Ve středečním Právu napsal Petr Uhl zajímavý článek:
Pomáhá Paroubek KSČM z ghetta? Název článku vychází z toho, že se v pondělí uskutečnilo jednání premiéra Jiřího Paroubka s předsedou ÚV KSČM Miroslavem Grebeníčkem.
Petr Uhl píše: KSČM, vyvedená z ghetta, je vždy lepší než KSČM v ghettu. A dále: Neblahé dědictví Václava Havla, který po liberálním začátku z let 1989-1990 propadl iracionálnímu antikomunismu, a KSČM jako prezident republiky diskriminoval, musíme překonat. Paroubek je první předseda české vlády, jemuž to nečiní větší problém. Celkově lze s většinou uvedeného souhlasit, až na to, že Paroubek není první. Byl to už i Miloš Zeman i Václav Klaus - i když za jiných okolností a jiným způsobem.
Navíc nesouhlasím, že KSČM je v ghettu, že je tedy izolována a nikdo s ní nemluví . Svědčí o opaku rostoucí preference a značná účast občanů na různých veřejných akcích KSČM. V politických podmínkách České republiky je to ve srovnání s ostatními stranami kontakt s občany značný a často největší. Čímž vůbec nechci tvrdit, že je to vše v pořádku, a že to stačí. Vůbec ne. Svědčí to pouze o tom, že KSČM je v současné době významnou politickou silou v našem státě, je na druhém místě v preferencích občanů. Nejde tedy o ghetto, izolovanost od veřejnosti.
Problém je v něčem jiném. KSČM je jediná, skutečně levicová politická strana u nás. Nechce pouze budovat kapitalismus s lidskou tváří, chce zásadní systémovou změnu, sociálně spravedlivou společnost - socialismus. A to je to, co vadí všem politickým stranám, nejenom pravicovým, ale i dnešnímu vedení sociální demokracie. Proto chtějí vyvolat dojem, že KSČM i přes svůj volební potenciál, nemá šanci na koaliční spolupráci s jinými stranami a nemá tedy možnost dostat se k reálné moci, k účasti ve vládě. Protože se rostoucí síly KSČM bojí, vybízejí KSČM k reformě, k většímu omlouvání za zločinný komunistický režim, a podobně.
Nejvýrazněji to nedávno v televizní besedě vyjádřil Cyril Svoboda, když řekl, že komunisté budou reformováni - tedy budou přijatelní - až potom, když přestanou kritizovat kapitalismus a nebudou hovořit o socialismu. To je podstata věci. Prostě z komunistické víry přestoupit na reformní sociálnědemokratickou víru. Alej to by byl konec komunistické strany, ta by nejenom nezískala více občanů (voličů), ale naopak by ztratila i většinu dosavadních. V tomto je dnes vskutku historický okamžik pro další osud KSČM.
Začínají ji lákat, slibují, že ji dostanou z ghetta, když dostane rozum, smíří se se současnou realitou a s geopolitickou situací ČR, tedy s kapitalistickým obklíčením v rámci Evropské unie. Není to lehká situace. Je svým způsobem i pro některé komunisty lákavé dostat se poměrně rychle na důležitá místa v politickém a hospodářském aparátu státu, nejenom tiše podporovat sociálnědemokratickou vládu, ale možná i v ní na jedno nebo několik křesel zasednout. Podobně v zastupitelstvech nižších stupňů. U většiny je to zřejmě dobře míněná snaha, jak věci co nejrychleji pomoci. Mohla by to být však cesta dobrých úmyslů, která vede do pekla.
Když síla a váha KSČM není tak velká, aby získala se spojenci (skutečnými) převahu, tak je to velmi problematické a vede to ke krachu. Důkazem je například Francouzská komunistická strana, která předčasným vstupem do vlády utrpěla velkou politickou porážku. Pro KSČM je zásadním úkolem vytrvat na zásadní levicové, prosocialistické politice, učinit ji ještě srozumitelnější pro širokou veřejnost (vycházet ze základních potřeb většiny) a získat další příznivce, aby jich bylo tolik, že umožní přistoupit k zásadním systémovým změnám. Je to ta nejtěžší cesta, ale jediná, která vede postupně k dosažení našeho strategického cíle - k socialismu.
Haló noviny, 24. června 2005, Václav Věrtelář
KSČM v žádném ghettu není
