Pan Drahokoupil se
domnívá, že pravicové strany ve spojení s jim příznivě nakloněnými médii, což jsou prakticky všechna, neoprávněně zdůrazňují hrozbu, jíž údajně představuje KSČM a její možný návrat k
moci. Souhlasím s ním v jeho argumentaci, že nic takového nehrozí a skupina zvolna vymírajících nostalgiků nepředstavuje sílu, jež by se mohla znovu chopit moci.
Počet voličů KSČM se dlouhodobě pohybuje kolem 650 000, s výjimkou roku 2002, kdy se dočasně vyhoupl na 882 000 hlasů. Vezmeme-li v úvahu, že celkový počet voličů je zhruba 8 300 000, dostáváme podporu něco pod 8% z tohoto celkového počtu. Vzhledem k tomu, že KSČM má velmi disciplinované voliče, lze toto číslo považovat za přibližné vyjádření míry podpory této strany v současné české populaci. Takto nebezpečí pro demokracii opravdu nevypadá. Je také pravda, že zmizel rozhodující faktor nástupu této totalitní strany k moci, kterým byla v roce 1948 existence Sovětského svazu a celková poválečná atmosféra.
Rozhodující pro odmítání KSČM většinou české populace je její pevné mentální spojení s minulostí. Na tom nic nezmění ani omluvy za minulost. Snad by byly hodnověrnější, kdyby její představitelé důsledně prohlásili, že režim, který zde byl v letech 1948 až 1989 byl ve skutečnosti pravicovou diktaturou (viz článek Podstata komunismu) ve svých raných fázích totalitní a že okupace v srpnu 1968 byla skutečnou okupací a projevem imperiální agrese Sovětského svazu.
Protože nic takového strana oficiálně učinit nemůže, vedlo by to u ní k vnitřnímu konfliktu s většinou členů a velmi pravděpodobně k jejímu následnému rozpadu, je odsouzena k tomu, aby zvolna odcházela do minulosti.
Tento pád může být dialekticky urychlen, pokud se splní skryté přesvědčení, které je současně přáním některých jejích členů, o tom, že ČSSD má jedinou možnost jak se vrátit k vládní moci, a to cestou spojenectví s KSČM. I když nepovažuji tuto alternativu za reálnou, lze přemýšlet o důsledcích jejího uskutečnění. Jelikož je nyní KSČM klasickou protestní stranou, získává hlasy lidí, kteří z nějakých důvodů nesouhlasí s přítomným společenským systémem. Vstup do vládní politiky by do značné míry ztotožnil tuto stranu s tím, proti čemu její voliči protestují. O nějakých návratech do minulosti nelze totiž seriozně vůbec uvažovat a politikům za KSČM by tedy nezbylo nic jiného, než se snažit o kosmetické úpravy daného. To by jen urychlilo volební propad KSČM a její pád do politické bezvýznamnosti, a to proto, že by ztratila své protestní voliče. Ti by pak hledali alternativu nejpravděpodobněji v nějaké krajně pravicové straně se silnými autoritářskými prvky, což je dáno mocenskou podstatou minulého režimu i strany samotné.
Na této „chmurné“ perspektivě, chmurné pro členy a voliče této strany, nemůže nic změnit ani intenzivní snaha jejích představitelů o oslovení mladých voličů a o proniknutí do každé významnější občanské iniciativy, která se v naší společnosti objeví. Jakmile se prozradí spojení KSČM s takovou iniciativu, a to se prozradí vždy, stává se tato pro většinu lidí natolik nepřijatelnou, že je již tím odsouzena k neúspěchu.
Závěr tedy je, že KSČM přímé politické nebezpečí pro demokracii nepředstavuje, ani pro tu její karikaturu, kterou zde nyní máme. O to nebezpečnější je nepřímo.
Ray Bradbury v jedné své povídce líčí den, kdy všichni černoši z jihu USA odlétli na Mars. Poslední skupina černochů odchází a míjí při tom členy Ku-klux-klanu, sedící před jejich domy. Jeden z černochů se otáčí a volá na ně: „Co budete dělat v noci?“
V souvislosti s diskusí o roli KSČM má pak tato otázka podobu: „Co budou dělat antikomunisté, až zde nebudou žádní komunisté?“
A v tom je právě KSČM nebezpečná! Dokud existuje, je snadné zdiskreditovat každé hnutí neprivilegovaných lidí, každý odpor vůči vládnoucí moci či současné zahraniční politice USA pokřikem o komunistickém spiknutí. Vzhledem k tomu, že si velmi mnoho lidí pamatuje odpornou skutečnost komunistické vlády, má tato forma propagandy velkou účinnost. Existence KSČM tak blokuje vznik autentického levicového hnutí, tj. hnutí vyjadřujícího zájmy lidí zdola, a to jak svou pouhou existenci, tak i svou aktivní politikou, v níž se snaží každou takovou iniciativu infiltrovat.
Existence KSČM je pak skutečně nebezpečná, ale nikoliv pro současnou moc, pro tu je velmi výhodná, ale pro občany, kterým brání v autentické sebeorganizaci a vzniku účinného odporu vůči vládě, která jedná v rozporu s názory a zájmy většiny z nich.
Pokud by byla KSČM skutečnou levicovou stranou, tj. stranou pro níž jsou zájmy prostých občanů nejvyšší hodnotou, pak se sama rozpustí. Tím by umožnila levicové politice nový, totalitní minulostí nezatížený začátek.
To však jako etablovaná mocenská struktura nikdy neudělá, k radosti všech antikomunistů. Pak nezbývá než čekat na její zánik přirozenou cestou stárnutí jejích členů a voličů.
Britské listy, 4. 5. 2007, Milan Valach
Komunisté jsou skutečně nebezpeční
