Útok rudých ještěrů

České komunisty obchází strašidlo J. V. Stalina

Vrátila se však jako pouhý pozorovatel a s renomé organizace, jejíž delegáti na této akci (sami z vlastní iniciativy) nastolili problém vypuštění kritiky tzv. stalinismu. Pro delegáty nebyl úhelným kamenem vztah komunistického hnutí k integraci Evropy či rozmach asociálního a neregulovaného ultraliberálního globalismu, ale obhajoba bývalého sovětského diktátora.

Jestli šlo o zásadní programový spor či o pouhou ideologickou clonu reálného sporu Východu a Západu o hegemonii v komunistickém hnutí, ukáže zřejmě až čas. Zatím se členy SEL i bez KSČM stalo 14 komunistických stran většinou z  členských zemí EU, z nich jako významné lze jmenovat německou PDS (nyní jdoucí do mimořádných voleb v SRN pod novým názvem Linke Partei), také někdejší bašty západního eurokomunismu francouzskou PCF, španělskou PCE a pokračovatele někdejších silných italských komunistů, stranu Rifondazione. Členství v SEL odmítají především řecká KKE a v tandemu s ní i jinak méně ortodoxní kyperský AKEL, dále portugalská PC a celá řada mimoparlamentních uskupení. Šéf diplomacie KSČM místopředseda Exner váhání své strany zdůvodňuje i tím, že by ráda do SEL vstoupila společně s partnerskými stranami ze zemí bývalého SSSR. Pravda je ovšem taková, že se českým komunistům mimo jiné nechtělo platit vysoké členské příspěvky, odvíjející se nikoliv od „chudoby“ opoziční stany v ČR, ale od počtu členů. Přežilá masovost strany a stárnoucí, stále konzervativnější a nostalgičtější členská základna s průměrným věkem přes 75 let je nyní českým komunistům přítěží v mnoha ohledech.

Sílící spor o odkaz Josifa Visarionoviče Stalina a demokratický centralismus potvrdila nedávná mezinárodní konference, kterou v Praze u příležitosti 60. výročí vítězství nad fašismem uspořádala KSČM spolu se skupinou levicových poslanců v Evropském parlamentu - frakce GUE/NGL - ve dnech 23. - 24. dubna 2005. Toto setkání proběhlo poté, co do lavic Evropského parlamentu ve frakci západoevropských komunistů a radikálních zelených zasedlo poprvé 6 zástupců z bývalé východní Evropy, a to právě z kandidátky KSČM To, že na konferenci zazněly značně disonantní názory, neušlo ani pozornosti médií, i když se to snažili organizátoři „lakovat na růžovo“, seč mohli.

Britské listy přinesly z konference obsáhlou reportáž - Pražské setkání rudých ještěrů ZDE

A tak zatímco jedněm delegátům se zdálo, že vystoupení komunistických stran z východoevropských zemí přispěla k zpřesnění obrazu zásluh KSSS a SSSR a následků změn koncem 80. let, jiní kroutili nad některými vystoupeními nevěřícně hlavou a místopředseda KSČM Dolejš měl za potřebné, aby v souvislosti s touto konferencí pro média zdůraznil, že zkompromitovaná praxe „Stalinů, Pol Potů a Mao Ce-tungů se nesmí a nemůže opakovat“. Poslanec Evropského parlamentu Kohlíček při některých vystoupeních demonstrativně opustil sál. V  KSČM však i nadále převládají názory, opakovaně odmítající členství KSČM v SEL a názory, které nechápou stalinismus jako systém deformací socialismu a marxismu ale vidí ho pouze prizmatem subjektivních chyb a nedostatků. Tito nostalgici z Čech a Moravy po vzoru některých svých východních „přátel“ jsou ale paradoxně v jedné linii s antikomunisty v tom, že kladou rovnítko mezi socialismus a stalinismus. Legitimizují tím obavy ostatních politických subjektů, provázející „posametovou“ KSČM od jejího vzniku.

Koncem října 2005 bude mít SEL svůj první řádný sjezd. S čím tam pojede KSČM, je otázka. Otázkou také je, zda v evropském komunistickém a radikálně dělnickém hnutí převládne tendence k sjednocování či k rozpadu. Zda se budou nepřátelé hledat venku, nebo uvnitř jako tolikrát v historii. Letošní 17. sjezd KS Řecka zdůvodnil svůj odpor k SEL v rezoluci k mezinárodnímu komunistickému hnutí mj. tímto hodnocením: „Vznik SEL za účasti některých komunistických stran vyjadřuje trend k přizpůsobení se nepříznivému poměru sil. Objektivně, nezávisle na subjektivních pohnutkách a prohlášeních, zakládá fatalistické přijetí hranic buržoazní legitimity. SEL odmítá teorii vědeckého socialismu, komunistické tradice a zkušenosti socialistických revolucí 20. století. Volí nebezpečnou slepou uličku rezignace na komunistickou identitu a začlenění do struktur EU. Tak torpéduje úsilí o koordinaci a rovnoprávnou spolupráci komunistických, dělnických a dalších levicových stran.“ Tato slova jakoby přímo inspirovala vedoucího zahraničního oddělení KSČM Hassana Charfo k obdobnému útoku na SEL v rozhovoru pro Haló noviny 19. srpna 2005. Lidem jako on zřejmě nejsou cizí iniciativy, které chtějí dosáhnout „akční a programové jednoty“ evropských sil nalevo od sociální demokracie na základě nové platformy, a to jako protikladu příliš „západoevropské“ SEL. Inspiraci jim nabízejí pravidelná setkání, pořádaná každoročně jednak parlamentní řeckou KKE, ale také mimoparlamentní Belgickou stranou práce.

Ideologem tohoto postoje je zahraničně politický „expert“ KSČM a poradce místopředsedy strany Exnera, bývalý vysoký funkcionář Mezinárodního svazu studentstva, Josef Skála. Cílem jeho „diplomatického“ snažení a snažení místopředsedy pro zahraniční vztahy KSČM je jedna jediná věc - rozklad stávající „vzpurné“ SEL ve jménu jednoty stran opravdu komunistických, které nebudou odmítat teorii vědeckého socialismu a vytvoření nové komunistické internacionály, plně v područí militantního „demokratického centralismu“ a závaznosti politické linie pro jednotlivé členské strany a jejich členy . Hlasovací mechanismus může být nastaven tak, aby konzervativně bolševická linie v této evropské internacionále nadlouho získala jasnou většinu. Prostě - Kominterna.

Takto myšlenkově rozdělená a většinou stran oprávněně izolovaná radikální levice pak povede k dalším porážkám ostatních levicových stran, doposud uvažujících o pozvolné kooperaci, vedoucí k integraci většiny levicových a antikapitalistických subjektů na politické scéně.

Vnitropoliticky a vnitrostranicky tento tah oslabí zejména největšího oponenta neokonzervativního kursu v KSČM, charismatického intelektuála Miloslava Ransdorfa, neboť logický rozpad frakce GUE-NGL v Evropském parlamentu by znamenal jeho izolaci, odchod z funkce místopředsedy výboru EP a zúžení jeho operačního rádiusu i dovnitř vlastní strany. Doma by se to vykládalo jako Ransdorfova neschopnost.

Krok k radikalismu uspokojí ty staříky, kteří jsou dnes aktivistickým zázemím některých okresních či krajských organizací a bez nichž by někteří místopředsedové nebyli místopředsedy. Bez nichž by ani předseda nebyl předsedou. Typickým regionem s neokonzervatici v čele je například Ostrava, vydávající týdeník Naše Pravda, či Brno, jehož předseda Kúta neopomněl před časem uspořádat konferenci o „roli Michaila Gorabačova“ při pádu reálsocialistického bloku. „Svým“ tehdy vysvětlil, „jak to doopravdy bylo“…

Nejde ale jen o názory jednotlivců z aparátu ÚV KSČM. V prázdninovém období nedokázalo ani celé vedení KSČM vyřešit problém loňského požadavku svých delegátů z Říma na vypuštění slova „stalinistický“ ze stanov SEL. Předseda Grebeníček nyní používá účelově hrozbu možného stalinistického vývoje k udržení vlastní pozice i přesto, že v zákulisí posledního sjezdu slíbil svůj odchod z čela KSČM po dvou letech. Místopředseda Exner tuší, že by mohl získat křeslo nejvyšší a tak předložil 12. srpna 2005 požadavek na vypuštění slova „stalinistický“ nejvyššímu vedení - výkonnému výboru ÚV KSČM. Podle dostupných informací tentokrát výkonný výbor nerozhodl a odložil své rozhodování na září. TV Nova 13. srpna 2005 přinesla informaci o sporu místopředsedy Exnera s dalším místopředsedou, ekonomem Jiřím Dolejšem, který požadavek na vypuštění výslovné kritiky stalinismu označil za „neštastný“, zatímco Exner se hájil zásluhami Stalina v II. světové válce a potřebou komplexnosti v hodnocení minulosti bez vytrhávání jednotlivostí jako je stalinismus. Dolejš na Exnera i na útok Hassana Charfa v Haló novinách odpověděl 27. 8. 2005 v tomtéž listu článkem „Nekličkujme ve věci stalinismu“, kde požadavek vyškrtnutí stalinismu označuje za kolizi s konsensem, vytvořeným v KSČM v roce 1993. Tehdy se čeští komunisté rozešli s postkomunistickým křídlem a rozhodli se pro „poučenou kontinuitu“ označovanou některými vnitrostranickými teoretiky jako „neokomunismus“. Pokud by ÚV KSČM dal Dolejšovi zapravdu v tom, že vypuštění výslovné kritiky stalinismu je programový ústupek, náležící jedině sjezdu, pak v předvolebním období lze očekávat, že KSČM se ke svému loňskému kroku už nebude hlásit a přestane v této věci tlačit i na SEL.

Pokud se ale KSČM přiblíží iniciátorům východního „trucpodniku“ vůči SEL, může se přiblížit programově projektům, které již v minulosti zavrhla. V kontextu výše zmíněného sporu se nabízí například projekt, u jehož zrodu stála Belgická strana práce. Ta v květnu 1995 svolal konferenci „Za vytvoření jednoty komunistického hnutí“, kde byla přijata deklarace, která krystalicky čistě vyjadřuje myšlení těchto bojovníků za čistotu hnutí. KSČM tuto deklaraci z Bruselu dne 4. 5. 1995 jednoznačně odmítla, o čemž svědčí Zpráva ÚV KSČM na IV. sjezdu KSČM 2. 12. 1995 v Liberci. Deklaraci podporovalo zejména ortodoxní stalinistické křídlo v KSČM, vydávající časopis „Dialog - otázky, odpovědi“, bývalí komunističtí funkcionáři a lidé sdružení kolem Miroslava Štěpána. Signatáři bruselské deklarace se označují za “věrné revolučním principům „marxismu-leninismu“. Tvrzení, že se vlastně jedná o stalinismus v novém balení ale dokazuje následující. Především vidí hlavní příčinu  prohry hnutí v „revizionismu“, který přerostl v „otevřenou zradu“. Největším zrádcem pak je Gorbačov. Svou revoluční orientaci si komunisitcké hnutí podle nich uchovalo v období 1919-1956 a má-li znovu najít svou sílu, musí navázat na tento vývoj. Nikola Sergejevič Chruščov podle těchto dogmatiků vnutil komunistickému hnutí revizionistickou linii, v které pokračoval Leonid Iljič Brežněv a vše završil zrádce největší - Gorby. „Antistalinismus je trojským koněm antikomunismu“ - praví se zde také velmi výstižně.

V době, kdy vznikala Bruselská deklarace, vzniklo také uskupení „Svaz komunistických stran“ spojující tradicionalisticky orientované KS zemí bývalého Sovětského svazu - s označením KSSS. Svoji kontinuitu s někdejší rozpuštěnou KSSS dalo najevo i tím, že své setkání v roce 1995 nazvali XXX. sjezd KSSS. Komunistická strana Ruské federace Genadije Zjuganova se tehdy vydala svou cestou a vysloužila si za to nařčení ze sociáldemokratické úchylky. K českým sociálním demokratům naštěstí tato informace nedorazila…

U příležitosti 80. výročí VŘSR se 7. listopadu 1997 v S. Petersburgu (dříve Leningradu) sešlo na 13 komunistických stran zemí bývalého SSSR a některé další - např. Belgická strana práce, KS Slovenska, Korejská strana práce, komunisté ze Sýrie, Turecka či Palestiny. Zde byla přijata deklarace „Oktjabr 80“ ne nepodobná té bruselské. Revoluce se tu označuje jako jediná cesta a jsou odmítány jakékoliv postupné reformy. Za základ moci proletářů se označuje „strana bolševiků, strana V. I. Lenina a J.V. Stalina“. Období po XX. sjezdu KSSS bylo označeno za „ideologickou a politologickou degeneraci“ a za nejdůležitější úkol bylo stanoveno „bojovat proti všem kompromisům“ a zbavit se revizionismu a oportunismu. Rok poté se sešel XXXI. sjezd KSSS, kde se už hovoří jak o očištění od pomluv sovětské historie, tak především o cíli odstranění vládnoucích režimů a o tom, že pracující budou „přinuceni potlačit odpor“.

Odpovědí KSČM na tyto pokusy bylo schválení úvodního slova Miroslava Grebeníčka na V. sjezdu KSČM ve Ždáru nad Sázavou 4. 12. 1999. Řekl tehdy: „KSČ si položila základy svých budoucích problémů, protože se nedokázala vzepřít prosazení sovětského modelu společnosti“, a dále: „Sovětský model socialismu nedokázal uskutečnit humanistický Marxův projekt“. Bohužel ti, kteří stále věří v stalinský mýtus ať již na východě, nebo na západě, se nevzdávají. Letošního dalšího, již XXXIII. sjezdu KSSS se dokonce zúčastnil předseda Komunistické strany Ruské federace Genadij Zjuganov (posledními volbami a spory s tzv. patrioty oslabené) a podle tisku zde požadoval zdůraznění zásluh J. V. Stalina. Na tomto setkání zaznívaly opět hlasy na revizi XX. sjezdu KSSS z roku 1956 a na rehabilitaci J. V. Stalina. Není divu, že čeští komunisté, mezi kterými vždy bylo křídlo se silným vztahem k Moskvě, mají zamotanou hlavu.

Jeden z nich má ale - díky svému poradci - jasno. Místopředseda Exner. Možná budoucí předseda strany, se kterou se - tentokrát oprávněně - nikdo nebude bavit.

Britské listy, 2. 9. 2005, Štěpán Kotrba