Senátní volby 2004 skončily. Modrá záplava se za volební účasti těsně nad 18% přehnala celou Českou republikou a zastavila se jen „dva senátory“ pod hladinou nadpoloviční většiny ODS v Senátu.
Ostatní strany získaly jen devět senátorských mandátů (3 x KDU-ČSL, po jednom ED, KSČM, NEZ, SNK, SZ, US-DEU. Vědomý bojkot hlasování prázdnými obálkami se
ve druhé kole nekonal - jen 0,5% hlasů bylo neplatných (v prvním kole 6,8%).
Výsledek levice je tristní a jistě bude v dalších dnech předmětem komentářů a spekulací politických komentátorů i placených propagandistů, až budou rozebírat příčiny a důsledky této drtivé porážky. Jednu věc však můžeme konstatovat už teď. Rozhárané levici se podařilo i ve zjevném ohrožení aktivizovat voliče jen nepatrně. Ve dvanácti volebních obvodech, kde kandidovali zástupci KSČM nebo ČSSD, byla účast jen o 1% vyšší než celostátní průměr. Relativně vůči prvnímu kolu (průměr byl 64%) se podařilo levici přitáhnout voliče nejvíce v Ústí nad Labem (79%), v Bruntále (76%), v Blansku (75%) a v Mostě (72%). Kromě Ústí nad Labem právě ve třech dalších městech měli současně kandidáti (KSČM) nejlepší vstupní předpoklady z prvního kola.
Ale jenom v Mostě se podařilo Vlastimilu Balínovi zvítězit, a to nad kandidátkou ODS.
O Vlastimilu Balínovi je známo, že je schopen a že se i dlouhodobě snažil komunikovat slušně se všemi, co to myslí vážně s obhajobou lidí práce, se všemi, co hledají cestu reálné alternativy transformace společnosti v kolektivním řešení bez ideologické předpojatosti. Ať byl v jakékoliv funkci, dokázal skloubit zájmy užšího kolektivu a širší komunity - všichni víme, že je to fuška, které není každý schopen. Obvykle to znamená lokální ztráty, třeba ztrátu funkce. Jeho cesta však dnes slavila úspěch - reálně oslovil řadu spoluobčanů, kteří mu hlas v prvním kole prokazatelně nedali. A právě ti jeho přístupy k řešení problémů ocenili a vlastně ho tak označili za „dělníka na levici“.
Ono totiž opravdu není nakonec podstatné, zda se člověk pustí do práce na společné vinici hned ráno nebo až k večeru. Podstatná je okolnost, že člověk onu potřebu práce zjistí, uvědomí si ji a svým dílem je schopen a ochoten ke společné práci přispět. Právě to nakonec rozhodne o jeho „odměně“ - nezávisle na tom, z jakého prostředí a s jakými předsudky či stigmaty člověk původně přišel. Jako ateista se musím vždy usmát, když zjistím, že na té bibli něco je. Přeci jen je to zapsané moudro předchozích generací. I v tomto případě - smluvené denáry za práci na vinici (království boží v křesťanské interpretaci)
nejsou mzdou, ale odměnou za připojení se v kterékoliv fázi života. „Rozhodni se pro mou vinici a dám ti je“ [Dělníci na vinici (Mt 20,1-16)].
Radost by měl dnes možná i sociolog Immanuell Wallerstein, který ve své knize Geopolitics and Geoculture uzavřel jednu z kapitol těmito slovy: „Stručně řečeno, musíme být praktičtí, důslední, stálí dělníci na vinici, musíme diskutovat naše plány a sny a musíme odvážně kráčet kupředu. A jakmile se současný světový systém někdy v příštích letech sesype, musíme mít k nabídnutí reálnou alternativu, která bude naším kolektivním výtvorem. Teprve potom pak budeme mít šanci k dosažení Gramsiho kulturní hegemonie ve světové občanské společnosti, a tím i šanci vyhrát boj s těmi, kteří usilují změnit vše tak,
aby už nikdy nemuseli nic měnit.“
Milan Neubert, 13. 11. 2004