Někdo tomu říká taktika, někdo diplomacie, někdo vyčuranost.
Život nás prostě svádí, abychom cestu k prosazení svých představ dláždili všelijakými lichotkami a úlitbami těm, co spolurozhodují o našem osudu. Platí to ve vztahu manžel-manželka, šéf-podřízený i předseda partaje-straníci.
Takto je třeba také číst projev Vojtěcha Filipa na únorovém ústředním výboru komunistické strany. Vysvětlujte to však Kubiceho politické policii, listující raději snůškami drbů než učebnicemi psychologie a politologie, či ideologickému koncilu senátora Štětiny.
Filip je pragmatik. Nemá u komunistů Grebeníčkovo charisma, ale o to více jde s dobou. Ví, že přežití KSČM závisí na změně jejího přístupu k okolnímu světu. Zkrátka vnímavost a otevřenost místo zahořklosti.
Když se Filip odvolává na Lenina, a uchyluje se k tomu často (loni v červnu na zasedání nejvyššího stranického orgánu zmiňoval temného klasika vehementněji než nyní), dělá to proto, aby jeho kolegové ve stravitelném obalu přijali zboží, které má tendenci být na komunistická kritéria převratným. Vladimír Iljič má z jeho pohledu pomoci zbořit zdi izolacionalismu a zinternacionalizovat politiku KSČM. Filip popisuje rýsující se střet Evropy a Ameriky, dilema, zda ČR bude spolehlivým spojencem evropských států, nebo podivným ostrůvkem USA uprostřed starého kontinentu. Dnes se komunisté smiřují s českou integrací do EU, zítra překousnou členství v NATO.
Předseda KSČM po svých lidech žádá, aby si uvědomovali evropský rozměr vnitropolitických problémů. Ruku v ruce s tím vzývá růst koaličního potenciálu KSČM, užší spolupráci s občanskými sdruženími, a to nejen levicovými, rozvíjení přímé demokracie, nábor sympatizantů napříč politickým spektrem. Tak lze podle něj docílit renesance, modernizace komunistů a jejich nové autority. Je nad slunce jasné, že efektivnější než kritizovat zvenčí je bezprostředně se účastnit probíhajících dějů…
Nahlíženo z tohoto úhlu nepůsobí Filipova otázka, jestli je KSČM připravena postavit se do čela eventuálních revolučních procesů, bůhvíjak skandálně. Zasazeno do kontextu Filipova myšlení: revoluční rovná se radikální. Překvapí snad někoho, že je KSČM nejradikálnější politickou silou u nás? Klíčové je, aby byla zároveň demokratickou. Nestačí se spokojit s tím, že Filip získal od svého konzervativního předchůdce nálepku muže hlásajícího „sociáldemokratizaci“. Za lakmusový papírek může sloužit i Filipův postoj k zločinům stalinismu či k přítomnosti bachaře Vondrušky mezi poslanci KSČM. Dobrou vůli mu věřit můžeme, ale nemusíme. Dle libosti a míry ochoty „mluvit“ s komunisty.
Ovšem ani největší komunistobijec nepopře, že KSČM v evropském rámci a centru domácího parlamentního dění je méně nebezpečná než uskupení vyřazené na periferii, bažící výhradně po negativistických stoupencích. Pro skalní fanklub pravice musí být přesto děsivá vidina, že nalevo od ČSSD bude časem k zahlédnutí relativně standardní subjekt, který dokáže voličskou podporu přetavit do možného koaličního partnerství. Pročež se houževnatě pídí po sebemenších příležitostech nasadit komunistům rohy satanáše.
Kdo hledá, najde. Šlo by zaplnit celou novinovou stranu komunistickými přestupky proti politické kultuře demokratického režimu. Jména a pojmy, které si Filip chytře bere do úst, by v tuhé konkurenci byly pouhými slepými náboji. Když chce KSČM reformovat, ať si Lenina a jeho prohnané druhy cituje ostošest.
Pamatujme však: podle činů poznáme je.
Právo, 7. 3. 2007, Lukáš Jelínek
Modernizace Leninem
