KSČM - partner, nebo kuriozita?

V Senátu jsou komunisté velmi krotcí, plamenné projevy nepřednášejí ani ke zmateným návrhům na zákaz propagace komunismu či ke zřízení Ústavu paměti národa. Tam, kde má nadpoloviční většinu mandátů ODS, podporovaná ve spoustě kroků dvojicí ideologů Mejstřík-Štětina, může scházet i jistá chuť do práce. A KSČM coby „straně davů“ více vyhovuje „kolektivní“ působení ve Sněmovně. Pokud zazní argument, že nový levicový senátor je významný kvůli blížící se prezidentské volbě, stačí připomenout, že někteří komunističtí zákonodárci se před čtyřmi lety nijak nezdráhali píchnout Václavu Klausovi. Žádná revoluce v české politice se tudíž nekoná.

Ačkoliv patří Chomutovsko tradičně k sociálně citlivým regionům a ačkoliv je ani ne desetiprocentní voličská účast tristní, lze vést zajímavé disputace nad politickými prioritami občanů. Ukazuje se, že je jen málo těch, kterým vadí modrá hegemonie v Senátu. Zároveň ale ani nejásají a nedochází k manifestační podpoře výsledků už více než stodenního vládnutí pravicové koalice.

Nadšení z toho, jak kormidlem pohnul Topolánkův kabinet, se kupodivu nedostavuje. Obavy chudších vrstev se potvrzují a střední třída, která si třeba chvíli mohla myslet, že jí za jiné než sociálnědemokratické vlády bude lépe, se od premiéra dozvěděla, že má předplaceno z minulosti (předešlého volebního období) a nyní musí statečně nést náklad reforem.

Z nálady, jež postupně opanovává veřejné mínění, by měla logicky těžit opozice. Posílení senátních pozic by mohlo motivovat komunistickou stranu k ofenzivnímu úsilí. To by nemělo pouze představovat vyhrocení radikální rétoriky, nýbrž rovněž snahu být přijatelnější, akceptovatelnější pro zbytek spektra. Čím houževnatěji se budou zelení a lidovci svazovat s neokonzervativní ODS, tím více bude záležet na podobě levice, zda získá pověst odpovědné a důvěryhodné alternativy.

Od KSČM to vyžaduje vzdát se interních úvah o výhledovém nastolení národně-frontovního uspořádání s vedoucí úlohou komunistů, vizí o hluboké změně ústavních institucí a zavedení jakési pouliční demokracie, ale také sázku na personální spolehlivost, tedy vystřídání totalitních bachařů například kulturními manažery střihu Václava Homolky.

Komunisté si musí umět svoji kontroverznost připustit. Mají-li větší ambice při formování zdejší reality než toliko kibicovat z opozičního pohodlí, nezbývá jim než se stát spolupracující silou při prosazování evropského stylu, ale i evropského směřování tuzemské politiky, při preferování sociálně, ekologicky a kulturně orientované společnosti proti proamerickému, ekonomistickému a čistě tržnímu modelu, který je dnes na koni.

V opačném případě zůstanou jen výstřední kuriozitou, jak ji známe ze senátních lavic.

(Autor je politolog)

Právo, 24.04.2007, Lukáš Jelínek

Reakci SDS na článek naleznete ZDE.