Co se čeká od KSČM

V BL bylo publikováno kritické zamyšlení nad názorem KSČM k formující se koalici a tzv. koaličnímu potenciálu komunistů. Protože jsem nedávno zaregistroval zmínku o témže potenciálu i v jednom ze článků Jiřího Pehe, dotlačilo mne to k napsání následujících řádků. V učebnicích politologie se říká, že strany jsou reprezentanty určitých zájmů, postojů a jsou charakterizovány vlastní ideologií. Bezesporu KSČM je považována a její členstvo to tak cítí, za uskupení, které má velmi kritické stanovisko k současnému kapitalismu. A jejím zájmem není posilování kapitalismu jako takového, tím méně jeho neoliberální současné české formy.

To ale není specifikum jen české komunistické strany. Pokud se podíváme na programové dokumenty jiných obdobných stran v zahraničí, byť třeba nemají v názvu přídavné jméno komunistická, tak ta česká je ještě velmi krotká. Téměř dvacetipětiletá historie českého kapitalistického uspořádání ukazuje stabilitu voličských preferencí ve vztahu ke KSČM. Nikdy to nebylo pod 10 % a kromě jedné výjimky, více než 15 %. Je tedy jasné, že voliči jsou si vědomi toho, že jiné strany nečekají s otevřenou náručí na „komunisty“, aby s nimi uzavírali koalice. A přesto hlasy odevzdávají. Je poněkud zvláštní vyčítat KSČM, že nemá tzv. koaliční potenciál, pokud její voliči si této situace jsou vědomi, a přesto (možná i právě proto) jejím kandidátům hlasy odevzdávají. Je to třeba proto, že chtějí ukázat, že ve společnosti neexistuje „ ideová jednota“ o tom, že kapitalismus je to nejlepší a jedině možné.

Skoro to tak vypadá, že se očekává, že po volbách všechny strany pozapomenou své předvolební sliby a začnou tvořit koalice, které ale budou zajišťovat totéž jako před volbami, jen trochu jinými prostředky, a hovořit o tom budou poněkud odlišným jazykem. Je otázka, zda pro politické subjekty je nutné se do této konstelace zapojovat. Komunistům se evidentně do toho nechce a jejich voličům také ne, protože by tyto kandidátky nevolili.

Volá se po „modernizaci“ komunistů. Pregnantně se o tom vyjádřil na jednom semináři asi před rokem politolog O. Slačálek. Pokusím se reprodukovat jeho myšlenku. Ano, zde skutečně existuje strana, která skoro přesně odpovídá představám o reformované KSČM. Je to Strana demokratického socialismu. Její koaliční potenciál by nejspíše byl vyšší, ale její volební preference se pohybují v okolí statistické rozlišitelnosti, velice blízko nule. A nebýt jejího výraznějšího proevropského ukotvení ve straně Evropská levice je smysl její současné existence na české politické scéně diskutabilní. Po tomto produktu prostě není politická poptávka, dokonce ani od těch, kteří předestřeli tvrzení o netransformovanosti českých komunistů.

Pokud je předpokladem koaličního potenciálu bezpodmínečná akceptace kapitalismu jako jediného povoleného společenského uspořádání, pak bude velmi složité jakoukoliv systémově kritickou sílu koaličně zapojit. V postkomunistickém prostoru takové „sňatky z rozumu“ vždy vedly buď k transformaci takové strany v sociálně demokratickou formaci, nebo prostřednictvím této transformace se z politického světa vytratila.

Je zde nastolena nevyslovená otázka: Je povolené přemýšlet o změně společenského uspořádání? A pokud ano, kde jsou její meze?

Pokud platí, jako v předchozím systému, že kritizovat je možné a nutné, ale kritika musí být „konstruktivní“, což znamená, že musí být pouze na podporu a zlepšení kritizovaného systému, pak je to jasně definovaná mez. A je pochopitelné, že koaliční potenciál komunistů je, při takto rozdaných kartách a u kterých se předpokládá, že se nehodlají této hranici podřídit, velmi malý. Zvláště pokud ostatní uvažovaní partneři nehodlají ani zvažovat třeba dílčí transformaci systému. Na druhé straně je jasné, že možnost systémové přeměny společnosti si připouští jen její malá část (možná desetina). Je samozřejmě možné rozhodnout, že tito občané nemají nárok být politicky reprezentováni. A toho lze například dosáhnout změnou volebního systému na většinový. Ten „vyhladí“ různorodost politických názorů. „Problém“ koaličního potenciálu odpadne. Výrazně odlišné politické postoje se projeví až při propuknutí hluboké politické krize, kdy náhle vyvřou na povrch, pak se ale již na demokratické mechanismy moc nehledí.

Komunisté nemají jednoduchou pozici. Na jedné straně si jsou vědomi (přinejmenším intuitivně) svého politického a voličského zázemí, na druhé straně musí realizovat, dnes na úrovni krajů a v obcích, kde jsou v exekutivních funkcích, reálnou a realistickou každodenní politiku. To je již v principu rozporuplné. Jejich skutečnou politickou maturitou je, jak toto zvládají. A je třeba jim přiznat, že prvním testem prošli v minulých krajských volbách a dokázali svůj vliv zvýšit.

Myslím si, že představy o jakémsi sjednocení levice do široké, jednotné a efektivní fronty jsou již většinově považovány za nerealistické. Ale konstruktivní, otevřený i kritický a hluboký dialog partnerů hlásících se k levici od občanských iniciativ či hnutí, možná i některých odborářů až po politické strany deklarující se jako levicové je asi ta jediná cesta, která snad vede k cíli. To vyžaduje od všech, i KSČM, ale nejen od ní, připravenost ke komunikaci. Ale bez předběžných podmínek. A zde si nejsem jistý, že situace již k tomu dozrála. A mám také pocit, že větší problém oprostit se od „předběžných podmínek“ bude u některých potenciálních účastníků než u komunistů.

Jiří Málek, 27. 11. 2013 

Publikováno v Britských listech 27. 11. 2013

Odkaz na článek St. A. Hoška  ZDE