
V listopadu 1989 mi bylo jedenáct let a navštěvoval jsem 4. třídu základní školy. Byl jsem tedy ve věku, který se rád a snadno identifikuje s různými mýty o boji dobra a zla. Černobílý střet zavrženíhodné diktatury s náhle se probudivším a po svobodě toužícím lidem jsem rychle vzal za svůj. Lačně jsem nasával velká hesla jako PRAVDA a DEMOKRACIE.
Pokud jde o změny v každodenním životě, tou nejnápadnější bylo, že jsme naší třídní učitelce museli přestat říkat „soudružko“ - stala se z ní totiž „paní“ (někteří spolužáci ji pak nějakou dobu oslovovali „paní soudružko učitelko“). Rychle jsme si hledali nové hrdiny, a když pak rok po převratných událostech americká letadla začala bombardovat jednoho padoucha z Perského zálivu, našli jsme je.
Později, ve věku, pro který je typické ne přijímání, ale právě naopak vzdorovitá kritika oficiálních mýtů, se oni hrdinové stali přirozeným terčem mého rodícího se intelektuálního ega. Ne že bych začal hájit dříve zavržené generální tajemníky a rozličné výbory pro veřejné blaho. Šel jsem studovat historii, a co lze vyčíst z knih a vyslechnout ze vzpomínek, to jsem vyčetl, vyslechl, vzal na vědomí, promyslel. Přesto pro mne vítězství nad komunismem už nikdy nemohlo získat patos, jaký má pro své aktéry; neidentifikuji se s ním. A nemyslím si, že je to nutně handicap nebo výhoda. Je to prostě moje místo v dějinách. Těm, kteří by mi chtěli vytknout, že kdybych prožil to co oni, mluvil bych jinak, mohu nanejvýš odpovědět: Kdybyste prožívali tu přítomnost a nejistou budoucnost, kterou prožívám já, také byste mluvili jinak.
Česká cesta počesku
Postoj české veřejnosti ke komunistům je - lidovou psychologií řečeno - schizofrenní. Ačkoliv volí prezidenty, s komunisty se u nás nemluví. A když mluví, tak nespolupracuje. A když spolupracuje, tak jedině „nepoliticky“. Jak se realizuje nepolitická spolupráce mezi politickými stranami na výsostně politické půdě, jakou je parlament, bůh suď. Zřejmě jde o české specifikum vyrůstající z bohatých národních tradic ve stylu „ani pěšky, ani na voze; ani oblečená, ani nahá“ - a zejména „ani s pány, ani proti nim“. S odkazem na pokleslý režimní marxismus to můžeme označit za postvumlovskou dialektiku. Její původ je nejspíš v tom, že komunisty jsme v roce 1989 „svrhli i nesvrhli“ - tomu zase říkejme česká cesta k postkomunistické společnosti.
Jako frustrace z neschopnosti zničit komunisty demokratickými prostředky (tedy přesvědčením voličů o nesmyslnosti jejich vize) vypadá onen schizofrenní postoj především na levici. „Třetí cesta“, po které chtěli sociální demokraté oslnění úspěchem Tonyho Blaira dokráčet k ráji na zemi, se totiž v čím dál větším počtu ohledů vybarvuje jako thatcherismus v bleděrůžovém. Kapitalismus považuje za nezměnitelnou danost, které se musíme přizpůsobit stejně jako fyzikálním zákonům nebo své genetické výbavě (ta je dnes paradoxně prezentována jako relativnější než historicky ustavený sociokulturní řád). Ideologická vyprázdněnost a neschopnost předložit svébytnou vizi je pak kompenzována nepřesvědčivým antikomunismem: když už neumíme říct, co jsme, tak ať aspoň všichni vidí, co nejsme.
Jenže být „nekomunistickou levicí“ lze důsledně jen tehdy, když vytěsníme fakt, že do našeho dobře ohrazeného rybníka prosakuje spodní voda z marxistických pramenů. Vytěsnění, jak víme z psychoanalýzy, se ovšem dříve nebo později začne negativně projevovat - například poruchami řeči. Z některých pojmů - jako „vykořisťování práce kapitálem“ - se stává tabu, jejich význam se však nenápadně přesouvá do jiných, povolených slov. Všiml jsem si třeba, že v lidové češtině, alespoň v určité sociální vrstvě, znamená někdy výraz „podnikatel“ tolik co „mafián“ (o poctivém podnikateli se naproti tomu řekne, že „dělá se dřevem“ atd.). Podobně se po roce 1968 stal výraz „bratrská vojska“ synonymem pro okupanty.
Vytěsnění komunisté ovšem sami vytěsnění reprodukují. Na jednu stranu například cítí, že minimálně z morálního hlediska by měli předlistopadový režim odsoudit, na druhou stranu jim to moc nejde a jít nemůže, neboť to přeci jen byl výjimečný pokus uskutečnit rudé ideály. Mluví se tak o „přehmatech“ a individuálních chybách místo o justičních vraždách a systémových nedostatcích. Říká se, „už jsme se omluvili“, a má se na mysli, „není za co se omlouvat“.
V situaci vytěsnění ztrácejí slova svůj původní význam, deformují se, vzniká atmosféra klamu a (sebe) obelhávání, tak typická pro konec husákovského režimu. Jestliže lidé v roce 1989 požadovali pravdu a demokracii, nechtěli ráj na zemi, ale právo nazývat věci jejich jmény. Získali ho? Na jak dlouho?
Máme demokracii, tak držte huby!
Eduard Chmelár napsal do slovenského týdeníku Slovo reportáž (převzatou 4. 3. 2005 Britskými listy) o návštěvě prezidenta USA v Bratislavě. Při shromáždění svolaném na jeho oslavu došlo ke slovním potyčkám mezi Bushovými příznivci a odpůrci, kdy se prý prezidentovi kritici, zejména od zfanatizovaných důchodců, dočkali takových doporučení jako „Obuškami by vás mali vymlátiť!“ nebo „Máme demokraciu, tak držte huby!“
Není na těch slovech něco málo pravdy? Když už byla demokracie vybojována proti diktatuře, není správné hájit ji tvrdě proti všem kritikům? Nepřátelé přece číhají za hradbami a čekají na každou naši slabost... Jenže kdy je demokracie opravdu slabá a v čem je naopak její síla?
Demokracie je demokracií tak dlouho, dokud principiálně přesahuje každý společenský status quo a nedovoluje soustředit moc na obranu jeho „reality“ (vzpomeňme na „reálný socialismus“). Nejde tedy jen o mechanismus výměny vládců, ale především o schopnost reprezentovat potenciální společenské konflikty, nechat je v chráněném parlamentním prostoru vyvřít a dojít k nějakému, jakkoliv nedokonalému řešení. Demokracie, která to neumí a konflikty vytěsňuje, přestává být důvěryhodná.
Antikomunismus, případně vyjádřený odpovídajícími zákazy, měl smysl před prvními svobodnými volbami v roce 1990. V dnešním kontextu se z něj stává něco úplně jiného - totiž cenzor pochybností o ekonomickém systému, který určuje naše životy. Popularita ostrakizovaných komunistů signalizuje zásadní spor o „vytunelovaný“ charakter polistopadové éry. Jestliže tento spor popřeme, nezmizí; naopak se stane o to větším nebezpečím. Přistoupíme-li na hru antikomunistů, uděláme z demokracie „děvku kapitalismu“ (Břetislav Horyna), která všemožně diskredituje jeho kritiky. Taková demokracie doplatí na svůj přílišný „realismus“, jenž je nakonec od reality zcela odtržen.
Realismus je totiž dostatečně realistický jen za předpokladu, že v jistých okamžicích umí být dostatečně utopický.
Když utopie má své místo
Reagujeme-li na nějaký návrh slovy: „To je utopie!“, chceme říct, že je neuskutečnitelný, ne-li nesmyslný. Utopie však smysl má a nejlépe jej vystihují slova Nového zákona: „Mé království není z tohoto světa.“
Utopie znamená ne-místo a tedy pohled na společnost z perspektivy, která je vůči ní radikálně odlišná. Utopista není kritický k jednotlivým nesrovnalostem v reálném světě, nýbrž univerzalisticky alternuje tento svět jako celek. Hledá kořeny nespravedlnosti, nejen její dílčí projevy. Věkem utopií bylo v evropských dějinách především osvícenství, na jehož radikální kritice starých pořádků jsou vybudovány i naše demokratické instituce.
Utopie však může být i zdrojem katastrofy. Vzdálenost mezi realitou a vysněným ne-místem, která plodí tvořivé napětí, se snadno může proměnit v necitlivost vůči konkrétním místům a jejich historickým zvláštnostem, zaslepenou snahu vtisknout světu našeho života dokonale symetrickou tvář utopického projektu.
Problém je, že se lidé nemohou jen tak řídit plánem, který jim kdosi, byť geniální, vnutil jako výlučnou pravdu. Život se potřebuje odvolávat na dědictví, tradice, předsudky a návyky, které - jakkoliv nahodilé a „nerozumné“ - zavazují k zodpovědnosti. Rozum, který pro středověce křivolaké uličky lidské historie nemá pochopení a trvá na realizaci svých geometricky nutných pravd, se záhy stává vlastním opakem: iracionálním běsněním, jež dává spálit prastará města, aby na jejich místě vyprojektovalo perfektní obraz realizované utopie. Jenže z takového města se stává právě ono vulgárně utopické ne-místo: lidé k němu necítí autentický vztah, odpovědnost, která zavazuje k morálnímu jednání - a to je pak třeba nahradit vynucenou poslušností. Inženýrsky přesné řezy gilotinou mění utopii v omluvu neskutečně skutečných zvěrstev: Máme socialismus, tak držte hubu a krok!
Komunismus existuje dvojí. Tím prvním je radikální vize spravedlivé společnosti, která plodí kritiku kapitalistického přesvědčení o přirozenosti honby za ziskem a soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Tím druhým komunismem je totalitní režim, který nevraždil milióny lidí pro jejich údajnou špatnost, ale byl to schopen dělat pro jejich vlastní dobro (je v tom kus křesťanství a jeho víry v převýchovu a nesmrtelnou duši); tento komunismus odmítl nárok reality na svébytnost historických lidských společenství, pokusil se člověku vnutit globální vizi beztřídního světa a spolu s rozoráním mezí na polích zničil i etické meze vlastní moci.
Komunismus v prvním slova smyslu bychom měli zachovat. Není náhodné, že se zrodil v odlidštěném prostředí nezkroceného kapitalismu; z jistého hlediska je jeho morální externalitou, nezamýšleným vedlejším produktem, svědectvím a svědomím. Ten druhý komunismus bychom si měli pamatovat, abychom jej vždy odmítali coby karikaturu prvního.
Když místo nemá svou utopii
Obávám se, že naše polistopadová bilance je přesně opačná. Na ten první komunismus stále častěji zapomínáme a vyhýbáme se mu, zatímco ten druhý jsme ve studené válce schizofrenně „porazili i neporazili“; stejně jako spojenci zvítězili před šedesáti lety nad Hitlerem, aby zároveň převzali jeho nejapokalyptičtější zbraň a pojmenovali po ní celou jednu epochu 20. století.
Tak dlouho jsme civěli do chřtánu komunistické bestie, až jsme získali její nejcharakterističtější rys: přesvědčení, že náš socioekonomický řád je výrazem historické nutnosti, jak ji „vědecky“ poznávají liberální ekonomové. A že jsme povoláni stát se revoluční avantgardou a vnést svoji utopii do všech míst této planety, bez ohledu na konkrétní tradice a spletitou historickou paměť (viníků i obětí). Odpovědnost a morálku, jež spálíme s iracionalitou starých režimů, pak nahradíme poslušností k tomu správnému vedení.
Oficiální představitelé země, která svého času oprávněně hrála roli ztělesněné utopie západního světa, opakovaně prohlásili, že v jiné zemi, toho času bratrsky okupované jejich vojáky, musí „nastolit demokracii“ (install democracy). Absurdnost a zároveň příznačnost tohoto „přeřeknutí“ jim zřejmě uniká. Mne však podobné poruchy řeči znepokojují o to více.
Václav Bělohradský psal v Salonu před třemi lety o tom, že komunisté vyvlastnili velká slova modernity jako „rovnost“ nebo „sociální jistoty“ a ta slova nám dnes chybí (Paďouři a bojovníci, Právo 13. 7. 2002). Řekl bych, že v naší nynější situaci čelíme ne vyvlastňování, ale privatizaci a deregulaci slov jako „demokracie“ a „svoboda“. Ta slova ztratila status veřejného, všem dostupného a všemi zdarma využívaného statku a proměnila se ve zboží, které se prodává za dolary a černé zlato. Kdo na ně nemá, musí se smířit s diktaturou a útlakem. A kdo by je snad chtěl kopírovat a prodávat bez licence, bude mít co do činění s vlastníky autorských práv.
Ona slova hrála v moderní společnosti roli - kantovsky řečeno - regulativních idejí, tedy idejí, které jsou sice nedosažitelné, ale určují směr správné cesty. Dnes se jejich význam dereguloval, jsou užívána, jak se to zrovna hodí a jak se aktéři právě dohodnou. Směr neurčují ideje, ale jejich prodejci.
Nejkrásnější růže jsou rudé
Dnešní demontáž sociálního státu a útok na ekologické limity kapitalistického růstu ukazují, že postmoderní naděje v ukončení sporu mezi pravicí a levicí byla lichá. Marxismus byl možná na nejlepší cestě k eutanazii. Jenže kapitalismus - snad z nostalgie? - jako by se znovu začal chovat podle jeho teorií. Čelíme hrozbě globální proletarizace, v níž bude většina obyvatel přinucena podřizovat se potřebám a rozhodnutím jiných. Toto nebezpečí má nejen ekonomický, ale především politický rozměr; jde v něm o možnost podílet se na určování rámcových podmínek vlastního života. Definovat, nebo být definován, to je „třídní antagonismus“ dneška.
Je iluzorní doufat, že levicové myšlení se obejde bez svých radikálních kořenů a vystačí si s umírněnou, „růžovou“ verzí. Levicová kritika musí jít ke zdroji nespravedlnosti, jinak se stane jen umývačem nádobí na cizí hostině. Růže je správný levicový symbol. Jenže nejkrásnější růže byly vždycky rudé.
A pochopitelně - měly vždycky nejostřejší trny.
Před českou levicí leží dva dluhy, jejichž splácení musí jít ruku v ruce:
- Je třeba zbavit se antikomunismu jako charakteristického rysu polistopadové éry. Od počátku nového tisíciletí, vyznačeného 11. zářím a následnými událostmi, které ukončily postmodernu, už nemůžeme být zahleděni do žádného „post-ismu“. Lpění na dávno promeškaném „vyrovnání se s minulostí“, jakkoliv může mít hluboce etickou motivaci, se z globálního pohledu stává jen dalším projevem české malosti. Zločiny komunismu patří, je-li to ještě možné, soudům - a pak zejména historikům a spisovatelům. Dělat z nich politikum znamená jen odvádět pozornost od skutečných problémů doby.
- Je třeba spolupracovat s progresivními silami uvnitř komunistické strany a vyvíjet vytrvalý tlak na to, aby překonala svou skanzenovitou rétoriku, někdy schovávanou za Svátek práce či oslavy konce války, jindy nepokrytě normalizační. Oddělení komunistické vize od symbolů sovětského impéria je nutným předpokladem návratu této vize ze zajetí v Říši Zla, kam byla po roce 1917 unesena.
Pokud jsou komunisté něčím opravdu nebezpeční, tak tím, že by si slovo komunismus mohli zprivatizovat pro sebe. Trvejme na jeho znárodnění.
Právo, 21. 7. 2005, Martin Škabraha