KSČM a její vztah k vlastní minulosti

Úvod

Postavení Komunistické strany Čech a Moravy – personální i právní nástupkyně Komunistické strany Československa – je v kontextu bývalých středo- a východoevropských satelitů Svazu sovětských socialistických republik do značné míry výjimečné. Vedle České republiky již totiž jedině v Bělorusku a částečně na Ukrajině (Kubát 2000: 28) nedošlo k  důsledné transformaci někdejší státostrany ve stranu socialistickou či sociálně demokratickou, přičemž nejsilnějším potvrzením tohoto faktu je záležitost povýtce symbolická: název.

Československá komunistická strana prošla v krátké době po pádu své čtyřicet jedna let trvající neomezené a nesdílené nedemokratické vlády na konci roku 1989 poměrně překotným vývojem. Ještě v prosinci se sešel její mimořádný sjezd, kde se strana zřekla některých dogmat a obměnila zdiskreditované vedení. Zde také padlo rozhodnutí vytvořit územní organizaci KSČ pouze pro území dnešní České republiky, jež bylo realizováno v březnu 1990 vznikem Komunistické strany Čech a Moravy, v té chvíli jedné ze dvou součástí federální Komunistické strany Československa. Jelikož se však slovenští komunisté vydali směrem sociáldemokratizace, což stvrdili i odstraněním termínu „komunismus“ z názvu, federální struktura záhy zanikla a výhradním ideovým a programovým dědicem se stala KSČM. Ta později přistoupila i k některým „úpravám programatiky a strategie, ale obecně byla a je většinou veřejnosti i vlastních členů a příznivců vnímána jako tradiční a nereformovaná komunistická strana, která změny provádí jen z taktických důvodů. Paradoxně však existují i ultraortodoxní skupiny uvnitř strany i mimo ni, které soudobé směřování strany označují za revizionistické a za zradu komunistických ideálů.“ (Mareš 2002: 84)

Fenomén reformy české komunistické strany, o níž někteří tvrdí, že vůbec neproběhla, a jiní že se „pouze“ nepovedla, má dozajista celou řadu rozměrů. Pojďme se v této chvíli věnovat jednomu z nich, a sice postoji KSČM k období, kdy její předchůdkyně nesla výhradní odpovědnost za vývoj země – k nedemokratické periodě československých dějin, ať již podoby totalitní (1948-1958) či autoritativní posttotalitní (1958-1989) (blíže viz Balík, Hloušek, Holzer, Šedo 2003: 135-177). Právě nevyjasněný vztah k minulosti je oficiálně jedním z důvodů stávající neformální a v poslední době stále méně striktní exkluze KSČM z podílu na formování exekutivních koalic. Reprezentanti KSČM přitom tvrdí, že se s minulostí vyrovnali a že se již nebudou za nic omlouvat, neboť se omluvili mnohokrát. Kde je tedy pravda? Analyzovat můžeme jednak (a) oficiální dokumenty, dále (b) postoje ke snahám o nápravu komunistických zločinů a křivd a ke snahám vyrovnávat se s komunistickou minulostí ze strany jiných politických sil, (c) méně oficiální vyjádření předních činitelů strany určené pro členskou základnu, či (d) názory řadových členů.

Na již zmíněném mimořádném sjezdu KSČ 21. prosince 1989 schválili delegáti mj. Prohlášení k občanům Československa, v němž se omluvili za předchozí období. Ujistili přitom, že jejich „doznání všech chyb, omylů, všech deformací proti lidskosti a demokracii není jen prázdné gesto“. Omluvili se „mládeži i všem občanům, kteří byli postiženi neoprávněnými represemi“, „dětem těch rodičů, které trpěly postihy ještě v dalších generacích“, „i členům strany, kteří za svoje reformní postoje, za nesouhlas s protizákonným vstupem vojsk pěti spojeneckých zemí v roce 1968 museli KSČ opustit a ztratili postavení rovnoprávných občanů.“ Dále vyjádřili politování nad tím, „jak bývalé stranické vedení v uplynulých letech hrubě a nezákonně nerespektovalo právo na vyjádření názorů nezávislých občanských iniciativ včetně Charty 77. Jsme si vědomi i odpovědnosti celé naší členské základny, že tomu nedokázala zabránit.“

Ovšem ani v této chvíli zřejmě největšího sebeponížení ve vlastních dějinách se KSČ od výsledků své vlády zcela nedistancovala. Vyhlásila, že k dějinám bude přistupovat s plným respektem ke všemu „nespornému a trvalému, čeho bylo dosaženo v průběhu národně demokratické revoluce i při výstavbě socialismu v naší vlasti“. Byla připravena nedopustit „ani snižování pracovních a občanských zásluh těch členů strany, kteří po desetiletí svědomitě a nezištně plnili politické a pracovní úkoly ve prospěch naší společnosti.“ (všechny citace: Prohlášení k občanům ČSSR)

Právě na tento dokument čelní představitelé strany dodnes odkazují, když jsou dotazováni na postoj KSČM k vlastní minulosti. Podobně jednoznačné vyjádření lítosti již posléze nikdy nezaznělo, a to ani v době méně radikálního kurzu, který strana zaujala v letech 1990-1993. Ba naopak, po vítězství neoortdoxního směru na prostějovském sjezdu strany v červnu 1993, kdy se předsedou stal syn bývalého dozorce politických vězňů Miroslav Grebeníček (Fiala, Holzer, Mareš, Pšeja 1999: 125), zaujímala strana stále odtažitější postoj. Nejprve se namísto přiznání viny začalo používat sousloví „závažné omyly a systémové chyby“, aby z nejnovějších programových dokumentů odkaz na vlastní problematickou minulost vymizel docela. (Naděje pro Českou republiku)

Svou lítost nad komunistickými zločiny (tresty smrti, odnětí svobody, konfiskace majetku apod.) mohli komunisté prakticky dokazovat při každém zákonu, který se tyto nepravosti snažil napravit či alespoň odškodnit. Namísto toho již ve svém programovém dokumentu z roku 1991 nalezneme požadavek novelizace restitučních zákonů tak, aby se za oprávněné osoby považovaly pouze osoby nezákonnostmi postižené, nikoli jejich příbuzenstvo, a aby jejich majetkové nároky byly přednostně uspokojovány formou cenných papírů. (Fiala, Holzer, Mareš, Pšeja 1999: 163)

Nijak překvapivé je jejich odmítavé stanovisko k lustračnímu zákonu, který znemožňuje nejvyšším exponentům komunistického režimu a spolupracovníkům Státní bezpečnosti vykonávat nejrůznější funkce ve veřejné správě. KSČM jej odmítá jednak proto, že se týká celé řady jejich členů, jednak proto, že je symbolem alespoň částečného oficiálního odmítnutí minulosti.

Komunisté ani jedním hlasem nepodpořili zákon z roku 2002 o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech. Stejně se postavili k zákonu o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, který zveřejňuje archiválie bývalé komunistické špionáže. (Balík 2003: 13, 19) Jednou z nejčerstvějších politických polemik, při níž komunisté zveřejnili, jak se staví ke své problematické minulosti, je projednávání jednoho z nových významných dnů České republiky. Poslanci Josef Janeček, Vilém Holáň (oba KDU-ČSL), Svatopluk Karásek (US-DEU), Evžen Snítilý (ČSSD) a Petr Bratský (ODS) navrhli, aby se 27. červen, den popravy Milady Horákové stal významným dnem – Dnem obětí komunistického režimu. Svátek byl nakonec schválen, ale přes značný odpor KSČM. Poslankyně Jitka Gruntová (bezpartijní, zvolena na kandidátce KSČM), civilním povoláním učitelka dějepisu, navrhla přejmenovat svátek na Den obětí studené války, neboť termín komunistický režim nepovažuje jako historik za správný. K navržení samotného svátku se domnívá, že jde v podstatě o oživení antikomunistické hysterie, která propukla v roce 1989. „Domnívám se, že v období studené války, která se rozpoutala po roce 1945 (…) byly oběti na obou stranách. Na jedné straně to byla například Milada Horáková, na druhé straně to byla například Ethel Rosenbergová, která byla s manželem popravena v roce 1953 ve Spojených státech. Domnívám se, že odsoudit je potřeba všechny zločiny. Navrhovala jsem, že by např. tento den mohl být označen jako den obětí studené války.“ Milada Horáková nebyla podle ní popravena na politickou objednávku KSČ, ale díky „justičnímu omylu“. (Tisková konference KSČM, 22. 10. 2003) Vidíme jednak snahu nikoli o pokorné přiznání viny, ale snahu o rozmělnění odpovědnosti poukazem na manžele Rosenbergovi, kteří vyzradili tajemství atomové bomby. Slova o justičním omylu jsou již zcela nepatřičná. O justiční omyl by mohlo jít tehdy, pokud by soud neúmyslně nedostatečně zvážil důkazy či nepřihlédl ke všem okolnostem. V tomto případě však šlo o politickou vraždu na objednávku KSČ, která jen kvůli zdání dodržování elementárních pravidel spravedlnosti zařadila do procesu popravy soud. Spor, který komunisté ohledně tohoto svátku v českém parlamentu vedli, zatím snad oficiálně nejviditelněji odhalil jejich přístup k minulosti, kdy netřeba studovat 15 let staré stranické pokání.

Nejnověji v květnu 2004 spolu se sociálními demokraty komunisté zamítli v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR návrh zákona na odškodnění obětí sovětské okupace 1968-1991.

Čeští komunisté neomezují své ambice na domácí politickou scénu. Především na politické scéně EU jsou žádaným a vítaným partnerem, neboť radikálně levicových stran přítomných v národních parlamentech v členských zemích až tak příliš mnoho není. Nicméně je to právě jejich postoj k minulosti komunistického hnutí, který jejich pozici problematizuje. Na začátku května 2004 se v Římě sešel zakládací sjezd Evropské levice, jehož se zúčastnila i KSČM. Ta se však zakládajícím členem nestala, neboť nesouhlasila s požadavkem zahrnout do stanov „nepřijatelnost stalinistických praktik“, jak to požadoval Fausto Bertinotti z pořádající italské Rifondazione comunista. Čeští komunisté prosazovali měkčí (podle nich ale naopak tvrdší) formulaci odsuzující „nedemokratické praktiky a zločiny ve jménu socialismu“, nakonec ale nebyli úspěšní a na protest do strany prozatím nevstoupili. I na evropské úrovni tak ukázali svůj ambivalentní postoj k minulosti.

Vhodným pramenem, odkud se dá čerpat skutečný postoj KSČM k vlastní minulosti, jsou projevy na nejrůznějších shromážděních komunistů a jejich příznivců, ať již při oslavách 1. máje, 28. října či jinde. Čím komornější a méně medializované ono shromáždění je, tím menší zábrany i čelní politikové mívají. Právě v tuto chvíli nastupuje do popředí potřeba kladného hodnocení vlastní minulosti (a tedy potvrzení správnosti praktikované mnohdy celoživotní komunistické „víry“).

Vhodným příkladem může být vystoupení tehdejšího poslance a místopředsedy ÚV KSČM Zdeňka Klanici (agenta Státní bezpečnosti) v listopadu 1996 na pietním aktu ke stému výročí narození dlouholetého generálního tajemníka KSČ a prvního komunistického prezidenta Klementa Gottwalda v jeho rodišti v Dědicích u Vyškova. Pietní akt se podle Klanicova proslovu nemohl uskutečnit u samostatného hrobu státníka, neboť takový hrob K. Gottwald nemá. „Až za hroby jde nenávist české pravice“ (Klanica 1996). Ovšem fakt, že přední postava českého komunismu nemá hrob proto, že urnu s jeho popelem si přímí příbuzní odmítli převzít, řečník nezmínil. KSČ podle něj již v roce 1963 rehabilitovala nevinně odsouzené z politických procesů v padesátých letech, přičemž distance strany od jejích přehmatů prý zvláště vyniká ve srovnání s tzv. západními demokraciemi, „kde v době studené války neváhali spáchat justiční vraždu na manželech Rosenbergových a popravit je jen proto, že to byli bojovníci za mír“ (Klanica 1996). Skutečnost, že v roce 1963 byli sice rehabilitováni nespravedlivě odsouzení – ale pouze straníci, a to ještě zdaleka ne všichni, místopředseda KSČM nezmínil. Připustil sice, že je smutnou skutečností, že K. Gottwald nesl spoluodpovědnost za politické procesy a mocensko-potlačovací mechanismy, které mnohdy vyústily až v lidské tragédie, avšak hned také dodal, že je také třeba „v zájmu pravdy říci, že K. Gottwald byl skutečným vlastencem, skutečným bojovníkem za práva chudiny“. A jako skutečný vlastenec dovedl svoji zemi do totálního podřízení sovětskému impériu, kdy fakticky ztratila vlastní suverenitu. Klanica dále označil únorový převrat 1948 pod Gottwaldovým vedením za demokratický, ústavní a „svobodný příklon Čechů a Slováků k socialismu“. Ani zmínka o nelegálně vyzbrojených Lidových milicích, jakési stranické soukromé armády, ani zmínka o pokoutném ovládnutí policie, armády, tajných služeb. Skutečnou lží a zkreslením minulosti pak je Klanicovo tvrzení, že první komunistický prezident byl ve své době „následován většinou občanů, kteří se dobrovolně, bez ohledu na čas i peníze účastnili na velikém díle budování republiky.“ (Klanica 1996) Že spousta lidí bez ohledu na čas a peníze (kvůli nekonfliktní budoucnosti své či svých blízkých) budovala socialismus je jistě pravda, spornější již ovšem je ta dobrovolnost. Těžko o ní mluvit v případě politických vězňů, rolníků vyhnaných ze svých statků či v případě znárodněných živnostníků.

Zcela nedávné je vystoupení předsedkyně Pražské rady KSČM Marty Semelové, učitelky základní školy, u příležitosti vzpomínky na únorový převrat 1948. Na shromáždění příznivců na Olšanských hřbitovech v Praze 25. 2. 2004 prohlásila, že „v únoru 1948 započalo nejúspěšnější období v našich dějinách: období socialismu.“ (Šťastný 2004) Označila tak totéž období, které je v České republice dokonce zákonem prohlášeno za zločinné a protiprávní. Již zcela nepokrytě a v intencích původní komunistické rétoriky je hodnoceno i období bolševizace strany po roce 1929, kdy podle Semelové Gottwald „dokázal veřejně odhalit oportunisty“, kteří ji ohrožovali, dát jí nové „jednotné, akceschopné a skutečně komunistické vedení“. (Komunisti oslavili Gottwalda a „vítězný únor“) Komunistickou stranu tehdy proto opustila drtivá většina do té doby sympatizujících intelektuálů. Způsob Gottwaldova politického boje kladně hodnotí i předseda Komunistického svazu mládeže (mládežnické sekce KSČM) Zdeněk Štefka, který veřejně prohlásil, že Gottwaldovy metody lze uplatňovat i dnes. „Často, když vidím své kamarády, přátele jak pracují s lidmi, jak s nimi mluví, jak třeba i nevědomky používají podobné metody, pak si o nich myslím: teď jednáš jako Klema,“ prohlásil. (Komunisti oslavili Gottwalda a „vítězný únor“)

Zcela samostatnou kapitolou pak jsou názory řadových členů a sympatizantů KSČM. Specifičnost je tu do značné míry způsobena faktem, že průměrný věk člena KSČM je přes 68 let, kdy 50 % členské základny je starší 70 let a dalších více jak 40 % členů je ve věku 50 – 70 let. (Zpráva ÚV KSČM o činnosti KSČM v období po V. sjezdu KSČM: 52) Ne každý je schopen si ve stáří přiznat, že jeho celoživotní víra byla falešná a klamná, a proto je obranná reakce poměrně silná. Své názory prezentují jednak samozřejmě na schůzích a při dalších aktivitách stranického života, často ovšem také na stránkách komunistického tisku, především deníku Haló noviny či týdeníku Naše pravda.

Poměrně značné emoce vyvolával soudní proces s otcem dnešního předsedy ÚV KSČM Miroslava Grebeníčka – Aloisem. Když v červenci 2003 zemřel, byla jeho smrt přičítána „bestiálnímu štvaní“ sdělovacích prostředků ovládaných „havlovskou politickou skupinou“. Otevřeně zpochybňováno bylo jeho obvinění ze zneužití funkce veřejného činitele a z bití zadržených politických odpůrců na samém počátku 50. let. Přes mnohá jednoznačná svědectví mu podle řady komunistických přívrženců nebylo nic prokázáno.

Značnou nevoli, která vysílá jasný signál o jejich myšlenkovém světě, zvedlo na začátku devadesátých let odškodnění obětí komunistického režimu, stejně jako řady postižených – především těch, kteří nejlepší léta svého života strávili v komunistických věznicích a pracovních táborech. O mnohých z nich jsou komunisté dodnes přesvědčeni, že si odpykávali spravedlivý trest za někdejší vlastní kriminální činnost. (Vybíral 2003)

Jako býk na rudý hadr reagují komunisté na sebemenší zmínku o bratrech Mašínových a Milanu Paumerovi. Jako jedni z mála se postavili komunismu se zbraní v ruce, proto jsou dodnes vydáváni za lidské zrůdy a bestie, neboť při svém útěku na Západ za sebou nechali šest mrtvých. Např. v Chlumci nad Cidlinou je stále umístěna pamětní deska, která připomíná incident z roku 1951, kdy zde bratři Mašínové zastřelili policistu Oldřicha Kašíka. Na desce stojí, že strážník zahynul rukou teroristů a zákeřnou rukou nepřátel socialistické vlasti. Radnice ovládaná levicovými stranami odmítla v roce 1999 desku odstranit.

Oběti komunistického režimu již v České republice připomíná několik pomníků, které se však při nejrůznějších výročích spojených s komunistickou historií – 25. únor, 21. srpen – stávají terčem útoků, z nichž jsou podezírání komunističtí přívrženci. Jde např. o pomník v Klatovech, který byl poničen 25. 2. 2004, či monumentální dílo Olbrama Zoubka na pražském Petříně, které bylo od svého vzniku v roce 2002 poničeno a poškozeno již několikrát, přičemž v listopadu 2003 u něj dokonce vybuchla bomba.

Řadu dokladů o postoji KSČM k vlastní minulosti můžeme najít v politice komunální, kdy jde často o střety o sílu a význam symbolu – o pojmenování ulice po komunistickém vězni, o postavení památníku obětem komunistické zvůle, o odejmutí čestného občanství města některému z význačných komunistických funkcionářů. V mnoha těchto případech potvrzuje KSČM neochotu přihlásit se k odpovědnosti za škody minulosti.

Na několika úrovních jsme dokázali, že slova čelných představitelů KSČM o vyrovnání se strany se svou minulostí nejsou pravdivá. Usnesení mimořádného sjezdu KSČ z prosince 1989, omlouvající se československým občanům za dobu nesvobody, lze již v této souvislosti považovat za vyhaslé či neplatné. Máme-li tedy hodnotit intenzitu a výsledek reformy KSČM, tento dílčí výstup naprosto nevyvrací námitku o dosavadní nereformovanosti strany.

• Balík, S. (2003): Studie o odškodnění dosud neodškodněných obětí komunistického režimu z období 1948 – 1989, studie pro vnitřní potřebu, Brno: CDK.
• Balík, S.; Hloušek, V.; Holzer, J.; Šedo, J. (2003): Politický systém českých zemí 1848-1989, Brno: MPÚ MU.
• Fiala, P.; Holzer, J.; Mareš, M.; Pšeja, P. (1999): Komunismus v České republice, Brno: MPÚ MU.
• Grzymala-Busse, A. (1998): Reform Efforts in the Czech and Slovak Communist Parties and their Successors, 1988-1993, East European Politics and Societies, Vol. 12, No. 3. Fall.
• Churaň, M. a kol. (1998): Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri.
• Kubát, M. (2000) Komunistická strana Čech a Moravy v politickém systému ěské republiky, in Drobný, T. (eds.): Komunismus v nás. Cesta do minulosti nebo budoucnosti? Brno: Občanský nadační fond, s. 20-31.
• Mareš, M. (2002): Pokusy o reformu komunistické strany a postkomunistické subjekty v České republice, in Hloušek, V.; Kopeček, L. (eds.) (2002): Rudí a růžoví. Transformace komunistických stran, Brno: MPÚ MU, s. 83-99.

The situation of Communist Party of Bohemia and Moravia (CPBM) is in the context of formal Central and East European satelites of Union of Soviet Socialist Republic to a great extent especial. In addition to the Czech Republic only in Belarus and partly in Ukraine there were no consistent transformation of former „state-party“ into socialistic or social-democratic party. Czechoslovak communist party did after the fall of communist non-democratic regime at the end of 1989 precipitous progress, where after four years in the 1993 was affirmed a neocommunist party line.

There is analysed one out of many indicators of the realization of the communist party reform in the paper „CPBM and its Attitude towards own History“ – namely the attitude towards own history, or towards history of Czechoslovakia under the rule of communist party. For the record just obscure attitude towards history is one of the most important reason of informal exclusion CPBM out of chances to forms the executive coalitions.

There are analysed (a) the official documents of the Czech communist party, next (b) attitudes towards efforts of other political parties to redress the communist crimes and injustices, next (c) less official expressions of some communist representatives towards party members and (d) views of the basic members of CPBM.

At every level was showed, that the declamations of CPBM representatives about new attitude towards communist history are falsehood. In the view of the intensity and result of the CPBM’s reform we can say, that CPBM judge its own history in the positive light. This fact affirms its ideological opponents reproaches.

Středoevropské politické studie, 2-3/VI/jaro-léto 2004/spring-summer 2004, Stanislav Balík