Projev na 7. zasedání ÚV KSČM

Vážené soudružky, vážení soudruzi,

mnohé nasvědčuje tomu, že současný vládní slepenec bude dál výrazně ztrácet a nemusí vydržet až do řádných parlamentních voleb. Jsme opravdu v nové situaci, na niž musíme okamžitě zareagovat. Jde přitom o široký komplex činností, na kterých se musí podílet celá strana.

KSČM nemůže být jakýmsi pasivním kolečkem v orloji našich politických soupeřů. Máme jako vlivná strana české politické scény nezpochybnitelnou odpovědnost za prosazování levicových hodnot a zájmů milionů našich spoluobčanů. Proto vás vyzývám k plnému pracovnímu nasazení, k takové organizaci všech činností a k takovému postupu a komunikačním formám, které při využití všech dosavadních prostředků přinesou novou dynamiku a povedou k okamžitému zefektivnění naší práce. Klíčové je, aby na každé úrovni dostali prostor schopní organizátoři a čestní lidé s přirozenou autoritou, kteří umí a mají čím oslovit veřejnost. Občany a voliče sotva získáme mlácením prázdné slámy zástupných problémů, spekulacemi s omluvami nebo zanášením neplodných a aktuálním problémům české společnosti vzdálených debat o překonané minulosti. Klíčové jsou přitom dva úkoly - tvorba volebního programu a sestavování kandidátek.

Není normální, že v době, kdy máme vysoké šance uspět v politické soutěži a kdy bychom měli s plným nasazením jít k volbám, dochází místo tahu na branku k rozmělňování a zpochybňování naší pozice. Programová čitelnost důsledně levicové strany a soustředění na to, co hýbe českou společností, komunikace s veřejností o tom, co ji zajímá a co ji zatěžuje a znepokojuje, reflexe existenčních starostí milionů českých občanů, to je předpoklad dobrého volebního výsledku. Nastolování toho, co je mimo prostor a čas, nebo podbízení se jiným nás připravuje o cenné body. Kdo to nechápe, není racionální politik. A kdo to chápe a přesto se tak chová, prokazuje svou neodpovědnost.

Vnímám všechny schopné, pracovité a nadějné. Opakovaně jsem sděloval, že nejsem proti osobním ambicím, které jsou spojeny s naplňováním zájmů celé strany. Vždycky jsem ale byl a vždycky budu proti takovým postupům, kdy cesta za osobní kariérou jde opačným směrem, tj. na úkor strany a jejích perspektiv. Právě takové postupy by fatálně ohrozily stranu a její akceschopnost v samém základu.

Soudružky a soudruzi,

složení i zaměření činnosti lidských kolektivů se během dějin pochopitelně měnily. Historické proměnlivosti není ušetřena ani KSČM. Také ráz i míra začleněnosti toho kterého jedince do našeho kolektivu je z mnoha příčin velmi různá. Proto nacházíme v jednotlivých etapách našeho vývoje velmi různé formy a nesčetné případy vzájemných konfliktů lidí, jimž svědomí velelo jednat zcela protichůdně.

Už klasikové upozornili, že to, co jednomu působí výčitky svědomí, to druhý pokládá za svou zásluhu. Tento postoj, tento vnitřní hlas, je nepochybně výsledkem společenských vlivů na člověka, výsledkem ztvárnění individuality působením výchovy a prostředí.

Stařičký profesor z Drdovy povídky, jemuž přezdívali Vyšší princip, měl, jak se později ukázalo, opravdu vyprofilovanější vnitřní hlas než jeho okolí. Šlo především o to, že v něm byl hlouběji než v jiných, bytostněji a upřímněji zakotven prastarý princip humanismu, smysl pro lidskou důstojnost a čest. A komu mezi důvody být marxistou tyto důvody chybějí, dříve či později se buď dostane mimo naše hnutí, nebo alespoň do rozporu s jeho vlastními potřebami.

Ústřední výbor by měl principiálně ovlivnit to, aby volební kandidátky byly jak o odborně zdatných, tak i charakterově silných osobnostech, které nás posunou k volebnímu úspěchu. Najděme odvahu výrazně urychlit tvorbu kandidátek. Připravme přední reprezentanty strany na aktuální diskusi s kýmkoliv a kdekoliv. Každý z nás musí skloubit své vzdělání, praxi a nové informace s trpělivou prací a seriózností. V tomto směru nás čeká náročná diskuse s odbornou veřejností a voliči.

Zde musí sehrát nezastupitelnou úlohu i naše členská základna, protože jen ona zná dobře názory členů svých rodin, svých přátel, známých a sousedů. Jsme povinni urychleně aktivizovat členy strany i sympatizanty, kteří především mohou pomoci v agitaci a volebních komisích. To, co už nezvládne starší část členské základny, musí nahradit mladí. Jejich práce je především mezi mladými lidmi, které musí získat pro náš program, přesvědčit je o jeho správnosti a přivést je k volebním urnám s kandidátkou naší strany. A nejen proto, že krása třešňových květů je naprosto jedinečná a třešeň je od věků symbolem přátelství, krásy i erotiky.

Spolu s tím máme i dluh k roli žen, kde jedna věc je obecně formulovat zásadu a druhá trpělivě pracovat na jejím prosazení.A to tak, aby nešlo o formu pro formu, ale o reálné naplnění, které vyzvedne kvalitní osobnosti.

Volby jsou a budou rozhodujícím ukazatelem, jak široká veřejnost vnímá politiku naší strany.

K významným indikátorům názorů levicově orientovaných občanů letos patřily tradiční akce jako Frýdlant, Lázek, Dubňany, Kunětická hora, Ostrava a Praha. Odezva na vystoupení předních funkcionářů a následné neformální diskuse vypovídají vždy o tom, nakolik praxe stranických orgánů, poslanců, senátorů a zastupitelů odpovídá představám, potřebám a zájmům stoupenců levice. Letošní shromáždění ukázala, že strana důvěru má, což se příznivě promítá i v průzkumech veřejného mínění.

S tím souvisí i teze volebního programu KSČM pro volby v roce 2006, které byly zveřejněny v první polovině září. Dovolím si tvrdit, že náš volební program se přehledně a srozumitelně vyjadřuje ke všem okruhům problémů, které se přímo či zprostředkovaně dotýkají života občanů. Z hlediska tématického řazení je prvořadý důraz položen na to, co je možné označit jako existenční otázky především pro neprivilegované vrstvy.

Volební program KSČM je v koncepcích a návrzích řešení ekonomických a sociálních problémů důsledně levicový, přičemž však koresponduje se zájmy většiny občanů ČR. Podle nedávno zveřejněného průzkumu agentury CVVM považují lidé za hlavní problémy nezaměstnanost, zdražování a stav životní úrovně. Napříč politickým spektrem je za jeden z největších problémů považována i korupce a velká hospodářská kriminalita. Naopak jako nejmenší problémy uváděli dotazovaní terorismus a daně. Přitom ODS a ČSSD zdůrazňují daně jako hlavní volební téma a boj proti terorismu je osou vládní zahraniční i domácí bezpečnostní politiky.

O co méně nekomunistické strany respektují veřejné mínění, o to více díky vlivu na sdělovací prostředky manipulují s voliči a zejména je odrazují od levicových hodnot a přístupů a tedy od našeho volebního programu.

KSČM se nenechává zmást účelovými změnami v metodice vykazování počtu nezaměstnaných a nepodléhá propagandistickým tvrzením vlády, že se situace nezhoršuje, či dokonce lepší. Podle zářijového sdělení MPSV se meziročně počet nezaměstnaných snížil o 30 tisíc. Skutečnost však je taková, že v důsledku restriktivních opatření bylo 68 tisíc lidí vyřazeno z evidence pracovních úřadů.

KSČM vidí nejzávažnější problém v tom, že jak v celostátním průměru, tak ve větší či menší míře v regionech počet nezaměstnaných mnohonásobně převyšuje počet volných pracovních míst. Proto navrhujeme komplex vzájemně koordinovaných opatření k vytváření nových pracovních příležitostí.

ČSSD zvolila proti nezaměstnaným postup nazvaný „motivace chudobou“. Uchazeči o zaměstnání jsou za ponižujících podmínek vystaveni stálé hrozbě ztráty státní podpory i sociálních dávek a ředitelé úřadů práce se navzájem předhánějí, kdo vyřadí víc lidí z evidence. To se týká i nezaměstnaných absolventů škol, kteří už při prvním vstupu do praktického života poznávají tvrdost kapitalismu.

ODS spoléhá, že občané už zapomněli na její zničující politiku z 90. let a dnes se ve své Modré šanci netají záměry na likvidaci odborářských, zaměstnaneckých a sociálních práv. Je připravena rozbíjet i stávající nedokonale fungující sociální sítě a zlikvidovat dosavadní sociální garance. Chce ohrozit lidi průměrných a nižších příjmů, tedy přes dvě třetiny obyvatelstva omezením státem garantovaných penzí, snížením pojistného.

Opět jsou oživovány zvrácené představy o samoregulující a všemocné ruce trhu, jejichž realizace by měla ve změněných sociálně ekonomických podmínkách mnohem destruktivnější účinky než v 90. letech.

Soudružky a soudruzi,

vláda Jiřího Paroubka za podpory KSČM nedávno ocenila zásluhy německých antifašistů, kteří zachovali věrnost Československé republice a aktivně vystupovali proti nacismu. Tento akt připomněl, že to byli především komunisté a sociální demokraté, kdo i v německé pospolitosti se vzepřeli fašismu a projevili věrnost republice. Gesto vlády neznamená ale, jak se to líčí, první projev uznání německým antifašistům. Úlohu německých antifašistů ocenila bezprostředně po válce už KSČ. Dočteme se o nich v protokolu z 8. sjezdu KSČ z března 1946 a již 1. Krajská konference KSČ konaná v Praze 2. září 1945 připomenula, že příslušný dekret prezidenta Beneše stanovuje, kteří Němci „… mají právo ucházet se o udržení československého státního občanství“. Tyto skutečnosti uvádím jako argument proti mediálně šířeným tvrzením, že ČSR a KSČ prováděly po osvobození republiky politiku msty.

Uvádím to i z jiného důvodu. Jestliže vláda Jiřího Paroubka dala najevo, že si váží někdejších aktivit německých antifašistů, pak by současně měla zřetelně vyjádřit i svůj postoj k nacistům a zrádcům republiky, ke všem těm, kteří v okupovaném pohraničí a v protektorátu s nacisty kolaborovali. Tento postoj by měl v praxi znamenat, že všechny státní orgány a instituce budou jednotně chápat a vykládat či respektovat Benešovy dekrety a restituční hranici k roku 1948. Je dnes trapnou fraškou a už i výsledkem vládnutí současné koalice, že sice antifašisté obdrželi verbální ocenění, ale kolaboranti a potomci nacistů a zrádců soudně vymáhají a dostávají rozsáhlé majetky.

Soudružky a soudruzi,

brzy po svém vzniku KSČM vcelku úspěšně kandidovala v širším politickém uskupení s názvem Levý blok. Bohužel tento blok kvůli jisté partě politických diletantů je mrtev. Bylo by však velkou chybou nechat si nyní vnutit antagonismus levicových sil. Znovu a znovu se ukazuje, že tím nejlepším prostorem pro spojence je především komunální politika. I v centru se však snažíme hledat a prosazovat především to, co levici spojuje a rozumně překonávat to, co nás rozděluje.

Přitom mezi členy naší strany existují prakticky dva názorové postoje ke vztahům mezi KSČM a ČSSD. První pojetí vychází z toho, že se jedná o dvě vlivné parlamentní strany, které by měly a mohly více či méně společně čelit vyhraněné politické pravici. Fakt, že programy KSČM a ČSSD se přibližně ze 70 % vzájemně prolínají, však podle dosavadních zkušeností vůbec neznamená, že ČSSD deklarovaný program chce či může skutečně plnit. Koaliční smlouva, kterou uzavřela s pravicovými stranami, vytváří pro to těsné mantinely.

Takovým příkladem je náš poslanecký návrh zákona o přiznání majetku a o změně zákona o daních z příjmů, který jsme se pokusili zařadit do programu nedávné schůze sněmovny. Čísla mluví za vše. Pro hlasovali všichni poslanci KSČM, ale pouze 5 poslanců ČSSD. Znovu se tak potvrdilo, že na iluzích a klamných předpokladech nelze reálnou politiku stavět.

Druhé pojetí počítá s postupným sbližováním KSČM a ČSSD cestou programových ústupků ze strany KSČM. ČSSD je prezentována jako pragmatická strana, která vyvodila ze současných poměrů závěr, že nejlepší co může dělat, je udržet moc a dokázat, že je lepším správcem kapitalismu než konzervativci.

Protože blairovský model prosazovaný V. Špidlou a S. Grossem selhal a nepřinesl očekávanou podporu z řad příznivců politického středu a pravice, je nyní zaměňován snahou Lidového domu znova oslovit levicového voliče. Rostoucí nedůvěra veřejnosti k dosud vládnoucím politickým stranám a k pravicovým receptům i vnitrokoaliční impotence stejně jako tlak lidovců přiměly ČSSD případ od případu hledat podporu pro některé návrhy u KSČM a vyvažovat nebezpečné tlaky zprava kontakty a konzultacemi s KSČM. Tento pragmatický model je pro ČSSD výhodný. Neznamená to ale, že by převažující silné antikomunistické křídlo v ČSSD bylo ochotno měnit dosavadní strategii omezování sociálního státu a po volbách vidět v KSČM koaličního spojence. Jestliže vstupuji s premiérem Paroubkem do pracovních vztahů a vedeme korektní vzájemnou komunikaci, vypovídá to pouze o solidní politické kultuře a vzájemném osobním respektu.

Jiří Paroubek v uplynulých měsících opakovaně pro sdělovací prostředky uváděl, co by musela KSČM udělat, aby se stala přijatelnější pro ČSSD. Jinak řečeno, aby na vlastní úkor prováděla předvolební agitaci ve prospěch ČSSD. Ne, nejsme dotčeni tím, že nám představitel ČSSD radí, co máme dělat a jací máme být. Také my jsme opakovaně specifikovali, co nám na ČSSD vadí, čím neprospívá ČR a hlavně neprivilegovaným občanům. Tím netvrdím, že nemáme zájem zpřehlednit politickou scénu na pravolevé ose.

Moc dobře víme, že je nezbytně nutné studovat minulost, abychom neopakovali stejné chyby v budoucnosti. Mnohokrát jsem citoval B. Šmerala a mnohokrát jsem prohlásil, že měl pravdu, když vyslovil mínění, že „jsou období v dějinách, kdy správným jest jenom to, které dovede myslit nikoli ze stanoviska dne, nýbrž ze stanoviska století“. Šmeral chtěl, aby komunistická strana respektovala civilizační dynamiku. Komunistickou a sociálně demokratickou orientaci nebral jako vzájemně se potírající protiklady, ale jako dvě historicky podmíněné a určené metody, které se vzájemně nevylučují, ale liší se především mírou svého radikálního rozchodu s panující skutečností a vztahem ke konečnému cíli hnutí. To se plně promítlo i do našich programových dokumentů, kde je výslovně uvedeno, že naše strana svoji politickou tvář zakládá na Marxově humanistickém poselství a jeho metodologickém odkazu a na veškerém pokrokovém duchovním bohatství lidstva. Tyto zdroje nepovažujeme za neměnné, jednou provždy dané. Chápeme, a kladu na to vždy důraz, že je s nimi třeba tvůrčím způsobem pracovat. Znamená to klást důraz nikoliv na ideologickou strnulost, ale na otevřenost novým pokrokovým myšlenkovým proudům.

Dějiny sociálních zápasů a s nimi spjatého socialistického a komunistického hnutí nelze vydělit z naší národní historie. Nelze je svévolně vyrvat z těla české společnosti. Pochopitelně, historie každého hnutí je citlivou politickou záležitostí, která se často stává oblastí střetávání zájmů různých společenských sil. Dějiny však nelze moralizovat, je nesmyslné stěžovat si na ty či ony formy jejich průběhu, hodnotit je z hlediska viny, hříchu a pokání za to, k čemu došlo, či co se neuskutečnilo.

Nad dějinami nelze ani vynášet pozdní rozsudky. Lze je jen pochopit v zájmu a pro potřebu dneška a zítřka. Proto by měly být posuzovány objektivně a spravedlivě, ne podle not těch, kdo jsou zrovna u moci. A to je moje první odpověď Jiřímu Paroubkovi. A jinému Jiřímu, tentokrát Dolejšovi, oznamuji, že pokud v posjezdovém období nastoloval požadavek znovuomlouvání a zásadního přehodnocení vztahu k činnosti KSČ, jednal nemoudře a v rozporu se závěry VI. sjezdu. Nikdo z našich politických soupeřů, kteří takový požadavek neustále vznášejí, totiž o žádnou omluvu ve skutečnosti nestojí. Je to jenom prostředek ke zpochybňování KSČM a jejího poslání.

Jiří Paroubek také žádá, abychom se postavili čelem k některým zahraničně politickým aktivitám ČR. Jde mu zejména o NATO, o transatlantickou vazbu s USA a Kanadou, o EU a maastrichtská kriteria. Ani reakcí na tento požadavek premiéra Paroubka nepotěším. Nejprve připomenu to, co v roce 1998 prohlásil Miloš Zeman: „Vyhýbal bych se mesiášské snaze plést se do celosvětové politiky na všech kontinentech, protože zejména po rozpadu Československa jsme malá země a měli bychom se vztahovat pouze k tomu, co můžeme svým hlasem reálně ovlivnit… Kdyby šlo o vyslání našeho ozbrojeného sboru mimo Evropu, považoval bych to už za projev megalomanie.“

Od vstupu ČR do NATO, od března 1999, se toho odehrálo dost, aby bylo možné poměřovat očekávání se skutečností, slova a proklamativní závazky s činy. Kdyby měla vláda v ruce trumf - tedy výsledek referenda o vstupu ČR do Severoatlantického paktu - nemusela by nyní trapně kličkovat.

„Ví bůh, že nejsem nějak levicově zaměřenej“, řekl v srpnu 2003 známý malíř a hudební skladatel Vladimír Franz, „ale to, co se děje na Blízkém východě, je imperiální válka. Přesně taková, o jakých jsme se učili v dobách totality. Člověk se tomu smál. Bavil se karikaturami tlustých Američanů s doutníkem a v cylindru, a ono to válečné běsnění a ryk jsou téměř do takové karikatury dnes vyhnané. Američané ukazují učebnicový imperiální přístup k naftě.“

A nyní moje druhá odpověď premiéru Paroubkovi. Je pochopitelné, že jak vnitřní, tak i zahraniční politika naší strany je koncipována jako opoziční. To ovšem neznamená, že nebudeme podporovat takové kroky vedení státu či různých stran, které jsou v souladu s národními zájmy a slouží zájmům míru a bezpečnosti ve státě i rovnoprávné spolupráci mezi národy. Ovšem projevy slepé oddanosti transatlantickým vazbám v jejich militaristické a velmocenské podobě, které finančně i politicky zatěžují stát a ohrožují bezpečnost republiky a Evropy, kritizujeme. Chce snad pan premiér po KSČM, aby v zahraničně politických otázkách nastoupila ve stopách jeho strany cestu zpochybňování Charty OSN a systému mezinárodního práva? Troufám si tvrdit, že naše civilizace může dostat naději, pokud válečné zločiny a očividná agrese v rozporu s mezinárodním právem nebudou zakrývány slovníkem humanitárního bombardování a mírových misí.

Jsem ovšem dalek toho zpochybňovat význam a důležitost mezinárodní politické, ekonomické i obranné spolupráce. Snad se jednou i Evropě podaří vytvořit společnou zahraniční politiku a vlastní obranyschopnost. Pokud k tomu dojde, bude NATO konečně následovat Varšavskou smlouvu a Evropa se stane rovnocenným partnerem USA.

A ještě dvě věcné poznámky, pokud už uvažujeme o možnostech povolební spolupráce levice.

Po propadu takzvané euroústavy, kdy se plně potvrdily všechny kritické výhrady KSČM k tomu dokumentu i k nedemokratické vynucovací kampani s ním spojené, je zřejmé, že KSČM projevila daleko více realismu a respektu k zájmům republiky a k vůli občanů než ČSSD. Nedáme si vnutit pozici odpůrců evropské integrace, ale nadále budeme přistupovat k tomuto tématu s potřebnou dávkou racionality a odpovědnosti.

Požadavek tzv. fiskální kázně, čili maastrichtská kritéria, Jiří Paroubek upřesnil letos v květnu ve vyjádření pro tisk. „Musíme dodržovat maastrichtská kritéria, a tak není možné vymýšlet výdaje, byť by se nám to líbilo, které by tento stát neunesl. Dělá-li dnes ČSSD výdajově střídmou politiku, pak není myslitelné, aby byl jejím partnerem někdo, kdo má zcela opačné názory. Tohle vše je třeba naléhavě si vyjasnit pro případnou spolupráci.“ Co k tomu dodat? Snad jenom to, že dnes je podle předběžných návrhů koalice na rozpočtové výdaje ve volebním roce 2006 už jasné, že hesla výdajově střídmé politiky slouží jen jako krytí pro pokračující útoky na sociální standardy občanů. V době předvolební se tedy ještě něco slíbí a něco pustí, ale hlavní strategií vládní koalice zůstává stát soukromého bohatství a veřejné chudoby, který šetří na dolních deseti milionech, aby těm nahoře mohl přidat.

Takto v podání ČSSD charakterizovaná fiskální kázeň by v praxi znamenala souhlas se všemi asociálními kroky vlády vůči těm, jejichž zájmy KSČM hájí. Proto považuji za nutné vést řeč o tom, do čeho všeho po blížících se volbách - ať už budou kdykoli - může a chce KSČM bez uzardění vstoupit.

Chceme-li mít vliv a účastnit se na výkonu moci, pak jen jako programově jednoznačná suverénní strana, která na sobě pracuje a která posiluje své pozice i pro budoucnost. Pokud si ale někdo osobně sní o nějakém lukrativním křesle výměnou za programové ústupky, připravuje odchod strany do bezvýznamnosti. Kariéru několika jednotlivců, dočasnou a omezenou, by v takovém případě strana zaplatila katastrofálním propadem důvěry, mohlo by to s velkou pravděpodobností ohrozit její pozice v okresech a krajích a přinést následně její porážku nejen v centrální politice.

Soudružky a soudruzi,

jistě si vzpomínáte, že v průběhu 1. poloviny 90. let minulého století působily všechny sdělovací prostředky koordinovaně protikomunisticky, s převahou primitivního antikomunismu. Od poloviny 90. let postrádalo protikomunistické působení koordinovaný charakter a poměrně pravidelně se střídala období, kdy se o komunistech psalo či naopak nepsalo vůbec. Trvale specifický je jistý deník blízký ČSSD, který dlouhodobě a systematicky dává prostor prý reformnímu názorovému proudu v KSČM.

Ke zvláštní situaci došlo na počátku tohoto roku v souvislosti s mediální kampaní na likvidaci Stanislava Grosse. Za účelem zhoršení pozice ČSSD byly zpravodajství i publicistika vůči KSČM nanejvýš příznivé a mnohá pozitivní hodnocení šla až za rámec existující reality. Po nástupu Jiřího Paroubka, stabilizaci vlády a ČSSD tento trend poměrně rychle odezněl.

Ve druhé polovině května, v době mé služební cesty do zahraničí, přinesly některé deníky požadavek Jiřího Dolejše na znovuomluvení se, ve druhé polovině srpna bylo nastoleno téma stalinismu a v polovině září byla zahájena spekulativní kampaň kolem změny na postu předsedy ÚV KSČM. Cílem bylo představit KSČM v kontrastu ke stabilizující se ČSSD jako stranu s vnitřním pnutím, zahleděnou do minulosti.

Od poloviny letošního roku jsou ve sdělovacích prostředcích, vyjma Haló novin a Naší pravdy, potlačována moje vyjádření k aktuálním politickým otázkám a většina informací v nekomunistickém tisku je koncipována v duchu takzvané programové a personální reformy KSČM.

Sdělovací prostředky prý bez konkrétního politika existovat mohou, on bez nich prý dlouho nepřežije. Krize sociální Evropy, krize v programové orientaci většiny politických stran znovu a znovu ústí v personifikovanou politiku, v masové iluze o osobách lídrů. A jestliže někdo byl patnáct let pohodlným terčem militantního antikomunismu, protože veřejně odmítl zvrácenou logiku, podle které jsou všichni komunisté zločinci a každá zmínka o kladech socialismu málem trestný čin, může se stát v předvolební kampani, v době nastolování čerstvých témat, v době jistého sbližování stran hlásících se k levici, přece jenom přítěží. Ano, politika bývá skutečně nemilosrdná a s vděčností v ní počítat opravdu nelze. Ale i tak je pro mne zájem KSČM kartou nejvyšší. Zda, s kým, s čím a od kdy bude i v budoucnu ČSSD vládnout, je zatím opravdu ve hvězdách. Libou hudbou pro Lidový dům je totiž i příchod Martina Bursíka do funkce předsedy Strany zelených. A mnohé se prý dá prohlasovat třeba i s Marťany. Jisté však zatím není, jakou budou mít barvu. Možná skutečně zelenou, možná rudou. Ani černou a modrou nelze vyloučit. Jsme opravdu ve složité situaci. A ani v politice nerozhodují vždy jenom úmysly, ale především výsledky. A tak teprve čas ukáže, co bylo, nebo nebylo správné.

Za důležité pokládám jedno. Jsme demokratickou stranou a musíme plně využívat kolektivní rozum členské základny i našich sympatizujících. Je mi líto, že někteří z těch, kteří v soutěži o vrcholné funkce neuspěli, zatrpkli a hledají příčiny jinde než tam, kde opravdu jsou. Jsem si vědom toho, že pracuji s lidmi, kteří mají své přednosti, své nedostatky a dnes se třeba cítí i ukřivděni. I to přece patří k životu, k politice a možná i k seberealizaci určitých jedinců.

Ne, rozhodně se nezabývám a nehodlám zabývat pletichami, politikařením či zákulisním tlacháním. Nehodlám také reagovat na všechny ty, kteří různým médiím podstrkují pochybné informace a často i vyslovené lži, jako tomu bylo v případě šéfa jihočeských komunistů Petra Braného. Byl to právě on, kdo přišel s docela zajímavým návrhem postavit v Praze proti šéfovi ODS místopředsedu naší strany Vojtěcha Filipa. Následně však novinářům sdělil, že „případné Filipově kandidatuře v Praze příliš nakloněn není“ a „má obavy, že jde pouze o snahu oslabit pozici Filipa a Jiřího Dolejše, neboť v Praze nemají komunisté mnoho nadějí“.

V každé straně platí, že o její orientaci a o personálních otázkách rozhodují členové a kompetentní orgány, nikoli osobní „rozpoložení“ jedinců nebo dokonce „starostlivost“ sdělovacích prostředků. Ne, nehodlám se tvářit, že se nic neděje a že jedeme dál, když se účastníci jednání odpovědného orgánu strany shodnou na určitém přístupu nebo na tom, že o konkrétních problémech bude nejdříve jednat ústřední výbor, a pro kohosi to nic neznamená. Ano, i KSČM má problém s někdy svérázně vystupujícími jednotlivci.

Je to zřetelně motivováno jednak cílem těchto jednotlivců získat si přízeň novinářů, jednak snahou manipulovat prostřednictvím straně nenakloněných médií volenými orgány a členskou základnou. Možná to patří k lidským vlastnostem. Ale s politickou kulturou i s obecnými morálními pravidly tak, jak je já chápu, nemá toto pokrytectví nic společného.

U tak početného politického subjektu, jakým naše strana je, považuji dokonalou jednotu za iluzi a minulost nás dostatečně poučila, jak je iluze nebezpečná. Ovšem rámec fungování života strany, ten je dán. A nemůže ho kdekdo překračovat jenom proto, že nebyly naplněny jeho představy. Na to, aby si každý ponechal svůj názor, má pochopitelně právo. Ale právo ponechat si názor není totožné s právem inervovat členskou základnu.

Jestli si např. senátor Balín nejde stěžovat k rozhodčí komisi a neobrací se k výkonnému a ústřednímu výboru, ale tvrdí na svých internetových stránkách, že chci manipulovat Haló noviny proti němu nebo komukoli jinému, pak ať to neříká za mými zády, ale zkusí to dokázat. Nebo si vážně myslí, že redakce Haló novin netouží po ničem víc, než otravovat své čtenáře zástupnými, neživotnými debatami? Haló noviny od nás nečekají nostalgické stesky ani žabomyší přetahování o to, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Čekají, že budeme přinášet myšlenky, o kterých by mohly psát, že budeme v parlamentě i mimo něj dělat věci, o kterých čtenářům stojí za to si něco přečíst. Rychlejší reakce na nečekané události, další zracionalizování redakční práce, zmodernizování co do obsahu i techniky, přijímání mladých progresivních osobností, to vše je možné realizovat jen za přispění hlavního akcionáře. Haló noviny jsou pro KSČM a tudíž i pro volební kampaň zcela nezastupitelným fenoménem. Strana není chudá, bez kvalitních novin se neobejde, tak na co ještě čekat!

Soudružky a soudruzi,

tu a tam vzpomínám na období po listopadu 1989, kdy mnozí dodnes působící funkcionáři do politiky vstupovali. Tehdy padala velká slova o morálce a cti, o odpovědnosti vůči těm, kteří ani v nejmenším neparazitovali na postavení někdejší státostrany. Slibovali jsme si, že tato strana z vůle svých členů utvoří takové vedení, za něž se nebude muset členská základna stydět. S odstupem času je patrné, že takoví lidé se našli. Jsou v základních organizacích, v okresních výborech, jsou v ústředním výboru strany. Nečiním si však nárok na ucelený výklad často rozporuplného vývoje či výsledků naší společné práce. Jenom si myslím, že člověk může jít v životě i v politice jen tak daleko, aby měl klidné svědomí, aby se mohl podívat do očí voličům, lidem kolem sebe a jeho děti či vnoučata se za něj nemusely nikdy stydět.

Soudružky a soudruzi,

stali jsme se silnou a respektovanou politickou stranou. Plyne to nyní z mnoha komentářů a poznámek, ve kterých je KSČM hodnocena jako vlivná strana, která má početné voličské jádro, slušné odborné zázemí, dostatek členů a příznivců, a která přichází s konkurenceschopnými návrhy na řešení problémů české společnosti. I když do voleb zbývá ještě několik měsíců, kampaň je již v plném proudu. Teď, naléhavěji než jindy, vystupuje do popředí to nejpodstatnější: čím oslovujeme, co prosazujeme, co naší politikou měníme. Je zapotřebí dotvořit volební program, aby odrážel nové možnosti a potřeby české společnosti v jejím vlastním rámci i v integrující se Evropě. Je vhodné a žádoucí dát i určitý nový pohyb tvorbě kandidátek.

Klíčovou otázkou se pro nás v tuto chvíli stává kvalita týmu a schopnost dynamického postupu. Je třeba stanovit takový postup, který bude respektován ve všech stranických strukturách, mezi všemi členy a zejména funkcionáři. Vždyť politika je o komunikaci s občanem. Teprve poté se může stát myšlenka zdrojem akce. Udělejme všechno pro to, aby v České republice zavládla prosperita, sociální spravedlnost a vláda skutečné demokracie.

Praha, 1. 10. 2005