KOMENTÁŘ
To, co Vojtěch Filip nastiňuje, je cílevědomá infiltrace struktur, jimž se říká
občanská společnost a které KSČ po únoru ruče zlikvidovalaFilip navrhuje KSČM spanilý návrat k poválečným vizím. Tím se ale strana užitečnou nestane
Před čtrnácti dny část veřejnosti rozčílil Vojtěch Filip výzvou, aby se KSČM pokusila vrátit k V. I. Leninovi, neboť „z pohledu leninské teorie“ by komunistická strana měla být „třikrát nej“, čili nejrevolučnější, nejpokrokovější a nejmasovější, a samozřejmě také internacionální. Pokud si Filip myslí, že předkládá-li KSČM nejradikálnější návrhy, je nejrevolučnější, uraženi budou zajisté anarchisté i extremisté na pravici. O pokrokovosti KSČM, která prý nemůže spočívat v konzervaci minulých postupů, má ale zřetelné pochybnosti právě tak jako o míře jejího internacionalismu. „Český nacionalismus zasáhl i KSČM,“ konstatuje Filip, přičemž „potřeba českých národních zájmů není v nacionalismu, ale v onom hlubokém internacionalismu“.
Jak známo, KSČM změkčila svůj původně negativní postoj k Evropské unii, což ocenil Jiří Paroubek, pro něhož tím splňuje jednu ze tří podmínek těsnější spolupráce ČSSD a KSČM. Jakákoli budoucí česká vláda svazky s Evropskou unií a s NATO zajisté nezpřetrhá a pokud se KSČM nechce perspektivně rozloučit s podílem na moci, musí se tomuto výhledu přizpůsobit. Vojtěch Filip tudíž „orazítkoval“ poevropšťování KSČM Leninem, neboť v této podobě může být stravitelné i pro ty soudružky a soudruhy, kteří dosud podléhají protiněmeckým a jiným předsudkům.
Na nasazení leninských a dalších elixírů by asi nedošlo, kdyby KSČM byla v lepší kondici. Prvního března přinesly její Haló noviny jakési „vyznání víry“ předsedy Filipa.
„Musíme si uvědomit, pokud současný trend nezměníme, že vzhledem k úbytku členů pro stáří a nemoci budeme stále více volební stranou, že během určitého času značná část našich základních organizací zanikne, že jejich činnost nutně bude muset být přenesena na jiné organizační články.“ Filip navrhuje vytvářet už dnes v místech sítě důvěrníků a kolem nich kruhy sympatizantů na bázi lidí společné profese či společných zájmů, jež by nemusely být organizovány vždy pod hlavičkou KSČM, a postupně do nich vtahovat zejména mladé lidi. Dále považuje za nutné „vytipovávat budoucí příznivce KSČM“ a „neustále hledat spojence“ a neodmítat spolupráci s „demokratickými novináři“ a „rozumnými lidmi“ jen proto, že nejsou stoupenci idejí KSČM.
Specificky česká cesta?
Nejsou to takové novoty, jak vypadají! Už přede dvěma třemi lety hovořili místopředseda komunistické strany Jiří Dolejš a europoslanec Miloslav Ransdorf o jakémsi otevírání KSČM a potřebě jejich kontaktů s ekologickými, mírovými a jinými občanskými iniciativami. Filip jde ovšem dál: to, co nastiňuje, je cílevědomá infiltrace struktur, jímž se v demokratických poměrech říká občanská společnost. KSČ sice právě tyto struktury po únoru ruče zlikvidovala, ale kdo si na to při dnes chabém historickém povědomí vzpomene?
Také proto může Vojtěch Filip ujišťovat, že „našim cílem je systémová změna, kterou si ale nepředstavujeme jako razantní znárodňování či omezování demokratických svobod. Chceme se vrátit k vizím, jimiž po 2. světové válce tehdejší komunistická strana získávala masy, a jež pod tlakem od počátku 50. let postupně, i když zdánlivě v zájmu všech, opouštěla. Čas ukázal, že převzatý (rozuměj sovětský - pozn. autora) model měl nejen svá úskalí, ale nakonec znamenal i jeho rozložení“. „Převzatý model“, ať odkudkoli, nám naštěstí nehrozí: s rozpadem SSSR přišlo mezinárodní komunistické hnutí o mocenskou základnu a na rozdíl od časů Kominterny a Informbyra v něm nemá kdo vynucovat železnou kázeň a tím méně přejímání nějakých vzorů.
Jinak ale pozor: „razantní znárodňování či omezování demokratických svobod“ nepropagovala po květnu 1945 ani KSČ, jakkoli trauma z mnichovské zrady a pak euforie z osvobození převážně Rudou armádou byly vodou na Gottwaldův mlýn. Komunisté se tehdy prezentovali jako obětaví vlastenci, jako svědomí národa a strana pro dělníky, drobné a střední rolníky, živnostníky, malé a střední podnikatele a pokrokovou inteligenci, jejíž avantgardu na rozdíl ode dneška měli na své straně. Gottwaldova „národní a demokratická revoluce“ se tvářila vlídně a do socialismu měla podle KSČ přerůstat „specificky československou cestou“.
Leč pozor! V totalitní režim se nezvrtla jen pod Stalinovým tlakem, ale infiltrací odborů, mládežnických a dalších zájmových organizací a hlavně vedení armády a bezpečnosti, k němuž sáhla KSČ bezprostředně po květnu 1945. Rozdíl mezi poválečnou vizí „československé cesty“ a poúnorovým komunistickým režimem je skutečně drastický a Vojtěch Filip musí být velký idealista, pokud chce na vize z oné doby navázat. Každopádně nenajde-li se ale v ČSSD nový Fierlinger a svět zůstane unipolárním, zůstane jen u vize, jež z KSČM do budoucna potřebnou a užitečnou stranu neudělá.
Lidové noviny, 8. 3. 2007, Petr Nováček, komentátor ČRo 1-Radiožurnálu
O Lenina tolik nejde
