
Když se 14. května v ČSSD ustavovala levicová frakce, Jan Kavan zdůraznil, že různé názorové proudy jsou v „sesterských stranách“ ve světě „naprosto běžné“ a nikdo se tam již nad tím „desítky let nepozastavuje“.
Ano, to je pravda, k níž veřejně kývl i premiér Jiří Paroubek. Tedy politik, který zmínil (a nijak nerozporoval) skutečnost, že byl vždy vnímán jako sociální demokrat spíše pravicový. Ale zatímco vskutku kvetou podobné frakce, tytéž řeči se vedou a voda teče, společnost se mění. A do stejné řeky nelze vstoupit dvakrát.
Zdá se totiž, že dlouholeté - celkem poklidné - soužití levicových frakcí ve stranách Socialistické internacionály, soužití radikálnějších menšin s nepříliš vyhraněnou většinou kolem nich a s více či méně pravicovým vedením nad nimi, ba u moci, pomalu končí. Vše nasvědčuje, že tento poklid byl postaven na „dobrém počasí“ sociálních států, konsensu v tripartitách, odhadnutelném voličstvu a na skoro pravidelné alternaci ve vládách. A že v sociálně „špatném počasí“ globalizace, které „starou Evropu“ rozmáčí, je leccos jinak.
Francouzští socialisté, kteří se po léta málem chlubili svými levicovými popoháněči z frakcí Demokracierovnost či Socialistická levice, mají nyní levé frakce čtyři, z nichž nejsilnější jsou Nový svět a Nová socialistická strana. O kavanovské samozřejmosti a paroubkovsky věcné přikývnutí už v tamějším ostrém vnitřním sporu, jehož ohniskem je referendum o euroústavě, nemůže být ani řeči. Střet je opravdu vážný a bezprecedentní.
Jestliže je drtivá většina Hollandova vedení pro ústavní smlouvu, zatímco proti jsou všechny frakce (asi 40 procent členstva) a každý druhý sympatizant socialistů, pak jde do tuhého. Znesvářené části strany navíc už pořádají - základními organizacemi počínaje - oddělené schůze i manifestace, vzájemně se napadají v médiích a tisknou protichůdné letáky. Znalci jsou si jisti, že ať skončí nedělní hlasování jakkoliv, strana se rozpadne.
Když se kácí les evropského levého středu, létají třísky i z německé SPD, k níž naši soc. dem. vždy rádi vzhlíželi. Víkendová volební katastrofa v tradičně levém Severním Porýní-Vestfálsku, jež SPD ztratila po téměř čtyřiceti letech, je víc než jen další článek v řetězu devíti regionálních porážek od roku 1998. Během sedmi let přišla strana Gerharda Schrödera a Franze Münteferinga o 179 tisíc stoupenců. A nyní ji opustil i její bývalý předseda Oskar Lafontaine. Aby se přidal k těm, kteří z SPD směřují do nové levicové strany, Volební alternativy práce a sociální spravedlnosti (WASG) - ta už po čtyřech měsících od svého vzniku získala (a SPD vzala) přes dvě procenta voličů.
I v Německu jsou si analytici jisti, že jde o podobný problém, o nějž šlo ve Francii, když v dubnu 2002 fašizoid Le Pen předběhl socialistu Jospina: liberální reformy a posun levice k politickému středu vedou k odlivu tradičních voličů, k vnitřnímu chaosu a k porážkám.
Je ČSSD na jiné trajektorii? V pondělí se prý premiér Paroubek - tvrdili zpravodajové - pochlubil Tonymu Blairovi, že je reformním politikem. To nic, reformátor musí přece být dneska každý. Ale Paroubek také podpořil názor, že by se délka pracovní doby neměla v EU omezovat na 48 hodin týdně. Názor, který socialisté (ale i lidovci!) v europarlamentu zamítli. Netušíce, že „naši lidé mají zájem pracovat o sobotách a o nedělích“ (Paroubek).
Tady je každá frakce drahá. Nemít ji na prahu neklidných časů bylo by nezodpovědné.
Právo, 26. 5. 2005, Martin Hekrdla