Komunisté jsou prasata, zažertovala před týdnem moderátorka Ester Kočičková. Nastalo haló, neúměrné použitému klišé. Bohužel k vyrovnání s komunismem se v Česku kromě posměchu běžně používá už snad jenom hluboká víra v rudé ideje.
Kdyby tu přistál mimozemšťan a toužil nezaujatě vědět, co je to Komunistická strana Čech a Moravy, byl by z našich vypjatých postojů asi jelen. Faktem ovšem je, že z českých komunistů jsou často jeleni i pozemšťané. Idealisté se diví, proč jim rostou preference, proč je hned po listopadu 1989 demokratický systém nezakázal, proč se nechtějí jasně distancovat od něčeho tak odporného, jako byl jejich normalizační režim nebo celá totalita. Pragmatici zase nechápou, proč se KSČM jako již druhá nejsilnější strana v zemi nevzdá ve svém zájmu frázovité ideologie a křečovitého odporu k současnému systému, aby pak mohla s ostatními partajemi plnohodnotně a úspěšně soutěžit ve hře na koalici a opozici.
Jaká je vlastně současná KSČM? Je její taktika prasečí, ďábelská nebo snad zcela průhledná? Někteří demokraté i komunisté se sice už dlouho snaží o vzájemné pochopení a přiblížení (například Zdeněk Škromach, Miloslav Ransdorf, Jiří Dolejš), příkop je však hluboký. Rozhodující část příznivců KSČM, která loni na budějovickém sjezdu porazila Ransdorfovo liberálnější křídlo, si totiž na jeho hloubce přímo zakládá.
Nejsme jako oni.
„KSČM je výlučná oproti ostatním stranám. Má jiné cíle, jiný program, používá také jiné cesty politické činnosti,“ charakterizoval pro týdeník EURO současnou komunistickou stranu její sociologický expert Lubomír Vacek. „Jde o to, že to je vlastně jediná politická síla v České republice a v české společnosti, která má reálnou naději na úspěch. Takhle ostře bych to řekl. Nejrůznější další politické strany takové předpoklady dlouhodobě nemají,“ tvrdí muž, který z titulu funkce místopředsedy Teoreticko-analytického pracoviště ÚV KSČM (tzv. TAP, jakéhosi mozkového trustu strany) a předsedy Klubu sociologů a psychologů radí vedení partaje v otázkách taktiky a strategie.
„Často se říká, že politika je určité kyvadlo, jednou doprava, podruhé doleva. Nebo že vývoj probíhá v kruhu. Ale není to pravda, protože vývoj jde po spirále, nahoru a dopředu, a to ještě po spirále nepravidelné,“ připomíná Vacek pozapomenutou poučku marxismu. Budoucnost prý jednoznačně patří myšlence socialismu: „Představy občanů o lepším životě a dokonalé společnosti totiž naplňují cíle právě KSČM. Když vidíte, že KSČM nemá aféry, jedná slušně, má politickou kulturu, nikoho nezavírá a stojí za naplněním svých zásad, pak perspektiva je pozitivní,“ soudí Vacek.
Z toho, že komunistům nepřipadá divné trvale vychýlit politiku doleva, ovšem vyplývá, že pro partaj je i dnes důležitější vyhrát politický zápas (jakoby nemělo jít jen o čtyři roky vládnutí) než dbát o životadárný princip střídání se u moci. O zavedení totality dnes sice nikdo v KSČM nemluví, ale upozadění významu výměny elit je k tomu prvním krůčkem. Zajímavé také je, že lpěním na zachování jasného odstupu vůči všem ostatním stranám prolonguje KSČM schéma politiky platné v době její vlády, akorát s opačnými znaménky. Ne náhodou se komunisté stylizují do role jakýchsi disidentů, přičemž v boji proti současné moci vlastně používají podobných metod, jako disent před rokem 1989.
Musíme je vtáhnout do hry.
Přetrvávající snahu komunistů o výlučnost vnímá jako velké nebezpečí pro demokracii ředitel agentury pro sociologická šetření STEM Jan Hartl. Víc než eventuální vstup KSČM do vlády mu vadí, že dnes už sama izolace této strany devastuje naše politické prostředí. Získávají-li totiž komunisté při volbách kolem dvaceti procent, musejí ostatní strany dávat dohromady parlamentní většinu z osmdesáti procent zbývajících hlasů, což de facto vytlačuje ze hry voliče. Volební výsledky ztrácejí význam, rozhoduje spíše domluva nebo osobní animozity. „Tak lze příští vládu po Paroubkovi skládat už dnes a přespříští třeba zítra,“ ilustruje realitu Hartl.
Zvlášť záludné je, že tento stav všem vyhovuje: KSČM setrvává v hlavním proudu politiky, ale nenese žádnou odpovědnost, nemusí konkretizovat své představy, je si jista křesly v parlamentu a jenom čeká na chybu ostatních, kteří se politiku teprve učí. Zbývající demokratické strany mají velmi měkké politické prostředí, když svorně žehrají na komunisty, jimž se daří mezi nimi odstraňovat konkurenci. Tím se ale konzervuje jediná garnitura. „Ta chodí vyšlapanými nepotistickými stezkami a systém je statický,“ varuje Hartl. Doporučuje proto vtáhnout KSČM do politické odpovědnosti, nedémonizovat ji, ale zbavit ji jejích symbolů. „Znamenalo by to překonat jisté tabu, byl by to průlom, ale nebylo by to tak drastické, jako to současné přežívání,“ tvrdí.
KSČM na rozcestí.
Před fatálním rozhodnutím kudy dál dnes ovšem stojí i komunisté. Počet členů strany totiž poklesl pod sto tisíc (viz tabulka), což je zhruba hranice mezi masovou a volební stranou, a zároveň přibývá volných příznivců-nečlenů. Zatímco počátkem devadesátých let byl početní poměr mezi členy a voliči asi 1:2,5, dnes je zhruba 1:10. Mimochodem v KDU-ČSL je to 1:5, ale v ODS nebo v ČSSD asi 1:60, čímž politolog a odborník na extremismus Zdeněk Zbořil z Ústavu mezinárodních vztahů vysvětluje značnou kolísavost voličských preferencí posledních dvou zmíněných stran.
Zatímco mizející jádro skalních komunistů uspokojovalo pohodlné pasivní přežívání a finanční zabezpečení plynoucí z jistoty mandátů ve sněmovně, novým příznivcům převážně z řad nespokojenců jde více o rychlý úspěch a jejich podpora je spíše podmínečná a vrtkavá. KSČM tedy začíná být nucena dělat aktivní politiku nebo ji alespoň předstírat. „Už od kampaně v roce 2002 komunisté říkají, že se jim podařilo překonat bariéry v myslích lidí a že je nyní musí nadchnout pro své principy, což je sice ofenzivní rétorika, ale snaha skutečně popularizovat své konkrétní přístupy zatím nikdy nenásledovala,“ upozorňuje Hartl. Tvrdí, že KSČM totiž tuší, že její podpora není ve skutečnosti tak silná, jak vypadá, a riskovat hlasy náhodně nalepených příznivců se jí ještě nechce.
Dvě tváře komunistů.
Jak Hartl, tak Zbořil považují proces proměny KSČM za stále otevřenou záležitost. „V KSČM ještě nedošlo k tak závažné kádrové změně, aby se ukázalo, že vnitrostranický mechanismus strany není strnulý a že funguje,“ vysvětlil Zbořil týdeníku EURO. Zatímco Zbořil soudí, že přeměna ve volební stranu by komunisty nejspíše rozložila, protože jejich stoupenci volí na základě své sociální situace bez ohledu na kvalitu předvolební kampaně, Hartl si myslí, že větší stratifikace voličů Grebeníčkovi pomáhá, protože mu dává větší manévrovací prostor. „Musí teď rozdávat přízeň na obě strany. Když bude trochu flexibilnější, skupina mělce motivovaných to ocení a skalní si stejně řeknou, že jde o gottwaldovskou lest.“
To se například stalo během nedávné vládní krize, kdy byl Grebeníček donucen převzít odpovědnost za eventuální pád nebo setrvání kabinetu Stanislava Grosse. Ve stranických Haló novinách mu sice část pravověrných za podržení vlády umyla hlavu, ovšem provinění proti dávnému komunistickému principu „všechno nebo nic“ zůstalo ve víru dalších událostí zapomenuto. Ohledem na pestrost voličů je možné vysvětlit i rozdíly mezi projevy komunistických vůdců určeným vně a dovnitř strany.
Šanci měl Špidla.
Kdo by si přitom kolem roku 1991 pomyslel, že v roce 2005 bude společnost řešit problém, co se silnou, nereformovanou komunistickou partají? Tehdy, v době odštěpování Strany demokratické levice nebo Levého bloku, se zdálo, že šiky zbylé pod neprodejnou značkou komunismu časem samy odumřou. Jenže když se kolem roku 1994 zbrzdila dynamika společenské transformace a otevřela se cesta českému způsobu privatizace, spojená často s nelegálními přesuny majetku, zavětřila KSČM životadárný humus, na kterém založila novou existenci. Navíc v roce 1998 ze sněmovny zmizeli konkurenční sládkovci, takže se komunisté stali jediným smysluplným sběračem protestních hlasů. Kolem roku 2000 vstoupili do hlavního proudu české politiky. „Byli nepominutelní, vnitřně soudržní, konzistentní. Nešlo na ně v novodobém vývoji nic hodit. Mnohdy kritizovali nešvary, avšak nikoli zavile, nepřeháněli to s mírou radikalismu a odtrženosti. Mixáž toho všeho byla úspěšnou a mistrovskou strategií,“ oceňuje Hartl.
Soudí, že největší šanci zapojit komunisty do hry měl po povodních v létě 2002 premiér Vladimír Špidla. S tehdejší sedmdesátiprocentní podporou si mohl dovolit vystupovat vůči KSČM z pozice síly, přičemž popovodňová obnova byla dobrou, neodmítnutelnou záminkou k vyhlášení strategie národní jednoty. „Veřejné mínění by Špidlu jistě potrestalo, ale možná méně než později při eurovolbách,“ tvrdí Hartl. Dodává, že dnes, v době úpadku ČSSD, ovšem podobné řešení nepřipadá v úvahu.
Máme svoje informace.
Že se KSČM mění ve volební stranu, připouští i Lubomír Vacek. „Před KSČM stojí dost velký problém, zdokonalit svou propagandu, zviditelnit se,“ říká s tím, že TAP momentálně pracuje na souhrnném projektu „Vize a představy socialismu“. Co se týlového zabezpečení týče, jsou komunisté vůbec silní v kramflecích. Do činnosti Teoretického a analytického pracoviště sídlícího přímo v centrále strany je zapojeno asi 70 odborníků, kromě toho existuje ještě takzvané odborné zázemí čítající stovky neplacených spolupracovníků v regionech.
Zdeněk Zbořil jeho výkonnost poznal, když byl komunisty coby expert pozván k jakési debatě o politice zaměstnanosti. „Vlastně jsem tam byl nejhůř informován, přítomní zástupci KSČM z okresů podávali sice jen obrázky svých regionů, zato je měli perfektně připravené a zpracované. Prostě KSČM disponuje aparátem, který pracuje kvalitněji, než je tomu u jiných stran,“ říká. Uvádí, že pouze komunisté a lidovci mají v Česku vyvinut stranický management, jehož členové umějí organizovat práci, a přitom jim nejde o nějaké rychlé nabytí peněz.
Vacek konstatuje, že TAP i Klub sociologů a psychologů plní stranická zadání a výsledky předávají špičkám partaje. Velmi často je prý v projevech využívají například Miroslav Grebeníček, Miloslav Ransdorf nebo poslanci. „Třeba letos v lednu jsme přišli s předpovědí, že volební preference se s nejvyšší pravděpodobností budou do léta stabilizovat,“ upřesňuje Vacek. „Sice pod vlivem krize v ČSSD došlo k určitému poklesu, ale teď se to trošičku zvedne a do léta to bude zhruba jako v lednu nebo v únoru. A chcete-li určitou prognózu, na podzim - před volbami - nastanou jisté změny.“ Vacek totiž očekává integraci roztroušených havlovských liberálů, jejichž sílu odhaduje na osm až devět procent preferencí, takže vstupem do sněmovny by mohli oslabit ODS. „A mezi pravicovými stranami jsou velké, někdy i neřešitelné rozpory,“ usmívá se marxistický sociolog.
Důvěřuj, ale ověřuj.
Od roku 1992 provedl Vackův Klub sociologů a psychologů na pětatřicet vlastních šetření, která se opírají o 500 až 800 respondentů z celé republiky. „Ověřujeme si výsledky agentur Factum, STEM a CVVM, ale pokládáme i otázky, které by nikdy nikdo nepoložil,“ vysvětluje Vacek. Zatímco agentury dnes oblibu KSČM odhadují na sedmnáct až osmnáct procent (pouze společnost Factum Invenio poskytla vyšší číslo), klub zjistil až pětadvacetiprocentní podporu. Vacek říká, že rozdíl je způsoben tím, že komunistický průzkum v odhadech bere ohled i na psychologické faktory, protože lidé se k preferenci KSČM často bojí přiznat. Hlavně však nemá kolonku „nerozhodnutí“, jejíž obsah rozděluje jednotlivým stranám. „Myslím, že je reálná šance, aby KSČM získala další procenta,“ domnívá se Vacek, z čehož vyplývá, že se uvnitř strany počítá s volebním ziskem až třicet procent.
Vacek také uvádí, že překvapivé výsledky přinesl nedávný průzkum klubu, zda je třeba KSČM zakázat. Ačkoli jde o mediálně často a vážně probírané téma, pro zákaz se vyslovilo jen necelých deset procent respondentů. Zároveň prý jen necelá pětina dospělé populace uvedla, že je pro ně KSČM zcela nepřijatelná. V nejnovějším průzkumu týkajícím se poměrů v zemi jen necelých šedesát procent lidí souhlasí s tím, že je v Česku svoboda, připomíná Vacek.
Nejdřív poptávka, pak nabídka.
Vztah ke komunistům je v Česku komplikován skutečností, že se členstvím v KSČ v různých fázích jejího režimu zkompromitovala téměř celá čtvrtina populace. Posuzovat dnešní komunisty skrze jejich předlistopadovou ideologii a praxi je ovšem stejně pošetilé, jako se vojensky připravovat na minulou válku. Většina mistrů dialektického materialismu se uměla včas úplně nebo dočasně, či alespoň verbálně zbavit zprofanovaných instrumentů typu diktatura proletariátu a třídní boj. Proletářský internacionalismus už účelově nahradili jakýmsi národoveckým socialismem.
Marxismus je totiž učení postavené na kritičnosti až nenávisti vůči čemukoli, komunistům se proto vyplatí počkat si s nabídkou konkrétního bojového plánu až na poptávku ve společnosti, a teprve pak ji doladit. A hle, kritické mládí se už hlásí: objevuje stranu nezatíženou skandály, v níž se mu nabízí rychlá kariéra, protože přestárlá KSČM potřebuje v první řadě omladit výkladní skříň. „Zjišťujeme, že nejpravicovější jsou dnes lidé mezi 33 až 40 lety, tedy ti, kteří dělali listopad,“ potvrzuje Lubomír Vacek. „Ale mladí do třiceti, ti hledají. A ptají se. Chodí čím dál víc. V sociologických rozborech se nám ukazuje, že jsme schopni rozmnožit sympatie nejen na základě věku, ale i dle pohlaví, zaměstnání nebo velikosti místa bydliště,“ pochvaluje si.
KSČM je dnes vlastně stranou dědečků a vnuků. Střední generace chybí. Jenže právě ta nejraději naskakuje do výtahů k moci. Bez ní nebo bez ochoty vzdát se pozice neochočeného predátora v parlamentním rybníčku zatím komunisté nemají šanci.
Výroky:
- „Úkolem komunistické strany je vytvořit podmínky pro systémovou a revoluční změnu společnosti.“
Místopředseda Pražské rady KSČM Josef Gottwald, 23. 11. 2004
- „Vážené soudružky, vážení soudruzi, v únoru 1948 započalo nejúspěšnější období v našich dějinách: období socialismu.“
Marta Semelová, předsedkyně Pražské rady KSČM, 25. 2. 2004
Jablka padají daleko od třešní
Ačkoli špičky českých komunistů žijí Marxovou ideou měnit svět, jejich ratolesti mívají s avantgardou jen málo společného. „Do politiky nevstupují, mají své zaměstnání a prostor k seberealizaci,“ říká o svých dospělých dvou dcerách a synovi například předseda KSČM Miroslav Grebeníček, sám syn známého vyšetřovatele StB Aloise Grebeníčka. „Všechny mé děti byly po určitý čas v devadesátých letech bez zaměstnání, takže si vychutnaly strasti a slasti tohoto režimu. Syn je vystudovaný agronom, nyní ve státních službách, první dcera je právničkou v advokátní kanceláři, druhá je zdravotní sestra,“ líčí šéf komunistů. „Určitě volí levici, domnívám se, že dokonce naší stranu, ale v dané chvíli do politiky nevstupují.“
Ani čtyři děti místopředsedy KSČM Václava Exnera se politice nevěnují. „Doma to prostě není,“ říká politik. Syn místopředsedy Františka Tomana dal přednost ekonomice, dokonce prý zajistil mnoha komunistům pojištění. Dvě dcery komunistického liberála Jiřího Dolejše zatím nejsou plnoleté, ale ani ony nejeví zájem o politiku, starší baví jazyky, tanec a hudba, mladší bude asi právničkou. „Jsem člověk rozvedený a obě dcery vyrůstají se svými matkami, takže jsem na ně neměl žádný vliv, ani pozitivní, ani negativní. Řekl bych, že obě jsou trochu ovlivněné sociálním prostředím. Starší vyrůstá v Třinci, tam je vysoká nezaměstnanost, matkou mladší je pražská soudkyně. Obě se na politiku dívají prizmatem tatínka, to znamená, že tatínek nemůže být v partě, kde jsou nějací špatní lidé,“ popisuje Dolejš.
Děti jeho partajních kolegů prý k politice mívají odpor už jenom proto, že vytížení rodiče často nejsou doma. Dalším důvodem je tlak okolí. „I dcerám se stává, že mě jim ve škole předhodí spolužáci nebo učitelka. Ale s tím se prostě musí naučit vyrovnávat a diplomaticky na to odpovídat. A holky brzy pochopily, jak mají reagovat,“ řekl místopředseda KSČM týdeníku EURO.
EURO 22/2005, str.42, Jan Žižka
Komunisté se aktivizují, počítají až s třiceti procenty
