Projev prezidenta Miloąe Zemana na X. sjezdu KSČM

Děkuji vám za pozvání na váą sjezd, přijel jsem sem rád, protoľe si myslím, ľe je povinností prezidenta republiky setkávat se s kaľdým parlamentním subjektem, který ho pozve, vyslechnout jeho názory a naopak říci názory vlastní, a tak učiním i dnes. Počítejte ovąem s tím, ľe moje vystoupení nebude sbírka zdvořilostních frází, ale chcete-li, a já v to doufám, podnět k přemýąlení.

Koneckonců uľ jsem několik takových setkání absolvoval, vyhověl jsem pozvání Strany svoboda a přímá demokracie, přijel jsem na jejich celostátní konferenci a říkal jsem jim, ľe nechápu, jak je moľné, ľe na jedné straně chtějí bojovat proti islámskému terorismu a na druhé straně odmítají účast naąich vojáků v Afghánistánu, kteří bojují proti islámskému terorismu. A doporučil jsem jim, aľ tam přijedu za rok, a» buď ze svého programu vyąkrtnou boj proti islámskému terorismu, anebo vyąkrtnou záporné stanovisko vůči účasti v zahraničních misích.

Nu pak mě pozvali sociální demokrati, nu a já jsem jim doporučil, aby jednali o spolupráci s hnutím ANO. Nemám dojem, ľe vąichni byli tímto doporučením nadąeni. Kdybych jenom zavzpomínal, ľe jsem osm let řídil tuto stranu, vąichni by nadąeně tleskali. Ale takhle se rozdělili zhruba půl na půl a citoval jsem jim slova starého sociálního demokrata z první republiky: Suchá je skýva opozice. A dodal jsem, ľe není ani posolená. Nu zdá se, ale k tomu se jeątě dostanu, ľe opravdu sociální demokraté začínají jednat s hnutím ANO, tak uvidíme, jak to dopadne. Budu velmi rád, kdyľ to bude jednání ve třech a doufám, ľe k tomu i dojde.

Nu a pak jsem měl inaugurační projev. Tak očekávalo se ode mě, ľe zmíním stoleté výročí nezávislosti Československa. Tito dobří lidé nevěděli, ľe 8. března po uzavření brestlitevského míru se válčilo na jednu frontu a německé jednotky pochodovaly Francií a nezávislost byla v nedohlednu. Ale chtějte od naąich politiků alespoň minimální historické znalosti. A tak místo vzpomínky, kterou samozřejmě řeknu 28. října, jsem mluvil o aktuálních politických problémech. Mimo jiné jsem se jednou větou zdvořile zmínil o Zdeňku Bakalovi a daląí větou neméně zdvořile o českých médiích. Důsledkem bylo pochodové cvičení vedené Miroslavou Němcovou.

A proč tohle vąechno říkám, protoľe i dnes ne vąichni budete spokojeni s mým projevem a máte moľnosti tři. Tak první moľnost je pochodové cvičení, ale na rozdíl od Vladislavského sálu tady nevidím příhodnou chodbu, takľe by to bylo poněkud obtíľnějąí, druhá moľnost je zapřít se do sedadel a zatnout zuby a třetí moľnost přemýąlet. I kdyľ Masaryk říkal, ľe myąlení bolí.

Dovolte mi tedy, abych svoje vystoupení pojednal formou kratąího historického exkurzu. Ano, uľ se blíľí téměř sto let od doby, kdy tehdejąí Československo mělo první levicovou vládu. Po krátkém intermezzu vlády Karla Kramáře toto byla vláda vedená sociálním demokratem Vlastimilem Tusarem. A tato vláda mohla vést Československo levicovým směrem a uskutečnit řadu levicových reforem.

Nestalo se tak. Proč? Protoľe se nedokázala dohodnout umírněná frakce a radikální frakce tehdejąí sociální demokracie, nu a nakonec na to doplatily obě, protoľe vláda sociální demokracie skončila a nastoupila, jak dobře víte, vláda agrárníků. Jinými slovy, kdo se hádá mezi sebou, ten na to nakonec doplatí.

Ve 30. letech klesal vliv obou těchto frakcí a na druhé straně se mezi sebou dále hádali. Za zvláą» hloupé pokládám, kdyľ komunisté označovali sociální demokraty za, cituji, sociálfaąisty. Nicméně pak to přestalo v souvislosti s koncepcí tzv. jednotné nebo lidové fronty, nu a bohuľel po uzavření paktu Molotov-Ribbentrop aktivita komunistů v odboji poněkud ochabla. Ale na druhé straně po napadení Sovětského svazu Hitlerem se obnovila a já bych na tomto místě chtěl vzdát úctu vąem, kdo bojovali v protinacistickém odboji, a» uľ přeľili nebo padli.

Právě tento odboj byl jedním z faktorů, proč komunistické strana dostala výraznou důvěru národa. A ve více méně svobodných volbách v roce 1946 se tak opět ujala vedení vlády. Nu a teď následuje to, kvůli čemu mě moľná vypískáte. Ale kaľdý člověk má říkat svůj názor bez ohledu na to, zda očekává příznivé nebo nepříznivé přijetí.

Soudruľky a soudruzi, to čemu říkáte Vítězný únor, byl ve skutečnosti prohraný Únor. A víte proč? Protoľe vytvořil monopol moci. A podobně jako v ekonomii, jakýkoli monopol vede k degeneraci, odstraňuje přirozenou soutěľ, nevytváří tlak na inovace a zdokonalování se a naopak vede k tomu, co bych nazval jakobínským terorem.

Co se tedy stalo po prohraném Únoru? Nejdříve justiční vraľdy politických oponentů - Heliodor Píka, Milada Horáková a daląí. O něco později justiční vraľdy komunistů, například i Rudolfa Slánského. Jinými slovy to nebyly deformace, přestaňme si lhát do kapsy, to nebyly ani chyby, to byly zločiny. A jako zločiny je musíme umět pojmenovat, chceme-li mluvit pravdu.

Padesátá léta skončila a nastoupila léta ąedesátá. Objevila se česká filmová vlna, objevilo se něco, co Ilja Erenburg nazval táním, a co je nejdůleľitějąí, počátkem roku 1968 komunistická strana opět získala důvěru větąiny národa. Důvěru nevynucovanou, neformální a o to silnějąí. Ano to byla doba Praľského jara. Mimochodem i já jsem byl vyzván, abych v té době vstoupil do komunistické strany a rád jsem této výzvě vyhověl. Nu bohuľel trvalo to velmi, velmi krátce, a ti, kdo se sklonili, s výjimkou Frantiąka Kriegela, coľ byl mimochodem taky komunista, pod okupační mocí, ztratili důvěru národa, respektive tato důvěra byla vynucována a formální.

Společnost byla rozdělena do čtyř kast. První kasta straníci, druhá kasta nestraníci, třetí kasta vyąkrtnutí a čtvrtá kasta vyloučení. Nelituji těch dvaceti let, téměř dvaceti let, protoľe jsem se setkal s mnoha zajímavými a mnoha čestnými a pracovitými lidmi. Nicméně společnost jako celek zaostávala.

Jestliľe v 50. letech bylo mnoho lidí uvrľeno do vězení nebo koncentračních táborů, pak v době tzv. normalizace, tedy historického bezčasí, se ve skutečnosti vyřazoval obrovský potenciál naąí společnosti tím, ľe lidé nemohli pracovat ve svém oboru, ľe jejich děti nemohly studovat a ľe platil takzvaný negativní kádrový výběr, to znamená čím hloupějąí člověk, tím větąí měl ąanci na získání nějaké funkce.

Mimochodem setkal jsem se na Jizerce s Lubomírem ©trougalem a ptal jsem se ho: „Pane ©trougale, vy jste byl členem politbyra a o vaąem členství existují dvě hypotézy. První, ľe jste byl nejinteligentnějąím členem tohoto politbyra a druhá, ľe jste byl jediným inteligentním členem.“ Lubomír ©trougal byl zdvořilý diplomat, a tak se vyhnul odpovědi.

Nu, tím jsem svůj historický exkurz dovedl aľ téměř ke konci. A jaké poučení, nikoli ovąem poučení z krizového vývoje, by podle mého názoru z toho mělo vyplývat? Nenechte se manipulovat těmi, kdo provádějí často povrchní a často nenávistné analýzy minulosti. Udělejte si tuto analýzu sami. Máte ve svých řadách dostatek historiků, filozofů, právníků, politologů, ekonomů a já nevím koho jeątě a snaľte se, protoľe mezi vaąimi členy je pochopitelně i mnoho členů bývalé komunistické strany a nesete tedy jistou míru spoluzodpovědnosti. Snaľte se, aby tato analýza byla opravdu hluboká a abyste ji dělali vy a nikdo jiný neľ vy.

Nu a jak uľ jsem řekl, nemělo by to být poučení z krizového vývoje, to uľ jsme tady jednou měli. Kdybyste chtěli nějaký provokativní název, tak bych to nazval pokání. Nevím, jestli jste viděli krásný gruzínský film s tímto názvem, pokud ano, tak je vám úplně jasné, o čem mluvím. Nezapomeňte, ľe pokání očią»uje, ľe pokání je předstupněm k odpuątění a také předstupněm k normálnímu ľivotu. U Komunistické strany Čech a Moravy jsem nikdy nepouľil slovo extrémistická, ale přál bych si, abych mohl s čistým svědomím říci, ľe je to i strana demokratická... A právě tato sebereflexe, tato analýza, opakuji jeątě jednou, je ve vaąem vlastním zájmu.

Milí přátelé, protoľe čas se nachyluje a čekají vás jiné a daląí projevy, dovolte mi, abych vám závěrem předevąím poděkoval za podporu, kterou mě větąina z vás vyjádřila k prezidentské volbě. Bylo to velmi jednoduché, protoľe jsem byl jediný levicový kandidát. Ale i tak si toho velice váľím a jeątě jednou za to upřímně děkuji. Za druhé: kruh se uzavírá a jestliľe se vrátíme zhruba sto let zpátky, nyní se opět rýsuje s nepominutelnou účastí komunistické strany, ale i sociální demokracie, účast levice jako celku na řízení věcí veřejných a na tvorbě vlády. Prosím nepromarněte tuto příleľitost, neklaďte si ani přemrątěné podmínky, budete mít dost času, moľná čtyři roky, je aplikovat v celém vládnutí v České republice.

Víte, kdyľ jsem řekl, ľe jsem levicový politik, a proto mě oslovil rok 1968 a socialismus s lidskou tváří, chtěl bych zcela závěrem říci, i kdyľ je to velmi nepopulární, ľe jsem stoupenec socialismu. Ale pozor na to, stoupenec demokratického socialismu, takového jako byl například v osobě Olofa Palmeho, Willyho Brandta, Francoise Mitterranda a řady a řady daląích. Není-li socialismus demokratický, není to ani socialismus. Formulace, ľe tady máme byrokratický socialismus, byla přílią zdvořilá. Měli jsme tady pouze byrokracii, nikoli socialismus. A jestliľe někdo říkal, ľe tady máme reálný socialismus, který by byl vykostěný právě o svoji demokratičnost a tedy ochotu a schopnost názorově se střetávat ve svobodné soutěľi s daląími názorovými proudy, pak jsme opět neměli ľádný reálný socialismus, ale takzvanou tvrdou realitu, která vedla k naąemu relativnímu zaostávání.

Soudruľky a soudruzi, Tomáą Masaryk kdysi napsal, ľe svět jde nalevo. Chtěl bych nám vąem popřát, aby svět opravdu ąel nalevo, ale dá to práci.

Děkuji vám za vaąi pozornost.