Za limit kapitálu

Úvodní terminologické poznámky

Autor tohoto příspěvku – jak si už navykl - používá termín „kapitál“ nejvíce k označení mechanismu prvotního rozdělování a soukromého zhodnocování, který je založen na reprodukci soukromého převisu společenské hodnoty (ceny, tržeb) vyráběného statku nebo služby nad soukromými náklady, což je historicky dominující forma přebytku v kapitalistické fázi civilizace, zvaná zisk.

Autor tedy klade důraz na pojetí kapitálu jako reprodukujícího se společenského vztahu a instituce (viz též příspěvek „Ta událost na Labutí řece“ na webu sds.cz). V tradičním významu je kapitál (jako sekundární faktory, investiční statky, výrobní prostředky, fondy) používán tehdy, kdy se takovému významovému obsahu nelze vyhnout (např. „saturace kapitálu“).

Dále autor používá termín „široká veřejnost“, kterým označuje dohromady nízkopříjmové a střední vrstvy. Obě tyto skupiny spojuje dohromady proto, že vychází z keynesovských kritérií a kategorií, a tak člení společnost sociálně a ekonomicky na

1.     „širokou veřejnost“, tedy na ty, jejichž příjem obsahuje nízký „převis příjmů nad uspokojováním životních potřeb“ osoby, respektive rodiny příjemce. Příjem je zde z valné části používán na uspokojování životních potřeb rodiny a to lhostejno, jestli ve struktuře typické pro chudé vrstvy nebo ve struktuře intelektuálně či jinak náročné, bohaté, případně až sofistikované jako u středních vrstev. Náročná nebo nenáročná, strukturně bohatá, až třeba velmi bohatá - nebo naopak chudá forma – to není rozhodující. Podstatné je, že tehdy i onehdy půjde z rozhodující části o užití příjmu na nějaké – i kdyby velmi náročné - uspokojování životních potřeb osob (rodin). Za uspokojování životních potřeb zde považujeme i uspokojování potřeb osobního rozvoje, což je vlastně investice. Jde o přijetí určitých předpokladů vhodných pro zaměření článku.

2.     a na „příjmovou elitu“, tedy na ty, v jejichž příjmu je podíl určený k uspokojování životních potřeb – i kdyby seberozsáhlejších - nevelký až zanedbatelný. Výrazná až drtivě převažující část příjmu tvoří onen - řečeno slovníkem keynesovských inspirací - „převis příjmu (důchodu) nad spotřebou“. Osoba řazená mezi příjmovou elitu může být také označena tím nejobyčejnějším výrazem, který snad existuje, tedy „boháč“. Je ale třeba zdůraznit, že banální a trochu emocionálně zabarvený výraz „boháč“ nemá v tomto příspěvku libovolný obsah - znamená zde přesně to (tu vlastnost), co se v těchto řádcích uvádí – tedy nevelký až zanedbatelný podíl příjmu boháče na krytí sebevětších životních potřeb boháče a jeho rodiny. Zámožný občan, i kdyby s vysokými příjmy, u kterého toto splňováno není, patří potom z tohoto zde uvedeného hlediska mezi horní vrstvu široké veřejnosti jako reprezentant – řekněme - „vyšší střední třídy“…

Kapitalismus je svébytným systémem s vlastní logikou fungování a převis příjmu nad – jakkoli bohatým - uspokojováním lidských potřeb je z hlediska systémového určen na akumulaci, tedy na rozšiřování produktivního, hmotného i nehmotného kapitálu (modernizace může probíhat a také probíhá jak v rámci akumulace, tak jen prosté obnovy starého kapitálového statku za modernější). Vždy však tento převis zároveň byl většinovým zdrojem společenské moci. Nikoli ovšem jediný, ale přece jen dominující zdroj moci v naší civilizaci, který významně zakřivuje demokratický charakter v těch kapitalistických společnostech, kde demokratický systém existuje. V kapitálově saturovaných ekonomikách je navíc úměrně stagnačním procesům a nedostatku investičních příležitostí zmíněný převis zdrojem společenského „systémového jedu“ – toxických forem nadblahobytu a nadtezaurace (o nadtezauraci viz Fred Magdoff a John Bellamy Foster, Velká finanční krize – příčiny a následky, nakladatelství Romana Schmidta Grimmus, Všeň 2009, zejména str. 37).

Dále je účelné se zmínit o pojmu korporace, kterým lze označit právnické osoby výrazně ovlivňující ceny a (případně nebo) jiné ekonomické veličiny a (případně nebo) jiné skutečnosti.

Potom můžeme uzavřít, že ta část „převisu příjmů nad spotřebou a obnovou“, kterou uvedená příjmová elita jako osoby fyzické nebo korporace jako osoby právnické neužijí k čisté akumulaci, má charakter nadblahobytu, nadtezaurace, ale především se jedná a vždy se jednalo o většinový zdroj moci ve společnosti.

Další často používané výrazy:

„Starý, vyspělý (kapitálově saturovaný) svět (se slušnou životní úrovní)“ není, myslím, třeba zvl᚝ vysvětlovat. Pokud jde o vlastnosti důležité pro směřování tohoto článku, je pouze asi vhodné zdůraznit, že jde o tu část globalizovaného světa, kde nejen poklesla čistá investiční, tedy akumulační činnost pod beztak již nízké kritické hladiny, ale kde současně platí, že i kdyby se vůbec neakumulovalo, tak každá další kapacita a každý další okruh pracovních síl zapojený v prudce rostoucí „dynamické části Třetího světa“ do koloběhu světové ekonomiky činí nějakou další kapacitu a pracovní síly „starého vyspělého světa nadbytečnými (v obecné rovině viz též Karel Marx, Kapitál III/2, kapitola 15, Rozvinutí vnitřních rozporů zákona, SNPL Praha 1955, str. 258 a dále, zejména 268 a dále). Důvodem je skutečnost, že celá ta továrna postavená „na klíč“ a technologie, ale i přímé náklady, nejde-li o mzdu, jsou zhruba stejné v celé té dnešní propojené globalizované ekonomice - nebo se aspoň neliší zásadně.

Jen ta mzda nebo prostě nějaká forma výdajů za práci, se na březích Gangy a Mississippi liší jako noc a den …

A konečně lze ještě připomenout, že autor nepoužívá konvenční fikci teoretiků „plná zaměstnanost“ ale mluví prostě o „vysoké zaměstnanosti“ …

Úvodem

Konec prvního desetiletí nového milénia nezastihlo kapitál v reálné ekonomice starých vyspělých zemí v příliš dobré kondici. Chceme-li zjistit, proč kapitál původně sloužil lépe a co by ho případně mohlo vystřídat, bude asi účelné si připomenout nejen současnost, ale i základní mezníky a charakteristické rysy vývoje kapitalismu. Při koncipování „postkapitalistické systémové perspektivy“ by bylo účelné zkusit zjistit, v čem by kapitál mohl být překročen se stejnou přirozeností, jak tomu bylo v době, kdy kapitál přebíral žezlo historické dominace od feudálního uspořádání, kde nedominoval kapitalistický zisk, ale feudální renta …

V této souvislosti bude zřejmě vhodné vycházet z takového členění vývoje sociálně-ekonomické základny kapitalismu, které je odvozeno od nezpochybnitelné historické zkušenosti a empirie 

1. období před zánikem legitimity Sayova zákona, tedy před Keynesem a Kaleckim
   (etapa sebevědomí)
2. období po zániku legitimity Sayova zákona a po Keynesovi a Kaleckim
   (etapa sebepoznání)

je přitom vhodné použít obě jména, protože takto bereme v úvahu jednak změny v rámci marxistické ekonomie poté, kdy Rosa Luxemburgová uveřejnila v roce 1913 svou  kontraverzní Akumulaci kapitálu (se kterou neuspěla), ale hlavně bereme v úvahu fakt, že Kalecki – nezávisle na marxistické linii - obecně zdynamizoval Keynesovu statickou teorii a byl předchůdcem dynamických koncepcí růstu a cyklu

3. období financializace a rozšířené reprodukce dluhu
   (etapa systémové krize)

Etapa sebevědomí

Nejdřív kapitál sloužil, jak měl, a plnil svou historickou úlohu. Pokud bychom použili biblická podobenství, dalo by se hovořit (pochopitelně z hlediska Systému a vládnoucí třídy – nikoli tříd podřízených) o určité analogii se „systémovým Rájem“, kdy ještě „nebylo pozřeno a stráveno jablko ze Stromu poznání …“

Pilně se prováděla čistá akumulace, jejíž značný rozsah ledacos ze systémových vlastností kapitalismu zakrýval. Čistá akumulace byla běžná a kapacity se tenkrát budovaly velmi často takříkajíc „od píky“ či „na zelené louce“ (Foster, Magdoff, str. 13). Pracující mohli masově přecházet z jednoho masového sektoru do jiného masového sektoru.

Primér, Sekundér, Terciér…

Dominantní role přecházela z priméru (absolutně inputová odvětví jako zemědělství a doly čili těžba) na sekundér („industrie“, tedy zpracovatelský průmysl všeho druhu, doprava všeho druhu) a nakonec – mnohem později – na terciér služeb a masové úřednictvo …

Jako samozřejmé se jevilo to, co bylo ve skutečnosti dočasné. Pro pracující to zpočátku byly časy velmi kruté, postupem času už pak ale nikoli beznadějné – na rozdíl od dnešní doby, kdy je to přesně naopak - až nakonec vyústily v sociální stát v bohatších zemích světa.

Krize byly tehdy brutální, klasicky cyklické – ale krátké a „ozdravné“ …

-.-.-.-.-.-

Tato situace měla svůj příslušný odraz ve společenském vědomí.

Třebaže už sama existence a vysvětlení krizí byly slabým článkem tehdy převažujícího ekonomického myšlení, celkově vzato nebylo tenkrát těžké uvěřit tomu, že v podstatě Systém alespoň směřuje k rovnováze s vytíženými kapacitami a pracovní silou - bude-li tato dostávat jen svou „přirozenou“ mzdu …

Pokud jde o ekonomické myšlení, byl proto tehdy obecně přijímán a tedy „byl legitimní“ Sayův zákon o celkovém souladu poptávky a nabídky v Systému. Podle Sayova zákona nebyla možná výrazná a hlavně všeobecná nadvýroba a obecný nedostatek efektivní poptávky. Nanejvýš mohlo dojít k dílčím disproporcím mezi poptávkou a nabídkou nějakého jednotlivého statku či odvětví (Napoleoni, str. 77-79)

Sayův zákon téměř nebyl zpochybňován.

Kromě onoho pověstného Keynesova „podsvětí kacířů“ …

(viz článek autora „Keynes nebyl socialista ale … “ na stránkách www.sds.cz)

Etapa sebepoznání kapitalismu

Pak přišla Velká krize 30. let XX. století. A ta „hlavnoproudá“, tehdy už nikoli klasická, ale neoklasická, Sayův zákon ale rovněž respektující ekonomie, se zapotácela v základech.

Byla to etapa sebepoznání, kdy si lidstvo uvědomilo, jaký je ve své podstatě systém, ve kterém nyní žije. Opět řečeno biblicky nastoupila éra, kdy vyspělá část civilizace pozřela a postupně strávila Jablko ze Stromu poznání a byla takto v rámci svého společenského vědomí vyhnána z onoho pomyslného „systémového Ráje“ kapitalistické epochy … 

Legitimita Sayova zákona byla vážně narušena a postupně se nakonec rozložila i u akademických ekonomů „hlavního proudu“, kteří bývají tradičně zvl᚝ slepí vůči tomu, co se kolem nich děje (Robinsonová v roce 1942 o své profesi smutně píše: „Bývalo údělem ekonomické teorie prohrávat závod s historickým vývojem a nikdy nedokončit analýzu jedné fáze ekonomického vývoje před začátkem další. Tento osud se patrně znovu naplňuje“- Robinsonová, str. 93). Přitom praporečníkem nové ekonomie se stal – jak už to v naší civilizaci Šavlů a Pavlů bývá - bývalý ortodoxní neoklasik cambridgského, marshallovského stylu – John Maynard Keynes. A ta mainstreamová, vůči neoklasicismu kompromisní (neokeynesovská) verze keynesovství se dokonce nadlouho stává součástí ekonomie hlavního proudu na úseku makroekonomie – a i dnes vlastně spíš převládá…

-.-.-.-.-.-

Ušetřena nezůstala ani marxistická ekonomie, která na klasické ekonomii vyrostla, kde ale Sayův zákon zdaleka nebyl modlou (viz shora Marx jako člen Keynesova „podsvětí kacířů“). Nicméně i klasický, ricardiánský charakter Marxova učení už také potřeboval změny. Nezávisle na úvahách o socialistickém cíli, o zespolečenštění výrobních prostředků a o reformních krocích, bylo také třeba zpracovat a zapracovat do marxismu nové poznání vyplývající ze změny aktuálně existujícího kapitalismu.

Michal Kalecki, původně polský ekonomický novinář a po emigraci do Velké Británie vysokoškolský učitel inspirovaný marxismem a svou krajankou, kacířkou v rámci marxistické ekonomie Rosou Luxemburgovou (kniha Akumulace kapitálu, 1913), dokázal nové myšlení včlenit i do marxistické linie ekonomického myšlení. Měl svou zásluhu na tom, že čistý, kompromisem s neoklasickou ekonomií neutvářený keynesovský proud zvaný postkeynesovství se pak logicky vzájemně ovlivňoval s transformujícím se neomarxistickým ekonomickým myšlením a obnovoval dokonce inspirace tou starou, původní, předmarginalistickou klasickou ekonomii Ricarda (samozřejmě bez role Sayova zákona) a Marxe (v té době navíc empirický výzkum oxfordských ekonomů mezi podnikateli v terénu zjistil, že v praktické výrobě se marginalismus beztak příliš neuplatňuje v realitě s tím, že průměrné a mezní veličiny se v normální průmyslové výrobě příliš neliší - viz blíže Sylos-Labini, str. 43 a dále).

Kalecki je proto považován za postkeynesovského i marxistického ekonoma zároveň a podobná syntéza není ojedinělá – zejména v anglosaských zemích a u italských ekonomů. Například Paul Marlor Sweezy, americký (neo)marxistický ekonom aktivně pracoval na základech postkeynesovské mikroekonomie – na tzv. „zalomené křivce poptávky“ (a to deduktivně, aniž by jeho přesvědčení mohly posilovat výstupy výzkumů oxfordských ekonomů v terénu, které neznal).

Po Velké krizi už zůstalo vytížení kapacit a pracovních sil zásadním a klíčovým systémovým tématem. Myšlenkový návrat před tento zlom, do „stavu nevinnosti“ není možný a kdo se o něco takového pokouší, rozvrací svou vlastní společnost - viz blíže polodokumentární buřičský film Michaela Moora „O kapitalismu s láskou“ (A Capitalism: Love Story) …

Keynesem sebepoznání jenom začíná

Keynesova teorie obsahuje mnoho prvků, provázaných vzájemně v jeden celek a velmi důležitou roli hraje zejména okolnost, že peníze mají svůj autonomní význam, nejsou jen neutrálním oběživem.

Základem je ale poznání, že celospolečenské příjmy by měly odpovídat celospolečenským výdajům a oba agregáty by měly být stejné, protože úspory jsou přece stejně tak převisem všech příjmů nad spotřebou jako jsou zas „z druhé strany břehu“ investice převisem všech výdajů nad všemi spotřebními výdaji. Oba agregáty se ovšem vyvíjejí různě a jejich rovnost je dosahována až jako výsledek (ex post) - jako výsledek přizpůsobení agregátní nabídky produkce a tím i příjmů vyšší či nižší agregátní hladině výdajů (agregátní poptávce).

A výsledkem zdaleka nemusí být rovnováha při vytížených kapacitách a vysoké zaměstnanosti faktorů.

Pokud se máme vyhnout záplavě podrobnosti a zdůraznit to, co je pro tento článek podstatné, lze říci, že původní Keynesovo poselství je pro „dobu sebepoznání kapitalismu“ zhruba následující:

„Nepropadejte iluzím o přirozené ekonomické harmonii a rovnováze v systému!

Není tu jediná rovnováha ekonomické reprodukce s vytíženými kapacitami a vysokou zaměstnaností, ke které by se Systém – třebas přes všemožné překážky - sunul jaksi sám, vnitřní, endogenní silou.

Neexistuje tedy spontánní vnitřní trend, který by sunul Systém, když už ne do uvedeného „důlku“, tak alespoň směrem k tomuto „důlku“ – který by Systém sunul alespoň k „důlku“ jedné jediné rovnováhy slušně vytížených kapacit včetně pracovních sil. Takový vnitřní trend, taková vnitřní endogenní tendence tu není – nebo alespoň nehraje dostatečně významnou roli, jak se doufalo v dobách, kdy byl Sayův zákon legitimním ….

Místo toho existují různé rovnováhy ekonomické reprodukce.

Když necháte celkový souhrn, celospolečenský agregát všech výdajů spontánnímu vývoji, bude mít spíš tendenci propadnout se dolů na nižší hladinu výdajů, než aby tomu bylo naopak. Nabídka a celá rovnováha se vám potom spíš uvelebí na úrovni s nevytíženými kapacitami a s nízkou zaměstnaností a na této úrovni se bude reprodukovat – pokud se ovšem souhrn výdajů nebude ještě i dál propadávat i nadále (donekonečna se ale propadávat nebude – viz dále) …“ 

Když ale celkový souhrn, agregát výdajů propadnout dolů nenecháte, když proti tomu budete něco dělat, když budete pečovat o to, aby objem soukromospotřebních, soukromoinvestičních a veřejných výdajů byl jako dřív, tak může nastat právě ta žádoucí rovnováha s vytíženými kapacitami, s vysokou zaměstnaností práce a vůbec faktorů“.

Důvody, proč existují různé rovnováhy a proč nejenže hrozí nestabilita, ale v jejím rámci nastává spíš ten propad efektivní poptávky celkových výdajů ve společnosti než opak, než nějaká expanze výdajů, jsou popsány v Keynesově knize „Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“ podrobně.

Zdůrazněme jen to hlavní.

Rozsah úspor jako zdroj pro investice se formuje a úspory přirůstají z jiných, odlišných příčin (s růstem příjmu čím dál víc narůstá v rámci tohoto příjmu podíl přesahu příjmu nad přece jen pomaleji rostoucí spotřebou), než jsou ty příčiny, které formují rozsah investičních výdajů a jejich přírůstek (očekávaný zisk pro toho, kdo uvažuje, jestli investiční výdaj udělá nebo ne). Pokud agregát celospolečenských důchodů a produkce roste, úspory spíš posilují, kdežto s investicemi to je různé, jsou příliš turbulentní, nestabilní závislé na psychických stavech sociálních skupin těch, kteří mají co investovat.

Dalo by se ale říci, že jakožto výdaje spíš slábnou, protože investiční příležitosti a očekávaný zisk v reálné ekonomice starého kapitálově saturovaného světa se nezlepšují, ale spíš naopak. Trendy jsou spíš opačné, pomyslné nůžky se spíš rozevírají – a čím víc eroduje sociální stát, tím hůř, protože čím víc peněz zůstává v „převisech nad (třebas bohatou) spotřebou“ příjmových elit, tím je problém efektivní poptávky ještě více vyhrocen (Foster, Magdoff, např. str. 13, 21, 37 i jinde).

V této souvislosti je ale třeba připomenout jednu věc.

To, že Keynes odmítá, že by existovala rovnováha s vysoce vytíženými faktory jako ta, ke které ekonomika – i kdyby „per asper“ – přece jenom nějak směřuje, neznamená, že propad ekonomiky může být nekonečný a může dojít k jakékoli situaci. Existuje bod obratu, kde příjmy a produkce budou tak malé, že spotřební základ bude mnohem větším podílem v rámci součtu „spotřeba a úspory“ a celospolečenský agregát úspor poklesne natolik, že není třeba si lámat hlavu s efektivní poptávkou (výdaji), protože situace je už tak bídná, že nyní žádoucí, už jen malou investiční mezeru stejnou jako ta stejně malá „úsporovᓠmezera zaplní jakýkoli, klidně i spontánní, nijak zvl᚝ nestimulovaný a tedy i malý „potůček“ investic. Existuje bod spodního obratu, kdy jakékoli investice, které vůbec vzniknou, i když se o ně nebudeme příliš starat, budou celkem stačit, aby splnily to, co se od nich žádá – aby tedy daly stejný objem investic jako je ten zbídačelý objem úspor v zemi, kde se produkce a příjmy propadly dolů. Podle Keynese navíc existuje i z jiných důvodů existuje určitá poloha, která bude nejtypičtějším následkem neregulované ekonomiky – poloha, která není ani rovnováhou s vysoce vytíženými kapacitami a pracovní silou ani totálním, katastrofálním propadem, ale „něco mezi“ …

Keynesovská praxe po Velké krizi

Keynesovská praxe byla vcelku transparentní a Keynes vlastně jen zpracoval teoreticky to, co leckteré vlády už pragmaticky prováděly v době Velké krize - a ty severské vlády už na to měly také teoretický základ (švédských ekonomů) podobný Keynesovi, ale „dynamický“podobně jako v případě Kaleckého …

Keynesovská praxe se nezabývala jen hospodářským cyklem, jen krizí.

Investice jsou velmi nejistá věc plná výkyvů, kdežto přerozdělování, spotřeba a zvýšená rovnost je spolehlivější, solidní, robustní základ. Trvalejší, obecnější recepty (s chutí převzaté levicovými politickými silami) bývaly pak obecně založeny na přerozdělování v prospěch nezámožných, u kterých je sklon ke spotřebě větší a možnost spořit kvůli nízkým příjmům menší. Tatហčástka rozdělená mezi chudé odvede v případě ne zcela vytížených kapacit větší práci na úseku efektivní poptávky, než je-li rozdělena mezi bohaté, kde příliš mnoho zdrojů skončí v „převisech nad spotřebou“, kde je pravděpodobnost provedení výdaje závislá na čím dál obtížnějším zhodnocení - nikoli na uspokojení potřeb. Pokud americký kapitalista v době kulminace keynesovského vlivu na hospodářskou politiku v USA v 60. letech XX. století neprovedl ze svých zisků reinvestice, mohla na něj klidně dopadnout mezní sazba daně z příjmu ve výši blížící se 90% - větší než v tehdejší Skandinávii …

Pokud ale vytížení kapacit a zaměstnanost faktorů byly přesto ohroženy výrazně, bez ohledu na nějaké přerozdělovací procesy, a pokud už ani nestačilo snižovat úrokovou míru a tedy odspoda zvyšovat motivující převis nad náklady (zisk) těm, kteří podnikají a nejsou schopni se významně „pobaovsku“ samofinancovat, navrhoval Keynes doplnit nedostatečné výdaje (efektivní poptávku) výdaji ze státních prostředků či lépe řečeno ze státního krytí, z důvěry ve stát …

Ano z „důvěry ve stát“.

Protože v takové nepříznivé fázi cyklu, kdy je přepychem brát cokoli komukoli, kdo by mohl provádět výdaje, protože je nutno nastartovat růst a obnově investičního elánu zvýšené přerozdělování neprospěje – i kdyby se provádělo v prospěch méně zámožných, u kterých bývá sklon ke spotřebě z každé koruny příjmu větší, tehdy …

… tehdy by měl nastupovat veřejný dluh …

Jak si dále ukážeme ještě víc u keynesovské dynamiky a jak zdůrazňuje italský ekonom Claudio Napoleoni (Napoleoni, str. 95-6) deficit je ve skutečnosti zcela klíčový nástroj – i kdyby to zpočátku vypadalo, že je pouze jedním z nástrojů. Veřejný deficit nastupuje jako zdroj „poptávky (výdajů) navíc“, kde se zdroje těchto výdajů nevytvářejí z něčeho, co se někomu bere – tedy z daní – ale jakoby „z ničeho“. Společnost je schopna umožnit, aby byla „roztočena kola“, aniž by ve stejném čase existovalo krytí fondem už naakumulovaných zdrojů - a dokonce takto na dluh roztočená kola přispějí k vygenerování dalších úspor, které tu nebyly na začátku (Kýn a spol., sborník esejí, esej věnovaná Kaleckému)

Zdroje výdajů se neberou nikomu zvl᚝ – jsou veřejným břemenem a veřejným dluhem a budou (snad) zaplaceny, až přijde naopak příznivá část hospodářského cyklu.

Podmínkou trvalého fungování tohoto řešení ovšem je, aby soukromé zhodnocování v příznivé fázi ekonomického cyklu bylo schopno vytvořit zdroje na umoření přírůstku dluhu, který vznikl předtím v té nepříznivé fázi cyklu. Pokud je soukromé zhodnocování dostatečně zdatně, mělo by být vše v pořádku a vše bude už jen záviset na politické vůli ochotné shora uvedená pravidla práce s veřejným deficitem dodržovat …

Dynamický přístup ukazuje, že umořovaný veřejný deficit je nutný

Keynesovy úvahy se týkaly tzv. krátkého období - časového úseku, kdy ještě nevyrábějí kapacity, které jsou výsledkem investic, se kterými se ale jako s výdaji už v krátkém období normálně pracovalo.

Keynesovi nástupci se proto na základě vlastních úvah a pod vlivem Keynesova dynamického souběžce (a dokonce předchůdce) Kaleckého snažili novou teorii „rozpohybovat“ přes hranice tohoto makroekonomicky a keynesovsky „krátkého období“ …

Tito nástupci, kteří keynesovskou koncepci rozpohybovali, rozvíjeli na úseku dynamiky, růstu národního hospodářství a cyklických procesů, se přitom chtě nechtě museli vyrovnat s faktem, že to, na co se (s výjimkou občasných úvah o vzdálené budoucnosti) zaměřil jejich velký učitel, zachycuje ještě tu snesitelnější část obrazu o kapitalismu.

V období delším než definičně „krátkém“ (viz výše) je už nutno brát v úvahu skutečnost, že investiční výdaj přináší nejen příjmy, ale také nové kapacity v provozu a to tempem, které zdaleka nebude odpovídat tempu zániku těch starých kapacit.

Takže na rozdíl od spotřeby z peněžních příjmů, po kterých tu za chvíli nic nezbyde, kapacity vzniklé z investic tu nějaký čas s námi a mezi námi pobudou - spolu se svými předchůdci, pokud je neučiní nadbytečnými. Zboží dlouhodobé spotřeby tu s námi sice také léta pobývá, než je nahrazeno, ale majitele ledničky nikterak nevzrušuje, že sousedovi přibyla lednička a že mu poskytuje nějaké služby – stejné jako ta jeho lednička jemu. Zato majitele výrobní kapacity velice zajímá a taky znepokojuje, pokud přibývají kolem něho výrobní kapacity se stejným výrobním programem, protože to ovlivňuje zda, kolik a za kolik prodá na společném trhu těm druhým zboží, které je tím užitečným efektem a smyslem existence jeho výrobní kapacity. Přibývající kapacity budou vždy nepříjemnou konkurencí v zápase o zákazníka. Už zmiňovaný polský ekonom Michal Kalecki to ve svém klíčovém (už anglicky a v britské Cambridge psaném) díle „Eseje o teorii hospodářských výkyvů“ (vyšlo 1939), formuloval těmito slovy: „Tragédiou investícií je, že sposobujú krízu, pretože sú užitečné. Bezpochyby mnohí žuďia to budú pokláda za protirečivé. Ale nie je to teória, ktorá je protirečivá, ale jej předmět – kapitalistická ekonomika.“ (Maurice Dobb, Teórie hodnoty a rozdelovania od A. Smitha – Ideológia a ekonomická teória, Pravda, Bratislava 1980, str. 318)

-.-.-.-.-.-

Asi nejsrozumitelněji odlišil roli „dynamiků“ a „statického“ Keynese známý americký „dynamický“ keynesovec (Jevsej Davidovič) Domar - ruský Žid, původem z polské Lodže, který se do USA přistěhoval ze sovětského Dálného východu v roce 1936. Domar při své chvále Hobsona, Keynesova jakéhosi „Jana Křtitele“, který už tím „dynamikem“ - na rozdíl od Keynese – prý byl, zdůraznil klíčový rozdíl v eseji „Expanze a zaměstnanost“(1947):

 „Hoci obidvaja, Keynes i Hobson zaoberali sa nezamestnanosou, v skutečnosti zamerali svoju pozornost na dva rozdielne problémy. Keynes analyzoval, čo sa stane, keď sa úspory (predcházajúceho obdobia) neinvestujú. Odpoveďou bola nezamestnanos, no formulovanie problému v tejto forme mohlo lahko vyvola mylný dojem, že keby sa úspory investovali, bola by zabezpečená plná zaměstnanost. Na druhej strane Hobson išiel o krok ďalej a formuloval problém takto: predpokládajme, že sa úspory investujú. Budú moc nové závody prodat své výrobky? ... Hobson bol plne vyzbrojený ró-efektom (kapacitotvorným efektem – pozn. M. T.) investícií a videl, že naň možno odpoveda iba rastom…“ (Evsey David Domar, Eseje o teórii ekonomického růstu, vydavatelstvo Slovenskej akademie ved, Bratislava 1966, str. 153-55)

Pokud se bere v úvahu růst kapacit, je situace obtížnější než v pomyslném krátkém období. Jestliže se má podle Domara jenom udržet vysoká míra zaměstnanosti faktorů a vytíženosti kapacit, musí být investice v dalším období větší než úspory v období, které předcházelo. Ve své shora už uvedené eseji „Expanze a zaměstnanost“ Domar píše:„…ukazuje sa, že nestačí, v keynesovských pojmoch, aby včerajšie úspory boli dnes investované, alebo, jako se to často formuluje, aby se investície vyrovnali úsporám. Dnešné investície musí vždy prekračovat včerajšie úspory. Nestačí iba fakt, že neexistuje tezauracia. Každý deň je potrebná injekcia nových peňazí (alebo detezauracia), ba čo viac, táto injekcia  v absolutných číslach sa musí uskutečňovat zrýchlenou mierou. Hospodárstvo sa musí nepretržite rozšiřovat…“ (Domar, str. 141).

Musí se tedy na výdajích „dalšího kola“ přidat vždy „ještě něco navíc“, něco, co by v reálném čase bylo kryto nejlépe nějakou formou dluhu (zejména veřejným dluhem). A tento dluh může umořovat jen trvalá existence exponenciálního, relativního růstu investic a národního hospodářství (produktu-důchodu) o určité procento ze stoupajícího základu („rakovina“, složité úrokování …), o procento, které se Domar pokoušel odvodit a zjistit (Domar v jiné své eseji „Břemeno ….“, která je rovněž obsažena ve sborníku z něhož zde citujeme, rozpracoval otázku, za jakých okolností si veřejný dluh zachová konstantní podíl na národním důchodu nebo HDP a shodně dospívá k nezbytnosti udržovat exponenciální růst o určité procento)

Domar ovšem připomíná, že i jen samotné použití všech úspor na investice, čili i kdyby se k tomu už ani nepřidávalo nic navíc, znamená, že se zároveň bude stále „zvyšovat laka“ a před společností bude na tomto úseku stát stále náročnější a náročnější úkol. Ve shora uvedené eseji Domar zdůrazňuje : „Pokiaž ide o nezaměstnanost, investície sú zároveň liekom proti tejto chorobe, aj príčinou ešte vačšieho zla v budúcnosti …(dále pod čarou – upozornění M. T.) … že důchodkový efekt investícií je dočasný a že třeba uskutečnit nové a vačšie investície , aby sa udržela plná zamestnanos , na to sa už často upozorňovalo v populárnej i ekonomickém literatúre. Tento fakt zvl᚝ využívali odpůrcovia tzv. deficitného financovania, ktorí vykladajú štátne výdavky jako „povzbudzujúcu injekci“ ktorú treba poskytnu v stále sa zvyšujících dávkach. No neuvedomili si, že presne to isté platí aj o súkromých investíciach  (zvýraznil M.T.)“ (Domar, str. 151). A v jiné své eseji „Problém akumulace kapitálu“ z roku 1948 se Domar o tomto tématu vyjadřuje takto: „… Ak sa úspory neinvestujú, máme depresiu dnes. Ak sa investujú, budeme ma nadmernú akumuláciu kapitálu zajtra a depresiu pozajtra …“ (Domar, str. 169). Z dalšího textu proto pak vyplývá, že investovat a spořit by se proto mělo ještě tak nejméně, co to jde, aby to ještě stačilo ke splnění úkolu vytížených kapacit a vysoké zaměstnanosti faktorů …

-.-.-.-.-.-

Takže dnešní investice musí tedy přesahovat včerejší úspory …

Znamená to, že kapitalismus je tímto odsouzen k neustálému zadlužování?

Jak se to vezme.

Kapitalismus je především odsouzen k určitému poznatelnému, relativnímu, exponenciálnímu (a my už se dnes odvažujeme říci „rakovinovému“) růstu – k růstu o určité procento ze stoupajícího základu.

A k neustálému zadlužování dochází v případě stagnace, kdy tohoto tempa růstu dosáhnout z takových či onakých důvodů nemůže.

A Harrod i Domar se odlišnými pojmy a slovy a z odlišných stran dostali k podobnému závěru, jaká by měla být míra onoho nutného exponenciálního růstu, který by se v moderním kapitalismu neměl nikdy zastavit.

Při použití Domarova přístupu, lze říci, že tato míra žádoucího růstu měla být dána součinem zprůměrované, upravené produktivity investic a sklonu k úsporám nebo naopak (a u toho zůstaneme) podílem sklonu k úsporám ve společnosti vůči tzv. kapitálovému koeficientu.

Kapitálový koeficient je převrácení, inverze produktivity investic, tedy to, jak je kapacita přispívající k nějaké dané produkci investičně náročná, kolik se v ní muselo utopit peněz, aby tento určitý daný produkt byla jako potenciál schopna pak rok co rok přinášet (bude-li ovšem na druhé straně patřičná poptávka). Například kdyby kapitálový koeficient, tedy investiční náročnost kapacity, byla zrovna v posuzované době 5, znamenalo by to, že každá koruna utopená ve vzniklých kapacitách je pak schopna – jako potenciál - vynášet dalších 20 haléřů produkce a reálného důchodu ročně, bude-li dostatečná poptávka – tedy bude schopna vytvářet dodatečné statky za těch 20 haléřů z každé předtím investované koruny. A jestliže v téže době se z čistého produktu (národního důchodu) zrovna spoří řekněme 20% a zbylých 80% se spotřebuje, tak je třeba vydělit oněch uspořených 20% : 5 a výsledek jsou 4% žádoucího hospodářského růstu. Jestli tedy shora uvedené veličiny dosahovaly shora uvedených hodnot, byl zapotřebí čtyřprocentní roční růst investic a národního důchodu (čistého produktu), aby se za těchto okolností nehromadily nevyužité kapacity, pracovní síla a nesplácený dluh.

A právě ta v příkladu uvedená 4% ní míra růstu investičních výdajů při uvedených efektivnostních vlastnostech těchto investic a při zjištěném sklonu k úsporám ve společnosti, právě tato míra růstu je zhruba tempem růstu, které například Domarovi v té jeho „budovatelské“, poválečné Americe skutečně tehdy vycházelo jako žádoucí.

Ale co je důležité – nejenže mu čtyřprocentní tempo vycházelo jako potřebné, ale ono se všem tenkrát, v těch požehnaných budovatelských časech po silně destrukční Velké krizi a ještě destrukčnější druhé světové válce, celkem jevilo jako i reálné a možné v REÁLNÉ ekonomice.

Státy přitom neměly k dispozici takový svět finančních (financializačních) kreací a inovací, umělých peněz (včetně dovršené likvidace krytí (dekomodifikace) skutečných vlastních peněz a jejich transformaci ve fiat-měny).

Státy neměly k vytváření umělých zisků k dispozici tolik finančního švindlu jako je tomu nyní.

Otázka ovšem je, jestli tento „finanční švindl“ bude v potřebném (a tedy rostoucím) rozsahu k dispozici zítra nebo pozítří …

Lze požadovanou míru růstu dosáhnout?

Kapitalismus tedy sice není odsouzen k zadlužování – pokud je ovšem na zadlužování schopen odpovědět požadovaným exponenciálním hospodářským růstem určitého tempa ze stále stoupajícího základu.

Jen dostatečným růstem může kapitalismus odpovědět na nutnost mít zítra větší investiční výdaje, než jsou dnešní úspory čili mít zítra větší všechny výdaje, než byly dnes všechny příjmy.

Jen určitá, v dnešní etapě už poměrně špatně dosažitelná míra růstu, je pak schopna při odpovědné politice poskytnout zdroje k umořování předtím aplikovaného (a potřebného) deficitu …

Kapitalismus je tedy odsouzen k nutnosti buď hromadit neumořený veřejný či jiný deficit, nebo exponenciálně růst o určité, shora naznačené procento z rostoucího základu (složité úrokování).

Kapitalismus je tedy odsouzen k růstu Růstu, jak by řekl Václav Bělohradský … anebo jako alternativa k růstu zadlužení, které jak zplodina zamořuje a zaplavuje společnost …

-.-.-.-.-.-

Realita jako předmět současného zkoumání se nyní změnila v tom politickoekonomicky snad nejdůležitějším a nejvýznamnějším ohledu. Změnilo se totiž to, co se považovalo snad sto let za neměnnou samozřejmost, za konstantu, která platila nejen v sociálních státech, ale ve vyspělém světě obecně a to dokonce i mnoho desetiletí před nástupem sociálních států! (viz libovolná ekonomická literatura do 70. let XX. století)

Velmi dlouho se totiž vycházelo z toho, že v ekonomikách běžně existuje stále stejný podíl práce a kapitálu na národním důchodu či HDP, tedy na společenských příjmech (např. Robinsonová, str. 83) a že se tento podíl v průběhu let a desetiletí v podstatě znatelněji nemění (dokonce podíl práce ve zlaté době sociálního státu i někde poněkud (ale nepříliš) rostl).

Tato konstanta je nyní už alespoň třicet let (počínaje USA) minulostí.

Položka „kapitál“ získává čím dál větší podíl na společenských příjmech a v samotném rámci podílu „práce“ extrémně narostly „mzdy“ (nebo spíš odměny a honoráře) vrcholovému managementu (Britské listy, 30. 10. 2007, článek Rudolfa Převrátila, „Všeobecný základní příjem: myšlenka, která stojí za zvážení“). „Příjmová elita“, kde „převis příjmu nad uspokojováním životních potřeb“ tvoří valnou většinu tohoto jejich příjmu, bohatne. Ostatní ve starém vyspělém světě relativně, ale i absolutně, buď chudnou - nebo stagnují (pokud jde o reálný nikoli peněžní, nominální příjem). Chybějící poptávka je udržována finanční kreací a soukromým a veřejným zadlužováním (v minulosti včetně proslulých amerických hypoték), kde se důraz podle cyklických výkyvů přenáší ze soukromého na veřejné a naopak   

Kapitál starého kapitálově saturovaného vyspělého světa je chronicky nemocný stagnací - ale vyžaduje nejen morfium „dluhů všech druhů“.

Vyžaduje také to „obskakování“, vyžaduje pomoc a vyžaduje čím dál víc úlev všeho druhu. Neustálé snižování sazby daně z příjmu právnických osob, daňové úlevy i jiné formy pomoci ze strany státu, úprava a „změkčování“ jinak parametrických povinností, která kapitál měl a ještě má.

Kapitál starého vyspělého světa se prostě chová jako nemocný, ale výrazně panovačný, vyhrožující stařec požadující úsluhy a šikanující sestřičky kolem sebe …

… jako figura, kterou tak dobře známe z románů…   

Soukromé kapitálové zhodnocování už deficity neumoří

Keynes sice nevěřil v samoregulaci kapitalismu, ale dostatečně, „nadkriticky“ věřil kapitalismu a samotnému kapitálovému mechanismu soukromého zhodnocování. Věřil dostatečně tomu, že vždy znovu a znovu nastane ta fáze, kdy soukromé zhodnocování bude schopno srovnat a umořit veřejný dluh, předtím vytvořený proto, aby kapacity a pracovní síla byly vytíženy v době deprese.

Keynes proto mohl bez zábran hledat řešení v dodatečných výdajích, které v okamžiku, kdy byly provedeny, nebyly kryty ničím jiným, než důvěrou ve stát (síle snižování úrokové míry, snížení ceny za půjčení peněz Keynes moc nevěřil). Keynes hledal řešení hlavně u výdajů „ex machina“, výdajů deficitních. (Napoleoni, str. 95-97)

Jenže zvýšený veřejný deficit lze už dnes jen velmi obtížně umořit a dluh vrátit do jakési „původní výše“. A představa, že by někdy byly dluhy zaplaceny, je už naprosto komická. Deficit vytvořený v nepříznivé fázi cyklu už nemá šanci být umořen v rámci soukromého zhodnocování kapitálovým mechanismem. Potom ale - dlouhodobě vzato – se budeme muset rozloučit s veřejným dluhem jako tím, co bude udržovat vytížení kapacit a pracovní síly v době poklesu – pokud dokonce i v té „lepší“ fázi, kdy růst, třebaže umělý a bublinatý existuje, je čím dál větší problém umořit a zaplatit dluh nadělaný v „horších“ fázích …

… bez dalšího zadlužování …

Co ale jiného použít - pokud už nelze využívat deficitní financování v době propadu, protože vytvořené dluhy nelze pak dostatečně zaplatit (přesněji udržovat alespoň stejný podíl dluhů na HDP) a pokud zároveň problémy s efektivní poptávkou zůstávají?

V dnešní době další a další, soukromé a veřejné zadlužování jen roste a roste.

A když to soukromé v době deprese málo, o to víc musí nastoupit to veřejné.

Tento růst zadlužení, který se zatím jeví, jako kdyby ani nebylo v tomto ohledu žádných hranic, by ovšem mohl nakonec narazit na „bariéru krize důvěry“.

Nakonec se tedy může stát nutností rozloučit se s dodatečnými výdaji, které mají dluhový charakter – pokud jejich trvalému růstu vůči HDP už dnes kapitalistické uspořádání ve starém vyspělém světě není schopno nijak zabránit …

Jenže můžeme se bez deficitních výdajů obejít?

Zřejmě ano, pokud bychom aplikovali likvidacionistické recepty a přistoupili k drakonickému rozsahu destrukce, která snad může obnovit zisky, aniž by k tomu bylo třeba narůstajícího dluhu (A Kliman).

Ale je rozsah destrukce, který by byl potřebný a žádoucí ke splnění těchto úkolů pro dnešní společnost sociálně a politicky snesitelný?

Asociální ofenzíva probíhá už teď – nebyla by potom „bolest“ zejména neprivilegovaných příliš veliká?

Nehrozilo by o to více nebezpečí „hnědého“ populismu … ?

Obrysy změny

Jestliže ale nejsou do budoucna vhodným řešením deficitní veřejné výdaje, když je nelze cyklicky patřičně umořovat, co je tedy schopno řešit problém nedostatečně vytížených kapacit a pracovní síly, problém nedostatečné efektivní poptávky, který k starým vyspělým kapitalistickým státům v globalizační éře patří jako máloco jiného.

Takže musíme začít znovu od začátku …

… od chvíle, kdy Keynes řešil svůj problém, který ale tehdy mohl řešit dodatečnými deficitními výdaji, které bylo možno v jisté fázi cyklu umořovat.

Co vlastně motivuje spotřebitele a výrobce-odběratele, aby jejich výdaje byly dostatečné a aby tedy deficitní výdaj krytý důvěrou ve stát nebyl ani dočasně třeba?

Jestliže budeme vycházet z toho, že spotřeba je dána, pak lze říci, že ty druhé, ty investiční výdaje budou dostatečné, pokud bude dostatečný příslib výnosu pro výrobce.

Zatím obvykle šlo o příslib očekávaného zisku …

Jenže jak je tomu se ziskem?

Řekli jsme si přece, že na deficitní výdaje už nelze dostatečně spoléhat, aby pomohly vytvořit zisky v jedné fázi, protože už asi neexistuje TA JINÁ fáze, kdy jsou saturací stlačené zisky tak robustní, že jsou potom schopny dluh dostatečně umořit – aniž by jim v tom, že robustní a na umoření předchozího dluhu dostatečné jsou, musel pomáhat zase nějaký jiný dluh v tom nejširším smyslu slova (i finanční kreace jsou vlastně velmi sofistikovanými formami zadlužení)…

Saturace zisky pohřbívá a veřejný dluh je už není schopen oživovat bez toho, že by jako konečný výsledek sám rostl nevratně (že by se „kupil“), protože zisky „v dalším kole“ ho pak neumoří.

Samy zisky už příliš často existují – cyklus-necyklus - jen proto, že je vytváří jiné zadlužování, v různě sofistikovaném stupni – včetně toho, co jako dluh existuje z financializačních kreací …

Společenské zhodnocování

Za této situace tedy nastupuje podle autorova názoru otázka druhá:

Může výrobce těžit nebo se podílet na jiném výnosu než je s rostoucí saturací klesající zisk, který je ale dnes ve své nezbytné motivační velikosti závislý na rostoucím a neumořitelném (neumořovaném) dluhu?

Může výrobce těžit nebo se podílet na výnosu, který má jinou podstatu než zisk samotný?

Podle autorova názoru, který nikomu nevnucuje jiným způsobem, než že ho tady vůbec předkládá, je asi jedinou cestou, jak by si kapitálově vysoce saturovaná reálná ekonomika starých vyspělých zemí se slušnou mzdou mohla nalézt potřebnou institucionální formu reprodukčního procesu, která by netlačila společnost do kouta a do neřešitelných situací, kdy například v globalizované ekonomice nikdy nebude mzda dost nízká a kdy další zadlužování může narazit na bariéry „důvěry“ …

… přechod k jinému historicky „vládnoucímu“ druhu přebytkového výnosu, než je zisk …

-.-.-.-.-.-

Přímý výrobní výdaj na práci, zejména mzda, a mimo přímé výdaje výdaj investiční mohou být jako výdaje více vynakládány tehdy, pokud sám fakt, že vůbec vynaloženy jsou, nebude znamenat pro toho, kdo tyto výdaje vynaložil, pouze náklad, ale relativně i výnos.   Pokud tedy bude výrobce k určitým výdajům stimulován tím, že se bude podílet na výnosu takového subjektu, pro něhož je výnosem to, že výrobce výrobní výdaj provedl. A kdyby se výrobce na něčem takovém podílel, pak by ovšem i samotný výrobcův výnos obsahoval také neziskovou složku (i když nejen ji), která by neklesala spolu s nasycením (saturací) jako zisk, ale která by byla o to větší, oč větší by byly výrobní výdaje výrobce …

Aby ale výrobce mohl něco takového čerpat, musí existovat nějaký fond mimo výrobce samotného, fond, pro který je naopak provedení výdaje výrobcem výnos  - a nikoli náklad jako pro výrobce samotného. Pak se takový fond může s výrobcem dělit o to, co mu nakonec výrobcovy výdaje přinesly, může ho stimulovat, aby onen výdaj provedl …

Musí jít o takový fond, s takovou vlastností, že je plněn o to víc, oč víc výrobce provádí výdaje a vytváří příležitosti pro jiné …

Tímto fondem zjevně mohou být zatím pouze veřejné rozpočty (a shora i níže uvedené už nepřímo a v různých formách státy už beztak ve svých hospodářských politikách dělají – a ne pouze vždy v depresních dobách …).

Domnívám se, že výrobci postupem času mohou ve starém saturovaném světě dostávat parametrický stimulační podíl na těch daňových výnosech, které díky mzdovým a investičním výdajům daného výrobce vznikly ve veřejných rozpočtech od JINÝCH subjektů, než je výrobce SÁM… Nemělo by tedy jít o podíl na daňových výnosech vyvolaných jakýmikoli výdaji výrobce – mělo by se jednat o mzdové a investiční výdaje výrobce, tedy bez přímých výdajů na suroviny a energii (to z důvodů ekologických) …

Tomuto řešení, které má parametrické (liberální) rysy, se zčásti přibližuje návrh dnes velmi radikálního ekonoma (kdysi ale Reaganova, tedy „červeného“ republikánského ministra!) Paula Craiga Robertse, kde ale tento podíl má charakter daňové úlevy u zdanění zisku těch, kteří operují a provádějí výrobní výdaje doma (u Robertse v USA) oproti těm ostatním (viz blíže článek autora této eseje „O americké revoluci „návratu práce“, Britské listy, 2. 9. 2010) …  

-.-.-.-.-.-

Ze slova „podíl“ definičně plyne, že podíl bude pochopitelně menší než celý daňový výnos, který (určité) výrobní výdaje daného výrobce od jiných subjektů vyvolaly a že by se tedy mělo jednat o (sebe)zhodnocování veřejných rozpočtů – v rámci celkového, tedy ještě širšího – také soukromé zhodnocování obsahujícího - vzájemného a komplexního společenského zhodnocování …  

Velikost podílu, nastavení podmínek ve veřejných rozpočtech, struktura daní …. – to všechno by ovšem muselo být zadáním pro skutečné odborníky.

Podíl by ale měl být takový, aby existoval co možná největší rozdíl mezi co nejúčinnějším podílem na daňovém výnosu a úplným daňovým výnosem, který výdaje výrobce vyvolaly u jiných subjektů …

Snesitelnost změn by měla být usnadněna zavedením Tobinovy daně jako startéru i „polštáře“ pro nový systém. Podle toho, co si od ní slibují reprezentace globálních odborů (GTU) by takovou úlohu měla Tobinova daň zvládnout úspěšně (Britské listy, 12. 4. 2010, článek Miloše Picka „Světové odbory požadují zavedení daně z finančních operací“).

Ale co efektivnost výroby?

Systém by preferoval a bonifikoval mezi přímými výdaji provádění výdajů za živou práci a za aplikaci lidského kapitálu, zejména výdajů mzdových. Mzda je přímá, významná, pravidelná a bonifikaci zde způsobuje.

Další přímé výdaje, tedy ty za surovinu a energii, případně dopravu preferovány nejsou a bonifikaci zde nezpůsobují.

Třebaže bonifikaci by způsobovalo i pořízení (obnova, akumulace) kapitálových statků, tedy hrubé investice jako výrobní výdaje, které ale nepatří mezi přímé výdaje, přesto si myslím, že by existovala jistá, i když jen přiměřeně mírná, uměřená tendence nového systému motivovat kapitálově úsporný pokrok. A to, že vedle mezd dochází i k bonifikaci i běžných investic, by po mém soudu uvedenou tendenci ke kapitálově úspornému pokroku asi jen tlumilo.

Ostatně na příslušném vyvážení „nastavení“ lze vědomě pracovat …

-.-.-.-.-.-

Nebude ale výsledkem uvedených bonifikací, že výrobce bude usilovat o to, aby měl ty bonifikované výdaje co největší a aby tedy byl vlastně co nejméně efektivní?

To ne.

Cílem výrobce přece není dosáhnout svými bonifikovanými výdaji co největší bonus z podílu na daňových výnosech, které jeho mzdové a investiční výdaje vyvolaly od jiných subjektů ve veřejných rozpočtech.

Cílem výrobce je maximalizovat komplexní, souhrnný produkční výnos, maximální převis všech svých příjmů (tržeb i podílu-bonusu dohromady) nad všemi soukromými náklady výrobce – i nad těmi bonifikovanými …

Zdaleka tedy není nejvýhodnější, když budou výrobcovy náklady-výdaje co největší – i kdyby šlo o ty zvýhodněné, bonifikované …

Příliš velké výrobní výdaje – i kdyby šlo o ty preferované a bonifikované – přece způsobí, že výrobcův podíl na daňových výnosech, těmito výdaji vyvolaných od jiných subjektů bude sice (za jinak stejných okolností) také značně veliký. Jenže v příliš velkých celých soukromých výdajích-nákladech výrobce – i kdyby jen těch bonifikovaných – by se podíl-bonus nakonec zcela utopil s tím, že existence bonifikovaných výrobních výdajů by jen snížila ztrátu, zatímco ty nebonifikované přímé výdaje na suroviny a energii by ani tu ztrátu nesnížily, protože tento druh výdajů podíl-bonus nepřináší …

A tak v novém reprodukčním koloběhu, do kterého je vestavěn parametr roztáčející zhodnocování veřejných rozpočtů jako součást komplexního společenského zhodnocování, by měl vítězit ten, 

a) kdo bude schopen nikoli minimalizovat nebo maximalizovat, ale - kvůli existenci nároku na podíl-bonus, který je ale jen dílčí složkou celkového výnosu - optimalizovat své mzdové a investiční výdaje, které podíl-bonus nesou a potom co nejvíc zužitkovávat to, co si za už provedené mzdové a investiční výdaje pořídil (nyní už na základě poněkud odlišných kalkulací než dříve)

b) a kdo bude pochopitelně i nadále, stejně jako dřív co nejvíc schopen zde už výslovně minimalizovat ostatní přímé výdaje než za živou práci …

Motivace k efektivní produkci tedy není rušena.

Tato motivace je pouze vedena oklikou, která roztáčí zhodnocování veřejných rozpočtů v rámci komplexního (kapitál původně zahrnujícího) společenského zhodnocování …

Tato motivace k efektivní produkci je tedy pouze vedena oklikou …

… ale jinak stejným směrem …

A v čem by přitom mohla nastat systémová změna?

Kapitálový mechanismus by měl dále fungovat uvnitř společenského zhodnocování (jeho zrušení probíhá dialekticky – tedy „zahrnutím“ – viz dále).

Ale popsané uspořádání by mohlo výhledově generovat systémovou změnu.

Proč?

-.-.-.-.-.-

Protože stimulování užitečné produkce z veřejných rozpočtů prostřednictvím bonifikace vybraných výrobních výdajů (užitečná produkce je na rozdíl od financializační hry a spekulace spojena s výrobními výdaji) vytíží kapacity a pracovní síly více než dříve. Jenže tím jen prohloubí to, co známe -  ještě víc než předtím vytvoří příliš vysoké nabídkové, a tím i příliš nízké cenové hladiny v Systému. Což by ale mělo znamenat z hlediska (dosud zahrnutého) kapitalistického zhodnocování ještě větší stlačení té ziskové složky v rámci celého, souhrnného a komplexního výnosu výrobce …

Výrobci by v rámci svých nových kalkulací, beroucích v potaz bonifikaci určitých výrobních výdajů, měli pokračovat dále a déle než předtím.

Vzácnostní hladinu produkce by svou produkcí snižovali ještě i poté, kdy se jim to dříve už nevyplácelo a kdy vzácnost daného produktu by už bylo nezbytné nechávat vystoupat na vyšší hladinu, aby mohla přinést vyšší únosný zisk.

Teď už by tomu ale bylo jinak.

Výnos výrobce by už byl kombinovaný, dvousložkový a jedna z jeho složek by byla nezisková, nereziduální a neklesala by se saturací – ale i tato složka by byla výsledkem zhodnocování, tentokrát však zhodnocování veřejných rozpočtů.

Nešlo by tedy o dotaci, ale o veřejnou, zhodnocující se investici.

Ovšem odlišného druhu …

-.-.-.-.-.-

Zisk sám zde nemizí a může se vyskytovat ve dvou podobách.

Jako ziskový diferenciál bude jistě uvnitř nákladů pracovat především na úseku efektivnosti, motivovat určité (optimální) snižování soukromých výdajů bonifikovaných a co největší snižování těch nebonifikovaných. Ziskový diferenciál bude řídit alokaci zdrojů s ohledem na stavy poměrných – i kdyby velice nízkých – cen.

Ale může se jednat také o převis mimořádných zisků nad ziskovými standardy (možná spíš nad „podezdívkou“ minimálních motivačních zisků). I ten převis mimořádného zisku nad standardním či minimálním ziskem (podle toho, jak k celé problematice přistupujeme) bude rovněž projevem „ziskového diferenciálu“. Je ale třeba raději ještě jednou zdůraznit - nešlo by o celé mimořádné zisky - šlo by o převisy nad motivačně nutným základem nebo nad standardem zisku …

Ano, jistě - ten příběh je skutečně nějak povědomý …

Kdysi všezahrnující (absolutní, monopolní, diferenciální…) feudální renta poté, co skončila její historická dominace a vítězil reziduální přebytek, čili zisk, se také transformovala.

A zejména na diferenciální formu, a to natolik, že dokonce i takový velikán klasické politické ekonomie jako byl David Ricardo, odmítal vidět (nebo lépe odmítal „dostatečně brát na vědomí“) jakoukoli jinou rentu …

… než tu diferenciální (Engels, pasហo rentě)…

-.-.-.-.-.-

Konkurence Třetího světa vede kapitál operující ve starých vyspělých státech k tomu, aby si veškerou svou silou, kterou má, vynutil daňové i jiné úlevy a státní pomoc pro hospodářské korporace, pokud mají operovat na území starého vyspělého světa. A aby byla přenášena daňová zátěž z korporací a výrobců na širokou veřejnost.

To by ale nakonec mohlo vyústit do historické etapy, kdy pro veřejné rozpočty a společnost by mohlo být nakonec důležitější vytížit co nejvíc kapacity a pracovní sílu, i kdyby právě kvůli tomuto vytížení (a tedy vysokému objemu produkce, který vyšší vytížení vyvolalo) došlo k tomu, že zisky korporací budou nakonec nižší než nyní …

Kvůli takto vzniklé nižší hladině vzácnosti a cen, stoupne kupní síla stejných peněz široké veřejnosti. Tato široká veřejnost může pak být sice více zdaněna, ale právě jen tolik, aby se obnovila ta původní – ještě nezvýšená - kupní síla a původní životní úroveň široké veřejnosti. Dnes se nevede sociální a třídní zápas o to, že by snad musela nutně životní úroveň neprivilegované většiny starých vyspělých zemí stoupat, ale o to, mít práci za nejen víc než reálně klesající mzdu či plat, ale vlastně mít práci vůbec. Je to zápas za určité minimální jistoty umožňující osobní životní plány, zápas o to, aby reprodukční mechanismus neprodukoval a neformoval pro neprivilegované anticipační obraz beznaděje …

A pro tuto širokou veřejnost by se v negativním ohledu na úseku životní úrovně nic moc měnit nemělo. Zato by se mohlo ledacos změnit v ohledu pozitivním – a to na úseku pro neprivilegovaného člověka velmi důležitém.

K lepšímu by se měl změnit budoucí stav vyjednávacích pozic, stav sociálních jistot jako podklad pro osobní životní plány milionů …

Mělo by totiž na úkor růstu životní úrovně dojít k posílení daňových výnosů, aby mohly být ještě více zdrojem ještě robustnějšího krytí stimulačních (a zhodnocujících se) impulsů z veřejných zdrojů, které by udržovaly s ještě větším důrazem vysoké vytížení kapacit, vysokou zaměstnanost pracovní síly – a tedy také vyšší vyjednávací pozice práce ….

Tímto způsobem by bylo možno dosáhnout silnějších, robustnějších sociálních jistot široké veřejnosti, jistot, které by přece jen byly bližší úrovni sociálních a reálněsocialistických států, které zmizely nebo mizí v historii.

Široká veřejnost by za tento vývoj zpočátku platila nestoupající (nikoli ale klesající!) vlastní životní úrovní – po jisté době by ale i tato životní úroveň mohla začít stoupat. 

Pro veřejné rozpočty by pak za těchto okolností mohlo být nakonec i ekonomicky důležitější dosáhnout veřejnými impulsy stavu, kdy je „všechno v provozu“. A to i tehdy, kdy následkem by bylo, že díky uvedené stimulační operaci vytěžující kapacity a pracovní sílu by poklesly zisky korporací, které jsou přece také zdrojem daní. Jenže v té době by už beztak tím zdrojem daní byly relativně méně a jejich význam v daňových výnosech relativně klesá o to víc, oč zoufaleji se nezbytným podbízením kapitálu zachraňuje produkce ve starém vyspělém světě. Nemělo by nás přitom klamat to, že nyní mohou být zisky i slušné díky trvající finanční kreaci, díky státní pomoci, díky přesunu daňové zátěže na širokou veřejnost a díky růstu zadlužení států a osob. Ale růst zadlužování všeho druhu a finanční kreace (financializace) – to všechno jsou věci, na které nelze donekonečna spoléhat. Kdyby všemožné daňové a jiné úlevy, růst zadlužení a přesun daňové zátěže na širokou veřejnost nebyly, jistě by bylo v reálné ekonomice starých vyspělých kapitálově saturovaných zemí na úseku zisků už dnes hůře - dokonce i u oligopolů …

… o těch ostatních výrobcích snad ani nemluvě …

Bude-li výrobce bonifikován o to víc, oč zvyšuje příležitosti u jiných a díky tomu se zaslouží o plnění veřejných rozpočtů i kdyby to už nebylo ze zisku korporací, jejichž zdanění beztak klesá jako reakce na to, že ve starém vyspělém světě roste saturace o to víc, oč více kapacit v tom vyspělejším Třetím světě s levnou prací vzniká (i v znalostní ekonomice nám čím dál víc konkurují), o to víc bude takový výrobce vytěžovat kapacity a pracovní sílu – i když to bude na úkor ziskové složky výnosů v Systému i jeho vlastní ziskové složky, které vysoká nabídková hladina produkce – vznikající, když je vše vytíženo - stlačí dolů (ale jen tu ziskovou složku celkových výnosů výrobce). Jestliže jednou nebude možné produkovat rostoucí dluh v současných přírůstcích, bude se hodit uspořádání, které na daních ze zisku korporací už tolik nezávisí.

A role zhodnocujících se daní a podílů-bonusů by se naopak měla znatelně zvýšit …

Zisky pak mohou díky tomu sestoupit z piedestalu historicky dominantní role přebytku a tím dojde k systémové změně.

… k transformaci Systému do podoby, kdy už zisk jako forma přebytku existuje, ale nedominuje …

… k přirozené transformaci Systému do přirozené postkapitalistické fáze …

-.-.-.-.-.-

Výrobce zde dále operuje na trzích, ale současně se oboustranně stává účastníkem vzájemného společenského zhodnocování – a také agentem zhodnocování veřejných rozpočtů, které je součástí vzájemného společenského zhodnocování.

Výrobce nemusí být nějak zestátněn a podřízen vlastnické suverenitě státu – o to zde totiž nejde. Jedná se o nový reprodukční stav věcí, kdy to, co bylo ziskem, by už cirkulovalo v novém reprodukčním procesu starého vyspělého světa ve výrazně menších objemech než předtím …

… a tak by už zisk nebyl dominující, hegemonní formou přebytku.

Dominující – i když ne jedinou - formou přebytku v rámci společenských důchodů (čistého produktu) by se tedy prostřednictvím podílu na daních, které výrobce ve veřejných rozpočtech vyvolal svými mzdovými a investičními výdaji, staly samy daně v procesu svého (sebe)zhodnocování.

Šlo by o nastupující vládu formy přebytku v civilizaci, která je předznamenána už tím, že koneckonců už dnes daňový poplatník beztak nakonec všechno zachraňuje a platí. A proto se také už dnes provádějí nejrůznější programy na podporu reálné produkce a zaměstnanosti, včetně plošných …

A dominaci kapitálového mechanismu by (pohlcením, dialektickým „zrušením skrze „zahrnutí“) nahradil zhodnocující se koloběh veřejných rozpočtů i podnikatelských zdrojů, společenské zhodnocování, tedy „sociál“, kde výrobci by byli nejen podnikateli, ale právě i těmi „agenty veřejných rozpočtů“ … 

Zisk by prostě následoval příkladu kdysi dominující renty, která v kapitalismu jako druh přebytku také zůstala – až na to, že jako vedlejší  - a proto také nefeudální forma. Zisk sám by zůstal jako horní vrstva (ziskový diferenciál) pomáhající v alokaci a informující o tom, co vyrábět díky rozdílům v poměrných cenách - třebaže cenách absolutně nízkých díky produkci, která vzniká při trvaleji vytížených kapacitách a pracovní síle…

Díky produkci, která vzniká z reprodukčního koloběhu stimulovaného komplexním společenským zhodnocováním, které by zahrnovalo vedle soukromého zhodnocování také zhodnocování veřejných rozpočtů … 

A protože by zisk nebyl dominantní formou přebytku, protože jsou zisk a kapitál dialekticky zrušeni zahrnutím a pohlcením komplexnějším společenským vzájemným zhodnocováním, „starý vyspělý svět“, zatlačený do kouta konkurencí dynamické části Třetího světa, zoufale hledající východisko, by se pozvolna přetvářel do společenské soustavy, která by ze systémového hlediska byla … 

POSTKAPITALISTICKÁ …

Pokračování ZDE.