Životaschopné koncepty pro budoucnost

K opuštění pasivního postoje jej dle jeho vlastních slov přiměl nedlouho před sjezdem můj příspěvek k problematice nového začátku v činnosti KSČM. Jestliže má dílčí úvaha, která vyšla s titulkem Trocha teorie nikoho nezabije, měla pozitivní aktivizační účinek i v tomto konkrétním případě, pak je to bezesporu dobře.

O velkém trojjediném tématu, o spojení minulých zkušeností s potřebou přiměřeně reagovat v přítomnosti a hledat životaschopné koncepty pro budoucnost, je už bezmála dvě desetiletí v KSČM řeč. Mnohé jsme si už navzájem vyříkali. Čas také v zápase o komunistickou identitu a o profil plně demokratické, kvalifikované a přitom radikální levicové opozice potvrdil správnost obětavého úsilí mnohých, kteří se nedali umlčet, zastrašit, vydírat nebo zkorumpovat mafiánským českým kapitalismem. Celá ta léta jsme vedli více či méně teoretické diskuse o minulosti, současnosti a o směřování autentické levice v soudobém globálně se sjednocujícím a integrujícím kapitalismu.

Praxe nám k tomu nastavuje zrcadlo a důrazně nás postihuje za naše, ale nejen naše chyby. Ti, kdo ustoupili od konceptu důsledně levicové strany, poměřováno časem a našimi zkušenostmi, se svými pokusy neutralizovat stranu zevnitř neuspěli.

Jestli dnes i mladí komunisté chtějí větší prostor a vstupují do předsjezdové diskuse o postavení a dalším směřování radikální levice na české politické scéně a v integrující se Evropě, je to dobrý příznak.

Je ovšem také třeba vidět, že celé skupiny mládeže jsou politicky pasivní, někteří mladí lidé jsou dokonce programově apolitičtí. Bezcílnost a únava, existenciální ideje a cynismus, které uslyšíte v jejich řeči, uslyšíte však také z úst mnohem starších, neboť ideologie politické aktivity či naopak politické únavy není výslednicí fyziologických procesů. Vyjadřuje sociální pozici ve společnosti, která i mnohé mladé lidi postupně oprošťuje od zátěže iluzí a předsudků.

Je rovněž skutečností, že člověk se rodí do společnosti a znamená nejprve kvantitu, jednotku v populačním přírůstku. Záměrným působením se člověk stává někým, kvalitou, osobností. Právě v tomto procesu si člověk osvojuje nejen kolektivní zkušenosti a poznatky nashromážděné předchozími generacemi, ale připravuje se i na řešení nových úkolů, které předkládá život a které před staršími generacemi nestály. Proto každý z nás musí dnešek přijmout i odmítnout, musí něco prožít i něco hledat.

Pokrok se však nerealizuje jen změnou, nýbrž také relativní stálostí ideálů a způsobů jejich uskutečňování. Právě vědomí kontinuity nás spojuje se zápasy minulých generací, z čehož je třeba čerpat stále novou posilu a poznání ve prospěch toho, co děláme dnes a tady. Porušení této kontinuity by bylo ztrátou myšlenkové a životní orientace mnohých slušných lidí, pro něž byly celospolečenské zájmy důležitější než osobní prospěch. Nedomnívám se, že léta naší poválečné historie, respektive ty nejvíce vysmívané a tupené čtyři dekády, cituji v této souvislosti básníka M. Floriana, byly jen samá tma, nízkost a špína. To bych musel škrtnout a poplivat celý svůj život.

Chci ale dodat, napsal také M. Florian, že dneska oficiální nakladatelství mé knížky nevydávají, byl jsem vyhozen ze školní učebnice, pro televizi a rozhlas jsem jakbysmet naprosto a totálně odepsaný - ale kvůli takové maličkosti přece nezanevřu na májové jabloně a třešně, na naši krásnou zemi, které vždycky budu jen děkovat a žehnat. A asi nejhorší by bylo chtít po poměrně značném počtu našich spoluobčanů, aby už konečně začali volat: Odpusťte, že jsme vůbec žili. Věčné přeryvy, věčné začínání od nuly, neschopnost integrovat minulé hodnoty i v jejich dialektické rozpornosti - to vše vede totiž ke kulturní nenormalitě.

Drama idejí se však objektivně soustřeďuje i na otázku, od čeho se oddělit, na co navazovat, co odmítnout a co rozvíjet. Především se musíme naučit podívat se jako do zrcadla sami na sebe. Jako celek i každý zvlášť. A možná si znovu uvědomíme, že historické proměnlivosti není ušetřena ani KSČM. A že také ráz i míra začleněnosti toho kterého jedince do našeho kolektivu je z mnoha příčin velmi různá.

Efektní rétorická cvičení na teoretická témata, nezakotvená v reáliích, ale i neodborné nebo jednostranné zahledění do témat minulosti, stejně jako úslužný pragmatismus bez vědomí perspektivy a formování levicových alternativ tu mohou být kontraproduktivní. Obdobně i teoretické diskuse, v kterých by chyběla ochota navzájem si naslouchat a věcně posuzovat vyřčené argumenty. V tomto ohledu zkrátka by neměly být názorové výměny vytěsňovány nebo nahrazovány monologem hluchých, kteří slyší, co chtějí, nebo dokonce oponentovi v diskusi zlovolně podsouvají, co by pro ně bylo výhodné, aby řekl.

Zakladatel KSČ B. Šmeral měl pravdu, když vyslovil mínění, že jsou období v dějinách, kdy správným jest jenom to, které dovede myslit nikoli ze stanoviska dne, nýbrž ze stanoviska století .

Když se vyjádřím k tzv. novému začátku, pak jen pro ty, kdo mne málo znají, mohu potvrzovat, že mi jde o kontinuitu s velkými tradicemi dělnického a obecně levicového hnutí, včetně bojů za základní sociální a další lidská práva těch, kdo strádali v podmínkách kapitalismu 19. a první poloviny 20. století. O kontinuitu v takových hodnotách, jako je boj proti válce, fašismu, rasismu a všem podobným vymoženostem a průvodním produktům kapitalistické tržní ekonomiky a politiky. V případě minulosti zcela nedávné pak zastávám názor, že je nutné plně a do důsledků bránit takové jednou již dosažené hodnoty lidské rovnosti a sociální spravedlnosti, jako je právo na vzdělání, přístup ke kulturním hodnotám, bezplatná solidární zdravotní péče pro všechny na základě veřejného pojištění. Ale také právo na spolurozhodování a kontrolu, právo na práci a na lidsky důstojné bydlení a prožití stáří.

To není žádné nekritické vzývání a obhajování minulosti, jak to účelově s patřičnou dávkou nenávisti vykládají čeští antikomunisté. Není to ani, jak by mi to snad někdo vskutku neomaleně chtěl podsunout, kontinuita ani nepřímý souhlas se stylem práce L. I. Brežněva nebo kohokoli jiného v době a tehdy, kdy se prokazatelně rozcházeli s humanistickými a demokratickými ideály a tvořivým potenciálem radikální levice.

Respektovat dějinnou zkušenost, ctít skutečné hodnoty i dědictví minulosti, kvalifikovaně se vyrovnávat s přítomností, uplatnit se při překonávání každodenních problémů a přitom držet perspektivu budoucnosti, to je to, o co mi ve skutečnosti jde. Tedy žádné nostalgické stesky ani žabomyší přetahování o to, kolik andělů se vejde na špičku jehly. A tak už jenom jedno jediné podotknutí. Jestli se u někoho s pocitem vlastní geniality i zloba spolčí, tak to pak může značně deformovat jeho politickou tvář. Ta moje se oproti tomu chce poctivě propracovávat k věcnosti, neboť se zakládá na Marxově humanistickém poselství.

Ne, nečiním si nárok na ucelený výklad často rozporuplného vývoje či výsledků naší společné práce. Jenom si myslím, že člověk může jít v životě i v politice jen tak daleko, aby měl klidné svědomí, aby se mohl podívat do očí lidem kolem sebe a jeho děti či vnoučata se za něj nemusely nikdy stydět.

poslanec (KSČM)

Haló noviny, 26. 10. 2007, Miroslav Grebeníček