Tento článek je věcným výběrem textu z Hellerovy filipiky na Parlamentních listech 30. 10. 2017…
KSČM podléhá procesu, který kdysi přetvořil revoluční
dělnickou sociální demokracii v buržoasní stranu a oporu kapitalismu.
Děje se tak pod obrovským tlakem současné vládnoucí třídy,
kdy je strana vystavena na jedné straně hrozbám (připouštím, že proti počátku
devadesátých let už značně vyčichlým), na druhé straně je však nutností, aby
její politikové i členové jako lidé s rodinami nějak přežili, protože v
neustálé konfrontaci přežít a nepadnout i s rodinou do asociální sféry lze jen
tehdy, má-li politická elita antisystémové síly za sebou silné a uvědomělé
masy. To KSČM, do značné míry i svou zásluhou, zejména zásluhou jejího vedení,
nemá. O současné „demokracii“ si samozřejmě nelze dělat iluze. To by mohla
potvrdit i mně známá křestansko-sociálně orientovaná středoškolská profesorka,
která pouze vyhověla žádosti studentů, aby kromě pravicových politiků byl na
diskusi v gymplu pozván i Miloslav Ransdorf,za což byla na žádost
podnikatelských rodičů („to přece musel studentům vnuknout někdo z pedagogů“)
ihned vystavena hloubkové inspekci. Z vlastní analytické činnosti znám i
drsnější příklady postihu za KSČM kandidujících bezpartijních zastupitelů apod.
a při diskusích na ulici jsem se nesetkal jen se slovním napadáním.
V KSČM se dlouhodobě střetávaly dva základní proudy
… Přes všechny potíže plynoucí z koexistence s kapitalismem,
však mohla KSČM udělat mnohem víc, pro své vlastní uzpůsobení k boji s ním a k
získání důvěry neprivilegovaných otřesené krachem protosocialismu – vedlejší a
trvale neudržitelné větve vývoje k socialismu. Kromě lákadel i hrozeb
resuscitovaného kapitalismu zde totiž po dlouhá léta působil jeden specifický
negativní jev. KSČM sice zahrnovala řadu individuí s nejrůznějšími názory. V
podstatě se v ní však střetávaly dva základní proudy:
1) proud pevně spojený s ideologií a iluzemi předlistopadové
vládnoucí třídy řídícího aparátu, který je velmi nepřesně v běžné komunikaci
označován jako stalinistický, konzervativní, ortodoxní apod.,
2) proud živelně tíhnoucí k společenské změně směrem k
sociálně spravedlivé společnosti, změně, která by ovšem nebyla kapitulací před
kapitalismem, jehož křeče ohrožují bezprostředně lidstvo i civilizaci jako
celek a jehož zločiny s miliony obětí na rozdíl od zločinů komunismu nejsou
nikde ani náznakem vzpomenuty.
Jablkem sváru se stala od počátku otázka hodnocení
minulého systému. Stalinistickému proudu výrazně nahrála zcela neobjektivní
a v mnoha směrech nepravdivá a zkreslená kritika minulosti zprava, zejména od
antikomunistů a zejména přes sdělovací prostředky. Ta se emociálně dotkla řady
poctivých členů KSČM a stoupenců socialismu, kteří dali jeho budování a
prospěchu celé společnosti hodně životních sil a stali se alergickými na
jakoukoli, i marxistickou přátelskou kritiku nutnou pro vyvození poučení do
budoucnosti. Jednou ze stránek sporu se stala i otázka, na kterou
hlavní vlastnickou formu se má KSČM orientovat do budoucna, zda na státně
byrokratické nebo samosprávné, zaměstnanecké vlastnictví, dovedené až do
nejvyšších rovin a schopné v rovnoprávné, v politicky demokratickém prostředí
probíhající soutěži překonat kapitalistické vlastnictví, o tom minulém státně
byrokratickém nemluvě. Sporných stránek však bylo mnohem víc, zejména to, zda
systém měl jen subjektivní nedostatky a jeho pád byl způsoben zradou Gorbačova
a tlakem západu nebo zda měl i ekonomicko-vlastnické a třídně strukturální
systémové limity.
Stalinistický proud tvrdě vydíral a bránil jakémukoli
teoretickému i praktickému zkoumání směřujícímu k novému projektu socialismu a
zaklínal se vyděračsky chápanou jednotou strany. Vedení ustupovalo,
zpočátku z oprávněných obav z rozkolu strany a nahrání antikomunistům a později
již z pouhé pohodlnosti a obav z otřesení vlastních pozic. Dialog ve straně byl
umrtven, dokumenty odrážejí realitu nedostatečně a tím pádem neoslovují
neprivilegované vrstvy, politikové KSČM se při svých vystoupeních v médiích
snažili a snaží tančit mezi vejci a nikde nenarazit a tudíž nemohli vyslat do
veřejnosti srozumitelný signál. Místo toho se vrhli na denní politiku a
postupně si to i teoreticky zdůvodnili, jako kdysi ekonomisté v Rusku za
Leninových dob. Vrátilo se bernsteinovské „Cíl je mi ničím, hnutí - /spíše jen
vlastní zájmy – pozn. J.H./ – je mi vším.“
Jediný prostředek, kterým se strana mohla
zviditelnit, vyvrátit obavy občanů z komunismu a odlišit se od stran
podporujících kapitalismus – vize humánní, demokratické, přesto však revoluční,
systémové změny-projekt samosprávného socialismu – nebyl využit a
prvky této vize se utopily v nesrozumitelných a kompromisních materiálech a
výrocích. Radikalistická rétorika stalinského proudu a jeho představitelů, např.
místopředsedy Josefa Skály, která sice vysílá k členům stará známá klíčová
slova a fráze, ale nevidí podstatu problémů, nemůže na věci nic změnit.
Tento proces uvnitř subjektu, který kdysi aspiroval
na roli avantgardy a antisystémové strany, je o to smutnější, že probíhá na
pozadí objektivního a gigantického procesu přeměny industriálního proletariátu
v znalostní proletariát, tzv. kognitariát, který se zvláště u nás rodí
doslova v bolestech a trpí dětskými nemocemi. Za to samozřejmě zpohodlnělí
vůdcové KSČM v centru i v regionech nemohou, ale neobtěžují se ani s tím, aby o
tomto procesu přemýšleli, naopak spíše okřiknou a zcenzurují toho, kdo jim tyto
nepříjemné pravdy říká.
A ještě poznámka zvláště naléhavá – takto zoportunističtělá
a od marxismu se odtrhávající strana nemůže správně reagovat na migrační krizi
a novou taktiku globální buržoasie v celém světě – totiž taktiku zneužívání
kapitalismem vytvořených příkrých kulturních a existenčních rozdílů po světě k
rozpoutávání iracionálních nacionalistických a xenofobních vášní, které různé
skupiny kapitálu – ať už jsou spojeny se západem či východem – využívají k
manipulaci s neprivilegovanými a zvýšení svých zisků.
Aby bylo jasné – lidé sdílející stejné marxistické názor
jako já nejsou agenty bezhlavé a zmanipulované migrace a neodmítají její
dočasné zastavení či regulaci (trvale ji totiž zastavit možné není, vzhledem k
objektivnímu trendu ekonomické globalizace, která ovšem může probíhat různými
cestami – humánními i antihumánními). Snažíme se jen, v souladu s marxismem,
upozornit rozeštvávané masy na skutečnou příčinu daného stavu, kterou není od
přírody daná krutost či lenost černé rasy, ale důsledky a zájmy kapitalismu. Snažíme
se v duchu marxismu a projektu komunismu vyzývat k hledání skutečně efektivního
a pro neprivilegované přijatelného řešení. … Už totiž slyšíme pochod
hnědých či černých košil po ulici, těch košil, které možná nejprve
zmasakrují migranty, ale pak plynule přejdou na poctivé vlastence, o
stoupencích socialismu nemluvě.
Nevím, zda můj výklad alespoň někomu naznačil podstatu problému…
Doufám však, že mne většina čtenářů nebude … názorově přiřazovat k současnému
vedení KSČM a obviňovat z oportunismu, proti kterému jsem řadu let bojoval,
stejně jako proti stalinismu. Snad pochopí, že nejsem a nebyl jsem „hlavním
ideologem“ KSČM, spolutvůrcem její rozbředlé a kompromisnické, a tudíž i pro
občany nesrozumitelné ideové a propagandistické linie… Přesto mi, vzhledem k
mnoha dobrým zážitkům sdíleným s jejími poctivými a obětavými členy a osobními
přáteli v jejích řadách, na jejím osudu stále ještě hodně záleží a peru
veřejně špinavé prádlo jen proto, že už nevidím jinou cestu, jak jí pomoci.
Howgh, domluvil jsem, a, jak napsal Marx v Kritice
Gothajského programu, „spasil jsem svou duši.“