Nekličkujme ve věci stalinismu

A jsme u jádra problému. Již od loňského římského sjezdu je veřejnosti prezentováno, že SEL odmítá být organizací celoevropského charakteru, a že také paušálně odmítá dějiny komunistického hnutí 20. století. Pokud by toto mělo být ideové zdůvodnění, proč KSČM dosud odmítá členství v SEL, tak s ním nemohu souhlasit. Tím neříkám, že tu nejsou jiné problémy - např. z hlediska výstavby a financování SEL, které je třeba řešit. Evidentně ale chybí meritorní projednání na ÚV KSČM a rozhodnutí, která ze vznášených požadavků jsou zásadní, a na kterých bychom už neměli tvrdošíjně lpět. Nejvyšší stranický orgán by měl jednoznačně rozhodnout zejména o požadavcích mířících k ideovému charakteru SEL, tedy požadavky na programový konsenzus mezi členy SEL.

Hassan Charfo v rozhovoru pro Haló noviny (19. 8. 2005) již opakovaně prezentoval své kritické postoje k SEL, které já považuji za jednostranné a zavádějící. Především je SEL otevřená stranám z nečlenských zemí EU (už dnes jsou takové mezi jejími členy) a prosazování změny na celoevropské pojetí SEL je tedy vlamování se do otevřených dveří. Skutečně platí, jak sám uvedl, že kdo chce vstoupit, tak může. Pokud svůj vstup do SEL uchazeč podmiňuje podstatnou změnou dokumentů SEL, pochopitelně může narazit. Má samozřejmě možnost nejdříve vstoupit a teprve pak své návrhy uplatnil zevnitř, v rámci určité demokratické procedury. Když někdo vstupuje do KSČM, také si neklade podmínky, že musíme nejdříve změnit svůj program.

Mediální pozornost poutá především návrh, který byl formulován v naší delegaci v Římě již před rokem, a který já považuji od počátku za velmi nešťastný. Jde o návrh na vypuštění slova stalinistický z věty ve Stanovách SEL o bezvýhradném odmítnutí nedemokratických, stalinistických praktik a zločinů . Výslovné uvedení odsouzení stalinismu má svou významnou programovou funkci zejména v evropském kontextu, protože právě zde bylo naše hnutí nejvíce poznamenáno touto formou obecnější dogmatizační a autoritářské tendence. Pomlčet o stalinismu je prostě neuhajitelné. Navíc je protismyslné požadovat po SEL ustoupit od něčeho, co sami máme ve svých dokumentech. Nikoliv náhodou hovoří zpráva pro ustavující sjezd KSČM (březen 1990) o tom, že stalinské deformace těžce poškodily věc socialismu a samotný Program KSČM (potvrzený na III. sjezdu KSČM v červnu 1993 v Prostějově) hovoří o porážce a zhroucení socialismu stalinsko-brežněvovského typu v důsledku faktického opuštění socialistických a komunistických myšlenek. To neznamená žádnou paušální kritiku - Stanovy SEL hovoří o obraně legitimity našeho hnutí a úctě k jeho odkazu, Program KSČM zase hovoří i o nesporných úspěších režimu před rokem 1989. Kritika stalinistických prvků režimu před rokem 1989 nesměřuje proti ideji socialismu, ale naopak k tomu, dát jí nový, humánnější a efektivnější obsah.

Pojem stalinismu neztrácí smysl proto, že s ním operují naši odpůrci. Ze stejného důvodu jako neztrácí smysl jiný zneužívaný pojem, socialismus. Pokud někdo napadá používání pojmu stalinismu z důvodů jeho údajné nejednoznačnosti, tak politické dokumenty KSČM jej používají vcelku jasně. Operují se stalinismem jako s něčím, co má objektivní sociální povahu, a je charakterizováno mocenskou svévolí, spojenou s falešnou ideologií zdogmatizovaného marxismu. Nejde o pouhé subjektivní omyly a chyby a některé jevové a odvozené excesy, jako je vznik kultu vůdce, byrokratických kast či násilné eliminace jiných názorů. Odmítnutí stalinismu nemůže být proto nahrazeno pouhým odkazem na zločiny, na kterých se Stalin osobně zúčastnil. To bychom se vraceli k nedůsledné kritice v duchu vystoupení N. S. Chruščova na XX. sjezdu KSSS (25. února 1956). Jestli ještě dnes existují lidé, pro které bylo vystoupení na XX. sjezdu KSSS pouhou věrolomnou pomluvou, usilující vyrvat Stalina ze srdcí a myslí pracujícího lidu , tak asi nejsou z tohoto světa. Naopak - účelovost a povrchnost Chruščovovy kritiky umožnila stalinismu dál přežívat a přispět tak významnou měrou ke krachu v roce 1989. Nemůžeme si také myslet, že u nás vše vyřešily rehabilitační komise, které působily před rokem 1989 na půdě mocenského monopolu KSČ - tzv. Barákova komise z let 1955-57, tzv. Kolderova komise z období 1962-63, či tzv. Pillerova komise z let 1968-69.

Na zrodu stalinismu se samozřejmě podepsala samotná osobnost J. V. Stalina i specifická dějinná a společenská situace Ruska, ale stalinismus jako určitý systematický rys vedení společnosti se zakořenil v politické praxi celého bývalého sovětského bloku i po jeho smrti. Teoretici jistě mohou znalost stalinismu dále precizovat a prohlubovat - a to i v kontextu s jinými obdobnými formami, které se projevily např. v Asii či jiné části světa. Vztah KSČM ke stalinismu je ale především výrazem programového zhodnocení zkušenosti z porážky, kterou u nás komunistické hnutí utrpělo a jakákoliv změna v této věci může být vyhrazena pouze sjezdu. Osobně bych považoval ústup v této otázce od Programu KSČM za rezignaci na podstatnou část identity KSČM a ohrožení konsenzu, který v orientaci naší strany byl vytvořen na III. sjezdu a po něm. Nenechme se vtahovat do cizích her - pokud v jiných zemích mají určité síly zájem na přehodnocení úlohy Stalina, je to jejich odpovědnost. Považuji to osobně za nebezpečnou krajnost, která otevírá cestu k recidivě tohoto projevu politické patologie. To nemůže být konkurenceschopnou alternativou pro levici, stejně jako jí nemohly být předchozí obdobné levičácké mezinárodní iniciativy (zejm. z roku 1992 z Pchjongjangu, z roku 1995 z Bruselu či z roku 1997 z S. Petersburgu). Takové projekty jistě většinu členů KSČM nelákají a možná ani nezajímají. O politické úspěšnosti signatářů takových iniciativ, jako např. u nás Štěpánovy SČK, ani nemluvě. Věřím, že jednání se SEL je třeba zaměřit na jiné, užitečnější otázky a kličkování ve věci stalinismu vynechat - pomůže to nejen lepší integraci levice, ale také vylepší důvěryhodnost naší strany před blížícími se volbami.

Haló noviny, 27. 8. 2005