Spor
Jiřího Dolejše a Stanislava Holubce pro Literární noviny č.41, říjen 2007Nad často skloňovanou otázkou dnes diskutují sociolog se členem vedení Komunistické strany Čech a Moravy. Dočtete se například, proč členové tíhnou k uchovávání statu quo, anebo o tom, zda můžeme čekat překonání rozkolu v levicovém hnutí.
NE : Stanislav Holubec, vysokoškolský pedagog a sociolog
Vážený oponente, milý Jirko,
Modernizaci KSČM bych si možná dokázal představit ve dvou situacích. První je volební porážka, která může vzbudit potřebu změny. Jenže volební porážka přišla roku 2006 a k žádné snaze o reformy nevedla. Důvody mohou být tři: První je, že porážka nebyla dostatečně silná. Druhý je, že porážka může naopak vést k psychologickému semknutí řad v čase krize. Třetí je, že nebylo jasné, kdo za ni může. Byli to stalinisté, kteří odmítali stranu reformovat, nebo to byli reformátoři, kteří z ní podle stalinistů udělali béčko sociální demokracie?
Druhou situací je zřetelné pozvání KSČM k podílu a moci ze strany ČSSD pod podmínkou podniknutí zřetelných reformních kroků (např. distancovat se od minulosti, akceptovat členství ČR v NATO). Nepochybně řada představitelů KSČM po exekutivě touží. Zároveň si ale je vědoma riskantnosti tohoto podniku, neboť podíl na exekutivě byl v řadě zemí (např. Francie, Německo) předstupněm volební porážky krajní levice. Touha po vládních křeslech by strach z této porážky možná přehlušila. V tomto případě by ale šlo o čistě pragmatickou modernizaci, která by nevedla k přiblížení KSČM k západoevropské radikální levici ale spíše ke staré sociálně demokratické levici a byla by pravděpodobným předstupněm jejího konce v české politice. Pravděpodobnost této situace je ovšem v nejbližší době také malá, neboť sociální demokraté by při takovém kroku museli počítat s odlivem svých středových voličů.
Z tohoto důvodu nevidím vnější síly, které by mohly modernizaci KSČM nastartovat. Jak je to ale se silami vnitřními?
KSČM je stranou, jejíž členská základna je tvořena především bývalými níže postavenými pracovníky aparátu KSČ a přidružených organizací. Tito lidé jsou ve velké většině v důchodovém věku. KSČM je pro ně především psychosociální útěchou, že jejich životy nebyly žité nadarmo. Jejich snahou je zachovat KSČ takovou jaká je. Tato členská základna se stále zmenšuje, ale její mluvčí (např. komentátoři Haló Novin Jumr a Věrtelář) představují stále mocenský faktor, se kterým je nutno počítat. Tato skupina o modernizaci rozhodně usilovat nebude.
Vedoucí představitelé KSČM jsou z 99% ve věku 45 – 65 let. Zájmem této generace je udržet se ve svém relativně dobře placeném postavení až do důchodu. To znamená nedopustit nic, co by je mohlo ohrozit. Této generaci je jasné, že pokud se nebude nic měnit, pravděpodobně se jim toto přání splní. Proto ani zde není možné čekat vůli k modernizaci KSČM.
Do KSČM nevstupují schopní lidé. Není se co divit. Podle mých odhadů má dnes v ČR zaměstnání díky vlastnictví partajní knížky ODS nějakých deset tisíc lidí, v případě ČSSD to může být dva tisíce, v případě KSČM je to nějakých dvě stě lidí. Navíc zaměstnání získaná díky KSČM jsou podstatně hůře placená než zaměstnání získaná díky ODS či ČSSD. Zatímco ambiciózní člověk může v jiných stranách stanout na samém vrcholu moci v ČR v KSČM se může stát maximálně poslancem. Pokud není znovu zvolen, může mít i velké problémy najít nové zaměstnání. KSČM není na rozdíl od mnoha stran západoevropské radikální levice myšlenkově plodným prostředím, takže do ní ani nevstupují přemýšliví idealisté, kterým nejde o moc a peníze. Lidé, kteří do KSČM vstupují, tak činí spíše z určitého pocitu frustrace. Noví ambiciózní a přemýšliví lidé přinášejí nové myšlenky, lidé kteří vstupují z pocitu frustrace sami potřebují spíše útěchu a porozumění.
Zastánci výrazné modernizace v KSČM nepochybně jsou, ale jedná se o menšinu, která je vždy porážena. Jsou to buď jednotlivci mladšího věku, nebo někteří pracovníci aparátu stany a ze straší generace příznivci pražského jara 1968. K těmto lidem patří i jednotliví poslanci, kterým se nelíbí exotství Komunistického svazu mládeže, nostalgie členské základny ani pragmatický a nehybný styl stranického vedení. Tito lidé ovšem nemají větší šanci výrazněji ovlivňovat směřování KSČM. Buď bojí o své postavení v KSČM a to jim brání přihlásit se výrazněji k reformám, nebo se bojí, že by pokus o razantní reformu stranu rozdělil a zničil, a nebo jde o lidi, kteří mají svá zaměstnání a na vintrostranické boje nemají dost času a sil.
Z těchto důvodů pokládám modernizaci KSČM v dohledné době za nepravděpodobnou.
STANISLAV HOLUBEC
ANO : Jiří Dolejš, místopředseda KSČM
Vážený oponente, milý Stando,
jsem rád, že jako intelektuál chápající levicové hodnoty se trápíš nad stavem české levicové scény a otevřeně nastavuješ KSČM jako jejímu významnému členu nemilosrdné zrcadlo. Dotýkáš se celé řady problémů, které skutečně musíme řešit. Ideální by jistě bylo řešit je v předstihu, co nejrychleji a ne pod tlakem a za méně výhodných podmínek. Modernizační strategie je ale v každém případě pro KSČM nutností. Jinak se nevypořádáme s vlastní přestárlostí, ani s podstatnými změnami v našem okolí. K úvaze je, zda budeme zavádět nezbytné změny postupně a nebo s větší razancí. Jeden kolega přirovnal KSČM k tankeru, který by se mohl příliš prudkým otočením kormidla rozlomit. Tedy modernizovat důsledně, ale i uvážlivě, ne jako pragmatický ústupek, ale s jasnou profilující vizí.
Směr a obsah modernizační strategie je klíčovou otázkou. Tam je třeba hledat odpověď na to, kdo bude jejím nositelem a zda ji bude schopen zvládnout. Naznačuješ, že mladí reformní jednotlivci, či stárnoucí nositelé odkazu roku 1968 jsou v politické soutěži o směrování KSČM poráženi. Pokud se nestane vize moderní KSČM věcí širší skupiny lidí, tak je to logické. Proto nestačí pastýřské listy, ale jde o hledání spojenců k postupovým cílům.
Předmětem modernizace nemůže být jen nějaký marketingový rebrandning, o který se pokouší ČSSD. Modernější tvář jistě pomůže lépe oslovit perspektivní složky levicových voličů. Sociální prožitek vlády nefalšované pravice i možné dopady nového kola zbrojení oživí i masovou poptávku po levicových řešeních. Základem je však funkčnost KSČM i kvalita jejích alternativních vizí. Tohle si myslím v KSČM uvědomují mnozí..
Shodneme se zřejmě v tom, že modernizaci KSČM nezpůsobí jen tak nějaký impuls zvenčí. Není to ostatně věc, která by se dala importovat. I převzetí větší odpovědnosti za vládnutí je průnikem změn v našem okolí, ale i našeho vlastního poznání. A už vůbec přitom nemůže náš případný partner diktovat nějaké podmínky. Snad je jasné, že diktovat míru distance od minulosti či např. akceptaci členství ČR v NATO vyvolá jen obrannou reakci.
Součástí modernizace je také překonání historického rozkolu na levici. Samostatný profil levicových sil je však nutností. Je tu ostatně i příklad německé Die Linke, která úspěšně vyrostla z potíží SPD. Česká praxe potvrdila, že podpora KSČM stoupala nahoru za vlády sociální demokracie v letech 1998-2002, když s ní ale zejm. ke konci období 2002-2006 začala poněkud splývat, přišel pokles (i když KSČM loni získala o 197 tisíc voličů méně než v r. 2002, pojem volební porážka bych nepoužil). Pokud dojde s oslabením sociálního státu k větší polarizaci společnosti, oslabí to střed a zvýší konkurenci nalevo. Dosud střední vrstva v ČR spíše zesilovala, i když relativní rozdíly se spíše prohlubují.
Pokud jde o vnitřní předpoklady modernizace, tak uvážlivost není ústupkem psychologii semknutí se kolem konzervativních pozic. Na jedné straně klesá podíl nejstarších voličů, kteří byli socializování v poválečném budovatelském období (u nich je jistá nostalgie pochopitelná). Na straně druhé hledají frustrovaní vždy u vyhraněné opozice nějakou psychosociální útěchu. Vzpomeňme Zemanova výroku o republikánech jako zdivočelých sociálních demokratech. Hlavní je nenechat se těmito lidmi stáhnout dolů, ale vázat jejich negaci na pozitivní alternativy. Promyšlený průnik solidarity a participace bude jejím jádrem a jejich evropský rozměr nezbytným minimem. Kontakty z enviromentální i lidskoprávní oblasti pak pomohou rozšířit radikálně emancipační projekt s šancí získávat také profese spojené s civilizačními změnami, oslovit inteligenci i představitele nekonformní kultury s citlivějším rozlišováním hodnot autoritářství a svobody.
Nadcházející sjezd KSČM asi nebude sjezdem nějakých programových kotrmelců. Měl by ale rozhodně vytvořit základy pro perspektivu kvalitní obměny funkcionářské garnitury. Jde spíše o to oslabit rezistenci těchto struktur vůči personálním změnám, než nějakou mechanickou kvótací nezkušených mladých naordinovat generační zlom. Dát prostě více šancí, těm mladším, kteří mají odvahu postupně získávat funkce ve straně a mají vazbu na život za zdmi stranických sekretariátů. Jde o profesi, která nese pod vlivem často militantního antikomunismu nemalé břímě určité sociální stigmatizace a neposkytuje ani srovnatelný kariérní vzestup jako jiných stranách. Podpora těmto odvážlivcům proto bude klíčovou zkouškou a i osobní zodpovědností, ke které se hlásím.
JIŘÍ DOLEJŠ
Chybí moderní radikální levice
Vážený oponente, milý Jirko,
příměr s tankerem není zcela přesný. Především někdy záchranu plavidla umožní pouze radikální obrat. Pokud chce manévrovat jen mírně ve strachu, aby se tanker nerozlomil, možná narazí do skalisek nenaplněných výzev dneška a potopí se úplně. Ačkoli po rozlomení tankeru dochází k potopení obou částí, nejsem si jist, zda by rozpad KSČM musel vést k něčemu podobnému. Možná by se udržely obě síly – emancipační i autoritářská (viz např. řecký scénář – Synapsismos a řecká KS).
K Tvým - dnes nevýhodným - podmínkách pro modernizaci: KSČM podle mého názoru obrovsky zklamala mezi léty 2002 až 2006. Tehdy měla velmi dobré volební výsledky, velká část veřejnosti od ní mnohé čekala, ani antikomunismus nebyl tehdy tak silný jako dnes. KSČM upadla v této době v sebeuspokojení a neprovedla jedinou progresivní změnu (programovou či personální). Naopak nevstoupila do strany Evropské levice. To vše bylo korunováno budějovickým sjezdem, kde se rozhodla nic nezměnit v programové oblasti a v oblasti personální se dokonce poněkud obrátit proti reformnímu směru (nezvolení Ransdorfa a Balína). Sice detailem, ale symptomatickým, dokreslujícím neochotu KSČM alespoň trochu pozměnit svůj obraz, bylo promítání starých dílů Televarieté s Dvořákem a Bohdalovou o přestávkách sjezdu. Delegáti západních radikálně levicových stran zvyklí na záběry z demonstrací v Janově, Londýně nebo Paříži jenom zírali. Jeden z nich mi řekl: Nejenom že KSČ udělala ostudu socialismu na desítky let dopředu, ale její nástupkyně se o to pokouší dodnes.
Samozřejmě nejde o rebranding nebo sociál-demokratizaci. Co nám ale v Čechách chybí, je subjekt typu německé Linkspartei, Italské Riffondazione nebo řeckého Synapsismosu. Tedy subjekt, který by do českého veřejného diskurzu přinášel kombinaci zelených, lidsko-právních a radiálně levicových témat. Subjekt, který by ukazoval, že propojení ekologie s neoliberalizmem je nesmysl, kritizování stavu lidských práv jenom v zemích nepřátelských k USA je pokrytectví a slova práce, odbory, nebo stávka nepatří do starého železa. Přitom máme dost dokladů, že modernizace české společnosti už natolik pokročila, že by takovýto subjekt mohl mít relevantní podporu. Dlouho jsem si myslel, že by alespoň část KSČM mohla mít potenciál se jím stát. Po roce 2002 jsem tento názor opustil. Ani Ty jsi mě svým dnešním příspěvkem nepřesvědčil.
STANISLAV HOLUBEC
Levici je třeba integrovat
Vážený oponente, Stando,
oslovení myslím vážně, protože racionální oponenturu bychom měli vždy vítat a protože Tě znám jako člověka přemýšlivého a analytického. Víš tedy, že hybnost nějakého tělesa je objektivní fyzikální veličinou a riziko „rozlomení tankeru“ chápeš. Tvoje výtka asi směřuje spíš k tomu, že vyhnout se určitým skaliskům by předpokládalo ovlivnit „plavbu tankeru“ s předstihem (tedy už v letech 2002-2004). Soudíš, že se kormidelník snažil málo a že nyní se reaguje se zpožděním. Je to pohled z dálky, ale zaslouží si zamyslet se minimálně nad tím, zda jsme skutečně v určitém ohledu neztratili cenný čas.
Co bych ale chtěl zpochybnit je Tvůj názor, že další diferenciace levicové scény by byla efektivní. Tedy, že vedle sebe mohou existovat tři parlamentní strany : sociálně reformní, radikálně emancipační a nějaká tradicionalistická, kterou Ty označuješ jako autoritářskou levici. Jistě si pamatuješ na osud širší levicové platformy Levý blok z roku 1992, když se po roce 1993 rozpadla na prvočinitele. Myslím, že modernizační úsilí musí být v takto strukturované levici vektorem a nikoliv dělítkem. Když uvádíš příklad dnešní německé Die Linke, tak ta vznikla nikoliv dezintegrací, ale integrací různých levicových sil.
Ne jinak tomu je to i v mezinárodních souvislostech. KSČM se dosud nestala plnoprávným členem Strany evropské levice, má ale statut pozorovatele. A existuje platné usnesení, že se tím členem chceme stát. Do předsjezdové diskuse byla nyní předložena teze, že za tím účelem je jen potřebné vyřešit některé sporné otázky. Možná si vzpomeneš, že jsem to byl právě já, který se razantně ohradil proti ojedinělému pokusu udělat podmínku kompromisu evropské levice z tématu přehodnocení osobnosti Stalina a kritiky stalinismu vůbec. Pozice KSČM je v této věci od roku 1989 jasná a musí to tak zůstat. Odmítáme se stát rukojmím těch stran, které se ještě nedokázaly vypořádat se svou stalinskou minulostí. Naše sebereflexe vůči bývalému režimu má však složitou generační i individuální dimenzi a jednorázové a pouze účelové gesto ji nevyřeší.
Z tvé nevíry, že KSČM by mohla ještě mít potenciál stát se moderní a zároveň radikální levicovou stranou čiší zklamání, možná i osobní zkušenost. Také jsem za ta léta v politice ledacos zažil. Když ale říkám, že nejde o ustrašené manévrování v zapouzdřeném ghetu, tak to myslím vážně. V KSČM jsou lidé, kteří k myšlence sociálně spravedlivé společnosti přistupují z různých pozic. Je tam ale dost i těch, jejichž hodnotovou orientací je respekt k názorové pluralitě, svoboda pro rozvoj individua, universalismus lidských práv i akcent na enviromentální témata. Jaký potenciál představují se ukáže, když dostanou šanci.
JIŘÍ DOLEJŠ
Rozpad není tragédie
Milý oponente, Jirko,
trochu se obávám Tvé rétoriky typu „pouze účelové gesto vztah k minulému režimu nevyřeší“. Každou dobrou myšlenkou lze odmítnout způsobem, že jsme pro ni dosud nedorostli, že ještě není vhodná doba. Trochu mi to připomíná Čapkovu Válku s mloky, kdy měl každý mnoho zcela správných a zásadních námitek, proč v současné době nic podniknout nelze, až bylo nakonec pozdě.
Nemohu souhlasit, že by Die Linke vznikla pouze integrací. Na počátku byl přece odchod Lafontaina a jeho křídla ze sociální demokracie. Nová kvalita vzniká často za složitého procesu štěpení a slučování. Jen si vzpomeňme na vznik KSČ v roce 1921: Na jednu stranu se odštěpila od sociální demokracie, ale na druhou stranu do ní vstoupily i další subjekty (např. anarchistické Socialistické sjednocení). A pak se od ní další složky oddělovaly. Dnešní KSČM nemůže být na rozdíl od německé PDS místem integrace levice, neboť je stále pro ostatní českou levici málo přijatelná. Dokud bude mít na sobě stigma následovnice KSČ v kombinaci s image pragmatické síly hlasující pro V. Klause, nebude pohyb na české levici možný. Existuje dokonce názor (M. Valach), že čím dříve zanikne, tím dříve se v ČR objeví prostor pro autentickou levici.
Budoucnost KSČM je otevřená. Variantu jejího rozpadu ve dva podobně silné subjekty pokládám pouze za jednu z možností, která nemusí, ale také může nastat. Podívejme se na zkušenosti z Evropy, kde tato situace existuje v několika zemích. Tři relativně silné subjekty, jak je velice správně definuješ, existují v Itálii, Řecku, Portugalsku a ve Francii (silní trockisté). Naopak jsou v EU země, kde existuje pouze sociálně demokratická levice (15 států) a země, kde má levice dva proudy – sociálně demokratický a proud vycházející z tradice komunistického hnutí (osm států).
STANISLAV HOLUBEC
O válce s mloky
Milý oponente, Stando,
nezpochybňuji nezbytné diferenciační procesy v politice. KSČM pouze nechce být předmětem štěpení jenom proto, že někomu se nějaká její část zdá málo přijatelná. I v Die Linke se musí sociálně reformní členové WASG snést s množstvím členů PDS zděděných po někdejší SED i s výraznou komunistickou platformou.
Z analýzy postojů našich členů vyplývá, že se asi pětina členů přiklání k tradičnímu marx-leninskému učení a asi desetina členů by zase byla ochotná akceptovat orientaci sociálně reformní. Pro modernizaci KSČM je významné, že více jak polovina členů je pro otevřenou socialistickou perspektivu, s akcentem na blíže nespecifikované tvořivé uplatňování myšlenkového odkazu klasiků. Někteří také na samosprávný socialismus či na demokratický socialismus. Chtějí reálnou alternativu, žádnou slepou víru v normativní utopii.
Odmítáš také smiřování s „mloky“ při vyrovnávání se s minulostí. Ale jde přeci o kritický historicko sociologický přístup a kolektivní vědomí potřeby nápravy. Individuální vina je věcí práva a nebo svědomí.
Omluva jistě platí, ale jako pouhé gesto nestačí. Karel Čapek na konci své Války s Mloky píše : „Kdyby byli jenom Mloci proti lidem, tak by se snad dalo něco dělat, ale lidi proti lidem, to se, člověče, nedá zastavit“. Odpor vůči riziku neostalinské renesance nám prostě nesmí vzít smysl pro různé rozměry lidské existence. Pak má modernizace nejen KSČM šanci.
JIŘÍ DOLEJŠ
Literární noviny č. 41, říjen 2007