Odpor proti
komunistické diktatuře se v Čechách oproti sousedům opozdil a i existence KSČM je neslavný důkaz české výjimečnosti, říká Jacques Rupnik.* Silná levice v Čechách má prý kořeny v industrializaci 19. století. V knize Dějiny komunistické strany tvrdíte, že u nás to komunisté měli složitější, protože dělnictvo po roce 1918 stálo za novou republikou a Masarykem.
Tento fakt vychází z dědictví rakouské sociální demokracie, jejíž součástí byla velice významná a početná česká sociální demokracie. Byla to strana, která pro Čechy v monarchii prosazovala demokratické změny, která bojovala za obecné volební právo a v Čechách měla podporu velice významných lidí včetně Masaryka. Proto, zatímco jinde po konci války rychle vznikaly komunistické strany, Češi byli až úplně poslední. O to byl ale nástup KSČ mohutnější. Bohumilu Šmeralovi, který po rozepřích mezi socialisty ke komunistům přešel, se do nově založené strany podařilo přetáhnout většinu sociální demokracie a přidávali se další.
* Proč se sociální demokraté dávali ke komunistům?
Komunistická strana měla dvě složky: českou bývalou sociální demokracii a národnostní menšiny, které byly mnohem radikálnější a daleko bolševičtější. Němci, Maďaři a další byli daleko prosovětštější než Češi. Moskva tyto menšiny využívala k prosazování svých cílů. Z národnostní otázky začal koncem dvacátých let těžit Šmeralův kritik a nástupce ve straně Klement Gottwald, který se ztotožnil s novou linií Kominterny, jež vyhlásila právo menšin na „sebeurčení až do odtržení“. Šmeral chtěl menšinám dát jen práva jazyková a kulturní. V Moskvě ho za jeho slabost kritizovali a vadilo jim i to, že byl příliš nakloněný českému státu.
* Kdy začali komunisté v Čechách zase získávat nové členy?
Během hospodářské krize, která do Čech přišla v roce 1932. Nové členstvo jim přilila tehdejší nezaměstnanost a pak rok 1935, kdy komunisté přistoupili na státotvornou politiku díky změně moskevské zahraniční politiky. Podle ní už nebyli největším nebezpečím pro komunisty „sociálfašisté“, rozumějme sociální demokraté, ale fašisté v Německu. Nová linie Moskvy podporovala spolupráci komunistů se sociálními demokraty na obranu demokratických států. Další důležitý moment pro komunisty byl Mnichov. Rusové nám tehdy tvrdili, že by nám přišli na pomoc, ač jejich podpis smlouvy s Riebentropem o rok později potvrdil opak. Za hospodářské krize a po ní tedy získali komunisté sociální základnu pro stalinskou linii a pak Mnichovem i státoprávní legitimitu.
* Proč české komunisty neodradil od Moskvy ani pakt s Riebentropem?
Protože už byla válka. Pakt přišel koncem srpna 1939 a Československo bylo již od března okupované. Byly úplně jiné podmínky, byl protektorát, a za to nemohl Stalin, ale Hitler. Mnichov je moment, odkdy se značná část české společnosti identifikuje se Sovětským svazem, který se pro ně stává hlavní protiváhou Hitlerovi.
* Najednou se tedy Benešův mindrák stává mindrákem celého Československa, emoce převládly nad racionální úvahou.
Vysvětlovat někomu, když je země okupovaná nacisty, že problém je a bude Sovětský svaz, bylo téměř nemožné. Navíc v roce 1941 je Rusko napadeno, nepřátelství s nacisty je stvrzeno a za čtyři roky do Československa vjíždí Rudá armáda jako osvoboditelka a je u nás – na rozdíl třeba od pobaltských států a Polska – i vítána.
* Jak si vysvětlujete, že se do té doby podařilo v Československu ututlat sovětské gulagy a vyvražďování inteligence?
Média nefungovala jako dnes, do Ruska se moc nejezdilo a Rusové dokázali hodně předstírat. Do povědomí se negativa dostala až ve třicátých letech. Do té doby se intelektuální a umělecká avantgarda dívaly na Sovětský svaz jako na zajímavý experiment. Ve třicátých letech okouzlení doznívá a prosakují zprávy o skutečném stavu Sovětského svazu, ozývá se kritika zprava i zleva. O moskevských procesech psal například Záviš Kalandra, což mu komunisté také spočítali a v roce 1949 ho poslali na šibenici. Připomeňme, že i Beneš ještě po válce věřil tomu, že Československo může zůstat v sovětské sféře vlivu, ale bude přitom moci jít svou vlastní cestou a být mostem mezi Východem a Západem. Měl úplně opačnou strategii než Poláci, kteří byli v konfliktu s Moskvou celou válku. Nakonec všichni dopadli stejně, i když způsob porážky demokratů není lhostejný.
* Za další rozhodující mezník lze považovat rok 1956, odhalení kultu osobnosti a následné revolty v Polsku a Maďarsku. Proč jsme se ani tehdy neodvrátili od myšlenky komunismu?
Únorový puč v roce 1948 měl alespoň u části obyvatelstva v Československu podporu, a díky tomu měl nový československý režim silnější zázemí než jinde. Komunisté vyhráli v roce 1946 volby, získali 40 procent. Po zrušení nejsilnější agrární strany se na odpor proti režimu stavěly jen menší skupinky. Němci byli vyhoštěni a Židé zmizeli – obě tyto národnostní skupiny představovaly početnou podnikatelskou skupinu, a její nepřítomnost umožnila posun nalevo. Sociální demokracie byla rozpolcená a spojenci komunistů seděli i v jiných stranách. K tomu je třeba připomenout, že po únoru nastoupil silný teror, všechny zastrašil a o žádné větší opozici se nedalo mluvit. Důležitou roli sehrál i fakt, že část dělnictva se už v roce 1956 neměla až tak špatně. Hodně dělníků navíc povýšilo do státního aparátu, a to i v armádě a policii. Silnější odpor přišel jen v roce 1953, kdy měnová reforma vyvolala v Plzni demonstrace. Tuhle aféru se ale podařilo rychle ututlat a do roku 1956 zlepšit zásobování.
* Přesto úplně nechápu, že u nás všechno proběhlo tak klidně, když skoro každému třetímu něco ukradli, mnozí měli příbuzného nebo známého ve vězení či v pracovním táboře...
Smrt Stalina a následné přechodné období v Moskvě vyvolalo v ostatních zemích nejistoty. Čekalo se, které křídlo převládne. Tady k žádným změnám nedocházelo, protože Gottwald umřel týden po Stalinovi a hned po něm nastoupil Novotný. Čeští komunisté tedy nezažili žádnou nástupnickou krizi. Nezažili takové zvraty jako Madaři nebo Poláci. Když přišel XX. sjezd a svět se dozvěděl, že největší génius lidstva byl zároveň i největší vrah, všude jinde se o tom vedly debaty. Tady se podařilo vše udržet na uzdě. Kromě Hrubína a Seiferta na sjezdu spisovatelů, studentského majálesu a pokusu svazu novinářů otevřít diskusi se nic nestalo, vše bylo zmraženo. I symbolika je zajímavá: ve chvíli, kdy se Stalinův pomník v Budapešti v roce 1956 bourá, v Praze se ho rozhodnou postavit. Tehdy kolovala pro Čechy velice nepříjemná a vlastně nespravedlivá formulace: V roce 1956 se Maďaři zachovali jako Poláci, Poláci jako Češi a Češi jako svině...
* Češi na tento stav reagovali později plíživou reformou v šedesátých letech a dotáhli ji zřejmě nejdál.
Ano, nechápu rok 1968 jako výjimečnou událost, ale jako proces, který začal amnestiemi v roce 1961 a v roce 1963 a pokračoval v kultuře. Na pultech byl Hrabal, Kundera, Vaculík, Škvorecký, přišla nová filmová vlna, fungoval Semafor, Činoherní klub a Václav Havel se hrál Na Zábradlí. Čechy reagovaly s téměř desetiletým zpožděním, ale v jiné podobě, která měla široké kulturní a intelektuální zázemí. A protože to přišlo pozdě, bylo to razantnější. Možná v tom hrála roli ještě jedna věc – v Čechách měla KSČ skutečné intelektuální zázemí v poválečné generaci, a ta se snažila napravit své selhání po roce 1948.
* Česká republika je jediná země ve střední Evropě, kde komunisté dodnes zůstali. Jak si to vysvětlujete?
Tady nemohla vzniknout reformní postkomunistická strana jako v Polsku či Maďarsku, protože reformní komunisté byli z KSČ vyhozeni už po roce 1968. Ten rok je důležitý i proto, že odpověděl na otázku, jestli lze socialismus reformovat zevnitř. Odpověď byla jasné NE. To proměnilo KSČ jen v mocenský nástroj se zprofanovanou ideologií. V Maďarsku se přitom strana vyvíjela, vznikaly v ní různé směry, z nichž jeden hledal dialog s opozicí, v Polsku přišel k moci Gierek, a za něj se poprvé roztočil konzum i omezené cesty na Západ. Ve stejné době byla v Čechách naopak snaha obnovit represe z padesátých let: čistky, glajchšaltování všech institucí, návrat nejprimitivnější verze komunistické ideologie v podání těch nejprůměrnějších a nejservilnějších. Trochu to byla fraška, ale zároveň dávala pocit absolutní beznaděje.
* Proč se Husák nechoval třeba jako Kádár v Maďarsku?
Odpověď je velice těžká. Byl samozřejmě odlišný kontext, v Rusku byl po roce 1956 u moci Chruščov nakloněný reformám, v roce 1968 v Kremlu seděl Brežněv, který prosazoval konzervativní stagnaci. Ani ta ale Husákův režim nenutila pokračovat v šíleném represivním kurzu. Asi za to také může stav společnosti, která se normalizaci rychle přizpůsobila.
* Přizpůsobovat se naše společnost umí dobře...
A po roce 1989 tomu nebylo jinak: ti, co se do KSČ přihlásili jen kvůli kariéře, ji zase rychle opustili a šli do jiných stran za lepší perspektivou. Mimochodem, ti lidé odešli do všech stran včetně pravicových a mnoho z nich patřilo a patří k radikálním podporovatelům „tržního hospodářství bez přívlastků“.
* To vysvětluje, proč se KSČM nereformovala. Proč jí ale bylo umožněno přežít?
Kvůli způsobu, jakým došlo ke kompromisu a k nenásilnému vyústění totalitního režimu. Když se dohodou zbavíte mocenského monopolu jedné strany, není snadné druhý den zakázat ty, se kterými jste se dohodl.
* Proč se ale tento stav nezměnil ani po osmnácti letech a KSČM naopak přibývá mladých členů?
V absolutních číslech hodně ztratili, i když je to početně doposud nejsilnější politická strana v České republice. Po válce vstoupily do KSČ téměř dva miliony lidí, což bylo na 15 milionů obyvatel obrovské číslo. Za čtyřicet let prošlo stranou strašné kvantum lidí. Na přílivu některých mladých se asi podepsala i opoziční smlouva: dvě velké strany uzavřely pakt a KSČM se stala protestní mimosystémovou stranou, která se neúčastní toho zkorumpovaného systému. Dělala si nárok na to, že je nejčistší, protože se nepodílela na rozhodování o privatizaci. Vykřikovali: My jsme ti jediní, kteří nebyli u moci, my za nic nemůžeme.
* Jak by se mohli podílet na privatizaci, když sami ji zavinili tím, že lidem všechno ukradli...
To jim málokdo připomínal, navíc není úplně pravda, že by se na privatizaci nepodíleli. Se starým režimem byly spojené různé nové podnikatelské skupiny – kde by najednou vzaly tolik peněz? Taktika komunistů soudného člověka na dlouho neoklame, ale pro jistou část společnosti asi byla přesvědčivá. Možná právě ona mohla působit na ty mladší a nepříliš vzdělané, kteří neznají komunistickou minulost.
* To se dá pochopit. Naši komunisté ovšem nebyli nuceni výrazně změnit slovník, ideologii, nepřehodnotili padesátá léta...
Zajímavé to je. Na začátku přišla jakási kvaziomluva a člověk si mohl říci, že bude následovat další. Když se nějaké tabu prolomí, vedení z toho obvykle vyvodí důsledky a začne se podle toho chovat. Opak se stal pravdou: komunisté odstranili lidi, kteří se o něco podobného snažili, jako byl pan Svoboda či pan Mlynář, a k moci se dostal soudruh Grebeníček, který reprezentuje tvrdou totalitní minulost a navázal na kontinuitu s KSČ. KSČM pracuje s nostalgií, protože dle průzkumů ví, že si asi dvacet procent lidí myslí, že před rokem 1989 bylo lépe.
* Dvaceti procentům lidí se podle průzkumů doopravdy žilo lépe. Dnes se ale žije lépe a spíše lépe více než padesáti procentům lidí.
Komunisté vědí, že v této společnosti je jistá skupina, které se za jejich vlády vedlo lépe, a umějí s tím pracovat. Zároveň v některých věcech vykazují určitou politickou flexibilitu. Když zjistili, že jejich antievropanství nezabírá, že společnost není antievropská, ale že jen není horlivě proevropská, tak rétoriku změnili. Ve vztahu k základně USA jsou zase jediní jasně proti. Vidí totiž, že pětasedmdesát procent občanů základnu neschvaluje. Jsou najednou proti umístění cizích vojsk, i když to byli právě oni, kteří sem okupační vojáky pozvali a u moci se drželi jen díky nim. Počítají s tím, že si nic nepamatujeme.
* Po tom, co jsme si řekli, nezdá se vám, že je pro Čechy typická jistá nerevolučnost? Skoro všechno mělo u nás jisté zpoždění, všechny revolty proběhly později, i komunismus se u nás zhroutil později...
To patří do osvědčené teorie o české výjimečnosti. Zvykli jsme si z historie citovat jen ty lepší stránky: demokratický duch první republiky v situaci, kdy celá střední Evropa propadala nacionalismu, demokratické intermezzo po válce do roku 48, zatímco sovětizace sousedů už dávno proběhla, Pražské jaro i sametová revoluce v roce 89 jako opožděná vzpoura se sympatickými vůdci. Celá 90. léta si český premiér zakládal na české výjimečnosti, kterou nemělo zaclánět jakési Visegradské středoevropské přístřeší. Podobně, jen z té horší stránky, je to i s výjimečností českého komunismu: přišel později k moci, ale o to důkladněji likvidoval demokracii, stavěl pomníky Stalinovi v době, kdy je sousedé bourali, promeškal rok 1956, ale o to razantněji se v roce 1968 pustil do utopie s lidskou tváří, v době kdy Gorbačov prosazoval glasnosť, KSČ si vybrala do čela toho největšího „brzdiče“ Jakeše, ve chvíli, kdy se všude ve střední a východní Evropě komunisté „překabátili“ na socialisty s tržní tváří, zdejší si ponechali název i dědictví starého režimu. Přežitek komunismu v Čechách je jen ta druhá, méně lichotivá stránka české výjimečnosti.
-------------------
Jacques Rupnik
Šestapadesátiletý politolog a historik, který se specializuje na oblast střední a východní Evropy. Studoval historii na pařížské Sorbonně a politologii na Institutu d’Etudes Politiques de Paris. V roce 1974 absolvoval sovětská studia na americké Harvardově univerzitě. Působil například jako ředitel výzkumu pařížského Centra pro mezinárodní studia (CERI) v nadaci Fondation Nationale des Sciences Politiques. Je autorem bezpočtu publikací, v České republice je asi nejznámější jeho kniha Jiná Evropa (The Other Europe).
MFPlus 17/2007, Karel Hvížďala, Jacques Rupnik