
Vystoupení Vojtěcha FILIPA, předsedy ÚV KSČM, na 16. zasedání ÚV KSČM dne 6. 10. 2007Dovolte mi, abych nejdříve řekl, že je mnoho témat, kterými by se měl zabývat náš ústřední výbor. Ať už jsou to všeobecně diskutovaná témata ve společnosti, která se týkají tzv. reformy veřejných financí, ať jsou to krize, které provázejí tuto společnost, nebo dokonce neštěstí, která nás postihla - mohl bych vzpomenout např. požár ve Věstonicích na Mikulovsku. Je to neštěstí, které se jistě osobně dotklo Zdeňka Klanici, který se od roku 1957 zasloužil o to, co bylo málem prohlášeno za kulturní dědictví lidstva, a to nám zmizelo před očima. Je otázka, jestli někdo vyšetří toto neštěstí.
Ale dnes nám jde o něco jiného. Jde o to, abychom udělali další krok k přípravě VII. sjezdu a přijali rozhodnutí, která nutně budou mít vliv na naši další činnost. Nakonec je tomu vždycky, když se sejde vrcholný orgán KSČM ke svému jednání. Nezůstává to bez vlivu, a to nejen na nás, ale na celou společnost.
Čeká nás velký souboj
Chtěl bych dnes mluvit o straně. Předmětem našeho jednání jsou tentokrát více než věcné záležitosti věci organizačního charakteru a také vnější prezentace strany. Je potřeba jednak přijmout stanovisko k současné politické situaci a jsem rád, že jsme je po projednání ÚV přijali, protože kromě toho, že stanoviska přijímáme na jednání výkonného výboru, je důležité, abychom se k některým věcem vyjádřili jako nejvyšší stranický orgán mezi sjezdy. Ale zejména je třeba po analýze rozhodnout od příštího sjezdu o výstavbě naší strany (pokud to sjezd schválí), o tvorbě jejích orgánů a také o tom, pod jakým logem půjdeme ke sjezdu. Je potřeba rozhodnout, neotálet, přestože máme jiné úkoly, o koncepci volební kampaně pro rok 2008, protože v krajích nás čeká velký souboj a v Senátu nás čeká souboj o vytvoření klubu. Tradičně se budeme zabývat hospodařením ÚV, ale chtěl bych, abychom tentokrát odpovědně přistoupili k vnitrostranickým otázkám, včetně kontroly plnění usnesení naší strany tak, jak si je jednotlivě přijímáme a jak někdy na ně, žel, zapomínáme.
Základní fakta
Nejdříve se ale vrátím v obecné poloze k politické situaci z pohledu činnosti KSČM. Samotná existence KSČM, osmnáct let po listopadu roku 1989 a po velkém třesku na rozhraní 20. a 21. století, naše kontinuální přítomnost v české společnosti, politice a celém politickém systému ČR, a také pevná mezinárodní zakotvenost, to je silný fenomén. A bez přehánění i velký úspěch avantgardní radikální české levice. Úspěch o to větší, že byl a je dosažen v atmosféře brutálního antikomunismu při realizaci politických zájmů černé a někdy silně hnědnoucí evropské reakce, která, ač je reakční, ještě navíc je pod tlakem agresivní, silně protievropské globalistické politiky USA.
Kdybychom si tato základní fakta neuvědomovali, asi bychom těžko mohli stanovovat své reálné cíle. Za tento úspěch, který si mnohdy někdy ani neuvědomujeme (protože nechceme pohlédnout do zahraničí) a neoceňujeme jeho hodnoty, patří velký dík a uznání našim sympatizantům, členům, voličům a všem těm, kteří stáli na čelných místech naší strany, ať už v základních organizacích, místech, okresech, ale i v centru. Je to úspěch celoevropsky unikátní, je i nadějný, protože strana, jejíž předchůdkyně, ale i mnoho současných členů KSČM museli nejen zažít prohru, ale museli strávit prohru historické bitvy za první pokus o socialismus. A my jsme nejen uchovali členskou základnu, ale získáváme nové členy, nacházíme opět společenskou autoritu a politický vliv!
Podíl na společenské odpovědnosti
Možná, že se to někomu, kdo stále prožívá depresi z výsledků voleb 2006, nezdá, a já jsem přesvědčen, že tohle si musíme uvědomit, abychom se s hrdostí postavili před výzvu VII. sjezdu. S KSČM je spojen téměř jeden milion našich občanů. Je to asi 700 tisíc sympatizantů, 82 tisíc členů, v průměru podle výzkumu veřejného mínění 15% voličů, ale nezapomeňme, že je tady další nemalá část mlčící společnosti. Mlčící společnost je potenciál, který nelze přehlédnout společensky, ale zejména ho nesmíme ignorovat politicky. Seriózní zhodnocení tohoto faktu v kontextu s krizovou situací ve společnosti a za pokračování vnitropolitického marasmu a dalším oslabováním mezinárodního postavení ČR, to je obrovský úkol pro nadcházející VII. sjezd strany. Je to velká výzva pro budoucnost. Ukazuje se (a dávám to na zvážení), aby KSČM na VII. sjezdu jasně definovala svoji legitimní ambici požadovat větší podíl na společenské odpovědnosti, větší podíl na správě věcí veřejných, na správě země, obcí, krajů, a na kontrolních funkcích tak, aby se stala vedoucí opoziční silou prosazující konstruktivní alternativy vůči nechutné praxi současných nezodpovědných držitelů moci.
Považuji v tuto chvíli za prioritní strategický úkol strany legitimně, ústavně, v rámci platného právního řádu, usilovat o podíl na správě státu. Nikoliv na politické moci, ale na správě státu, opakuji. Čekají nás krajské volby a doufám, že mi rozumíte. Je tu úkol nejen reálný, ale i realistický, a zároveň je to úkol motivující, neboť další setrvání na dosavadních postojích proti všem prostě nefunguje. Volby v roce 2006 jasně ukázaly, že nelze spoléhat na protestní hlasy, a že nám musí jít o hlasy, které budou odevzdány ve prospěch našeho společného programu, říkám společného, protože musí jít o setrvání na našem hesle S lidmi pro lidi . Pokud to neuděláme, nenalezneme relevantní ohlas ve společnosti. Prosazování starých cílů by mohlo zavést stranu do izolace, do politického oslabení a společenské nevýznamnosti. Česká společnost by stěží jen tak bez následku akceptovala další velkou prohru strany, její rezignaci na roli avantgardy, avantgardy v boji za mír, za společenský pokrok, ale zejména za lidskou důstojnost a kvalitu života našich občanů. To je to, co nabízíme.
Posilování potenciálů strany
Shodneme-li se na této strategické linii, a podle výsledku jednání o programových materiálech tomu tak je, pak je třeba hned vzápětí usilovat o to, aby strana byla na svůj úkol dobře připravena. V našem okolí slyšíme velmi často požadavky na modernizaci. (Myslím tím okolí politické, tzn. v ČSSD). Velkým hitem pravicových stran jsou reformy, nové koncepce, personální smrště, uvozené nocí dlouhých nožů , apod. Nevím, o čem mluví, protože nic nového nepřinášejí. Chtěl bych zdůraznit, že v žádném případě u nás nepůjde o jednorázové organizační kroky, ale o dlouhodobý proces aktivizace členů a orgánů strany, o proces zahrnující tvorbu a posilování potřebných potenciálů strany.
Zopakuji to, co jsem jako potenciály strany již jednou pojmenoval. Je to volební potenciál, politický potenciál, potenciál koaliční, tedy vytváření koalic, participační potenciál, který je asi u nás nejsilnější, protože umíme prostřednictvím našich členů oslovit velmi široké spektrum, a potenciál akční, který se zmenšuje a my ho musíme vyvolat. A v neposlední řadě potenciál intelektuální. Často nejsme schopni využít schopností našich členů, našich sympatizantů a jejich intelektuální potenciál je obrovský. My se jakoby bojíme jejich myšlenek, abychom nevypadli ze zaběhaných stereotypů. To, myslím si, je velká škoda a musíme to změnit.
Postavit se čelem ke své historii
VII. sjezd se bude konat navíc v atmosféře osmičkových výročí a 20letých, chcete-li, 10, 20, 40letých period. Připomenu Mnichov 1938, únor 1948, Pražské nebo chcete-li Československé jaro 1968 a ještě se dostane do popředí, i když o rok dopředu, protože to bude těsně před volbami, výročí listopadu 1989. Tam nebude osmička, tam bude devítka a oni budou hledat, jakým způsobem tento termín využít proti nám. Alespoň z požadavku bratrstva pravdy a lásky bude vycházet to, aby KSČM konečně uznala, že sametová revoluce, jak se tento proamerický převrat ve prospěch globalizujícího kapitálu eufemisticky nazýval, je dobrodiním i pro nás. Pro levici a naše pracující. Výročí budou velkou výzvou říci k nim své stanovisko. Bude důležité, aby se výkonný výbor a ÚV strany, potažmo sjezd, některými tématy výrazně zabýval.
Považuji ale za dluh vůči straně i vůči společnosti, že jsme doposud neřekli jednotně a jednoznačné své přinejmenším k Československému jaru 1968, a konečně i k listopadu 1989. A to z hlediska strany a hledání hodnotného, pokrokového, historického odkazu. Protože na každém historickém kroku jsou jak pozitivní, tak negativní myšlenky, kroky a proudy. Tedy nikoliv úkolem KSČM a komunistů je stát na hanbě někde v koutě a nechat se peskovat pravicí, případně mravními nulami, které jsou představovány některými senátory, kteří se neumějí ohlédnout za svou vlastní minulostí, a možná, že jenom tím křikem se chtějí vykoupit ze svých minulých činů. Naopak je potřeba se postavit čelem ke své vlastní historii. Říci si o ní jasné slovo a posílit mravní sílu pokrokového odkazu našich předchůdců, posílit sami sebe, a bylo by neobvyklé a nebývalé, kdybychom toho po 20 či 40 letech nebyli schopni. Kritické zhodnocení minulosti bez jakéhokoliv sebemrskačství s ohledem na optimistické výhledy do budoucnosti nám může pomoci k upevnění sebevědomí dnešní KSČM. Také, podle mého soudu, to povede k větším sympatiím ve společnosti a ke společenskému uznání, a také k poznání, že KSČM je stranou, která má na mysli především zájmy našich pracujících a prostých občanů. Nejsme prostě převlékači kabátů , nestydíme se za vlastní historii, jsme schopni se z ní poučit, vyvodit z ní závěry a jít dál. To je naše devíza, to je naše hodnota, a tu nabízíme občanům ČR.
Krize vládní vize
Politické strany na naší české politické scéně trpí dlouhodobou krizí, která se všeobecně označuje jako krize autenticity, nebo chcete-li autentičnosti. Já říkám jednoduše krize vlastní vize. To se projevuje v tom, že strany nemají buď žádný, nebo mají malý a nezralý sociální základ. Možná by bylo vhodnější říci v historické paralele, třídně sociální základ. Neprojevují se proto sociálně, ale říkají, jsme stranou velkého českého byznysu, jsme stranou českých zemědělských vlastníků. Nebo ideologicky jsme hodně napravo od komunistů, ale jen 20 cm nalevo od Činghistána nebo Džordžína, jak dnes říkají někteří od sociální demokracie. Ale tak to nejde, společnost takto nefunguje. Takhle to jde možná v česky psaných německých médiích.
Tato krize se dotýká i KSČM, 90% členů jsou členové, kteří vstoupili do strany mezi lety 1945-1989. Jsou to z tohoto historického hlediska soudruzi se zkušeností z boje proti imperialismu, za tehdejší reálný socialismus, jsou to lidé se zkušeností historické prohry v prvním souboji, jsou to lidé, kteří se té prohry nelekli a dál pracovali pro komunistickou myšlenku, pro opravdovou lidskou důstojnost. S čistě polistopadovou realitou má zkušenost jen 7,2% členů. Obdobně je to v sociální struktuře. Máme 67% důchodců, 32% ostatních členů, 14% dělníků, tři, resp. čtyři procenta jsou podnikatelé a zemědělci. Podstatnou částí, jádrem naší členské základny, jsou ti soudruzi, kteří jsou svázáni s životními, ale hlavně sociálně třídními zkušenostmi z minulých bojů. Mohu to pojmenovat jakkoliv, ale jsou to lidé, kteří mohou odevzdávat zkušenost a měli by ji odevzdávat. Měli by ji odevzdávat těm, kteří budou schopni nastoupit na jejich místa v budování nové společnosti v české kotlině, v Evropě.
Socialismus pro 21. století
Chceme, aby KSČM splnila své historické poslání, ke kterému se stále silněji hlásíme, to je dosažení socialismu - a já připomenu připravovaný sjezdový dokument Socialismus pro 21. století , protože to je dokument, který se projednává ve všech komunistických, dělnických, radikálně levicových stranách po světě. Takový dokument mají ve Venezuele, na Slovensku, v Řecku, Portugalsku, Itálii, Německu. A my znovu, opakuji, budeme jedním střípkem v mozaice, kdy přineseme naši sociální, životní, chcete-li politickou zkušenost do tohoto materiálu. My se musíme připravit na střet, internacionálně založený zápas s globalizujícím kapitálem, a to o socialistický obsah budoucnosti. Nemůžeme se dívat dozadu, ale dopředu k socialismu. Opakuji tak heslo, které bylo již před VI. sjezdem, protože na tomto hesle se nic nemůže změnit, protože socialismus je jenom hledání vyšších hodnot pro člověka jako jednotlivce, pro člověka jako součást společnosti. A musíme se přitom opírat a hledat příslušného hegemona takových kroků a hledat příslušné spojence.
Globalizační procesy
Analytici a levicoví intelektuálové, včetně našich teoretiků v KSČM, se shodují v tom, že antipólem globálního kapitálu je globální dělnická třída. Tak se to jmenuje - pojmenovali to tak po celém světě - ve Velké Británii, v ČR, v Americe nebo Austrálii, v Číně. Tak to tak také pojmenujme. Co to je globální proletariát. Ten má samozřejmě své podíly v jednotlivých zemích a oblastech světa, a levicová teorie říká, že jsou to ti, kteří nemají přístup ke globálním pohybům kapitálu, nejsou spojeni s velkými finančními prostředky nadnárodních korporací společností a bank, a možná, že berou tisíckrát více než zaměstnanec podniku v ČR. Ale přesto jejich vliv na rozhodování je tak malý, tak nepatrný, že jejich rozhodování kdykoliv může změnit někdo jiný na to, že z člověka, který je v nadstandardních příjmech, se stane člověk bez zaměstnání. I takové lidi v ČR potkáte, kteří ještě včera patřili k těm, kteří byli manažery a dnes jejich práci nechce nikdo využít.
Zatímco globální kapitál se zviditelňuje v politicky prosperujících institucích MMF, Světové banky, Světové obchodní organizace, globální proletariát tak příliš zřetelně nečiní. Zaznamenáváme spíše aktivity antiglobalizačních organizací, mezinárodních odborů a dalších. Nepřehlédnutelné je úsilí nejširší světové levice a, žel, sociálnědemokratických stran, v poznávání globalizačních procesů. U nás v KSČM je známá tzv. kodaňská konference. Sociální demokracie z toho udělala vlastní platformu a my jsme jakoby zaostali za tím, co je skutečným smyslem práce levice - najít co nejvíce spolupracovníků. Přenechali jsme v roce 2002 tento úkol někomu jinému a nebyli jsme schopni na něj navázat.
Hledání spojenců
Hledání levicového hegemona, tedy česky řečeno aktivního sociálního nositele nastupujících zápasů v rozdělené společnosti s globalizujícím kapitalismem, je přece úkolem naším. A my se toho úkolu nemáme vzdávat, naopak ho máme vyhledávat. Historicky řečeno - hledání sociálních spojenců v rozdělené společnosti doma i ve světě je neustálé úsilí strany o zocelování a zpevňování vlastních řad. To jsou úkoly, před kterými ve skutečnosti stojíme. Naše členská základna totiž není zrcadlovým obrazem české společnosti, jak tomu bylo v minulosti. Což samo o sobě ale mnoho neznamená. Ale ani aktuálním odrazem české avantgardní levice. Strana tedy musí hledat podporu od těch, kteří jsou aktivní součástí soudobé společnosti, ekonomiky, kulturního a společenského života země. Své členy chceme nacházet nikoliv jen mezi poraženými a poníženými, chudými a neúspěšnými, ale také mezi těmi, kteří poučeni současným kapitalismem hledají novou alternativu. V praktické realizaci tohoto záměru bychom se mohli poučit od našich předchůdců a vrátit se ke stranickým náborům nových členů, protože se stávající členskou základnou nevystačíme. Ten nábor jsem řekl schválně, v uvozovkách, protože mi nejde o nábor. Jde mi o hledání těch, kteří s námi spolupracují, čekají, že je někdo osloví a on je nikdo neoslovuje.
I my, komunisté, jsme několikrát v historii podlehli dojmu, že z české kotliny a z dolno a hornomoravských dun je nejlépe vidět do celého světa. Uvědomme si, že to není pravda. Nemáme patent na rozum ani univerzální recept na nápravu věcí veřejných. Poučme se z toho, jak to udělali jiní, dnes bez zátěže předchozích iluzí. Zbavme se letitých a nyní již většinou nepravdivých soudů, které nikam nevedou, možná jen k prohlubování příkopů mezi námi a společností.
Já se zeptám, jestli je pravda, že celá nekomunistická levice je vlastně kapitalistická. A co více než 60 let trvající sociální stát ve Skandinávii? Nebo když se podíváme do Německa. Často se říká o Německu, že jsou Němci revanšisté a kryptonacisté. Ale zase na druhou stranu nezapomeňme, kolik zde máme přátel, jak s nimi spolupracujeme v rámci PDS a půl století mírového demokratického vývoje v Německu nic nevyprodukovalo? Nenašli jsme tam nové lidi, se kterými jsme opravdoví přátelé?
Nebo naše někdy zjednodušené vidění Ruska. Jedni je vidí jako imperiální, Putina jako novodobého cara, anebo druzí skoro jako dříve milovaný Sovětský svaz. Ani jedno ani druhé není pravda. Rusko je novou silnou zemí, která usiluje o zvýšení svého postavení ve světě. Ale není ani carské, ani socialistické. Sociální rozdíly v Rusku jsou tak obrovské, že si je často nedovedete ani představit.
Uvádím tyto věci proto, abych zdůraznil, že KSČM se musí ve své politice jednoznačněji vymezovat vůči svým současným protivníkům a současným spojencům a jejich konceptům na české politické scéně. Stejně tak se musíme stranit, nebo naopak být rezervovaní vůči státům a koalicím a jejich konceptům v našem mezinárodním okolí. A to konkrétně a věcně.
S obecnými frázemi nikdo nevystačí
Výrazem našeho politického úspěchu budou výsledky voleb. Zejména, pokud by byly eventuálně mimořádné volby, ale i řádné. Uvidíme, jak uspějeme s našimi návrhy ve volbách prezidentských a jestli to posílí nebo oslabí komunistickou stranu. V parlamentních volbách půjde o to získat tolik mandátů, aby straně umožňovaly být alespoň jazýčkem na vahách. Protože vítězství ve volbách by byl cíl, za který byste mi řekli, že je nerealistický. Přesto si komunistická strana do budoucna musí dát cíl vítězství ve volbách. Jinak by ztrácela opodstatnění na politické scéně.
Řečeno parlamentní volební aritmetikou, potřebujeme návrat k úspěchu z předminulých voleb. Jde nám dále o volební úspěch na všech úrovních, a to před námi jsou krajské volby a 27 senátních obvodů. Považuji za nezbytné, aby strana posílila své pozice, aby místo tří senátorů jsme měli senátní klub. A na krajských úrovních abychom mohli být buď tou nejsilnější, nejdůstojnější opozicí, nebo dokonce mít své lidi v exekutivě. Vždyť přece máme odborníky na zdravotnictví, střední odborné školství, sociální služby, na kulturu. Copak bychom nenašli lidi, kteří by to lépe řídili než současní krajští radní? Já jsem o tom hluboce přesvědčen a znám lidi, kteří by to dokázali.
Kromě voleb, jako prostředku více se dostat do české politiky, usilujeme o zapojení do společenského a kulturního života. V krajských městech, obecně v krajích, ale i v obcích. Naši odpůrci mají dost nástrojů, aby nám křížili cesty do politiky, ale zabraňovat nám, abychom měli své lidi v divadlech, kulturních domech, školách, odborových svazech, krajských redakcích novin, regionálních rádiích, to ano, to dělají, ale mají na to, aby to vždycky zvládli? Já si myslím, že na to pravice nemá.
V této souvislosti budeme nadále pokračovat v budování krajských samosprávných orgánů strany. Aby organizační struktura přesněji kopírovala státní strukturu. A územní členění státu. Na kraje chceme přenést těžiště odborného zázemí a vytvářet podmínky pro to, aby krajské rady byly silně ideově politickými centry se schopností stát se postupně zdrojem pro politické orgány strany v posjezdovém období. Nejde tedy o řízení základních orgánů strany a členů, ale o odborné, politické stanovisko. Jde o to, abychom byli schopni vytvářet alternativy.
Členové strany jsou si rovní
Diskuse o krajích otevřela některé další citlivé otázky, které jsou součástí přípravy sjezdu. Je to obrazně řečeno vztah mezi vahou hlasu jednoho člena a vahou hlasu stranického orgánu. Vztah je jednoduchý. Buď se vrátíme k rovnosti členů, rovnosti lidí, anebo ho budeme nahrazovat rovností stranických organizací. A na jedno rozhodnutí bude potřeba to, co kritizujeme jinde. Na jedno rozhodnutí bude potřeba 200 hlasů a u stejného rozhodnutí budeme potřebovat 2000 hlasů. Jestli toto chceme podporovat, nezlobte se, soudružky a soudruzi, jsme na nejlepší cestě uhnout ze skutečného marxistického pohledu na úlohu jednotlivce.
Jsem toho názoru, že členové strany jsou si rovní. Rozhoduje svobodná diskuse na jednotlivých stupních a většinové rozhodnutí dosažené hlasováním. Toto většinové hlasování má samozřejmě větší váhu než hlasování jednotlivce, i kdyby pokřikoval co nejhlasitěji.
Mám poznámku ve svých dokumentech o tom, že toto mám říkat velmi citlivě. Nahlas to říkám proto, že to považuji za tak obrovský úkol, že pokud se s ním nepopereme, tak nebudeme schopni to dál řešit.
Naši odpůrci ve svých analýzách uvádějí, že KSČM trpí vnitřní rozvráceností, existencí frakčních skupin a vzájemným zápasem mezi nimi. Prý to dokládají poznatky z našeho regionálního tisku. Mluví se o frakci poslanecké, frakci Prahy 1 nebo o okresních baronech, o skupině členů ÚV. Tak píše MfD. A až na posledním místě z hlediska vnitrostranického významu se mluví o členské základně. Já jsem přesvědčen o tom, že to vše jsme schopni překonat, pokud si začneme vážit jeden druhého. Pokud budeme schopni vnímat jeden druhého jako komunistu, který stojí o to, aby strana šla dál, aby nezakrněla. Nemíním se seriózně zabývat účelovou interpretací pravicových novin o situaci v naší straně. Nicméně chápu, že musí být nadšeni, když čtou nebo slyší některé tzv. kritické výkřiky z některých okresů a obvodů, které mohou vyvolávat dojem, že strana skutečně trpí frakčním bojem.
Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem četl od jednoho předsedy OV, který nás, vedení, častuje nevybíravými články, že ještě do důchodu vydrží a pak vystoupí z našich řad. Se mnou to otřáslo. Jde mu o jeho budoucnost nebo o budoucnost strany? Je ve straně kvůli sobě nebo kvůli komunistické myšlence? Nezlobte se na mne, ta věta pro mne znamenala největší impuls k tomu, abych prosazoval změnu, která nutně musí znamenat to, že si okresy nemohou být rovny, že si musí být rovní členové strany.
Význam odborného zázemí
Počínající obsahová příprava sjezdu oživila problém, který se nám až dosud vždy podařilo překlenout. Tím je naše odborné zázemí, vědecko-technická a ideově politická nadstavba strany, zejména její výstupy. Doporučuji věnovat této oblasti zvýšenou pozornost a po diskusi na okresních konferencích a programových konferencích krajů se pokusit najít řešení. Ukazuje se, že bude důležitější než dosud, podaří-li se nám vytvořit odborné zázemí na krajských úrovních. A to v zásadě na aktivistických základech. Nejdříve v zájmové činnosti jednotlivých dobrovolníků, kteří na tom začnou pracovat. A na ústřední úrovni posílit úlohu, poslání a zabezpečení teoreticko-analytického pracoviště (TAP).
Nevidím důvod, proč by TAP nemělo diskutovat s těmi, kteří se chystají k diskusi na Praze 1. Já to vítám, nevidím v tom problém. Bude to bouřlivé. Ale těším se na to. TAP by se mělo stát záhy po sjezdu autoritativním vědecko-teoretickým a ideově politickým centrem zajišťujícím potřeby KSČM, tedy zpracovávat studie, analýzy pro politická rozhodnutí, ale zejména tvořit strategické koncepce strany. TAP by mělo pracovat pro nejvyšší orgány strany a pod jejich vedením. Ukládá jim ústřední výbor úkoly? Zažili jsme tady usnesení, které by uložilo TAP konkrétní úkol? Nepamatuji se.
Měli bychom dokázat, že v rámci oddělení samostatně, rovnocenně ve vztahu k jiným oddělením, ale pod přímou podřízeností KSČM, by TAP mohlo vytvořit na základě přijatých dokumentů sjezdu další strategický postup strany.
Beze změn nemůže zůstat ani to, co dělají komunisté v Haló novinách. Nechci se zaobírat podrobnostmi, jen řeknu komentář škodolibého hodnocení Haló novin pravicovými analytiky. Říkají: Haló noviny - to je takové soudobé Rudé právo. Nekomentuji, jen k tomu dodávám - kéž by tomu tak bylo. Z hlediska nákladů, počtu čtenářů a autority ve společnosti. Nakonec současná česká společnost často připomíná poměry za druhé republiky. Za druhé republiky bylo Rudé právo zakázáno a noviny začaly vycházet pod názvem Haló noviny.
Zkvalitnění odborného zázemí je i starost o stranická grémia, která budou na nejvyšší úrovni prioritně generovat stranickou politiku podle usnesení orgánů. Musí být odborně kvalitně zabezpečena. Jednou z cest k tomu je vytvoření regulérní stínové vlády. Schválí-li VII. sjezd strategickou ambici strany na převzetí větší politické odpovědnosti za správu země, správu věcí veřejných a za její budoucnost, je třeba podle toho jednat a organizovat. Uvědomme si, že tato země je naší vlastí bez ohledu na to, kdo v ní dnes vládne. A usilujeme o její lepší budoucnost. Nikoli později, ale už dnes.
Pokud jsem mluvil o stínové komunistické exekutivě, byl by to sbor odborníků a politiků jmenovaný ústředním výborem, pracující v režimu regulérních alternativních rozhodování vlády a řídící své resorty. Spíše integrované. Nedovedu si představit, že bychom kopírovali současné rozložení vlády, to bychom se asi dopustili stejné chyby jako vláda současná. Ale jistě lze integrovat hospodářská ministerstva atd. Předpokládám, že by takový poradní sbor měl maximálně 15 členů. Obsahem činnosti stínových ministrů by byla kritická analýza postupů a řešení oficiální vlády a hledání a posuzování vlastních alternativ. Alternativy sociální demokracie nám přece nevystačí a nejsou alternativami komunistů.
Součástí této struktury by byl sbor poradců. Za jejich kvalitu a výsledky práce by odpovídali příslušní stínoví ministři. Dosavadní odborné zázemí je přitom potřebné zachovat ve sboru konzultantů, případně auditorů, kteří se osvědčili v Rakousku a přivedli rakouské komunisty k tomu, že mohou mít větší vliv alespoň v místech. Za jejich práci by odpovídal sbor auditorů. Stínová vláda by skládala účty ústřednímu výboru strany, byla by jím potvrzována a odvolávána.
Hledejme přijatelná řešení
Existuje přirozeně celá další řada věcí, problémů, týkajících se strany a stranické práce. Určitě se k nim vrátíme. Není to úkol dnešního zasedání. Jsem přesvědčen, že dnes najdeme přijatelná řešení. Můžete říci, že máme času dost. Chtěli jste odložit jedno jednání. Možná, že dopadne usnesení jinak, než si představuje výkonný výbor. Uvědomme si, že máme čas do sjezdu omezený. Alternativně se musíme vyjádřit k řídícím strukturám strany, případné změny na okresních konferencích a práci na dokumentech pro sjezd. Opakuji, že celá koncepce vychází z jasného, neoddiskutovatelného principu plné rovnosti členů při jednání. Znovu opakuji - nechci a nebudu ji nahrazovat rovností okresních výborů nebo jiné struktury. Členové jsou naším základním kamenem. Výstavba strany bez nich by nebyla možná. Bez členů nejsou základní organizace, bez základních organizací a členů nejsou okresní organizace. Jsem přesvědčen, že předložený návrh je třeba prodiskutovat, nebát se kontroverzních názorů. A nakonec položím otázku, jestli jsou si v naší struktuře členové skutečně rovní nebo ne? Jestli chceme zachovat současný stav nebo ho chceme změnit? Jestli jsme pro rovnost členů? Podle toho je třeba hlasovat při výsledném rozhodování.
Dokument, který bude předkládat místopředseda Karel Klimša, vznikal ve dvojím režimu. Tři roky o něm diskutovala vnitrostranická komise, pracovní skupina o něm diskutovala od jara, dnes vám byl předložen. Můžeme kdykoli říkat, že jsme ho dostali pozdě, že je potřeba jej prodiskutovat. Na to se ptám, co jsme tedy od sjezdu tři roky dělali, když jsme věděli o analýzách ve stranické základně? Myslím, že si můžeme odpovědět jednotlivě ve slušné diskusi, která nastane. Samozřejmě, že se nic nestane, když materiál neschválíme. Jen zdržíme přípravu na jednání okresních konferencí, s nejasnými dokumenty půjdeme na výroční členské schůze, které probíhají. Nebudeme si umět odpovědět na to, jakým způsobem to dotáhnout do konce. Materiál je k diskusi, nikdo nejsme neomylní, ale posuzujme to právě z toho pohledu, co je vlastní komunistům. Posuzujme to podle toho, jaký úkol nás čeká.
(redakční úprava a mezititulky)
Haló noviny, 8. 10. 2007, redakční zpráva