Jak Lenin udělal z konkrétního obecné

Věci nefungovaly vždy tak, jak by si člověk přál, ale zdálo se, že se nicméně neustále vyvíjejí k lepšímu. Pomalu, ale přece. Nejde-li poručit větru a dešti dnes, půjde to zítra. S přibývajícím věkem se ovšem čas od času objevovaly pochybnosti, zda opravdu musí být věci tak a nejinak. Občas to přišlo ponenáhlu, občas šokem.

Vzpomněl jsem si na to, když jsem viděl film Pelíšky, skvělou karikaturu právě oné uplynulé doby. "Kde asi soudruzi z NDR udělali chybu?" ptá se jeden z hlavních hrdinů, když se plastové lžičky dovezené z východního Německa, symbol dobového technického pokroku, pomalu kroutí v hrnečcích s horkou kávou. S odstupem času se dnes některé věci jeví jakoby z jiného světa. Ale na tu otázku v obecné rovině nikdo dodneška nedal přesvědčivou odpověď. „Kde udělali soudruzi chybu?“ Proč sovětský model socialismu ztroskotal?

Tento článek si neklade za cíl takovou odpověď poskytnout. Nechce ani pokládat na stůl jednotlivé hypotézy nebo výčet možných vysvětlení. Chce pouze poukázat na některé chyby v argumentaci Vladimíra Iljiče Lenina, díky které je ovšem nutno pohlížet na něj z hlediska marxistické teorie jen jako na jednoho z mnoha revizionistů marxismu přelomu 19. a 20. století. O co tady jde?

Nejde o nic více a o nic méně než o otázku možnosti, nutnosti a charakteru socialistické revoluce.

Lenin shrnuje některé své teoretické vývody v knížce „Stát a revoluce“, kterou napsal těsně před říjnovou revolucí v roce 1917. Na tuto práci se připravoval ještě za svého pobytu ve švýcarském Curychu, kdy koncem roku 1916 a počátkem roku 1917 shromáždil základní materiál o otázkách státní moci z prací Marxe, Engelse a dalších autorů. Sešit s Leninovými výpisky je znám díky jeho modré obálce spíše jako „modrý sešit“ než pod oficiálním názvem „Marxismus o státu“. Při urychleném Leninově přesunu do Ruska po vzplanutí únorové buržoazně demokratické revoluce zůstal „modrý sešit“ dočasně ve Stockholmu v jeho zavazadlech, ale to je jiná kapitola.

„Stát a revoluce“ se zabývá především situací a úkoly proletariátu po revoluci, diktaturou proletariátu a odumíráním státu. Leninovy názory na vlastní revoluci jako takovou však přesto nalezneme. Na několika místech textu píše Lenin o „Marxově a Engelsově učení o nevyhnutelnosti násilné proletářské revoluce“. Činí tak při vysvětlování rozdílu ukončení buržoazního státu a odumírání proletářského státu - diktatury proletariátu. Lenin píše:

„Nutnost soustavně vychovávat masy v takovémto a jedině takovémto nazírání na násilnou revoluci tvoří základ celého Marxova a Engelsova učení. … Vystřídání buržoazního státu státem proletářským není možné bez násilné revoluce. Zrušení proletářského státu, tj. zrušení jakéhokoliv státu, není možné jinak než odumíráním.“ (Zvýraznil Lenin.)

Lenin si je ovšem vědom, že zobecňuje Marxovy úvahy platné pro konkrétní podmínky francouzské revoluce, kdy Marx neviděl jinou možnost pro úspěšnou lidovou revoluci než rozbít byrokraticko-vojenskou státní mašinérii. Lenin argumentuje takto:

„Marx omezuje svůj závěr na kontinent. To bylo pochopitelné roku 1871, kdy Anglie byla ještě vzorem čistě kapitalistické země, avšak bez militarismu a do značné míry bez byrokracie. Proto Marx vylučoval Anglii, kde revoluce, a dokonce lidová revoluce byla myslitelná a tehdy také možná bez předpokladu, že musí být rozmetána hotová státní mašinérie. Dnes, roku 1917, v epoše první veliké imperialistické války, toto Marxovo omezení odpadá. Jak Anglie, tak Amerika, které byly největšími a posledními - na celém světě - představitelkami anglosaské svobody v tom smyslu, že tam neexistoval militarismus a byrokratismus, úplně se zhroutily do celoevropského špinavého, krvavého bahna byrokraticko-militaristických institucí, které si všechno podřizují a všechno rdousí. Dnes jak v Anglii, tak i v Americe je předpokladem každé skutečně lidové revoluce rozbití, rozmetání hotové státní mašinérie (vybudované tam v letech 1914 až 1917 s evropskou, každému imperialismu vlastní dokonalostí).

Kdo čeká nějaký další Leninův argument, bude zklamán. Dříve možná nemusela, ale dnes a kdykoliv v budoucnosti musí mít revoluce násilný charakter, při kterém se rozmetá existující státní mašinérie. A basta. Podle mého skromného názoru však Leninovi další vývoj za pravdu nedal. Stačí si vzít poválečnou situaci v Evropě.

Řekneme-li to zkráceně, Lenin nerespektoval historickou podmíněnost formy potlačení kapitalistických produkčních vztahů. Lenin udělal z konkrétního obecné.

Možnou interpretací takového Leninova selhání může být obecně lidská náchylnost, popisovaná rčením „přání otcem myšlenky“. Pokud ovšem něco takového zjistíme, musíme se podívat i další Leninovy vývody, zda nejsou poznamenány subjektivismem.

Jak je to například s podmínkami pro realizaci úspěšné socialistické revoluce v Rusku v roce 1917?

Lenin byl pevně přesvědčen, že takové podmínky nastaly, což si můžeme ověřit na mnoha místech jeho prací a vyplývá to ostatně i z jeho praktické činnosti. Vůbec teď nejde o to, zda měl či neměl určité věci dělat, historie ostatně takové otázky nezná. Jde o poznání vztahu mezi konkrétně historickým stavem (formou) kapitalistické společnosti, konkrétním způsobem (formou) provedení sociální revoluce a následnou společenskou formou.

Může nás jen mrzet, že se Marx s Engelsem nemohli vyjádřit k Leninovým myšlenkám a plánům. že neměli možnost pozorovat VŘSR a následný vývoj Sovětského svazu. Tou dobou už ani jeden z nich nežil. I když vlastně možná svým způsobem Engels odpověděl Leninovi dopředu. Posuďte sami.

Engels se totiž zabýval situací v Rusku 40 let před tím, když mu v roce 1875 vyšel v 43. čísle časopisu Der Volksstaat rozsáhlý článek "O společenských poměrech v Rusku" (Soziales aus Rußland). Pro nás je zajímavé, že v něm Engels reaguje na pana Tkačova, který v té době objasňoval německým dělníkům příčiny, které „umožňují právě teď provést sociální revoluci v Rusku mnohem snáze než v západní Evropě.“ Engelse zejména dopálila následující pasáž, ve které ovšem Tkačov mimo jiné popisuje aktuální společenský stav panující v Rusku, který se, jak dnes víme, během dalších 40 let významně nezměnil:

„U nás není městský proletariát, to je ovšem pravda; zato u nás není ani buržoazie … naši dělníci budou muset bojovat jen s politickou mocí; moc kapitálu je u nás teprve v zárodku. A vy, vážený pane, zajisté asi nevíte, že boj s politickou mocí je mnohem snazší než boj s mocí kapitálu."

Zvýraznění textu pochází od Engelse, který kontroval následovně:

„Převrat, o nějž usiluje novodobý socialismus, záleží - stručně řečeno - ve vítězství proletariátu nad buržoazií a ve vytvoření nové organizace společnosti zničením třídních rozdílů. K tomu patří nejen proletariát, který tento převrat provede, nýbrž i buržoazie, v jejíchž rukou společenské produkční síly dosáhly takového stupně vyspělosti, který dovoluje definitivní zničení třídních rozdílů. U divochů a polodivochů rovněž často neexistují třídní rozdíly, a tímto stavem prošel každý národ. Avšak chtít obnovit tento stav, taková myšlenka nás nemůže ani napadnout již proto, že z tohoto stavu s vývojem společenských produkčních sil třídní rozdíly nezbytně vznikají. Teprve na určitém, na naši dobu dokonce velmi vysokém stupni vývoje společenských produkčních sil nastává možnost vystupňovat výrobu natolik, aby se odstranění třídních rozdílů stalo skutečným pokrokem, aby mohlo být trvalé a nevedlo ke stagnaci nebo dokonce k úpadku společenského produkčního způsobu. Tohoto stupně vývoje však dosáhly výrobní síly teprve v rukou buržoazie. Buržoazie je tedy i po této stránce právě tak nezbytným předpokladem socialistické revoluce jako sám proletariát. Proto člověk, který je s to prohlásit, že tuto revoluci lze provést snáze v takové zemi, v níž sice není proletariát, avšak v níž zato není ani buržoazie, takový člověk tím jen dokazuje, že se musí teprve učit abecedě socialismu."

(Zvýraznění - tučně já, italika Engels). Tato slova byla sice určena Tkačovovi, ale určitě si je měl přečíst Lenin. Řečeno slovy Engelse, některé myšlenky neměly Lenina ani napadnout! Ale možná neměli Volksstaat v curyšské knihovně. Mimochodem, ten článek doporučuji každému - opravdu rozsáhle se v něm popisuje nejen situace v tehdejším Rusku a jeho hospodářská „historie“, ale jsou tam i zajímavé úvahy o družstvech a obščinovém vlastnictví. Ale zpátky k tématu. Engels shrnuje svou kritiku Tkačova těmito slovy (vytučněno mnou):

„Že se situace ruských rolníků od doby jejich osvobození z nevolnictví stala nesnesitelnou a trvale neudržitelnou, že se již z tohoto důvodu blíží v Rusku revoluce, to je jasné. Jde jen o to, jaký může být, jaký bude výsledek této revoluce? … Pan Tkačov … chtěl říci, že bude revolucí socialistickou, že společenskou formu, o kterou usiluje západoevropský socialismus, zavede v Rusku dříve, než k tomu dospějeme na západě - a to že provede ve společenských poměrech, kde proletariát a buržoazie se objevují zatím jen sporadicky a na nižším stupni vývoje! Přičemž to všechno je možné jen proto, že Rusové jsou takříkajíc vyvoleným národem socialismu a mají artěly a obščinové vlastnictví půdy!“

Ještě jednu Engelsovu poznámku z tohoto článku bych chtěl vyzdvihnout. Týká se souvislosti úrovně společenského vědomí v tehdejším Rusku a jedné ze společenských forem, jejíž existenci Marx s Engelsem od roku 1859 rozlišovali, totiž orientálního despotismu, zatímco Lenin se Stalinem se k ní nechtěli znát a vystačili si se základními výrobními způsoby, které dobře známe ze školy. Engels tedy v roce 1875 píše:

„Ruský rolník žije a působí jen ve své obci; všechen ostatní svět existuje pro něho jen potud, pokud zasahuje do věcí jeho obce. Nakolik je tomu tak, ukazuje tato okolnost, že v ruském jazyce jedno a totéž slovo mir znamená na jedné straně „svět“, na druhé straně však „rolnickou obec“. Ves mir, celý svět, znamená pro rolníka shromáždění všech členů obce. … Takováto úplná izolovanost jednotlivých obcí, která vytváří po celé zemi sice stejné zájmy, ale naprosto ne společné zájmy, je přirozenou základnou pro orientální despotismus; všude, kde tato společenská forma převládala, od Indie až po Rusko, všude produkovala despotismus, všude v něm nacházela svůj doplněk. Ne pouze ruský stát vůbec, nýbrž dokonce jeho specifická forma, carský despotismus, naprosto nevisí ve vzduchu, nýbrž je nezbytným a logickým produktem ruských společenských poměrů…“

Engels dává jednoznačně do souvislosti despotismus s uzavřeností a neprostupností dané společnosti. Podívám-li se zpátky na Sovětský svaz a vzpomenu-li si na Engelsova slova, zamrazí mne. Jedno je totiž jisté, Engels by byl nepochybně schopen úspěšně prognózovat charakter společnosti, která se vyvine v Sovětském svazu. Engels by byl vyvodil z obecného konkrétní.

Určitě by byl přišel i na to, že se plastové lžičky v horké kávě zdeformují.

Kde asi soudruzi udělali chybu?

Milan Neubert, 23. ledna 2002
Vyšlo v Emancipaci 2002/2