prohledávaných pravicovými novináři. Restituce vyvlastněného majetku je ale vždy také restitucí vyvlastněných slov. Dají se restituovat všechna slova?

V soukromých rukou jsou dnes znovu obrovské feudální majetky, které se mohly zformovat jen v předobčanských dobách, kdy velká většina lidí neměla žádná práva, nebyli občany, jen poddanými. Jsou takové majetky legitimní i v době, kdy lidé už nejsou poddanými, ale občany? Lze restituovat i pojmy, které k nim patří - panství, nerovnost jako přirozený stav společnosti či nadpřirozená autorita církve katolické a její privilegované postavení ve státě? V té míře, v níž naše konzervativní pravice prosadila restituce feudálních majetků včetně majetku církevního, vyvlastnila pojmy stejně svévolně jako kdysi komunisté. Výrazy „sociální spravedlnost“ nebo „boj za práva chudých“ jsou dnes vyháněny z našich dějin, ačkoli se kolem nich točila tři poslední století a celá naše literatura.

Dovedu si představit, že mnoho českých občanů volilo komunisty, protože se jim zdálo, že slova, která právem vzdorovala kapitalismu v době jeho triumfu, jsou dnes prohlašována za „neplatná od samého počátku“ a oni nechtějí být bez protestu restituováni do doby dávno minulé. Ve dvacátém století zavedli filosofové pojem „času vědomí“, v němž nelze nic vrátit zpět, protože nová zkušenost mění smysl zkušenosti minulé. Existuje také čas sociální, jehož body jsou stejně nevratné: kdo byl jednou občanem, už nebude poddaným „bez odporu svého rozumu a svědomí“ - a to také zásluhou komunistů. Sovětský komunismus byl totiž jednou z historicky možných (i když, jak se ukázalo, příliš nákladných) cest k modernosti, která vedla přes rozhodující roli státu, osvícené menšiny a vědy o společnosti. Komunismus navrhl dovršit Osvícenství sociální revolucí, která by osvobodila člověka od potřeby vymýšlet si různá zásvětí, protože lidská práce řízená socialistickým státem změní tento svět v „ráj na zemi“. Byl to strhující projekt, zdál se kolumbovým vejcem lidských dějin. Komunistický stát přinesl v rámci tohoto projektu alfabetizaci, elektrifikaci, masové očkování, sociální jistoty.

Po první a druhé světové válce Sovětský svaz a USA byly dvě ikony modernosti, obě vzniklé radikalizací různých stránek evropského kulturního dědictví. Evropa jako by žila ve stínu svých radikálních dětí, které odhodily všechny předsudky svých rodičů a budovaly nový svět založený na technické moci bez jakýchkoli zábran. Sovětský komunismus ztělesňoval velký kus toho, zač bojovali „pokrokoví lidé na celém světě“ - bezplatné vzdělání, spojenectví státu a vědy, sociální stát a osvobození lidské tvořivosti z diktátu trhu. Umělci, architekti, vědci snili sen o smíření racionality, krásy a svobody s každodenností: krásné věci nebudou patřit jen bohatým či svátečním dnům, ale dnům všedním a všem, libovali si naši básníci v roce 1948. „Budeme teď dělat krrásné věci, kluci!“ volal podle svědectví Jiřího Voskovce nadšený Nezval po znárodnění filmového průmyslu. Jak zamítnout takový systém, když přes všechnu svou rozpornost byl realizací Velkého Snu?

Komunisté nicméně nevyvlastnili slova a pojmy. Všechna velká slova modernosti byla v komunismu pevně zakódována v jejich pravém významu, který však byl „dočasně pozastaven“. Nebyla vyvlastněna, jak tvrdil Peroutka, ale odložena na později, suspendována a měla platit až zakokrhání socialistického kohouta ohlásí příchod prvního dne bez vykořisťovaných a vykořisťovatelů na naší planetě.

Reformní komunismus nebyl jen iluzí jedné generace komunistů. Šlo v něm o zrušení přechodného opatření vítězné strany vůči slovům, v jejichž jménu zvítězila, a které pozastavilo jejich dějinotvorný, revoluční význam až do doby, kdy třídní nepřítel je už nebude moci zneužít. Reformátorům komunismu šlo o propuštění slov, o která se komunismus opíral, ze stranické moci „hned“, protože pozastavení jejich významu neúnosně ochromovalo fungování systému. Ludvík Vaculík na slavném IV. sjezdu československých spisovatelů v roce 1967 to řekl nejjasněji: Podle litery by se zdálo, že skutečně je u nás platný soubor práv a povinností, který slouží... rozvoji ...občanů,... ve skutečnosti se občané příliš často svých ústavních práv nedovolají... protože prakticky... kterýkoli činitel třebas jen periferní moci může jejich právo vázat na okolnosti a podmínky, jež v ústavě nejsou. Činitelé stojící vysoko nad ústavou pozastavovali a podmiňovali významy pojmů podle svého úsudku. V roce 1968 velká většina československých komunistů rozhodla, že slovům, v jejichž jménu do strany vstoupili, je třeba jejich pozastavený význam vrátit.

Nikdy jsem nebyl marxista a neměl žádný smysl pro složitou marxistickou terminologii, ale přelomovou sílu nadějného roku 1968, v němž slova socialismu jako by začínala platit pro nás pro všechny, jsem pociťoval i jako svoji šanci, nejen komunistů. Ten postoj ke slovům byl ostatně v duchu doby: i v Paříži či Washingtonu se studenti rozhodli brát slova vážně a povstali proti pokrytectví svých rodičů, kteří říkali „svoboda“ a mysleli „výnosné pokrytectví“ či „přijatelné přihrbení se“. A tak přišla divoká léta šedesátá a ta dodnes hučí pod povrchem doby jako poslední léta stylotvorná a „svobodonosná“. Nemylme se tedy. Obrana klíčových slov modernosti není vlastním dědictvím komunismu, ani toho českého ne.

Pravým dědictvím komunismu, to, čím se toto hnutí liší od všech ostatních moderních hnutí, je víra v dějinotvornou roli strany nového typu, jejíž legitimace se nosí na srdci, jejíž členové jsou lidé zvláštního ražení, jíž se bezvýhradně věří, s níž je lépe se mýlit než mít proti ní pravdu, která se řídí poznanými zákony dějin. Taková strana vstupuje do demokratické soutěže s jinými politickými stranami jen s plánem uzavřít s nimi oportunistické spojenectví k dobytí moci a pak jim všem zakroutit krkem. Komunistická strana nebyla obyčejnou stranou, která spojuje lidi stejných názorů více či méně rozumných; byla stranou budování nového lidského světa.

Jen dvě cesty vedou dnešním životem: cesta větších nebo menších paďourů a cesta větších nebo menších bojovníků za novou lidskou společnost, napsal S. K. Neumann. Je to typicky komunistická věta: větší či menší bojovníci za novou lidskou společnost nemohou brát názory, strany, knihy a životy paďourů vážně. Má život paďoura nějaký smysl? Možná, cenu ale nemá, spásy nedojde. V tom se nová strana podobá církvi, která nikdy nepřijme stanovisko, že není než jedním z mnoha spolků ve společnosti a náboženská pravda není než jedno z mnoha lidských přesvědčení, někdy většinové, jindy menšinové. I církev dělí lidi na ty, kdo dojdou spásy, a na paďoury, kteří promarnili svou šanci. Někteří kněží mají s paďoury soucit, stejně jako někteří straničtí funkcionáři.

O stranách tohoto typu říkáme, že jsou totalitní . Myslíme tím to, že nepovažují konflikt za normální, ale chorobný stav společnosti, který je třeba překonat. Mezi legitimností a legalitou, naším svědomím a naší funkcí, je ale stálý konflikt, který vnáší do společnosti pozitivní nepokoj. Společnost je tím demokratičtější, čím otevřeněji se tento konflikt projevuje, čím více se o něm hovoří a čím ostřeji jej každý z nás prožívá. Komunisté naopak věří, že posláním jejich strany je vybudovat společnost, v níž konflikt mezi svědomím a funkcí, mezi legitimností a legalitou vyhasne - co je legální, bude také legitimní, a činy bude funkcionáři diktovat přímo jeho svědomí.

Propojení moderních pojmů jako „rovnost“ či „sociální jistoty“ se stranou tohoto typu je tragickým dědictvím komunismu . Strašné dědictví totalitní Nadstrany dusí velká slova modernosti, lidé se jich bojí, ačkoli jsou pravdivá a my je potřebujeme zpět. Strašně nám chybí v této době sametového feudalismu. Italští občané vůbec a italští dělníci zvláště žijí v demokracii nižší kvality než občané či dělníci řekněme Německa nebo Dánska, protože strach z komunistické strany byl v Itálii tak velký, že se stavěla hráz nejen proti totalitní straně, ale i proti pojmům jako sociální spravedlnost, demokratický stát či občanská rovnost. Strana komunistického typu je žába na prameni, která vysává smysl ze slov, bez nichž demokracie hyne na pojmové úbytě.

Karel Steigerwald napsal o nedávných volbách, že komunisté jsou poslední, před nimi je dvaaosmdesát procent demokratických stran - obrovské těleso z jiného, jim cizího světa. Postihl tím heslem druhou stránku komunistické výjimečnosti - jsou jiní než všichni ostatní, nepatří do občanské společností, nemíchají se s paďoury. Musí jim být ten relativní občanský svět různých (jen relativně platných) postojů, ideologií, věr a pověr cizí navždy? Nás spojuje solidarita omylných, jak ji rozšířit i na neomylné?

Obroda komunistické strany znamená jediné - vrátit se do toho „jim cizího světa“ mezi více či méně pomýlené, větší či menší paďoury, kterými každý z nás lidí „nezvláštního ražení“ je. Udělat z bývalé Nadstrany jednu z mnoha lepších či horších stran, jen o to jde v postkomunistické době. Čeští komunisté nám to dluží. Nejsou zcela určitě dědici nejlepších tradic národního obrození, jak říkával Nejedlý, ale dědici důležitých tradic našeho národa jsou jistě, jak ukazuje neobyčejně vysoký počet velkých českých a slovenských spisovatelů, kteří věřili v jejich světodějné poslání za první republiky a po válce. Dluží to naší literatuře, nejen Vančurovi a Kalandrovi, ale i Zahradníčkovi, řekl bych.

Slovům, která z komunismu udělala naději miliónů lidí, lze vrátit význam jen tak, že se komunisté výslovně zřeknou představy, že jejich strana je vyšší formou rozumu, která když užívá nějaké slovo, tak to slovo znamená pouze to, co strana chce. Slova, z nichž sestává program KSČM, budeme brát vážně, až se komunisté vyrovnají s dědictvím strany-Nadstrany, v jejímž jménu se dopustili všeho, aby získali moc, a odsoudili se sami k tomu, dopouštět se všeho i nadále, aby moc neztratili. Zakroutili tak krkem pojmům, které by se nám dnes velmi hodily.

Je naše komunistická strana na cestě k takovému vyrovnání s minulostí? Zdá se mi spíše, že chce zůstat navždy stranou nostalgiků Velké Strany.

Právo, 13. 7. 2002, Václav Bělohradský