
Komunisté jsou prasata, zaertovala před týdnem moderátorka Ester Kočičková. Nastalo haló, neúměrné pouitému klié. Bohuel k vyrovnání s komunismem se v Česku kromě posměchu běně pouívá u snad jenom hluboká víra v rudé ideje.
Kdyby tu přistál mimozeman a touil nezaujatě vědět, co je to Komunistická strana Čech a Moravy, byl by z naich vypjatých postojů asi jelen. Faktem ovem je, e z českých komunistů jsou často jeleni i pozemané. Idealisté se diví, proč jim rostou preference, proč je hned po listopadu 1989 demokratický systém nezakázal, proč se nechtějí jasně distancovat od něčeho tak odporného, jako byl jejich normalizační reim nebo celá totalita. Pragmatici zase nechápou, proč se KSČM jako ji druhá nejsilnějí strana v zemi nevzdá ve svém zájmu frázovité ideologie a křečovitého odporu k současnému systému, aby pak mohla s ostatními partajemi plnohodnotně a úspěně soutěit ve hře na koalici a opozici.
Jaká je vlastně současná KSČM? Je její taktika prasečí, ďábelská nebo snad zcela průhledná? Někteří demokraté i komunisté se sice u dlouho snaí o vzájemné pochopení a přiblíení (například Zdeněk kromach, Miloslav Ransdorf, Jiří Dolej), příkop je vak hluboký. Rozhodující část příznivců KSČM, která loni na budějovickém sjezdu porazila Ransdorfovo liberálnějí křídlo, si toti na jeho hloubce přímo zakládá.
Nejsme jako oni.
KSČM je výlučná oproti ostatním stranám. Má jiné cíle, jiný program, pouívá také jiné cesty politické činnosti, charakterizoval pro týdeník EURO současnou komunistickou stranu její sociologický expert Lubomír Vacek. Jde o to, e to je vlastně jediná politická síla v České republice a v české společnosti, která má reálnou naději na úspěch. Takhle ostře bych to řekl. Nejrůznějí dalí politické strany takové předpoklady dlouhodobě nemají, tvrdí mu, který z titulu funkce místopředsedy Teoreticko-analytického pracovitě ÚV KSČM (tzv. TAP, jakéhosi mozkového trustu strany) a předsedy Klubu sociologů a psychologů radí vedení partaje v otázkách taktiky a strategie.
Často se říká, e politika je určité kyvadlo, jednou doprava, podruhé doleva. Nebo e vývoj probíhá v kruhu. Ale není to pravda, protoe vývoj jde po spirále, nahoru a dopředu, a to jetě po spirále nepravidelné, připomíná Vacek pozapomenutou poučku marxismu. Budoucnost prý jednoznačně patří mylence socialismu: Představy občanů o lepím ivotě a dokonalé společnosti toti naplňují cíle právě KSČM. Kdy vidíte, e KSČM nemá aféry, jedná sluně, má politickou kulturu, nikoho nezavírá a stojí za naplněním svých zásad, pak perspektiva je pozitivní, soudí Vacek.
Z toho, e komunistům nepřipadá divné trvale vychýlit politiku doleva, ovem vyplývá, e pro partaj je i dnes důleitějí vyhrát politický zápas (jakoby nemělo jít jen o čtyři roky vládnutí) ne dbát o ivotadárný princip střídání se u moci. O zavedení totality dnes sice nikdo v KSČM nemluví, ale upozadění významu výměny elit je k tomu prvním krůčkem. Zajímavé také je, e lpěním na zachování jasného odstupu vůči vem ostatním stranám prolonguje KSČM schéma politiky platné v době její vlády, akorát s opačnými znaménky. Ne náhodou se komunisté stylizují do role jakýchsi disidentů, přičem v boji proti současné moci vlastně pouívají podobných metod, jako disent před rokem 1989.
Musíme je vtáhnout do hry.
Přetrvávající snahu komunistů o výlučnost vnímá jako velké nebezpečí pro demokracii ředitel agentury pro sociologická etření STEM Jan Hartl. Víc ne eventuální vstup KSČM do vlády mu vadí, e dnes u sama izolace této strany devastuje nae politické prostředí. Získávají-li toti komunisté při volbách kolem dvaceti procent, musejí ostatní strany dávat dohromady parlamentní větinu z osmdesáti procent zbývajících hlasů, co de facto vytlačuje ze hry voliče. Volební výsledky ztrácejí význam, rozhoduje spíe domluva nebo osobní animozity. Tak lze přítí vládu po Paroubkovi skládat u dnes a přespřítí třeba zítra, ilustruje realitu Hartl.
Zvlá záludné je, e tento stav vem vyhovuje: KSČM setrvává v hlavním proudu politiky, ale nenese ádnou odpovědnost, nemusí konkretizovat své představy, je si jista křesly v parlamentu a jenom čeká na chybu ostatních, kteří se politiku teprve učí. Zbývající demokratické strany mají velmi měkké politické prostředí, kdy svorně ehrají na komunisty, jim se daří mezi nimi odstraňovat konkurenci. Tím se ale konzervuje jediná garnitura. Ta chodí vylapanými nepotistickými stezkami a systém je statický, varuje Hartl. Doporučuje proto vtáhnout KSČM do politické odpovědnosti, nedémonizovat ji, ale zbavit ji jejích symbolů. Znamenalo by to překonat jisté tabu, byl by to průlom, ale nebylo by to tak drastické, jako to současné přeívání, tvrdí.
KSČM na rozcestí.
Před fatálním rozhodnutím kudy dál dnes ovem stojí i komunisté. Počet členů strany toti poklesl pod sto tisíc (viz tabulka), co je zhruba hranice mezi masovou a volební stranou, a zároveň přibývá volných příznivců-nečlenů. Zatímco počátkem devadesátých let byl početní poměr mezi členy a voliči asi 1:2,5, dnes je zhruba 1:10. Mimochodem v KDU-ČSL je to 1:5, ale v ODS nebo v ČSSD asi 1:60, čím politolog a odborník na extremismus Zdeněk Zbořil z Ústavu mezinárodních vztahů vysvětluje značnou kolísavost voličských preferencí posledních dvou zmíněných stran.
Zatímco mizející jádro skalních komunistů uspokojovalo pohodlné pasivní přeívání a finanční zabezpečení plynoucí z jistoty mandátů ve sněmovně, novým příznivcům převáně z řad nespokojenců jde více o rychlý úspěch a jejich podpora je spíe podmínečná a vrtkavá. KSČM tedy začíná být nucena dělat aktivní politiku nebo ji alespoň předstírat. U od kampaně v roce 2002 komunisté říkají, e se jim podařilo překonat bariéry v myslích lidí a e je nyní musí nadchnout pro své principy, co je sice ofenzivní rétorika, ale snaha skutečně popularizovat své konkrétní přístupy zatím nikdy nenásledovala, upozorňuje Hartl. Tvrdí, e KSČM toti tuí, e její podpora není ve skutečnosti tak silná, jak vypadá, a riskovat hlasy náhodně nalepených příznivců se jí jetě nechce.
Dvě tváře komunistů.
Jak Hartl, tak Zbořil povaují proces proměny KSČM za stále otevřenou záleitost. V KSČM jetě nedolo k tak závané kádrové změně, aby se ukázalo, e vnitrostranický mechanismus strany není strnulý a e funguje, vysvětlil Zbořil týdeníku EURO. Zatímco Zbořil soudí, e přeměna ve volební stranu by komunisty nejspíe rozloila, protoe jejich stoupenci volí na základě své sociální situace bez ohledu na kvalitu předvolební kampaně, Hartl si myslí, e větí stratifikace voličů Grebeníčkovi pomáhá, protoe mu dává větí manévrovací prostor. Musí teď rozdávat přízeň na obě strany. Kdy bude trochu flexibilnějí, skupina mělce motivovaných to ocení a skalní si stejně řeknou, e jde o gottwaldovskou lest.
To se například stalo během nedávné vládní krize, kdy byl Grebeníček donucen převzít odpovědnost za eventuální pád nebo setrvání kabinetu Stanislava Grosse. Ve stranických Haló novinách mu sice část pravověrných za podrení vlády umyla hlavu, ovem provinění proti dávnému komunistickému principu vechno nebo nic zůstalo ve víru dalích událostí zapomenuto. Ohledem na pestrost voličů je moné vysvětlit i rozdíly mezi projevy komunistických vůdců určeným vně a dovnitř strany.
anci měl pidla.
Kdo by si přitom kolem roku 1991 pomyslel, e v roce 2005 bude společnost řeit problém, co se silnou, nereformovanou komunistickou partají? Tehdy, v době odtěpování Strany demokratické levice nebo Levého bloku, se zdálo, e iky zbylé pod neprodejnou značkou komunismu časem samy odumřou. Jene kdy se kolem roku 1994 zbrzdila dynamika společenské transformace a otevřela se cesta českému způsobu privatizace, spojená často s nelegálními přesuny majetku, zavětřila KSČM ivotadárný humus, na kterém zaloila novou existenci. Navíc v roce 1998 ze sněmovny zmizeli konkurenční sládkovci, take se komunisté stali jediným smysluplným sběračem protestních hlasů. Kolem roku 2000 vstoupili do hlavního proudu české politiky. Byli nepominutelní, vnitřně soudrní, konzistentní. Nelo na ně v novodobém vývoji nic hodit. Mnohdy kritizovali nevary, avak nikoli zavile, nepřeháněli to s mírou radikalismu a odtrenosti. Mixá toho veho byla úspěnou a mistrovskou strategií, oceňuje Hartl.
Soudí, e největí anci zapojit komunisty do hry měl po povodních v létě 2002 premiér Vladimír pidla. S tehdejí sedmdesátiprocentní podporou si mohl dovolit vystupovat vůči KSČM z pozice síly, přičem popovodňová obnova byla dobrou, neodmítnutelnou záminkou k vyhláení strategie národní jednoty. Veřejné mínění by pidlu jistě potrestalo, ale moná méně ne později při eurovolbách, tvrdí Hartl. Dodává, e dnes, v době úpadku ČSSD, ovem podobné řeení nepřipadá v úvahu.
Máme svoje informace.
e se KSČM mění ve volební stranu, připoutí i Lubomír Vacek. Před KSČM stojí dost velký problém, zdokonalit svou propagandu, zviditelnit se, říká s tím, e TAP momentálně pracuje na souhrnném projektu Vize a představy socialismu. Co se týlového zabezpečení týče, jsou komunisté vůbec silní v kramflecích. Do činnosti Teoretického a analytického pracovitě sídlícího přímo v centrále strany je zapojeno asi 70 odborníků, kromě toho existuje jetě takzvané odborné zázemí čítající stovky neplacených spolupracovníků v regionech.
Zdeněk Zbořil jeho výkonnost poznal, kdy byl komunisty coby expert pozván k jakési debatě o politice zaměstnanosti. Vlastně jsem tam byl nejhůř informován, přítomní zástupci KSČM z okresů podávali sice jen obrázky svých regionů, zato je měli perfektně připravené a zpracované. Prostě KSČM disponuje aparátem, který pracuje kvalitněji, ne je tomu u jiných stran, říká. Uvádí, e pouze komunisté a lidovci mají v Česku vyvinut stranický management, jeho členové umějí organizovat práci, a přitom jim nejde o nějaké rychlé nabytí peněz.
Vacek konstatuje, e TAP i Klub sociologů a psychologů plní stranická zadání a výsledky předávají pičkám partaje. Velmi často je prý v projevech vyuívají například Miroslav Grebeníček, Miloslav Ransdorf nebo poslanci. Třeba letos v lednu jsme přili s předpovědí, e volební preference se s nejvyí pravděpodobností budou do léta stabilizovat, upřesňuje Vacek. Sice pod vlivem krize v ČSSD dolo k určitému poklesu, ale teď se to troičku zvedne a do léta to bude zhruba jako v lednu nebo v únoru. A chcete-li určitou prognózu, na podzim - před volbami - nastanou jisté změny. Vacek toti očekává integraci roztrouených havlovských liberálů, jejich sílu odhaduje na osm a devět procent preferencí, take vstupem do sněmovny by mohli oslabit ODS. A mezi pravicovými stranami jsou velké, někdy i neřeitelné rozpory, usmívá se marxistický sociolog.
Důvěřuj, ale ověřuj.
Od roku 1992 provedl Vackův Klub sociologů a psychologů na pětatřicet vlastních etření, která se opírají o 500 a 800 respondentů z celé republiky. Ověřujeme si výsledky agentur Factum, STEM a CVVM, ale pokládáme i otázky, které by nikdy nikdo nepoloil, vysvětluje Vacek. Zatímco agentury dnes oblibu KSČM odhadují na sedmnáct a osmnáct procent (pouze společnost Factum Invenio poskytla vyí číslo), klub zjistil a pětadvacetiprocentní podporu. Vacek říká, e rozdíl je způsoben tím, e komunistický průzkum v odhadech bere ohled i na psychologické faktory, protoe lidé se k preferenci KSČM často bojí přiznat. Hlavně vak nemá kolonku nerozhodnutí, její obsah rozděluje jednotlivým stranám. Myslím, e je reálná ance, aby KSČM získala dalí procenta, domnívá se Vacek, z čeho vyplývá, e se uvnitř strany počítá s volebním ziskem a třicet procent.
Vacek také uvádí, e překvapivé výsledky přinesl nedávný průzkum klubu, zda je třeba KSČM zakázat. Ačkoli jde o mediálně často a váně probírané téma, pro zákaz se vyslovilo jen necelých deset procent respondentů. Zároveň prý jen necelá pětina dospělé populace uvedla, e je pro ně KSČM zcela nepřijatelná. V nejnovějím průzkumu týkajícím se poměrů v zemi jen necelých edesát procent lidí souhlasí s tím, e je v Česku svoboda, připomíná Vacek.
Nejdřív poptávka, pak nabídka.
Vztah ke komunistům je v Česku komplikován skutečností, e se členstvím v KSČ v různých fázích jejího reimu zkompromitovala téměř celá čtvrtina populace. Posuzovat dnení komunisty skrze jejich předlistopadovou ideologii a praxi je ovem stejně poetilé, jako se vojensky připravovat na minulou válku. Větina mistrů dialektického materialismu se uměla včas úplně nebo dočasně, či alespoň verbálně zbavit zprofanovaných instrumentů typu diktatura proletariátu a třídní boj. Proletářský internacionalismus u účelově nahradili jakýmsi národoveckým socialismem.
Marxismus je toti učení postavené na kritičnosti a nenávisti vůči čemukoli, komunistům se proto vyplatí počkat si s nabídkou konkrétního bojového plánu a na poptávku ve společnosti, a teprve pak ji doladit. A hle, kritické mládí se u hlásí: objevuje stranu nezatíenou skandály, v ní se mu nabízí rychlá kariéra, protoe přestárlá KSČM potřebuje v první řadě omladit výkladní skříň. Zjiujeme, e nejpravicovějí jsou dnes lidé mezi 33 a 40 lety, tedy ti, kteří dělali listopad, potvrzuje Lubomír Vacek. Ale mladí do třiceti, ti hledají. A ptají se. Chodí čím dál víc. V sociologických rozborech se nám ukazuje, e jsme schopni rozmnoit sympatie nejen na základě věku, ale i dle pohlaví, zaměstnání nebo velikosti místa bydlitě, pochvaluje si.
KSČM je dnes vlastně stranou dědečků a vnuků. Střední generace chybí. Jene právě ta nejraději naskakuje do výtahů k moci. Bez ní nebo bez ochoty vzdát se pozice neochočeného predátora v parlamentním rybníčku zatím komunisté nemají anci.
Výroky:
- Úkolem komunistické strany je vytvořit podmínky pro systémovou a revoluční změnu společnosti.
Místopředseda Praské rady KSČM Josef Gottwald, 23. 11. 2004
- Váené soudruky, váení soudruzi, v únoru 1948 započalo nejúspěnějí období v naich dějinách: období socialismu.
Marta Semelová, předsedkyně Praské rady KSČM, 25. 2. 2004
Jablka padají daleko od tření
Ačkoli pičky českých komunistů ijí Marxovou ideou měnit svět, jejich ratolesti mívají s avantgardou jen málo společného. Do politiky nevstupují, mají své zaměstnání a prostor k seberealizaci, říká o svých dospělých dvou dcerách a synovi například předseda KSČM Miroslav Grebeníček, sám syn známého vyetřovatele StB Aloise Grebeníčka. Vechny mé děti byly po určitý čas v devadesátých letech bez zaměstnání, take si vychutnaly strasti a slasti tohoto reimu. Syn je vystudovaný agronom, nyní ve státních slubách, první dcera je právničkou v advokátní kanceláři, druhá je zdravotní sestra, líčí éf komunistů. Určitě volí levici, domnívám se, e dokonce naí stranu, ale v dané chvíli do politiky nevstupují.
Ani čtyři děti místopředsedy KSČM Václava Exnera se politice nevěnují. Doma to prostě není, říká politik. Syn místopředsedy Frantika Tomana dal přednost ekonomice, dokonce prý zajistil mnoha komunistům pojitění. Dvě dcery komunistického liberála Jiřího Doleje zatím nejsou plnoleté, ale ani ony nejeví zájem o politiku, starí baví jazyky, tanec a hudba, mladí bude asi právničkou. Jsem člověk rozvedený a obě dcery vyrůstají se svými matkami, take jsem na ně neměl ádný vliv, ani pozitivní, ani negativní. Řekl bych, e obě jsou trochu ovlivněné sociálním prostředím. Starí vyrůstá v Třinci, tam je vysoká nezaměstnanost, matkou mladí je praská soudkyně. Obě se na politiku dívají prizmatem tatínka, to znamená, e tatínek nemůe být v partě, kde jsou nějací patní lidé, popisuje Dolej.
Děti jeho partajních kolegů prý k politice mívají odpor u jenom proto, e vytíení rodiče často nejsou doma. Dalím důvodem je tlak okolí. I dcerám se stává, e mě jim ve kole předhodí spoluáci nebo učitelka. Ale s tím se prostě musí naučit vyrovnávat a diplomaticky na to odpovídat. A holky brzy pochopily, jak mají reagovat, řekl místopředseda KSČM týdeníku EURO.
EURO 22/2005, str.42, Jan ika