Evropeizace a pragmatizace rudé strany

Dosavadní předseda byl zosobněním konsolidace strany na bázi defenzívní „strategie přežití“, kterou ve straně pomohl prosadit v letech 1992 a 1993: KSČM se zbavila zastánců otevřeně pluralitní, ne-komunistické transformace. Uzavřela se především do sebe, soustředila se na zachování tradiční komunistické identity a názvu.

Další vývoj probíhal za často napjatého balancování mezi konzervativním proudem, tradicionalistickou většinou a snahou o neokomunistickou redefinici KSČM jako „moderní levicové strany“.

Vedení strany učinilo hlavním ideovým arbitrem tradicionalistickou většinu členské základny, celoživotně emocionálně spjatou se symboly a ideologií komunistického hnutí. Takto orientovaní členové garantují stranickému vedení mimo jiné spolehlivé místo v parlamentu, pokud se ovšem vedoucí představitelé neodchýlí od tradičně pojaté komunistické identity. VI. sjezd strany v květnu 2004 posílil hegemonii konzervativního křídla právě v době, kdy se KSČM otevřely dvě nové sféry možné politické aktivity: aktivizace její evropské politiky a spolupráce s ČSSD na národní úrovni.

Evropeizace strany?

Ve vztahu k EU strana od počátku 90. let oscilovala mezi čtyřmi polohami: třídním „euronegativistickým“ přístupem, národně orientovaným euroskepticismem, pragmatickým využíváním možností EU a snahami euroaktivistů chápat vstup do EU jako šanci pro obnovu levicového projektu i na mezinárodní úrovni. Tato rozpolcenost ovlivňuje i proces evropeizace KSČM. Přesto v jeho průběhu dochází k jistému sbližování s institucemi a strukturami EU.

Předseda Grebeníček jistě nebyl nositelem tohoto procesu. Ve vedení KSČM převládalo odmítání EU a českého členství (o to snadněji podpořilo volbu Václava Klause za prezidenta). KSČM dosud nevstoupila ani do Strany evropské levice (SEL), kterou konzervativní kruhy vnímají jako „eurokomunistickou“ a tedy nepřijatelnou.

Spolupráce s ČSSD

Ve vztazích mezi ČSSD a KSČM existují dva prvky, které jsou často typické pro vztahy stran, stojících těsně vedle sebe v politickém spektru: prvek blízkosti, včetně programové inspirace, a zároveň přelévaní voličů, a tedy prvek konkurence. Největší úspěchy zaznamenala KSČM do značné míry na úkor ČSSD poté, co se sociální demokracie stala vládní stranou.

Existuje rovněž řada témat, ve kterých se KSČM od sociální demokracie distancuje a buduje tak svou svébytnost na politické scéně. Její ideovou podobu přitom přesněji zosobňoval dosavadní předseda, než zastánci modernizace a otevření strany. Po většinu 90. let tak strana odmítala koncept sociálního státu. Ve vztahu k minulosti se sice nevzdala oficiálního gesta omluvy, nicméně v mnoha konkrétních postojích a zejména na stránkách svých tiskovin, jako jsou Haló noviny, toto stanovisko relativizovala. Oddělovala se od ČSSD svým negativním vztahem vůči listopadu 1989, který část prezentuje jako kontrarevoluci.

KSČM odlišoval nekonzistentní vztah k EU a odmítání NATO. V svých postojích se definovala povětšinou jako síla nejen antikapitalistická, ale i protizápadní, antiamerická, zatížená antiněmeckými reflexy. Naopak, konzervativní proud nekriticky vzhlížel k tzv. socialistickým zemím, zejména Číně (již implicitně prezentoval jako vzor), Kubě a částečně i Severní Koreji. Tato tvář strany byla nepřijatelná pro všechny nekomunistické strany a omezovala možnost spolupráce i s ČSSD.

Pragmatizace a změna

Předpokládané zvolení Vojtěcha Filipa do funkce předsedy může mít na vývoj ve straně podstatný vliv: nikoli proto, že by nový předseda otevřel dveře radikální ideové změně. Filip dosud do programové debaty ve straně podstatně nepřispěl. Tam, kde se obracel k členské základně, hlásil se k tradičním postulátům a symbolům strany a neznepokojoval stárnoucí členy (a zřejmě ani sebe) otázkami vztahu k minulosti, snahou o překonání zažitých klišé a deklaratorních floskulí. Ovšem právě proto, že nemůže být vnímán jako ohrožení tradiční identity, bude mít větší pole působnosti pro pragmatickou aktivizaci strany. Dá se očekávat, že bude hledat nové možnosti, jak uplatnit vliv KSČM na politiku národní - tedy především, ale nikoli výhradně, ve spolupráci s ČSSD - i na levicovou politiku evropskou.

V dlouhodobém výhledu se ovšem ani on ani strana nevyhnou debatě o podstatnější vnitřní změně, pokračující pragmatizace politiky ji může naopak přiblížit. Dosud převažující ideová uzavřenost, kterou si strana zvolila, cestu k „moderní levicové straně“ ztěžují. Vtahování KSČM do politiky ale posílí potřebu kritické sebereflexe a nepředpojatého hledání platformy pro radikální i umírněnou levici v moderní společnosti.

Hospodářské noviny, 30. 9. 2005, Vladimír Handl