Před oznámením šéfa českých komunistů Miroslava Grebeníčka, že jeho další setrvání ve funkci je „
bezpředmětné“, lecjaká jiná událost vybledla. Jiná tvář, jiná a lepší politika?
Zatímco se pravice straší dalším možným sbližováním „levé fronty“ (ČSSD a KSČM), pružnější komunistické celebrity - vybavené kritickým rozumem, špatnými zkušenostmi a hlubokou skepsí - přinejmenším připustily, že předseda strany možná jen manévruje při mapování terénu, na němž zároveň rozehrává jakousi politickou partii za konzervativce.
Zkrátka: Grebeníček se odhodlal k průzkumu bojem a k mobilizaci svých stoupenců. A nejpozději 1. října (na jednání ÚV) se „nechá přemluvit“, aby zůstal. Ovšemže pouze s tou podmínkou, že budou zatlačeni do pozadí všichni ti - tak je nazývá Grebeníček - „vzdělaní mládenci“ (Jiří Dolejš, Miloslav Ransdorf), právem se prý snažící „posunout v (partajní) hierarchii“. Komunisté z České Lípy ovšem tyhle „mládence“ nazývají rovnou „parazity“ a „rozvratníky“. A ani Grebeníček se - tváří v tvář jinému svému oponentovi, Vlastimilu Balínovi - nezastavil před břitkým slovem „hlupák“. A s velkým gustem řekl, že i těm učeným mládencům „dělá problémy komunikace s členskou základnou“. Chachá.
Dost divné způsoby v situaci, kdy údajně „přichází čas na obměnu“ (Grebeníček). Dost divné potvrzování toho, že předseda přece není „žádný uličník“ a že platí, co již jednou řekl o nynější bezpředmětnosti svého - nyní již dvanáctiletého - vůdcování. Byl bych opatrnější, než je místopředseda KSČM Vojtěch Filip, Grebeníčkův vyzývatel na VI. sjezdu a politik vždy připravený zastávat nejvyšší stranický post. On je přesvědčen, že Grebeníčkovo slovo „je těžko vzatelné zpět“. Ano, i strůjci dění bývají často jeho oběťmi...
Ale nemám pocit čerstvého větru v KSČM. Grebeníčkova úvaha, že o jeho funkci se dere „sedm zájmových skupin“, není přece westernem o sedmi statečných nebo pohádkou o Sněhurce a sedmi trpaslících - jde o doklad setrvačnosti aparátnického myšlení.
Kdykoliv se něco u komunistů mele a mediální psavci chrlí posudky a odsudky, bývají surovostí takových sond mnozí členové, funkcionáři, experti, zastupitelé, starostové, poslanci KSČM atd. - ale i její voliči - do hloubi duše uraženi. S ohledem na kvalitu své práce i osobní bezúhonnost pociťují velkou křivdu, hněvají se. Většinou asi právem. Ale i objektivní, vyrovnaná a spravedlivá analýza musí vidět vady instituce, k níž se oni hlásí.
Jistá evropská unikátnost jednoho institucionalizovaného levicového subjektu v Česku neznamená automaticky kladné znaménko. I „progresivisté“ se v KSČM chovají podivně ve vztahu k tomu, čím žije a se rozpaluje ta část evropského spektra, která chce stát nalevo od sociálních demokracií. Ani „vzdělaný mládenec“ Ransdorf, natož pretendent Grebeníčkova trůnu Filip nepochopili, jak důležité je odsouzení stalinismu všeobecně a pro Evropskou levicovou stranu zvláště. Místopředseda Jiří Dolejš tohle sice chápe, zase ale bezradně stojí před otázkou, proč levice francouzských socialistů odmítla ústavu EU.
O konzervativcích v KSČM ani nemluvě, ti jsou pod vši kritiku. Na rozdíl od evropské „levice levice“ vytahují na Brusel suverenistické a nacionální fráze z dílny ODS; západní levicová starost - s příliš liberální a slabou Evropou - nijak je neoslovuje. Zatímco místopředseda Václav Exner vynáší čínský růst, levicovou kritiku „dílny světa“, obraz pracujících bez práv a lidí spících tam pod mostem, vykreslil - biskup Václav Malý!
To už další komentář nepotřebuje. Potřebná - vedle různých církví - je levicová strana.
Právo, 17. 9. 2005, Martin Hekrdla
Církev nad levicí
