

Když ve dnech prvního výročí listopadové revoluce navštívil Českosloyensko americký prezident George Bush, promluvil ve Federálním shromáždění. Při odchodu ze sálu si s poslanci podával ruku, většinou s těmi, kteří stáli při potlesku v první řadě, kolem níž procházel. Jako prvnímu stiskl ruku Ladislavu Adamcovi, jeho vysoká impozantní postava s bílými vlasy ho nutně zaujala.
Byl jsem tam v poslední řadě a ten stisk rukou mi přišel symbolický. Pak jsem se dozvěděl, že Bushovi průvodci, prezident republiky Václav Havel a předseda parlamentu Alexandr Dubček, mu zatajili, kdo je vlastně ten důstojný gentleman.
Krátce nato se změnil zasedací pořádek a poslance klubu KSČM posadili jinam, nebyli už tak na očích. Změna to byla nepodstatná a legrační, důležité bylo, že ve FS nikoho nenapadlo komunisty vylučovat při obsazování parlamentních funkcí, jako se to stalo o necelé dva později v České národní radě. A pokud to někoho napadlo, mlčel, protože bylo zřejmé, že by mu antikomunistický postoj neprošel.
Zásluhu na bezkonfliktním, a dokonce důstojném průběhu prvních měsíců a let polistopadového Československa a i České republiky měl beze sporu i Ladislav Adamec, který zemřel v sobotu ve věku 80 let.
V listopadu 1989 byl předsedou čs. vlády. Od prvních dnů přijal roli, která mu byla do jisté míry vnucena - zabezpečit pomocí „kulatých stolů“ předání moci
za cenu co nejmenších ztrát, nejmenších ovšem i pro KSČ. Jako jeden z mála lidí ve vedení KSČ pochopil, že musí s Občanským fórem jednat. Tím ale pochopil to podstatné.
Neodhadl však dobře náladu statisíců na Letenské pláni. Slova usvědčující stranického funkcionáře vyvolala pískot. Slovníkem, způsobem jednání i myšlením byl klasickým aparátčíkem, a společnost byla jiná, než si myslel. Dobře ale zhodnotil situaci a funkci předsedy vlády uvolnil Mariánu Čalfovi, který se pak dva a půl roku ukazoval jako Adamcův opak, nejen vystupováním, značnými organizačními schopnostmi, vzděláním, ale i liberální hodnotovou orientací.
Adamec a Čalfa představovali dvě generace čs. komunistů, a to nejen právě dvaceti lety věkového rozdílu. Mnoho aktivistů Charty 77 Občanského fóra našlo cestu k Mariánu Čalfovi, podporovali ho politicky i lidsky. Často a nespravedlivě na něj útočili antikomunisté, někteří ještě dnes vyčítají sobě i ostatním Čalfu i ten „samet“.
Čalfa ho symbolizoval, i svým odchodem z KSČ v lednu 1990. Zvláštní je, že proti Adamcovi nikdo nevystupoval, ani když byl ještě do září předsedou KSČM a dva roky poslancem FS. Adamec zůstal v KSČM do své smrti, byl ve straně přes 60 let.
Ladislav Adamec nepatřil ani mezi sekerníky 50. let, ani mezi architekty či sympatizanty obrodného procesu konce 60. let, ale ani do „zdravého jádra strany“, ani mezi cynické normalizátory let následujících. V listopadu a prosinci 1989 se zachoval nejen čestně, ale i prozíravě. I díky němu je dnešní situace v zemi poměrně demokratická. A byla by ještě lepší, kdyby se začátkem 90. let k jeho pozitivnímu přístupu k novým poměrům přidalo více lidi z KSČ.
Právo, 17. 4. 2007, Petr Uhl